ECLI:CZ:NS:2004:22.CDO.684.2004.1
sp. zn. 22 Cdo 684/2004
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Rezkové a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně Ing. J. K., zastoupené advokátem, proti žalovanému Ing. J. K., zastoupenému advokátem, o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 26 C 172/96, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. července 2002, č. j. 20 Co 193/2002 a 20 Co 194/2002-187, ve znění opravného usnesení, ze dne 17. února 2004, č. j. 20 Co 193/2002 a 20 Co 194/2002-208, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 8. července 2002, č. j. 20 Co 193/2002 a 20 Co 194/2002-187, ve znění opravného usnesení ze dne 17. února 2004, č. j. 20 Co 193/2002 a 20 Co 194/2002-208, ve výrocích I. a III. a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 7. prosince 2001, č. j. 26 C 172/96-140, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se žalobou doručenou Obvodnímu soudu pro Prahu 1 (dále „soud prvního stupně“) 16. 9. 1996 domáhala vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví účastníků jako bývalých manželů. Uvedla, že bezpodílové spoluvlastnictví manželů – účastníků (dále „BSM“) zaniklo rozvodem manželství ku dni 15. září 1993. BSM bylo vypořádáno dohodou účastníků z 12. 9. 1996 jen částečně, nevypořádána však zůstala hodnota živnosti žalovaného, který podnikal pod obchodním názvem Č. Hodnota jeho živnosti byla asi 1.400.000 Kč. Žalobkyně navrhla, aby znaleckým posudkem byla zjištěna hodnota živnosti žalovaného ke dni zániku BSM a poté mu uloženo, aby jí na vyrovnání podílů ze zaniklého BSM zaplatil polovinu hodnoty živnosti.
Soud prvního stupně rozsudkem z 22. 1. 1997, č. j. 26 C 172/96-14, rozhodl tak, že zamítl „žalobu se žádostí, aby bylo rozhodnuto o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví účastníků k věcem, nabytým za trvání manželství, uzavřeného 15. 11. 1975.“ Dospěl k závěru, že BSM účastníků nebylo sice vypořádáno ani částečně jejich dohodou z 12. 9. 1996, ale vypořádat je nemůže ani soud. Návrh na jeho vypořádání soudem byl podán až 16. 9. 1996, tj. po uplynutí tříleté lhůty od zániku BSM stanovené v §149 odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění novely provedené zákonem č. 131/1982 Sb. (dále „ObčZ“), k němuž v daném případě došlo 15. 9. 1993, kdy nabyl právní moci rozsudek o rozvodu manželství účastníků.
Městský soud v Praze jako soud odvolací usnesením z 30. 5. 1987, č. j. 20 Co 112/97-21, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Nepovažoval za správný závěr o tom, že žaloba nebyla podána ve lhůtě stanovené v §149 odst. 3 ObčZ. Soud prvního stupně přehlédl, že konec tříleté lhůty počítané od 15. 9. 1993 připadl na 15. 9. 1996, což však byla neděle, a proto tato lhůta ve smyslu §122 odst. 3 ObčZ skončila teprve nejblíže následující pracovní den, tedy dnem 16. 9. 1996, kdy byla žaloba podána.
Při jednání soudu prvního stupně 29. 10. 1997 (čl. 24) žalobkyně uvedla, že na žalobě trvá s tím, že žádá, aby v žalobě byl výraz „hodnota živnosti“ nahrazen výrazem „hodnota podniku.“
Soud prvního stupně dalším rozsudkem z 6. 11. 1997, č. j. 26 C 172/96-27, žalobu zamítl, přičemž výrok tohoto rozsudku byl shodný s výrokem předchozího rozsudku z 22. 1. 1997. Dospěl k závěru, že věci náležející do BSM účastníků byly vypořádány dohodou z 12. 9. 1996, kterou považoval za platnou a kterou žalobkyně akceptovala, že „do rámce BSM nepatří hodnota živnosti žalovaného ani jiné nezahrnuté hodnoty“. Uvedl také, že ani není zřejmé, na jakém základě se žalobkyně vypořádání poloviny hodnoty živnosti či podniku žalovaného domáhá, když podnik tvoří souhrn majetkových hodnot sloužících podnikání žalovaného, tedy výkonu jeho povolání. Žalobkyně by se tak mohla domáhat, aby byly podle
§150 ObčZ zohledněny výraznější vklady ze společného majetku na oddělený majetek žalovaného, to však měla učinit při uzavírání dohody 12. 6. 1996, když „se nemůže samostatně takového zohlednění domáhat, neboť to lze provést pouze ve vztahu k celkové mase majetku v bezpodílovém spoluvlastnictví.“
V odvolání proti tomuto rozsudku (čl. 38) a jeho doplnění (čl. 48) žalobkyně uvedla, že dohodou účastníků z 12. 9. 1996 zůstaly nevypořádány náklady - prostředky, které byly vynaloženy ze společného na ostatní majetek žalovaného, tj. na podnik žalovaného, když výše nákladů je otázkou dokazování, neboť sama neměla přístup k účetním dokladům žalovaného.
Odvolací soud usnesením z 9. 4. 1998, č. j. 20 Co 10/98-51, rozsudek soudu prvního stupně z 6. 11. 1997, č. j. 26 C 172/96-27, znovu zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud dospěl k závěru, že dohodou účastníků z 12. 9. 1996 bylo platně vypořádáno BSM účastníků jen částečně. Nevypořádána zůstala hodnota živnosti žalovaného, neboť účastníci uvedli, že „ohledně hodnoty živnosti a ohledně comba ke kytaře podají návrh na vypořádání u soudu.“ Je proto povinností žalobkyně, aby prokázala, co ze společných prostředků bylo vynaloženo na samostatný majetek žalovaného, sloužící jeho podnikání.
Při jednání soudu prvního stupně 7. 12. 2001 žalobkyně uvedla, že „žalovaný v rámci podnikání vynaložil určité částky BSM, a to 200.000 Kč, jak sám uvedl v řízení o výživném dcery účastníků, 142.000 Kč na koupi automobilu Favorit, 75.000 Kč vrácená půjčka otci, 65.000 Kč cena zakoupeného automatu Clark, 125.000 Kč půjčka a úrok poskytnutá manželům N., 120.000 Kč dle vyjádření žalovaného plnění tichým společníkům. Tyto prostředky byly vynaloženy na podnikání ze společného majetku účastníků. Je tedy třeba je vypořádat v rámci vypořádání BSM“.
Soud prvního stupně pak rozsudkem vyhlášeným téhož dne, č. j. 26 C 172/96-140, určil, že „z věcí, jež měli žalobkyně a žalovaný v bezpodílovém spoluvlastnictví manželů připadá do vlastnictví žalovaného podnik: Ing. J. K. Č., IČ: …, místem podnikání P., D. 32“ (výrok I). Dále rozhodl, že „žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 700.000,- Kč a to do 60 dnů od právní moci rozsudku“ (výrok II.) a o nákladech řízení a soudním poplatku (výroky III. – VI.).
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že manželství účastníků bylo pravomocně rozvedeno k 15. 9. 1993 a ke dni zániku manželství žalovaný podnikal jako fyzická osoba pod obchodním jménem ing. J. K. – Č., s předmětem podnikání úklidové služby, přičemž podle tvrzení žalovaného úklidové služby neprováděl osobně, nýbrž prostřednictvím zaměstnanců. Dohodou ze dne 12. června. 1996 došlo mezi účastníky k částečnému vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů (dále „BSM“).
Dále soud prvního stupně uvedl, že „předmětem sporu je právní posouzení, zda předmětem vypořádání je podnik podnikajícího manžela, tedy jeho cena nebo výdaje vynaložené ze společného majetku manželů případně jednotlivé věci zahrnující podnik nebo tyto věci s vyloučením věcí sloužících k podnikání, a přirozeně cena takového předmětu vypořádání.“.
Podle soudu prvního stupně „předmětem vypořádání BSM je podnik žalovaného“, který dohodou z 12. 9. 1996 vypořádán nebyl. Podnik je věcí hromadnou ve smyslu §5 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (dále „ObchZ“). Na jeho právní poměry se použijí ustanovení o věcech v právním smyslu. Jestliže §143 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 91/1997 Sb. (dále „ObčZ“) stanovil, že předmětem BSM je vše, co může být předmětem vlastnictví, potom je předmětem BSM také podnik jednoho z manželů, a to jako celek, nikoli jeho jednotlivé složky. Podnik je tvořen hmotnou složkou podnikání (věci jako vybavení kanceláří, automobil, výrobní stroje, osobní složkou (struktura a kvalifikační úroveň zaměstnanců, jejich zkušenosti apod., a nehmotnou složkou (práva a majetkové hodnoty účelově k provozování podniku určené, obchodní jméno a také např. dobré jméno). Zahrnutí podniku do BSM však nezakládá účast druhého z manželů na rozhodování o podniku za trvání BSM. Podnik je proto způsobilým předmětem vypořádání BSM účastníků. Nejde o věc sloužící k výkonu povolání žalovaného, neboť za věc sloužící výkonu povolání jednoho z manželů se považují věci, jimiž podnikající manžel přímo a osobně vykonává pracovní činnost a tak tomu v daném případě nebylo. Podnik přikázal soud prvního stupně žalovanému a uložil mu, aby na jeho vypořádání zaplatil žalobkyni částku 700.000 Kč. Protože žalobkyně neměla přístup k podnikání žalovaného a ten odmítl předložit soudu daňová přiznání a znalci další listiny potřebné k určení ceny podniku, soud prvního stupně na podkladě provedených důkazů za použití volné úvahy stanovil cenu podniku částkou 1.400.000 Kč. Při vypořádání tohoto majetku vzal soud prvního stupně v úvahu, že na vzniku a provozu podniku měl zásluhu pouze žalovaný, současně však přihlédl k tomu, že žalobkyně pečovala o domácnost a nezletilou dceru, a proto vycházel z toho, že podíly účastníků při vypořádání jsou stejné.
Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 8. července 2002, č. j. 20 Co 193/2002 a 20 Co 194/2002-187, ve znění opravného usnesení ze 17. února 2004, č. j. 20 Co 193/2002 a 20Co 194/2002-208, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o nákladech řízení (výroky 1. a III.). Dále odvolací soud potvrdil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 13. 3. 2002, č. j. 26 C 172/96-173, kterým byl zamítnut návrh žalovaného na prominutí pořádkových pokut (výrok II.).
Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se s jeho právním závěrem, že podnik je hromadnou věcí, která je způsobilým předmětem vlastnictví, jakož i předmětem bezpodílového spoluvlastnictví podle §143 ObčZ ve znění ke dni zániku manželství účastníků (15. 9. 1993). Odvolací soud dospěl k závěru, že k tomu, aby byla věc vyloučena z BSM jako věc sloužící výkonu povolání, musí splňovat podmínku, že jde o věc, která má a může sloužit výlučně výkonu povolání jen jednoho z manželů a která zároveň (po pořízení k takovému účelu) slouží výlučně jednomu z manželů. Pokud však může sloužit i druhému manželu, popř. i k jinému účelu než výkonu povolání, nelze ji z BSM vyloučit. S ohledem na povahu podnikání žalovaného, které vykonával prostřednictvím svých zaměstnanců, nutno dovodit, že podnik žalovaného, tvořený hmotnou složkou (stroje), mohl sloužit jinému účelu než výkonu povolání žalovaného a není tak vyloučen z předmětu vypořádání zaniklého BSM. Za situace, kdy žalovaný přes opakované výzvy odmítl soudu i znalci předložit požadované doklady za účelem zjištění ceny podniku, soud prvního stupně správně postupoval podle §136 OSŘ a určil cenu podniku volnou úvahou. Odvolací soud považoval určenou cenu podniku částkou 1.400.000 Kč za přiměřenou, odpovídající provedenému dokazování. Okolnost, že žalovaný požádal dne 3. 7. 2002 příslušný finanční úřad o vystavení kopií daňového přiznání za roky 1991 až 1993, o čemž předložil v odvolacím řízení doklad, považoval z hlediska odvolacího řízení za nevýznamnou, neboť žalovaný měl dostatek času k prokázání svých tvrzení v řízení, které bylo zahájeno již 16. 9. 1996. Odvolací soud dospěl k závěru, že soud prvního stupně provedl dostatečné dokazování ke skutečnostem, jež se staly podkladem pro stanovení ceny podniku volnou úvahou a námitku žalovaného o neprovedení výslechu navržených svědků považoval za nedůvodnou.
Proti výroku I. rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost uplatňuje podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ. Namítá, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 OSŘ) a že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§241a odst. 3 OSŘ). Uvádí, že v předmětném řízení nešlo o vypořádání zaniklého společného jmění manželů, ale o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů. Podle §143 ObčZ, platného v době zániku jejich manželství, do BSM patřilo vše mimo jiné s výjimkou věcí sloužících osobní potřebě nebo výkonu povolání jen jednoho z manželů. Úvaha soudu, že podnik, případně jeho hmotnou složku nelze považovat za věci sloužící k výkonu povolání podle ustanovení §143 ObčZ a že takové ustanovení je třeba vykládat restriktivně, postrádá oporu v zákoně. Soud prvního stupně zmiňuje hmotnou složku podniku, ačkoliv do hodnoty podniku, který přikázal žalovanému, zahrnul i část podniku nehmotnou, tedy hodnotu obchodního jména. Žalovaný je přesvědčen, že hmotné zařízení spočívající v několika málo opotřebovaných a jako opotřebovaných koupených exemplářích, není možné zahrnout pod pojem podnik ve smyslu obchodního zákoníku. Podnik spočívající v souboru věcí, jak tomu bylo v případě dovolatele, sám o sobě je souborem věcí sloužících výlučně jeho povolání, a tudíž do BSM nepatří. Stejně jako do BSM nemůže patřit běžné zařízení opravárenské dílny živnostníka, tak nemůže do BSM patřit soubor věcí, které žalovaný v době zániku manželství měl, které sloužily výlučně k jeho podnikání a které používal výlučně k tomuto podnikání. Odvolací soud vykládá pojem věcí patřících do BSM ještě šířeji než soud prvního stupně, poněvadž dospívá k závěru, že není třeba, aby tyto věci byly používány někým z manželů k běžné činnosti, ale že dokonce postačí pouze to, že tyto věci mohou být užívány některým z manželů k osobní potřebě. Otázku zásadního právního významu spatřuje v tom, zda pouhá možnost použití věcí sloužících k výkonu povolání jednoho z manželů k uspokojení osobních potřeb některého z manželů způsobuje, že věc není ze zaniklého BSM vyjmuta. Pochybení spatřuje žalovaný také v ocenění podniku volnou úvahou. Cena 1.400.000 Kč nemůže obstát už jen proto, že sama žalobkyně uvedla, že podnik měl hodnotu 510.000 Kč a plnění společníků ve výši 120.000 Kč nemůže být ani ziskem ani hodnotou podniku. Pochybení soudu spatřuje také v zamítnutí návrhů na provedení důkazů, když soud prvního stupně označil navržené svědky za nevěrohodné. Žalovaný dále namítl, že členkou senátu odvolacího soudu, který ve věci rozhodoval, byla JUDr. I. S., která však ve věci rozhodovala jako samosoudkyně v řízení před soudem prvního stupně dvakrát rozsudkem, a to ve dnech 22. 1. 1997 a 5. 11. 1997. Žalovaný navrhl, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.
Podle §236 odst. 1 OSŘ lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Proto se Nejvyšší soud ČR po zjištění, že dovolání bylo podáno včas řádně zastoupeným účastníkem řízení a že splňuje zákonem požadované náležitosti (§241, §241a odst. 1 OSŘ), zabýval nejprve otázkou jeho přípustnosti.
Podle §237 odst. 1 písm. b) OSŘ dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil.
V daném případě soud prvního stupně v pořadí svým druhým rozsudkem z 9. 11. 1997, č. j. 26 C 172/96-27, žalobu zamítl. Tento rozsudek byl usnesením odvolacího soudu z 9. 4. 1998, č. j. 20 Co 10/98 –51, zrušen a věc byla soudu prvního stupně vrácena k dalšímu řízení se závazným právním názorem, že BSM účastníků nebylo dohodou z 12. 9. 1996 zcela vypořádáno. Soud prvního stupně pak rozsudkem ze 7. 12. 2001, č. j. 26 C 172/96-140, rozhodl jinak než v rozsudku předchozím, když BSM vypořádal. Odvolací soud rozsudkem z 8. 7. 2002, č. j. 20 Co 193/2002 a 20 Co 194/2002-187, ve znění opravného usnesení ze 17. 2. 2004, č. j. 20 Co 193/2002 a 20 Co 194/2002-208, rozsudek soudu prvního stupně ze 7. 12. 2001 potvrdil a proti tomuto rozsudku směřuje dovolání žalovaného. Dovolání je proto podle §237 odst. 1 písm. b) OSŘ přípustné.
Dovolací soud dále přezkoumal rozsudek odvolacího soudu podle §242 odst. l a 3 OSŘ. To znamená, že zjišťoval, zda v řízení došlo k tzv. zmatečnostním vadám, které způsobují nesprávnost rozhodnutí odvolacího soudu a které jsou uvedeny v §229 odst.1,
§229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 OSŘ. K takovým vadám v řízení nedošlo, a to ani k vadě namítané žalovaným /§229 odst. 1 písm. e) OSŘ/, tj. že ve věci rozhodovala členka odvolacího senátu JUDr. I. S. jako vyloučený soudce ve smyslu §14 odst. 2 OSŘ, neboť již rozhodovala ve věci před soudem prvního stupně. Jak vyplývá z opravného usnesení odvolacího soudu ze 17. 2. 2004, č. j. 20 Co 193/2002-208 a 20 Co 194/2002-208, byla v záhlaví písemného vyhotovení rozsudku tohoto soudu z 8. 7. 2002, č. j. 20 Co 193/2002-187 a 20 Co 193/2002-187, nesprávně jako členka senátu uvedena JUDr. I. S., neboť i podle obsahu protokolu o jednání odvolacího soudu z 8. 7. 2002 senátu předsedal JUDr. P. H. a členkami senátu byly JUDr. I. K. a JUDr. M. Č.
Dále dovolací soud zkoumal, zda v řízení nedošlo k jiným vadám, které by měly za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Jednou ze základních zásad sporného řízení občanskoprávního je zásada dispoziční, spočívající v tom, že procesní iniciativa náleží účastníkům řízení. Ti disponují jak řízením, tedy zda žalobou řízení zahájí nebo jejím zpětvzetím vyvolají jeho skončení, tak předmětem řízení, neboť žalobou vymezí, o čem má soud rozhodovat. Soud je žalobou vázán a nemůže přisoudit více nebo něco jiného, než žalobce požadoval. Jen výjimečně dochází k prolomení této zásady. Opodstatněnost výjimek z dispozice předmětem řízení vyplývá z hmotného práva, které pro vypořádání některých nároků stanoví kogentní pravidla a které by bez těchto výjimek nemohly být při rozhodování soudů respektovány.
Dispozice předmětem řízení je upravena v §153 odst. 2 OSŘ, který stanoví, že soud může překročit návrhy účastníků a přisoudit něco jiného nebo více, než čeho se domáhají, jen tehdy, jestliže řízení bylo možno zahájit i bez návrhu, nebo jestliže z právního předpisu vyplývá určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky.
Jedním z příkladů, kdy z hmotného práva vyplývá určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky, je i vypořádání BSM. Podle §150 ObčZ se vychází z toho, že podíly obou manželů jsou stejné. Každý z manželů je oprávněn požadovat, aby mu bylo uhrazeno, co ze svého vynaložil na společný majetek a je povinen nahradit, co ze společného majetku bylo vynaloženo na jeho ostatní majetek. Dále se přihlédne k tomu, jak se každý z manželů staral o rodinu a k tomu, jak se zasloužil o nabytí a udržení společných věcí. Při určení míry přičinění je třeba vzít též zřetel k péči o děti a o obstarávání společné domácnosti. Z tohoto ustanovení tedy vyplývají dvě fáze vypořádání: nejprve kvantitativní, kdy je zjištěn rozsah a cena vypořádávaných věcí, a poté vypořádání kvalitativní, kdy dochází (zpravidla) k rozdělení věci mezi účastníky, případně výlučným vlastníkem věci se stává jeden z manželů s povinností vypořádat finančně podíl druhého.
Občanský zákoník původně ve znění před novelou provedenou zákonem č. 131/1982 Sb. umožňoval jen dva způsoby vypořádání BSM: podle §149 odst. 2 dohodou manželů a dále §149 odst. 3 stanovil, že neprovede-li se vypořádání dohodou, provede je na návrh některého z manželů soud. To znamenalo, že k vypořádání BSM mohlo dojít kdykoliv po zániku manželství a nebyla pro něj stanovena žádná lhůta. Judikatura vycházela z výkladu tohoto ustanovení, obsaženého také ve Zprávě o zhodnocení rozhodovací činnosti soudu ve věcech vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů Nejvyššího soudu ČSR sp. zn. Cpj 119/71, publikované pod R 42/1972 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. V této zprávě bylo uvedeno, že „vypořádání BSM se musí týkat všeho majetku, který náležel do BSM a jako společný existoval v době jeho zániku…vzhledem k ustanovení §143 o. z. není soud vázán návrhy účastníků, nýbrž je povinen zjišťovat, co patří do BSM.“ To také vylučovalo uzavření částečné dohody o vypořádání BSM. Pokud byl podán návrh na vypořádání BSM, nebyl soud vázán návrhy účastníků (řízení o vypořádání BSM je tzv. iudicium duplex, v němž mají oba účastníci postavení žalobců a žalovaných) ani ohledně rozsahu věcí do BSM náležejících, jejich ceny ani ohledně jejich přikázání tomu kterému z nich.
Zákonem č. 131/1982 Sb. došlo ke změně úpravy vypořádání BSM v §149 ObčZ tak, že kromě vypořádání dohodou manželů a soudem na návrh některého z manželů, který mohl BSM vypořádat jen k návrhu podaném do tří let od zániku manželství (§149 odst. 2 a 3), byl v §149 odst. 4 ObčZ upraven nový způsob vypořádání BSM zákonnou domněnkou. Podle tohoto ustanovení nedošlo-li do tří let od zániku BSM k jeho vypořádání dohodou nebo nebylo-li BSM na návrh podaný do tří let od jeho zániku vypořádáno rozhodnutím soudu, platí ohledně movitých věcí, že se manželé vypořádají podle stavu, v jakém každý z nich věci v BSM pro potřeby svou, své rodiny a domácnosti výlučně jako vlastník užívá. O ostatních movitých věcech a o nemovitých věcech platí, že jsou v podílovém spoluvlastnictví a že podíly obou spoluvlastníků jsou stejné. Totéž platí přiměřeně o ostatních majetkových právech, manželům společných. Oproti dřívější úpravě v zájmu právní jistoty v majetkových vztazích mezi rozvedenými manžely bylo jejich právo vypořádat BSM dohodou nebo soudem k návrhu některého z nich časově omezeno a pokud svého práva nevyužili, nastupovala domněnka o jeho vypořádání. Tyto závěry považuje dovolací soud za správné a použitelné i v dané věci.
Nejvyšší soud České republiky v rozsudku z 27. 11. 1998, sp. zn. 22 Cdo 1622/98, uvedl, že „po účinnosti zákona č. 131/1982 Sb. bylo možné ohledně vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů uzavřít platně i takovou dohodu, která nevypořádávala všechny hodnoty do tohoto spoluvlastnictví náležející, ale jen jejich část.“ Poukázal také na to, že „již bývalý Nejvyšší soud České republiky v rozsudku ze 28. 9. 1989, sp. zn. 3 Cz 45/89, vycházel z názoru zastávaného i v odborné literatuře, že je možné dílčí vypořádání BSM. K tomu dodal: „Jestliže nenastoupila zákonná domněnka vypořádání uplynutím tříleté lhůty, uvedené v ustanovení §149 odst. 4 ObčZ, provede soud následné dílčí vypořádání v návaznosti na předcházející vypořádání dohodou tak, aby celkové vypořádání odpovídalo hlediskům ustanovení §150 ObčZ.“ Dále Nejvyšší soud ČR v rozsudku sp. zn. 22 Cdo 1622/98 zaujal názor, že „při konečném vypořádání, jímž má být vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví uzavřeno, nepřichází v úvahu přezkoumání správnosti ustanovení platné dohody o rozdělení části společného majetku či ustanovení o vyrovnání podílů v rámci tohoto dílčího vypořádání – předchozí platnou dohodu vypořádané hodnoty již nelze znovu vypořádávat.“
Nová úprava vypořádání BSM ponechala tedy na vůli manželů, zda se vypořádají dohodou (a to i částečnou) nebo se obrátí na soud nebo budou srozuměni s vypořádáním podle zákonné domněnky. Pak ovšem je třeba dovodit, že pokud mohli manželé platně uzavřít jen částečnou dohodu o vypořádání BSM a soud k návrhu některého z nich nevypořádal veškerý zbývající majetek do BSM náležející, došlo u této (dohodou ani soudem nevypořádané) části BSM k vypořádání zákonnou domněnkou. Tato hmotněprávní úprava vypořádání BSM pak vede Nejvyšší soud k závěru, že dispozici účastníků předmětem řízení o vypořádání BSM je třeba respektovat potud, že soud vypořádá jen ty věci, resp. majetek náležející do BSM, které účastníci učinili předmětem řízení. Překročit jejich návrhy v takovém řízení může podle §153 odst. 2 OSŘ jen ohledně výše (ceny) a toho, jak je vypořádá z hlediska kvalitativního, tedy jak věci rozdělí (kterému z manželů je přikáže), případně přikáže jednomu z nich s povinností vyplatit finanční částku na vyrovnání podílu druhému manželovi. Pokud by soud v řízení o vypořádání BSM vypořádal i věci, resp. majetek, který účastníci předmětem řízení neučinili, pak by jednal v rozporu s §153 odst. 2 OSŘ a šlo by o vadu řízení, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Žalobkyně učinila předmětem vypořádání BSM soudem částku, která byla vynaložena na oddělený majetek žalovaného z prostředků náležejících do BSM, přičemž zjevně vycházela z toho, že tímto odděleným majetkem je podnik žalovaného, resp. hodnoty, které tento podnik tvoří. Opírala se tedy o ustanovení věty druhé §150 ObčZ, podle kterého je každý z manželů povinen nahradit, co ze společného majetku bylo vynaloženo na jeho ostatní majetek. Pokud je takový nárok opodstatněn, projeví se ve výroku soudu tak, že manželovi povinnému k takové náhradě je uložena povinnost zaplatit druhému polovinu částky, kterou soud zjistil jako částku z BSM vynaloženou na oddělený majetek. Soud prvního stupně však rozhodl tak, že jako společný vypořádal podnik (který sám zároveň označil jako podnik žalovaného), čímž překročil návrh žalobkyně. Takový návrh na vypořádání podniku neučinil ani žalovaný, který má v řízení o vypořádání BSM rovněž postavení navrhovatele. Tím, že soud vypořádal něco zcela jiného, než bylo učiněno účastníky předmětem sporu, došlo v řízení k vadě, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci /§241a odst. 2 písm. a) OSŘ/.
K závěru soudu obou stupňů, že podnik, provozovaný jen jedním z manželů jako živnostníkem, je věcí, která je předmětem BSM, dovolací soud v prvé řadě považuje za nutné zdůraznit, že s ohledem na čl. VIII odst. 2 věty první zákona č. 91/1998 Sb. a na to, že bezpodílové spoluvlastnictví účastníků zaniklo dne 15. září 1993, je třeba na daný spor aplikovat ustanovení občanského zákoníku o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví ve znění před novelou provedenou zákonem č. 91/1998 Sb. (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 22. února 2001, sp. zn. 22 Cdo 2289, publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck Praha, (dále jen „Soubor rozhodnutí“) pod č. C 259. Od 1. 7. 1998, kdy nabyl účinnosti zákon č. 91/1998 Sb., je v ObčZ v ustanoveních
§§143 a násl. upraveno majetkové společenství manželů jako společné jmění manželů.
Rozsah bezpodílového spoluvlastnictví je zásadně vytyčen v §143 ObčZ a může být modifikován podle §143a ObčZ. K modifikaci bezpodílového spoluvlastnictví účastníků ve smyslu §143a ObčZ, jak vyplývá z obsahu spisu, nedošlo.
Podle §143 ObčZ v bezpodílovém spoluvlastnictví manželů je vše, co může být předmětem vlastnictví a co bylo nabyto některým z manželů za trvání manželství, s výjimkou věcí získaných dědictvím nebo darem, jakož i věcí, které podle své povahy slouží osobní potřebě nebo výkonu povolání jen jednoho z manželů a věcí vydaných v rámci předpisů o restituci majetku jednomu z manželů, který měl vydanou věc ve vlastnictví před uzavřením manželství anebo jemuž byla věc vydána jako právnímu nástupci původního vlastníka.
Nejvyšší soud České republiky již v rozsudku ze dne 16. listopadu 2000, sp. zn. 22 Cdo 2470/2000, publikovaném v Soudních rozhledech č. 2, ročník 2001, zaujal názor, že „předpokladem vyloučení věci z bezpodílového spoluvlastnictví manželů z důvodu, že podle své povahy slouží výkonu povolání jen jednoho z manželů, je také to, že současně neslouží i druhému z manželů“. K tomu mimo jiné v odůvodnění uvedl: „aby věc byla z tohoto důvodu vyloučena z bezpodílového spoluvlastnictví manželů, musí splňovat podmínku, že jde o věc, která má a může sloužit výlučně výkonu povolání jen jednoho z manželů a která zároveň (po jejím pořízení k tomuto účelu) skutečně slouží výlučně jen jednomu z manželů“. V pozdějším rozhodnutí Nejvyšší soud ČR k téže problematice v rozsudku ze dne 30. srpna 2001, sp. zn. 22 Cdo 1439/2000, publikovaném v Souboru rozhodnutí pod C 708, zaujal názor, že “pro úvahu o vyloučení věci z bezpodílového spoluvlastnictví manželů z důvodu, že podle své povahy slouží výkonu povolání jen jednoho z manželů (§143 ObčZ ve znění před novelou č. 91/1998 Sb.) není rozhodující, zda byla určena pro výkon povolání jen jednoho z manželů, ale to k čemu v souladu s vůlí obou účastníků skutečně sloužila a zda nesloužila i druhému z manželů.“ Dále Nejvyšší soud ČR v rozsudku z 2. 4. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1717/2000, publikovaném pod C 1127/svazek 16 Souboru rozhodnutí uvedl, že „výkonem povolání je také podnikání jednoho z manželů jako fyzické osoby ve smyslu §2 odst. l zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále ObchZ“), podle kterého se podnikáním rozumí soustavná činnost prováděná podnikatelem vlastním jménem a na vlastní odpovědnost za účelem dosažení zisku.“ Podle §2 odst. 2 písm. b) ObchZ je podnikatelem osoba, která podniká na základě živnostenského oprávnění. Tyto závěry jsou i nadále použitelné.
Pojem podniku byl až do novely ObchZ provedené zákonem č. 370/2000 Sb., vymezen v §5 tak, že podnikem se rozumí soubor hmotných, jakož i osobních a nehmotných složek podnikání. K podniku náleží věci, práva a jiné majetkové hodnoty, které patří podnikateli a slouží k provozování podniku nebo vzhledem ke své povaze mají tomuto účelu sloužit. Zákonem č. 370/2000 Sb. byl doplněn v §5 odstavec 2), v němž je uvedeno, že podnik je věc hromadná. Na jeho právní poměry se použijí ustanovení o věcech v právním smyslu. Tím není dotčena působnost zvláštních právních předpisů vztahujících se k nemovitým věcem, předmětům průmyslového a jiné duševního vlastnictví, motorovým vozidlům apod., pokud jsou součástí podniku.
Věcí hromadnou definuje právní teorie, např. Učebnice občanského práva hmotného, díl I, vydaná nakladatelstvím ASPI Publishing, s. r. o. v roce 2002, str. 227, jako „ soubor věcí, které tvoři jediný předmět právních vztahů, neboť je s nimi nakládáno jako s jedním celkem, a to podle okolností hospodářsky nedílným nebo dělitelným.“ Podnik, byť je výslovně uváděn jako věc hromadná teprve novelou zákonem č. 370/2000 Sb., již i podle původního vymezení v §5 odst. l ObčZ, jako soubor nejen hmotných, ale také i osobních a nehmotných složek, k němuž náleží věci, práva a jiné majetkové hodnoty, věcí hromadnou byl.
Podnik byl i v době před účinností novely ObchZ provedené zákonem č. 370/2000 Sb. předmětem převodu, když již např. §476 ObchZ upravoval smlouvu o prodeji podniku, podnik byl i předmětem dědění (§11 odst. l ObchZ). Není tedy žádný důvod k tomu, aby nemohl být i předmětem BSM, tj. majetkového společenství manželů, upraveného ObčZ ve znění před novelou provedenou zákonem č. 91/1998 Sb. To však jen za předpokladu, že šlo o podnik náležející oběma manželům jako podnikatelům. Pokud však podnikatelem byl jen jeden z manželů a šlo o věc sloužící výkonu jen jeho povolání, náleží podnik do odděleného vlastnictví podnikajícího manžela a nemohl se stát předmětem BSM. Při aplikaci §150 ObčZ však v případě podnikajícího manžela, který za trvání manželství nabyl podnik do svého vlastnictví, nelze odhlédnout od §148a ObčZ ve znění novely provedené zákonem č. 509/1991 Sb. Ten stanovil že k použití majetku z bezpodílového spoluvlastnictví manželů potřebuje podnikatel při zahájení podnikání souhlas druhého manžela. K dalším právním úkonům souvisejícím s podnikáním již souhlas druhého manžela nepotřebuje.
Z výše uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný a protože se důvod nesprávnosti vztahuje i na rozsudek soudu prvního stupně, byly dovolacím soudem rozsudky soudů obou stupňů zrušeny a věc byla soudu prvního stupně vrácena k dalšímu řízení (§243b odst. 2 a 3 OSŘ).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. září 2004
JUDr. Marie Rezková, v.r.
předsedkyně senátu