ECLI:CZ:NS:2004:22.CDO.670.2004.1
sp. zn. 22 Cdo 670/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka a soudců JUDr. Marie Rezkové a Víta Jakšiče ve věci žalobců: A) V. H. a B) J. H., zastoupených advokátem, proti žalované obci L., zastoupené advokátem, o odstranění stavby, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 30 C 160/2002, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. listopadu 2003, č. j. 19 Co 1589/2003, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Českých Budějovicích (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 30. dubna 2003, č. j. 30 C 160/2002-53, zamítl žalobu, kterou se žalobci domáhali, aby soud uložil žalované povinnost „odstranit na vlastní náklady stavbu kanalizačního řadu, postavenou na pozemku žalobců ve zjednodušené evidenci parc. č. 693/5 v katastrálním území L., zapsaném u Katastrálního úřadu v Č. na LV č. 172 pro obec a katastrální území L.“. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobci jsou vlastníky sporného pozemku. Dne 7. června 1998 účastníci uzavřeli smlouvu o budoucí smlouvě o zřízení práva věcného břemene, v níž žalobci projevili souhlas se vstupem na sporný pozemek za účelem uložení kanalizačního sběrače a s právem vstupu na pozemek za účelem provádění nutných oprav, úprav a provozu v rozsahu, právech a povinnostech uvedených v budoucí smlouvě o zřízení práva věcného břemene, kterou se zavázali uzavřít. Rozhodnutím referátu životního prostředí Okresního úřadu v Č. z 15. 2. 2001 bylo žalované mj. vydáno povolení ke zřízení vodohospodářského díla - čistírny odpadních vod a kanalizace v L., které mělo být situováno i na pozemkové parcele žalobců. Rozhodnutím Krajského soudu v Českých Budějovicích z 30. 11. 2001, č. j. 6 Co 2435/2001-22 bylo změněno rozhodnutí Okresního soudu v Českých Budějovicích z 30. 10. 2001, č. j. 7 Nc 4503/2001-13 tak, že žalobci bylo uloženo, aby umožnil žalované realizovat stavbu podle povolení z 15. 2. 2001. Kanalizační řad na sporném pozemku byl položen v květnu 2002. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaná postupovala v souladu s výše uvedenými rozhodnutími se souhlasem žalobců jako vlastníků sporného pozemku.
Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací k odvolání žalobců rozsudkem ze dne 27. listopadu 2003, č. j. 19 Co 1589/2003-80, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Podle názoru odvolacího soudu soud prvního stupně správně zjistil skutečný stav věci a věc také správně právně posoudil. Dodal, že žalované bylo uděleno povolení ke zřízení vodohospodářského díla za účinnosti zákona č. 138/1973 Sb., o vodách, který byl zrušen zákonem č. 254/2001 Sb., účinným od 1. 1. 2002. Ustanovení §37 odst. 2 zákona č. 138/1973 Sb. „nepředepisovalo žádnou formu pro vznik těchto ve své podstatě věcných práv a jim odpovídajících věcných břemen“. Dohoda mohla mít jakoukoliv formu a postačující byl i souhlas vlastníka pozemku s vybudováním vodohospodářského díla, v daném případě kanalizační přípojky. Takový souhlas dali žalobci smlouvou o budoucí smlouvě o zřízení práva věcného břemene ze 7. 6. 1998. S ohledem na ustanovení §37 odst. 2 zákona č. 138/1973 Sb. a souhlas žalobců se zřízením kanalizační přípojky na jejich pozemku odvolací soud považoval za nadbytečné zabývat se otázkou platnosti smlouvy ze 7. 6. 1998. Za této situace nebylo možno považovat kanalizační řad na pozemku žalobců za neoprávněnou stavbu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání z důvodů, že řízení je postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Vadu řízení žalobci spatřují v tom, že při provádění dokazování nebylo postupováno v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu (dále „OSŘ“) o provádění důkazů, aniž by tento dovolací důvod blíže konkretizovali. Podle názoru žalobců souhlas k použití pozemku ke zřízení stavby podle čl. II smlouvy o budoucí smlouvě o zřízení věcného břemene nelze považovat za dohodu ve smyslu §37 odst. 2 zákona č. 138/1973 Sb., neboť taková dohoda musí mít náležitosti smlouvy o zřízení věcného břemene, které uvedený souhlas postrádá. Setrvali na stanovisku, že smlouva o budoucí smlouvě o zřízení věcného břemene je neplatná, poněvadž nevymezuje dostatečně přesně obsah věcného břemene, ani rozsah a způsob jeho výkonu. Otázkou také je zastoupení žalované při uzavírání označené smlouvy a oprávnění Ing. K. P. tuto smlouvu za žalovanou podepsat. Smlouva o smlouvě budoucí nemůže mít ty právní účinky, které jsou ze zákona spojeny až se smlouvou budoucí, proto jejich souhlas by mohl mít účinky pokud by byl obsažen ve smlouvě o zřízení práva věcného břemene uzavřené na základě smlouvy o budoucí smlouvě. Taková smlouva ale uzavřena nebyla. Nesouhlasí ani se závěrem soudů o tom, že souhlas podle čl. II označené smlouvy fakticky obsahoval souhlasy dva, tj. souhlas se vstupem na pozemek za účelem položení kanalizačního sběrače a souhlas se vstupem na pozemek za účelem provádění nutných oprav, úprav a provozu tohoto sběrače. Tento druhý souhlas totiž měl být podmíněn úpravou ve smlouvě o zřízení věcného břemene. Pokud by měli v úmyslu udělit souhlas se zřízením předmětného díla již smlouvou o smlouvě budoucí, pak by se opakovaně nedomáhali uzavření smlouvy o zřízení věcného břemene. Žalobci jsou toho názoru, že soud v daném případě nesprávně upřednostnil kolektivní zájem nad zájmem na ochraně vlastnického práva vlastníka pozemku. Navrhli, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou včas, nejprve zkoumal, zda jde o dovolání přípustné.
Podle §236 odst. 1 občanského soudního řádu (dále „OSŘ“) lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je přípustné za splnění předpokladů stanovených v ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c), odst. 3 OSŘ. Protože předpoklad stanovený v §237 odst. 1 písm. b) OSŘ nebyl naplněn, přicházela v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 OSŘ, podle nichž je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Dovolací soud dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam, neboť pro výsledek sporu určující výklad smlouvy ze 7. 6. 1998 nebyl učiněn v rozporu s hmotným právem a v dané věci není nic, co by ji činilo významnější z hlediska obecného - nic podstatného, co by přesahovalo konkrétní jedinečné zájmy účastníků řízení. K tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu z 8. 3. 2001, sp. zn. 22 Cdo 1421/2000, publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, pod C 297, Svazek 3. Pro rozhodnutí ve věci bylo podstatné, zda mezi stranami došlo ke shodnému projevu vůle o zřízení stavby kanalizačního řadu na předmětném pozemku žalobců. Otázka, zda je žalovaný nadále povinen uzavřít smlouvu o zřízení věcného břemene, předmětem řízení nebyla.
S ohledem na uvedené dovolací soud neshledal předpoklady přípustnosti dovolání v daném případě naplněny.
Dovolací soud proto podle §243b odst. 5 za použití §218 písm. c) OSŘ dovolání žalobců jako nepřípustné odmítl. Pro nepřípustnost dovolání se pak nemohl zabývat uplatněnými dovolacími důvody.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že dovolání žalobců bylo odmítnuto a žalované náklady nevznikly (§243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 OSŘ).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 3. června 2004
JUDr. František Balák,v.r.
předseda senátu