ECLI:CZ:NS:2004:22.CDO.882.2004.1
sp. zn. 22 Cdo 882/2004
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Víta Jakšiče a soudců JUDr. Marie Rezkové a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce J. N., zastoupeného advokátem, proti žalované J. N., zastoupené advokátem, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Kutné Hoře pod sp. zn. 9 C 12/99, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 8. října 2003, č. j. 30 Co 308/2003-257, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 5.075,- Kč k rukám advokáta do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Okresní soud v Kutné Hoře (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 4. prosince 2002, č. j. 9 C 12/99-212, zamítl žalobu na určení, že „paní J. N., nar. 3. 3. 1920, zemřelá dne 25. 9. 1974, byla ke dni úmrtí vlastnicí celého domu čp. 6 – objekt bydlení se stavební parcelou č. 1432 o výměře 735 m2 – zastavěná plocha, zapsaných na listu vlastnickém č. 832 pro katastrální území a obec S. v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu v B. se všemi jeho součástmi a příslušenstvím“, a rozhodl o nákladech řízení. Vyšel z toho, že domáhal-li se žalobce určovacího rozhodnutí jen pro obnovu již skončených dědických řízení po jeho rodičích, nemá na takovémto určení naléhavý právní zájem ve smyslu §80 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „OSŘ“), neboť právní otázka, o níž má být rozhodnuto, má pouze povahu otázky předběžné ve vztahu k jiné právní otázce. Kromě toho pokud žalobce nebyl účastníkem smlouvy, jíž žalovaná nabyla spoluvlastnictví ke sporným nemovitostem, není dána ani jeho aktivní legitimace.
K odvolání žalobce Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 8. října 2003, č. j. 30 Co 308/2003-257, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. S odkazem na rozhodnutí dovolacího soudu publikované v časopisu Soudní judikatura pod č. 67/2000 vyšel z toho, že k podání žaloby na určení, že věc patří do dědictví po zůstaviteli, je aktivně legitimován zůstavitelův dědic. Zanechal-li zůstavitel více dědiců a dědictví ohledně věci, která je předmětem občanskoprávního sporu s jinou osobou, nebylo dosud vypořádáno, jsou až do vypořádání dědictví ohledně této věci všichni dědici považováni za její vlastníky. Z právních úkonů týkajících se této věci jsou vůči jiným osobám oprávněni a povinni společně a nerozdílně a v řízení, v němž jde o tuto věc, mají postavení nerozlučných společníků. Žalobce není jediným dědicem po své matce J. N. a pokud žalobu nepodali další dědici, soud prvního stupně právem žalobu zamítl pro nedostatek aktivní věcné legitimace, byť jej – nesprávně – spatřoval v tom, že žalobce nebyl účastníkem smlouvy, na jejímž základě se žalovaná stala spoluvlastnicí nemovitostí. Za této situace považoval odvolací soud za nadbytečné zabývat se dalšími odvolacími námitkami včetně těch, které zpochybňovaly závěr o nedostatku naléhavého právního zájmu na straně žalobce.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozoval ze zásadního právního významu napadeného rozhodnutí [§237 odst. 1 písm. c) OSŘ] a v němž namítl, že toto rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) OSŘ]. Nesouhlasil s názorem odvolacího soudu vycházejícím ze shora uvedeného publikovaného rozhodnutí a zdůraznil, že zatímco toto rozhodnutí řeší vztah dědiců ke třetím osobám, je předmětem tohoto sporu vzájemný vztah mezi dědici po J. N., případně jejich právními nástupci. Kdyby věc byla posuzována podle názoru odvolacího soudu, byli by spolu se žalobcem aktivně legitimováni i další v úvahu připadající dědici po rodičích žalobce, tedy i jejich druhý syn V. N., nar. 1943, a jeho děti V. N., nar. 1968, a žalovaná J. N., zatímco pasivně legitimován by nebyl nikdo. Kromě toho pouze žalobce má naléhavý právní zájem na určení, že jeho matka vlastnila ke dni svého úmrtí sporné nemovitosti v celém rozsahu, neboť stanovisko žalované i V. N. st. a V. N. ml. je právě opačné. Ochrana zájmů ostatních dědiců je zajištěna institutem vedlejšího účastenství, a tak je žalobce přesvědčen, že nepochybil, když podal žalobu pouze proti žalované. Dovolatel navrhl, aby byly rozsudky soudů obou stupňů zrušeny a aby věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná poukázala na to, že nebyla dědičkou po J. N., neboť jako dědici ze zákona, kteří byli účastníky dědického řízení, přicházeli v úvahu pozůstalý manžel V. N., zemřelý v roce 1998, a pozůstalí synové J. N., žalobce, a V. N., otec žalované. Žalovaná je tedy ve vztahu k dědicům osobou třetí a judikaturu, z níž vycházel odvolací soud, lze na tento případ použít. Žalovaná proto navrhla, aby dovolání bylo jako nepřípustné odmítnuto. Pro případ, že by je Nejvyšší soud přesto věcně projednával, navrhla zamítnutí dovolání.
Podle §236 odst. 1 OSŘ lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Proto se Nejvyšší soud ČR po zjištění, že dovolání bylo podáno včas řádně zastoupeným účastníkem řízení, zabýval nejprve tím, zda jde o dovolání přípustné.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícím meritorním rozhodnutím odvolacího soudu je upravena v §237 odst. 1 písm. b) a c) OSŘ. Vzhledem k tomu, že napadeným rozsudkem byl potvrzen prvý rozsudek, který v této věci soud prvního stupně vydal, nemůže být dovolání přípustné podle písm. b) a v úvahu připadá pouze přípustnost podle písm. c) shora uvedeného ustanovení. Podle něj je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle §237 odst. 3 OSŘ má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Bylo tedy třeba zkoumat, zda právní otázka, kterou žalobce v dovolání vymezil, je otázkou dosud neřešenou či nevyřešenou, případně zda ji odvolací soud vyřešil v rozporu s hmotným právem.
Odvolací soud odkázal v odůvodnění napadeného rozsudku na rozsudek dovolacího soudu ze dne 10. listopadu 1999, sp. zn. 21 Cdo 1820/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 6/2000 pod č. 67. Toto rozhodnutí, stejně jako rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 4. dubna 1972, sp. zn. 11 Co 48/72, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 42/1974, o němž se zmiňuje dovolatel, dopadá na případy, kdy je veden spor o věc, která podle žalobního tvrzení patří do dědictví po zůstaviteli, ale dědictví ohledně ní dosud nebylo vypořádáno, s osobou, která nepatří do okruhu zůstavitelových dědiců. O takový případ však v této věci nejde. I když je pravda, že žalovaná nebyla dědičkou po J. N., není možno ji pokládat ve vztahu k předmětu řízení, tedy ke sporným nemovitostem, za osobu třetí, jelikož je v důsledku singulární sukcese právní nástupkyní jednoho z dědiců. Jde tedy skutečně v podstatě o spor mezi osobami, které jsou dědici po J. N. či jejich právními nástupci, nikoli o spor mezi dědici a osobou, která do jejich okruhu nepatří, a otázka věcné legitimace v takovémto případě je právní otázkou, kterou dovolací soud dosud neřešil. Proto je dovolání žalobce přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ.
Nejvyšší soud tedy přezkoumal napadený rozsudek podle §242 odst. 1 a 3 OSŘ. Žalobce netvrdí, že je řízení postiženo některou z vad uvedených v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 OSŘ ani jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§242 odst. 3 OSŘ), a nic takového nevyplývá ani z obsahu spisu. Dovolací soud se tedy zabýval pouze výslovně uplatněným dovolacím důvodem podle §241a odst. 2 písm. b) OSŘ a dospěl k závěru, že dovolání není důvodné.
Přestože – jak už bylo uvedeno – shora uvedená publikovaná rozhodnutí na daný případ nelze beze zbytku použít, lze z nich vycházet potud, že až do doby vypořádání dědictví ohledně věci, jež patří (nebo o níž je tvrzeno, že patří) do dědictví po zůstaviteli, se za její vlastníky považují všichni zůstavitelovi dědici. Proto i za situace, že dojde mezi nimi ke sporu, který týká se této věci, platí, že musí být účastníky řízení všichni tito dědici. Tento závěr vyplývá z §159a odst. 1 OSŘ, podle kterého nestanoví-li zákon jinak, je výrok pravomocného rozsudku závazný jen pro účastníky řízení. Pokud by se některý z dědiců nezúčastnil řízení, nebyl by pravomocným rozhodnutím ve věci vázán a v poměru k němu by nebylo možno považovat vzájemné vztahy mezi dědici za vypořádané. Z toho také plyne, že ten z dědiců, který zastává opačné stanovisko než žalobce, bude zcela přirozeně účastníkem řízení na straně žalované. V této věci žalobce v důsledku odlišného právního názoru nezahrnul do okruhu účastníků řízení svého bratra, který byl rovněž dědicem po J. N. a též po později zemřelém pozůstalém manželovi, a s ohledem na uvedené úvahy je zamítnutí žaloby pro nedostatek věcné legitimace věcně správným rozhodnutím, byť z poněkud jiných důvodů než z jakých tak učinil odvolací soud.
Nejvyšší soud České republiky proto podle §243b odst. 2 věty před středníkem OSŘ dovolání žalobce zamítl.
Podle §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 OSŘ má úspěšná žalobkyně právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Ty představuje odměna advokáta za sepis vyjádření k dovolání [§11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb.] stanovená podle §10 odst. 3, §5 písm. b) a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. částkou 5.000,- Kč a paušální částka náhrady výdajů podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. Platební místo a lhůta k plnění vyplývají z §149 odst. 1 a §160 odst. 1 OSŘ.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobce dobrovolně, co mu ukládá tento vykonatelný rozsudek, může žalovaná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 27. července 2004
Vít Jakšič, v. r.
předseda senátu