ECLI:CZ:NS:2004:22.CDO.946.2004.1
sp. zn. 22 Cdo 946/2004
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka a soudců JUDr. Marie Rezkové a Víta Jakšiče ve věci žalobkyně E. C., s. r. o. , zastoupené advokátkou, proti žalované L. C., zastoupené advokátem, o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 33 C 38/2002, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. září 2003, č. j. 14 Co 360/2003-93, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 23 803,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. J. Š.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 6 (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 16. dubna 2003, č. j. 33 C 38/2002-61, pod bodem I.výroku zrušil podílové spoluvlastnictví účastníků „k domu č. p. 1505, parc. č. 1649-zastavěná plocha a nádvoří o výměře 215 m2, parc. č. 1650/1-zahrada o výměře 790 m2 a parc. č. 1650/2-zastavěná plocha a nádvoří o výměře 28 m2“, zapsaným u Katastrálního úřadu P. na LV č. 2429 pro kat. území D. Pod bodem II. označené nemovitosti přikázal do výlučného vlastnictví žalobkyně, které pod bodem III. uložil, aby žalované zaplatila částku 1 063 750,- Kč. Dále pod bodem IV. rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že účastníci jsou podílovými spoluvlastníky označených nemovitostí, žalobkyně v rozsahu 7/8 a žalovaná 1/8. Podle znaleckého posudku z 12. 1. 2002 nemovitosti nejsou reálně dělitelné a podle znaleckého posudku z 15. 2. 2002 činila obvyklá cena nemovitostí k tomuto datu 8 510 000,- Kč. K pozemkům parc. č. 1650/1 a parc. č. 1650/2 přiléhá pozemek parc. č. 1650/3, zastavěný garáží, která vraty směřuje k pozemku parc. č. 1650/2. Žádný z účastníků nemovitosti neužívá pro svoji potřebu a nemá zájem nadále setrvávat ve spoluvlastnickém vztahu, oba však požadovali, aby nemovitosti byly přikázány do jejich výlučného vlastnictví. Žalobkyně svůj požadavek odůvodnila tím, že by nemovitost zrekonstruovala a poté po jednotlivých bytech prodala, což by mělo vést k obnovení užívání nemovitosti s vyšším standardem bydlení. Žalovaná hodlá nemovitost využívat pro svoji bytovou potřebu a bytovou potřebu svých zletilých dětí, sama vlastní byt v Ch. a její zletilý syn vlastní dům u P. Žalovaná dále vlastní řadu dalších nemovitostí. Oba prokázali, že mají dostatek finančních prostředků k výplatě přiměřené náhrady druhému spoluvlastníku. Soud prvního stupně zrušil podílové spoluvlastnictví účastníků a s ohledem na to, že nemovitost není reálně dělitelná, přikázal nemovitosti do výlučného vlastnictví žalobkyně. Zohlednil, že je jejich většinovou spoluvlastnicí, že žalovaná nemovitosti akutně nepotřebuje a že i když oba účastníci by byli schopni nemovitosti účelně využít, „představa žalobce o účelném využití nemovitostí se však soudu jevila jako konkrétnější a v neposlední řadě i podloženější“. K tvrzenému citovému vztahu žalované k nemovitostem soud uvedl, že žalovaná nemovitosti zhruba po dobu 40 let nenavštěvovala a ještě déle v nich nebydlí, takže musí být podstatně oslaben, pokud vůbec existuje. Podle soudu prvního stupně nemůže být důvodem pro přikázání nemovitostí žalované skutečnost, že žalovaná je spoluvlastnicí přilehlého pozemku parc. č. 1650/3 v rozsahu 1/8, zhruba o výměře 20 m2, zastavěného nezkolaudovanou garáží neznámého vlastníka. Při stanovení přiměřené náhrady za spoluvlastnický podíl žalované soud vycházel ze znaleckého posudku z 15. 2. 2002.
Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalované rozsudkem ze dne 25. září 2003, č. j. 14 Co 360/2003-93, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Skutková zjištění soudu prvního stupně považoval odvolací soud za správně učiněná a důvodnou neshledal ani námitku nesprávného právního posouzení věci. Poukázal na to, že při vypořádání podílového spoluvlastnictví je třeba vždy přihlédnout k velikosti podílu a účelnému využití věci. Velikost podílu je také určující při rozhodování o hospodaření se společnou věcí. Pokud žalobkyně činila úkony k rekonstrukci nemovitosti, mohla tak činit z titulu většinového spoluvlastníka. Neshledal důvody pro zamítnutí návrhu z důvodů zvláštního zřetele hodných. Žalobkyně, která provozuje činnost realitní kanceláře, „prokázala seriózní úvahu ohledně budoucího využití nemovitosti“. Žalovaná, jejíž bytová potřeba je uspokojena, nepodnikla kroky vedoucí k jejímu bydlení v nemovitosti a i kdyby nemovitost užívaly k bydlení i její děti, nebyla by jimi zcela obsazena.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení věci. Namítá, že oba soudy se nevypořádaly s jejími argumenty vznesenými v závěrečném návrhu a odvolání, které se týkají účelnosti využití nemovitostí. Žalovaná na rozdíl od žalobkyně hodlá v nemovitosti bydlet a udržet ji ve svém vlastnictví. Pokud chce žalobkyně nemovitosti prodat, jeví se spravedlivější, aby byla svého spoluvlastnického podílu zbavena a od žalované obdržela náhradu podle znaleckého posudku. Poukázala dále na rozhodnutí publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek po č. 48, ročník 1965, podle kterého „nelze věc přikázat tomu ze spoluvlastníků, který ji chce prodat, pokud druhý spoluvlastník ji chce užívat“, a rozhodnutí Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 102/94, z něhož vyplývá, že by měl být „brán zřetel i na veřejný zájem, nikoli zájem několika jednotlivců na svém vlastním obohacení“. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně navrhla zamítnutí dovolání. Podle žalobkyně oba soudy výrazně neupřednostnily výrazně vyšší spoluvlastnický podíl žalobkyně a také hledisko účelného využití věci odvolací soud zevrubně hodnotil. Žalovaná v průběhu řízení měnila své představy o využití nemovitosti, čímž sama prokázala nereálnost a nekoncepčnost využití věci. U soudu prvního stupně žalovaná požadovala, aby nemovitosti byly přikázány do jejího vlastnictví, aby v nich mohla bydlet s rodinou. Později tvrdila, že by část domu chtěla pronajímat dalším osobám, v odvolacím řízení navrhovala bez uvedení důvodů zamítnutí návrhu a konečně vyslovila souhlas s rozdělením domu na bytové jednotky. Neuvedla však, jak by se podílela na jejich výstavbě. S ohledem na vyhrocené vztahy mezi účastníky žalobkyně vylučuje jakoukoli dohodu se žalovanou. Naproti tomu byl záměr žalobkyně od koupení nemovitosti zcela konkrétní, tj. nemovitost vyklidit, rozdělit na bytové jednotky a ty pak prodat. Žalobkyně v této souvislosti již investovala značné finanční prostředky. Vyplatila odstupné stávajícím nájemníkům, nechala vypracovat projekt přestavby domu a činí kroky k uskutečnění jejího záměru. Žalované 18. 11. 2003 zaplatila soudem stanovenou částku na vypořádání. Podle názoru žalobkyně závěr odvolacího soudu odpovídá praxi soudů, rozhodnutí odvolacího soudu je správné a ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam.
Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou včas, nejprve zkoumal, zda jde o dovolání přípustné.
Podle §236 odst. 1 OSŘ lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je přípustné za splnění předpokladů stanovených v ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c), odst. 3 OSŘ. Protože předpoklad stanovený v §237 odst. 1 písm. b) OSŘ nebyl naplněn, přicházela v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 OSŘ, podle nichž je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Dovolací soud dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam s ohledem na to, že rozhodnutí soudů obou stupňů mohou vzbuzovat dojem odklonu od dosavadní praxe vycházející z rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 17. června 1965, sp. zn. 7 Co 220/65, publikovaného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 48, ročník 1965. Dovolání je tak přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ.
Dovolací soud přezkoumal rozsudek odvolacího soudu podle §242 odst. 1 a 3 OSŘ v rozsahu dovolatelkou uplatněných dovolacích námitek a dospěl k závěru, že dovolání není důvodné.
Vady uvedené v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 OSŘ, jakož i jiné vady, které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž by dovolací soud musel přihlédnout, i kdyby nebyly v dovolání uplatněny (§242 odst. 3 OSŘ), nebyly z obsahu spisu zjištěny.
Podle §142 odst. 1 ObčZ nedojde-li k dohodě, zruší spoluvlastnictví s provede vypořádání na návrh některého spoluvlastníka soud. Přihlédne přitom k velikosti podílů a k účelnému využití věci. Není-li rozdělení věci dobře možné, přikáže soud věc za přiměřenou náhradu jednomu nebo více spoluvlastníkům; přihlédne přitom k tomu, aby věc mohla být účelně využita. Nechce-li věc žádný ze spoluvlastníků, nařídí soud její prodej a výtěžek rozdělí podle podílů.
Nejvyšší soud v usnesení ze dne 28. července 2003, sp. zn. 22 Cdo 340/2002, publikovaném v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, pod C 2058, Svazek 26, zaujal právní názor, že „pokud §142 odst. 1 ObčZ stanoví, že soud přihlédne k účelnému využití věci, jde o právní normu s relativně neurčitou hypotézou, tj. právní normu, jejíž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, ale která přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Byla-li hypotéza právní normy vymezena správně, nemůže být rozhodnutí ve věci v rozporu se zákonem z důvodu, že nebyly objasněny okolnosti další, případně že nebylo přihlédnuto k jiným okolnostem, které v posuzovaném případě nelze považovat za podstatné či významné, neboť takové okolnosti nejsou součástí hypotézy právní normy, vymezené soudem v souladu se zákonem, z níž soud při právním posouzení věci vychází.“. V rámci posuzování účelného využití věci tak lze vedle velikosti podílů zohlednit celou řadu skutečností rozhodných pro rozhodnutí o tom, kterému z účastníků bude věc přikázána do vlastnictví. Soudy obou stupňů při rozhodování o tom, kterému z účastníků budou nemovitosti přikázány do výlučného vlastnictví, vedle velikosti podílů účastníků správně vymezily uvedenou hypotézu právní normy, když přihlédly k tomu, že bytová potřeba žalované je uspokojena, že žalovaná nepodnikla kroky ke svému bydlení v předmětné nemovitosti, zatímco využití nemovitostí žalobkyní se soudům jevilo jako konkrétnější a serioznější. Soudům tak nelze nic vytknout a není důvodů považovat jejich posouzení, kterým z účastníků budou nemovitosti lépe využity, za neúplné ani nesprávné.
Výše citované rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 17. června 1965 je v zásadě nadále použitelným rozhodnutím; jeho význam však nelze absolutizovat. Nelze totiž přehlížet změny ve společenských poměrech, k nimž od té doby došlo, a také, že v uvedeném případě šlo o rodinný domek, užívaný třetí osobou, jehož jedním ze spoluvlastníků byl stát. Přitom rodinným domkem podle §128 odst. 1 ObčZ ve znění před novelou provedenou zákonem č. 509/1991 Sb. mohl být obytný dům, u něhož aspoň dvě třetiny podlahové plochy všech místností připadaly na byty, mohl mít nejvýše pět obytných místností nepočítajíc v to kuchyně, větší počet obytných místností mohl mít, jestliže úhrn jejich podlahové plochy nepřesáhl 120 m2; z obytných kuchyní se do tohoto úhrnu započítávaly plochy, o které výměra kuchyně přesahovala 12 m2.
V daném případě je předmětem vypořádání podílového spoluvlastnictví bytový dům o více nájemních bytech, který žalovaná pro svoje potřeby bydlení dlouhodobě nevyužívá. Žalující právnická osoba se od počátku netajila tím, že v souladu se svým podnikatelským zaměřením se snaží získat celý dům do svého výlučného vlastnictví s cílem jej zrekonstruovat a bytové jednotky prodat zájemcům o jejich koupi. S ohledem na uvažovanou rekonstrukci domu žalobkyně již také vynaložila značné finanční prostředky v souvislosti se zaplacením odstupného stávajícím nájemníkům a pořízením projektu přestavby domu. Přitom nelze ani pominout, že žalovaná nevyužila svého předkupního práva před tím, než většinový spoluvlastnický podíl získala žalobkyně. Podle názoru dovolacího soudu lze pak považovat za účelné využití předmětného domu, jestliže subjekt takové povahy, jakým je žalobkyně, sleduje zhodnocení předmětu (spolu)vlastnictví za účelem jeho pozdějšího prodeje, který odpovídá společenské poptávce po koupi bytů (jednotek) do individuálního vlastnictví.
Protože z hlediska dovolatelkou uplatněného důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) OSŘ je rozsudek odvolacího soudu správný, bylo dovolání podle §243b odst. 2 OSŘ zamítnuto.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že žalovaná nebyla úspěšná a žalobkyni vznikly náklady (§243b odst. 5, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 OSŘ). Náklady vzniklé žalobkyni představují odměnu za jeden úkon právní služby – vyjádření zástupkyně k dovolání podle §11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, která činí podle §3, §4 odst. 2 písm. a), §10 odst. 3 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. částku 23 728,- Kč, a dále paušál náhrady hotových výdajů 75,- Kč podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. Dovolací soud neshledal důvody pro nepřiznání náhrady nákladů řízení žalobkyni podle §150 OSŘ, jestliže již soudy obou stupňů ve věci zcela správně rozhodly ve prospěch žalobkyně a jestliže jí vynaložené náklady nelze považovat za neúčelné.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaná dobrovolně, co jí ukládá toto rozhodnutí, může žalobkyně podat návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně dne 22. července 2004
JUDr. František Balák, v. r.
předseda senátu