ECLI:CZ:NS:2004:22.CDO.739.2004.1
sp. zn. 22 Cdo 739/2004
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Víta Jakšiče ve věci žalobců: A) Z. D., a B) A. D., zastoupených advokátem, proti žalovaným: 1) M. K. a 2) J. P., oběma zastoupeným advokátkou, o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 6 C 973/2000, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 18. července 2003, č. j. 30 Co 293/2003-219, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 18. července 2003, č. j. 30 Co 293/2003-219, a rozsudek Okresního soudu v České Lípě ze dne 19. prosince 2002, č. j. 6 C 973/2000-173, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v České Lípě k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v České Lípě (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 19. prosince 2002, č. j. 6 C 973/2000-173, pod bodem I. výroku zrušil podílové spoluvlastnictví žalobců a žalované 1) k domu č. p. 1131 na stavební parc. č. 3588 a pozemku parc. č. 3588, zastavěná plocha o výměře 697 m2, zapsaným u Katastrálního úřadu v Č. L. na LV č. 1058 pro obec a kat. území Č. L. Do výlučného vlastnictví žalované 1) přikázal 1/16 spoluvlastnického podílu žalobkyně a 8/16 spoluvlastnického podílu žalobců patřícího do jejich společného jmění. Návrh, aby byl zrušen spoluvlastnický podíl žalované 2) v rozsahu 1/16, zamítnul. Pod bodem II. výroku uložil žalované 1), aby na vyrovnání zaplatila žalobkyni 166 667,- Kč a oběma žalobcům 1 333 333,- Kč, a pod bodem III. rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že účastníci jsou podílovými spoluvlastníky předmětných nemovitostí, a to žalobci v rozsahu 8/16, kdy jde o jejich společné jmění, žalobkyně sama v rozsahu 1/16, žalovaná 1) 6/16 a žalovaná 2) 1/16. Žalobci nabyli polovinu nemovitostí kupní smlouvou od rodičů žalobkyně, žalobkyně a obě žalované získaly po 1/16 dědictvím po jejich otci a žalovaná 1) 5/16 darem od matky. Žalobkyně a žalované jsou sestry. Žalobci od roku 1989 žijí v SRN, kde hodlají setrvat nejméně do roku 2004, než dostuduje jejich syn R. Do Č. L. jezdí podle možností o dovolané, svátcích a na víkendy. Obě žalované mají v Č. L. nájemní byty. Žalovaná 1) v předmětném domě bydlí a má v něm sídlo provozovny v podnikání. Žalovaná 2) si ponecháním spoluvlastnického podílu hodlá vyřešit do budoucna svoji bytovou situaci. Mezi účastníky v posledních letech dochází k neshodám ohledně stavebních úprav a údržby domu. Žalované spolu vycházejí dobře. Stavebně technické rozdělení nemovitosti není možné. Při rozhodování o tom, komu přikázat nemovitosti do vlastnictví, přihlížel soud prvního stupně nejen k výši spoluvlastnických podílů, ale i k tomu, za jakých okolností účastníci nabyli své spoluvlastnické podíly, dále zvážil, že žalobci s úmyslem vzdát se nemovitostí odešli v roce 1989 do SRN, kde budou žít ještě nejméně dva roky, že bytová potřeba všech účastníků je uspokojena, že v nemovitosti bydlí žalovaná 1), která v ní má i sídlo provozovny jedné ze svých podnikatelských činností, a vzal také v úvahu, že nemovitosti původně patřily rodičům žalobkyně a žalovaných a že to byly žalované, které se postaraly o oba rodiče v jejich stáří a nemoci. Pokud jde o cenu nemovitostí, vyšel z ceny stanovené realitní kanceláří C. ve výši 2 700 000,- Kč, kterou žalovaná 1) akceptovala, čímž do určité míry dojde i k zohlednění investic žalobců do nemovitosti.
Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci jako soud odvolací k odvolání žalobců rozsudkem ze dne 18. července 2003, č. j. 30 C 293/2003-219, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že zrušil podílové spoluvlastnictví účastníků k předmětným nemovitostem, nemovitosti přikázal je do společného jmění žalobců, kterým uložil, aby společně a nerozdílně zaplatili žalované 1) 750 000,- Kč a žalované 2) 125 000,- Kč. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení. Podle názoru odvolacího soudu nelze zrušit a vypořádat jen část spoluvlastnictví, ale je třeba podílové spoluvlastnictví zrušit jako celek a věc následně přikázat jednomu ze spoluvlastníků nebo více spoluvlastníkům a těm uložit, aby vyplatili podíly těch spoluvlastníků, kteří své právo ztrácejí. V daném případě reálné rozdělení nemovitosti není dobře možné. Z hlediska účelného využití věci je postavení účastníků rovnocenné. S ohledem na vzdálenost místa faktického pobytu ke sporným nemovitostem mají lepší možnost nemovitosti využívat žalované, tuto okolnost však nelze hodnotit v neprospěch žalobců. Podle odvolacího soudu soud prvního stupně pochybil, pokud při vypořádání vycházel z ceny dané osobním zájmem žalované 1), která byla doložena jen nabídkou kupní ceny a která nemusela být ze strany kupujících akceptována. Při stanovení přiměřené náhrady je třeba vycházet z cen z již realizovaných prodejů obdobných nemovitostí v daném místě a čase. Odvolací soud doplnil dokazování výslechem znalce P. R., který stanovil obvyklou (tržní) cenu předmětných nemovitostí částkou 2 000 000,- Kč. Z té pak odvolací soud vycházel při rozhodování. S ohledem na vyšší spoluvlastnický podíl žalobců, jakož i jejich schopnost zaplatit žalovaným přiměřenou náhradu za jejich spoluvlastnické podíly, kdy prokázali, že disponují částkou vyšší než 820 000,- Kč, zatímco žalovaná 1) prokázala finanční hotovost ve výši 500 000,- Kč, odvolací soud přikázal nemovitosti do společného jmění žalobců. Nepřihlížel k tomu, jakým způsobem účastníci nabyli své spoluvlastnické podíly, kdo z nich a jakým způsobem se staral o rodiče a kolik kdo z nich investoval do nemovitosti, s tím, že tato kriteria nejsou zákonem stanovena.
Proti rozsudku odvolacího soudu podaly žalované dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení věci. Namítají, že při zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví by postavení většinového spoluvlastníka nemělo být povýšeno nad jiná kriteria. Znalec při stanovení tržní ceny vycházel z jednoho případu prodané nemovitosti, aniž by se cena dala ověřit i na dalších případech. Soud také nepřihlédl ke vloženým investicím ze strany spoluvlastníků a nezkoumal, zda je vypořádání investic účastníky požadováno. Poukázaly na to, že disponují příslibem hypotečního úvěru, který z pohledu solventnosti účastníků je závaznější, neboť na účtu žalobců může dojít ke změně, kdy nebudou schopni závazek splnit. Vytýkají odvolacímu soudu, že věc neposuzoval podle §3 odst. 1 ObčZ. Jsou toho názoru, že soud prvního stupně správně zhodnotil i morální aspekt. Navrhly, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobci navrhli zamítnutí dovolání. Poukázali na to, že to byli oni, kteří vlastními finančními prostředky a manuální prací „svou část nemovitosti“ udržovali, zrekonstruovali a přivedli do stavu nesrovnatelného s částí užívanou žalovanou 1). Většinu oprav a údržby společných prostor vykonával vlastní prací žalobce. Žalované naopak údržbě nemovitosti bránily, což bylo předmětem neshod mezi účastníky. V SRN se dosud zdržují z důvodu zajištění dostudování syna. Žalovaná 1) se z domu odstěhovala. Při vyklizování nemovitosti odmontovala věci, které jsou součástí nemovitosti a které byly zahrnuty v její ceně, jako např. radiátory, plynový kotel, boiler, umyvadlo, vodovodní baterie, vypínače. V této souvislosti je zarážející, že se dovolávají dobrých mravů. Postoj žalovaných v průběhu řízení se jevil spíše jako spekulativní. Výše spoluvlastnických podílů, k nimž odvolací soud přihlížel, je jedním z nejdůležitějších hledisek. Ocenění nemovitostí znalcem P. R. žalované nezpochybňovaly. Podle žalobců by s ohledem na stav nemovitosti, v jakém byla předána, tržní cena nebyla ani taková, jako je ta, z níž vycházel odvolací soud. Vypořádací podíly podle rozsudku odvolacího soudu žalovaným zaplatili ihned poté, co jim žalovanými byla sdělena čísla účtu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že dovolání bylo podáno oprávněnými osobami včas a že je přípustné, přezkoumal rozsudek odvolacího soudu podle §242 odst. 1 a 3 občanského soudního řádu (dále „OSŘ“) a dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.
Podle §242 odst. 3 OSŘ pokud je dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§242 odst. 3 OSŘ).
Podle §157 odst. 2 OSŘ není-li dále stanoveno jinak, soud v odůvodnění rozsudku mj. stručně a jasně vyloží, které skutečnosti má prokázány a které nikoliv, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, proč neprovedl i další důkazy, jaký učinil závěr o skutkovém stavu a jak věc posoudil po právní stránce.
Z citovaného ustanovení vyplývá, že odůvodnění rozsudku musí být dostatečné a srozumitelné tak, aby závěry soudu byly přezkoumatelné. V daném případě odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně postrádá skutková zjištění učiněná s odkazem na příslušné důkazy. Soud prvního stupně provedl celou řadu důkazů, z nichž, aniž by uvedl ohledně každého z důkazních prostředků zvlášť, co z něj zjistil a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, učinil tzv. souhrnné skutkové zjištění. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 28. listopadu 2002, sp. zn. 22 Cdo 886/2001, publikovaném v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck (dále „Soubor“), pod C 1576, Svazek 22, zaujal právní názor, že „rozsudek, jehož skutkové a právní závěry vycházejí ze souhrnného zjištění, jímž se zjišťuje rozhodný skutkový stav současně na základě všech provedených důkazů, aniž je uvedeno, na základě kterých konkrétních důkazů se to které zjištění a z jakých důvodů činí, jakož i bez vysvětlení případných rozporů mezi nimi, je nepřezkoumatelným“. Protože rozsudek soudu prvního stupně v této věci nerespektuje zásady uvedené v §157 odst. 2 a §132 OSŘ, je tak nepřezkoumatelný. V takovém případě nejsou splněny předpoklady pro opakování dokazování nebo jeho doplňování odvolacím soudem, ale nezbývá, než takové rozhodnutí zrušit [§221 odst. 1 písm. c) OSŘ]. Odvolací soud proto pochybil, když namísto toho, aby rozsudek soudu prvního stupně zrušil, částečně dokazování doplnil a poté rozsudek soudu prvního stupně změnil. Tímto postupem odvolací soud zatížil řízení vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§241a odst. 2 písm. a) OSŘ]. K tomu srov. rozsudek Vrchního soudu v Praze, uveřejněný v Bulletinu Vrchního soudu v Praze 1/1993 pod pořadovým č. 19.
Dovolacímu soudu proto nezbylo, než napadený rozsudek zrušit, a protože důvody tohoto zrušení platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 2 a 3 OSŘ). Teprve na základě řádně učiněných či přezkoumatelných skutkových zjištění bude možné dospěk ke kvalifikovanému závěru, kterému účastníkovi bude více než ostatním svědčit kritérium účelného využití věci.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 12. července 2004
JUDr. František Balák, v. r.
předseda senátu