ECLI:CZ:NS:2004:22.CDO.531.2004.1
sp. zn. 22 Cdo 531/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Víta Jakšiče a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně Z. O., zastoupené advokátem, proti žalovaným: 1) Č. z. s., zastoupenému advokátem, a 2) České republice – Ministerstvu financí ČR se sídlem v Praze 1, Letenská 17, o určení spoluvlastnictví k nemovitosti, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 26 C 242/97, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. listopadu 2003, č. j. 16 Co 95/2003-134, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému 1) na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2.575,- Kč k rukám advokáta do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
III. Ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanou 2) nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 11. května 2001, č. j. 26 C 242/97-73, ve znění usnesení ze dne 10. října 2001, č. j. 26 C 242/97-93, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala určení, že „podílovým spoluvlastníkem v rozsahu ½ domu č. p. 453/24 na pozemku par. č. 393, v k. ú. S. M., zapsaných na LV č. 162, je Česká republika“, a rozhodl o nákladech řízení. Dovodil, že žalobkyně, jejíž matce byla vydána ideální polovina sporných nemovitostí podle zákona č. 403/1990 Sb., o zmírnění následků některých majetkových křivd, která je nyní na základě darovací smlouvy uzavřené s matkou vlastnicí této ideální poloviny a která má v úmyslu odkoupit zbývající spoluvlastnický podíl, má naléhavý právní zájem na požadovaném určení. Dospěl ovšem k závěru, že výměr finančního odboru ONV v P. z 10. 12. 1960, č. j. Fin/3-vyhl.88/830/5-Ši. (dále jen „výměr“), na jehož základě byl žalovaný 1) zapsán jako spoluvlastník nemovitostí z titulu přechodu vlastnictví podle §5 vládního nařízení č. 15/1959 Sb., o opatřeních týkajících se některých věcí užívaných organizacemi socialistického sektoru, a §11 vyhlášky č. 88/1959 Ú. l., se stejným názvem, byl vydán místně i věcně příslušným správním orgánem v rámci jeho pravomoci, není tedy nicotným správním aktem a nepodléhá soudnímu přezkumu z hlediska jeho správnosti. Výměr byl sice vydán na formuláři koncipovaném pro jiné formy výroku, ovšem přeškrtnutím slovního spojení „československého státu – do správy“ v textu formuláře bylo rozhodnuto skutečně o přechodu vlastnictví na Č. s. z. a o. Úpravu formuláře považoval soud prvního stupně za škrtnutí části textu, nikoli za jeho podtržení, a rozpor tohoto znění výroku s odůvodněním nemá podle jeho názoru za následek nicotnost výměru. Sporný spoluvlastnický podíl tedy nezůstal původním vlastníkům a nemohl přejít do vlastnictví státu jako odúmrť, jak dovozovala žalobkyně. Osoby oprávněné podle zákona č. 403/1990 Sb. o vydání sporného spoluvlastnického podílu nepožádaly, ale neučinil tak ani stát ve smyslu §23a téhož zákona, a tak žalované 2) nesvědčí vlastnické právo ani z tohoto titulu.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 17. ledna 2002, č. j. 20 Co 378/2001-107, rozsudek soudu prvého stupně ve znění opravného usnesení potvrdil a rozhodl o nákladech řízení. Na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že žalobkyně nemá na požadovaném určení naléhavý právní zájem, ale přes tento odlišný právní názor shledal zamítavé rozhodnutí věcně správným.
Na základě dovolání žalobkyně Nejvyšší soud České republiky rozsudkem ze dne 17. prosince 2002, č. j. 22 Cdo 1798/2002-127, zrušil shora uvedený rozsudek odvolacího soudu a vrátil věc tomuto soudu k dalšímu řízení se závazným právním názorem, že naléhavý právní zájem žalobkyně na určení, kdo je dalším spoluvlastníkem nemovitostí, je dán.
Odvolací soud následně rozsudkem ze dne 11. listopadu 2003, č. j. 16 Co 95/2003-134, rozsudek soudu prvního stupně znovu potvrdil a rozhodl o nákladech řízení. Souhlasil s názorem soudu prvního stupně o tom, že se v tomto řízení nelze zabývat věcnou správností výměru, a konstatoval, že tento názor je v souladu s ustálenou judikaturou. Ani odvolací soud neměl pochybnosti o tom, že v textu výměru bylo slovní spojení „československého státu – do správy“ přeškrtnuto a že tedy bylo rozhodnuto o přechodu vlastnictví na Č. s. z. a o., a neshledal důvodnou námitku žalobkyně, že takovouto změnu formuláře platné právní předpisy vylučovaly a že změna proto neměla právní účinky. S ohledem na závaznost výměru pak nebylo důvodu zabývat se rozborem forem socialistického vlastnictví a tím, zda předpisy umožňovaly přechod vlastnictví na žalovaného 1), jak se toho žalobkyně s poukazem na rozsudek Vrchního soudu v Praze sp. zn. 3 Cdo 121/92 domáhala. Pokud jde o námitku, že výměr nenabyl právní moci, neboť nebyl doručen B. T. jako jednomu z tehdejších spoluvlastníků do vlastních rukou, poukázal odvolací soud na to, že není-li již k dispozici správní spis, nelze závěr, že nebylo řádně doručeno, spolehlivě učinit. Samotná fotokopie doručenky, kterou podepsal manželka B. T., ještě neznamená, že nemohlo být doručeno též jemu. Odvolací soud dále poznamenal, že i kdyby byl správný závěr, že vůči B. T. výměr nenabyl právní moci, „uplatnil by se závěr o vydržení majetku prvním žalovaným, neboť ten byl nepochybně (na základě výměru opatřeného doložkou právní moci a zápisu v pozemkové knize) v dobré víře o tom, že předmětný majetek je jeho vlastnictvím“. Co se týče výkladu §23a zákona č. 403/1990 Sb., odvolací soud odkázal pro stručnost na odůvodnění přezkoumávaného rozsudku, s jehož závěry se plně ztotožnil.
Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně dovolání. Jeho přípustnost opírala o §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu (dále jen „OSŘ“) s tím, že odvolací soud se svým rozhodnutím odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu a rozhodl v rozporu s hmotným právem. Poukázala na to, že z rozsudku Vrchního soudu v Praze sp. zn. 3 Cdo 121/92 jednoznačně plyne, že podle vládního nařízení č. 15/1959 Sb. a vyhlášky č. 88/1959 Ú. l. mohl být majetek soukromé osoby převeden jen do státního nebo družstevního vlastnictví, ovšem žalovaný 1) nebyl v době vydání výměru ani státem, ani družstevní organizací. Proto je závěr odvolacího soudu, že vlastnictví bylo výměrem na žalovaného 1) převedeno, v rozporu s hmotným právem. Žalobkyně dále namítala, že z textu kopií výměru, které jsou ve spisu, je zřejmé, že slovní spojení „přechází do vlastnictví československého státu – do správy“ není přeškrtnuto, ale podtrženo, a tak i z textu výměru vyplývá převod vlastnictví na stát. Tomu ostatně odpovídá i odůvodnění výměru. Podle názoru dovolatelky tedy z obsahu výměru nelze převod vlastnictví na žalovaného 1) vůbec dovodit. Ostatně pokud by ONV v P. rozhodl o převodu vlastnictví na jiný subjekt než na stát či družstevní organizaci přesto, že to shora uvedené předpisy výslovně vylučovaly, šlo by o rozhodnutí vydané mimo rozsah jeho pravomoci a výměr by bylo nutno považovat za nicotný správní akt, u něhož se neuplatňuje presumpce správnosti. Žalobkyně nesouhlasila ani se závěrem, že výměr nabyl právní moci, a poukázala na to, že pokud byl odeslán na adresu B. T. 14. 12. 1960 a doručen jeho manželce 16. 12. 1960, přičemž podle doložky, jíž je opatřen, měl nabýt právní moci 1. 1. 1961, je vyloučeno, že by – při patnáctidenní odvolací lhůtě – byl ještě někdy později doručen znovu do vlastních rukou B. T. Nedostatek doručení výměru do vlastních rukou B. T. znamená, že výměr není pravomocný, vlastnictví k jeho spoluvlastnickému podílu nebylo na nikoho převedeno a přešlo na stát až jako odúmrť po jeho manželce. Dovolatelka ještě poukázala na to, že i v rámci přezkoumávání postupu ONV v P. v pozdějších letech byl výměr vykládán tak, že jím bylo vlastnictví převedeno na stát, nikoli na žalovaného 1), a namítla, že ani závěr odvolacího soudu o vydržení vlastnictví není správný, neboť „je důsledkem předchozího, rovněž chybného právního závěru odvolacího soudu, že vlastnictví k nemovitostem přešlo na žalovaného č. 1 na základě výměru ONV. Uvedený závěr odvolacího soudu o vydržení je v rozporu s hmotným právem, a to lex specialis z. č. 403/1990 Sb., o zmírnění následků některých majetkových křivd, neboť tento zákon žalovaný č. 1 respektoval jako povinná osoba při vydání id. ½ předmětných nemovitostí matce žalované“. Dovolatelka navrhla, aby byl napadený rozsudek zrušen a věc vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný 1) namítl, že v dovolání jsou opakovány argumenty, s nimiž se již soudy obou stupňů vypořádaly, zpochybnil přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozsudku, a navrhl, aby dovolání žalobkyně bylo odmítnuto.
Žalovaná 2) pak poukázala především na to, že žalovaný 1) byl socialistickou organizací, a tak na něho bylo vlastnictví platně převedeno. Odmítla dovolatelkou podaný výklad úprav v textu výměru i její tvrzení, že výměr nenabyl právní moci, a navrhla zamítnutí jejího dovolání.
Podle §236 odst. 1 OSŘ lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Proto se Nejvyšší soud ČR po zjištění, že dovolání bylo podáno včas řádně zastoupenou účastnicí řízení, zabýval nejprve tím, zda jde o dovolání přípustné.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícím meritorním rozhodnutím odvolacího soudu je upravena v §237 odst. 1 písm. b) a c) OSŘ. Vzhledem k tomu, že napadeným rozsudkem byl potvrzen prvý rozsudek, který v této věci soud prvního stupně vydal, nemůže být dovolání přípustné podle písm. b) a v úvahu připadá pouze přípustnost podle písm. c) shora uvedeného ustanovení. Podle něj je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle §237 odst. 3 OSŘ má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Žalobkyně netvrdí, že by některá z právních otázek, na nichž odvolací soud postavil své rozhodnutí, byla otázkou dosud neřešenou či nevyřešenou, a ani dovolací soud nic takového neshledává. Bylo tedy třeba zkoumat, zda právní otázky podstatné pro rozhodnutí nebyly vyřešeny v rozporu s hmotným právem.
Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně vyložil obsah výměru tak, že úpravy v textu předtištěného formuláře představují přeškrtnutí slov „československého státu – do správy“. Tento výklad nikterak neodporuje tomu, co je z dostupných fotokopií výměru zřejmé, naopak je mnohem logičtější než tvrzení žalobkyně, že uvedená slova byla podtržena, protože ke zvýraznění těchto slov v případě, že by nebyl zamýšlen zásah do textu, nebylo žádného důvodu. Proto závěr, že výměrem skutečně mělo přejít vlastnictví na žalovaného 1), není s hmotným právem v rozporu.
Již v rozsudku ze dne 17. prosince 1998, sp. zn. 3 Cdon 1091/96, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 11/2000, dovolací soud vyslovil názor, že mimo rámec správního soudnictví soud není oprávněn zkoumat věcnou správnost správního aktu, vždy však zkoumá, zda jde o správní akt (zda nejde o paakt), zda je správní akt vydán v mezích pravomoci příslušného správního orgánu a zda je pravomocný nebo vykonatelný. Názor odvolacího soudu, že pokud na výměr nelze nahlížet jako na nicotný správní akt, nepodléhá toto rozhodnutí soudnímu přezkumu z hlediska jeho správnosti, je tedy v souladu s judikaturou i s hmotným právem. Rovněž závěr, že výměr není tzv. paaktem, je podle názoru dovolacího soudu správný. Žalobkyně tvrdí, že pokud vládní nařízení č. 15/1959 Sb. a vyhláška č. 88/1959 Ú. l. neumožňovaly převod vlastnictví na jiný subjekt než na stát či družstevní organizaci, zakládá převod vlastnictví na žalovaného 1), který tyto požadavky nesplňuje, nicotnost výměru. Přitom ovšem vychází pouze ze shora uvedeného rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. dubna 1994, sp. zn. 3 Cdo 121/92, publikovaného v časopise Právní rozhledy č. 6/1994, a pomíjí jak znění obou zmíněných právních předpisů, tak jejich souvislost s předpisy dalšími. Podle §5 vládního nařízení č. 15/1959 Sb. rozhodne příslušný orgán na žádost nájemce vždy o přechodu najatých věcí do socialistického vlastnictví, přesahuje-li jejich cena částky uvedené v §4 odst. 1 a potřebuje-li je nájemce nezbytně k plnění svých úkolů. Rovněž v §9 vyhlášky č. 88/1959 Sb. se hovoří pouze obecně o přechodu najaté věci do socialistického vlastnictví, aniž by bylo blíže rozvedeno, které formy socialistického vlastnictví má tento předpis na mysli; pouze v odst. 3 se konstatuje přednost nájemce z řad státního socialistického sektoru před nájemcem z řad jiného než státního socialistického sektoru. Zákon č. 141/1950 Sb., občanský zákoník, účinný v době vydání výměru, v §101 sice rozlišoval pouze dvě formy socialistického vlastnictví – státní a družstevní, nicméně v té době již Ústava Československé socialistické republiky (ústavní zákon č. 100/1960 Sb.) v článku 8 nepovažovala tyto dvě formy socialistického vlastnictví za jediné, nýbrž za základní. To, že existuje i další forma socialistického vlastnictví – vlastnictví společenských a jiných socialistických organizací – bylo pak výslovně vyjádřeno v §8 odst. 2 zákona č. 109/1964 Sb., hospodářský zákoník. Žalovaný 1) měl v době převodu sporných nemovitostí do jeho vlastnictví postavení socialistické společenské organizace, a tak tento převod nikterak neodporoval §5 vládního nařízení č. 15/1959 Sb. Není tedy žádného důvodu považovat výměr za nicotný správní akt.
Při zkoumání, zda výměr je pravomocný, se odvolací soud s ohledem na to, že správní spis již není k dispozici, opřel o doložku, kterou je jedno z jeho vyhotovení, jež jsou ve spisu ve fotokopii založena, opatřeno. Argumenty, jimiž žalobkyně zdůvodňuje své tvrzení, že výměr nikdy nebyl B. T. doručen do vlastních rukou (jak požadoval §14 odst. 1 vládního nařízení č. 91/1960 Sb., o správním řízení), se sice jeví přesvědčivé, nicméně nelze přehlédnout, že jde o námitky skutkového charakteru, které v případě dovolání přípustného podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ nemají místo (§241a odst. 3 OSŘ). Kromě toho závěr o tom, že výměr nabyl právní moci, nebyl pro zamítnutí žaloby rozhodující. Odvolací soud totiž uzavřel, že i v případě, že by vůči B. T. výměr právní moci nenabyl, stal by se žalovaný 1) vlastníkem na základě vydržení vlastnického práva. Tento závěr by si sice zasloužil podrobnější zdůvodnění, ovšem je v souladu jak se skutkovými zjištěními, z nichž odvolací soud vycházel, tak s ustálenou judikaturou. Žalovaný 1) měl totiž k dispozici výměr, jímž byly nemovitosti převedeny do jeho vlastnictví, opatřený doložkou právní moci, a navíc byl jako vlastník zapsán v pozemkové knize, a tak lze jistě uzavřít, že byl se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu nemovitosti jako vlastníku patří (§130 odst. 1 občanského zákoníku). Proto i v případě, že by vlastnického práva nenabyl na základě výměru, by se k 1. 1. 1992 (srov. např. rozsudek dovolacího soudu ze dne 8. prosince 1998, sp. zn. 22 Cdo 2273/98, uveřejněný pod č. R 50/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek téhož soudu ze dne 7. ledna 1999, sp. zn. 22 Cdo 1193/98, uveřejněný v časopisu Právní rozhledy č. 6/1999) stal jejich vlastníkem. To, že žalovaný 1) jako povinná osoba vydal ideální polovinu sporných nemovitostí matce žalobkyně podle zákona č. 403/1990 Sb., nemůže závěr o vydržení zpochybnit, naopak jde pouze o další projev jeho přesvědčení, že mu vlastnické právo skutečně náleží.
Z toho, co bylo uvedeno, je zřejmé, že žádná z právních otázek, na nichž je postaveno rozhodnutí odvolacího soudu, nebyla vyřešena v rozporu s hmotným právem. To ovšem znamená, že dovolání žalobkyně není přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 OSŘ. Proto nezbylo, než je podle §243b odst. 5 a §218 písm. c) OSŘ odmítnout.
Podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 OSŘ je žalobkyně povinna nahradit žalovanému 1) náklady dovolacího řízení, které představuje odměna advokáta za písemné vyjádření k dovolání [§11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb.], stanovená podle §15, §14 odst. 1, §10 odst. 3, §5 písm. b) a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. částkou 2.500,- Kč, a paušální částka náhrady výdajů podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve výši 75,- Kč. Platební místo a lhůta k plnění vyplývají z §149 odst 1 a §160 odst. 1 OSŘ. Při rozhodování o nákladech dovolacího řízení ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanou 2) bylo přihlédnuto k tomu, že této žalované, která by rovněž měla na jejich náhradu právo, v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobkyně dobrovolně, co jí ukládá toto vykonatelné usnesení, může žalovaný 1) podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 23. června 2004
Vít Jakšič, v. r.
předseda senátu