ECLI:CZ:NS:2004:25.CDO.1010.2003.1
sp. zn. 25 Cdo 1010/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudkyň JUDr. Marty Škárové a JUDr. Olgy Puškinové v právní věci žalobkyně J. E., zastoupené advokátem, proti žalované JUDr. M. O., advokátce, o náhradu škody ve výši 442.695,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 19 C 132/2001, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. ledna 2003, č. j. 15 Co 251/2002-78, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 3 rozsudkem ze dne 19. 2. 2002, č. j. 19 C 132/2001-42, zamítl žalobu na zaplacení částky 442.695,- Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že žalobkyni byl v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 17 C 58/96 doručen dne 29. 4. 1996 platební rozkaz ze dne 1. 4. 1996, jímž bylo vyhověno žalobě JUDr. Z. J. a žalobkyni (v tehdejším řízení žalované) byla uložena povinnost zaplatit žalobci částku 46.231,- Kč a nahradit náklady řízení; protože proti platebnímu rozkazu nebyl podán odpor, nabyl právní moci a v řízení o výkon rozhodnutí vedeném u téhož soudu pod sp. zn. E 1640/96 JUDr. Z. J. z přisouzené částky vymohl 9.211,35 Kč odepsáním z účtu povinné (žalobkyně). V rámci dalšího řízení o výkon rozhodnutí (sp. zn. 34 E 144/99) žalobkyně zaplatila JUDr. Z. J. částku 425.751,- Kč, sestávající především z úroku z prodlení z vymáhané částky. Soud v nynějším řízení o náhradu škody, kterou měla žalovaná způsobit žalobkyni při výkonu advokacie ve smyslu ustanovení §24 zákona o advokacii tím, že nepodala odpor proti citovanému platebnímu rozkazu ani odvolání proti rozhodnutím v řízení o výkon rozhodnutí, dospěl k závěru, že žalobkyni se nepodařilo prokázat uzavření smlouvy o právní pomoci, která by se konkrétně vztahovala k řízení vedenému u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 17 C 58/96. Žalovaná sice žalobkyni přislíbila, že ji bude zastupovat v mimosoudním jednání s JUDr. J., avšak vzhledem k rozporům mezi výpověďmi žalobkyně a svědka A. E., jejího manžela, ohledně postupu při udělení plné moci a termínu jejího udělení, neuvěřil soud tvrzení žalobkyně o tom, že mezi ní a žalovanou vznikl v době před vydáním platebního rozkazu vztah z příkazní smlouvy podle §724 obč. zák. týkající se tohoto soudního řízení. Ke vzniku zastoupení nemohlo dojít ani na základě tvrzených tzv. „bianco“ plných mocí (bez uvedení některých náležitostí) ani na základě plné moci generální (opravňující k zastupování ve všech věcech), neboť plná moc je jen potvrzením o existenci příkazní smlouvy a sama o sobě nemůže založit vztah zastoupení, není-li mezi účastníky sjednáno, jakých konkrétních záležitostí se má příkazní smlouva týkat. Žalovaná ostatně existenci takových plných mocí popřela a žalobkyně obsah tvrzené příkazní smlouvy nedoložila. Za této situace soud nezkoumal, zda žalobkyni vznikla škoda, přičemž žalobkyně ani netvrdila žádné skutkové okolnosti, z nichž by bylo možno dovodit, že žaloba JUDr. J. směřující proti ní a vycházející z tzv. palmárních nákladů, byla žalobou nedůvodnou.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 28. 1. 2003, č. j. 15 Co 251/2002-78, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovým zjištěním i právními závěry soudu prvního stupně a odkázal na odůvodnění jeho rozsudku. K odvolacím námitkám doplnil, že žalobkyně by mohla mít v řízení úspěch pouze za předpokladu, že by prokázala (nese v tomto směru důkazní břemeno) existenci příkazní smlouvy mezi ní a žalovanou ve vztahu k nalézacímu řízení vedenému před Obvodním soudem pro Prahu 1. V tomto řízení však (ani v řízení o výkon rozhodnutí) nebyla plná moc žalované do spisu založena a o její existenci nesvědčí sama o sobě ani skutečnost, že ve věci výkonu rozhodnutí podala žalovaná za žalobkyni odvolání, ač nebyla vybavena plnou mocí; tuto plnou moc nepředložila ani po výzvě soudu. Podle odvolacího soudu by navíc žalobkyně ve sporu nemohla být úspěšná ani za předpokladu, že by mezi účastnicemi existovala příkazní smlouva ve vztahu k nalézacímu řízení vedenému před Obvodním soudem pro Prahu 1. Žalobkyně měla totiž povinnost tvrdit skutečnosti, které jsou rozhodující z hlediska skutkové podstaty odpovědnosti za škodu, tedy uvést skutečnosti, z nichž by bylo zřejmé, že škoda vznikla, a to v příčinné souvislosti s porušením povinnosti žalovanou. Takové skutečnosti ovšem žalobkyně přes poučení podle §119a odst. 1 o.s.ř. před soudem prvního stupně neuvedla, žalobní tvrzení ohledně vzniku škody nejsou dostačující a není z nich zřejmé, jakým způsobem žalobkyně dospěla k výpočtu její výše. Žalobkyně tedy nesplnila svoji povinnost tvrzení a neprokázala ani, že byly naplněny předpoklady vzniku občanskoprávní odpovědnosti žalované za škodu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které odůvodňuje podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. a jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přičemž za otázku zásadního právního významu považuje posouzení, zda podepsání plné moci je nezbytnou náležitostí k tomu, aby advokát převzal zastoupení, či zda k převzetí zastoupení dojde na základě příkazní smlouvy, tedy smlouvy, ve které se advokát s klientem dohodnou na obsahu zastoupení. Namítá, že k zastoupení klienta advokátem může dojít na základě příkazní smlouvy, která nemusí mít písemnou formu, a samotná plná moc podepsaná klientem pak pouze osvědčuje uzavření příkazní smlouvy, tj. zastoupení klienta advokátem. Žalobkyně tvrdí, že se na žalovanou obrátila se žádostí, aby ji zastupovala v řízení, v němž byl vydán platební rozkaz a aby proti němu podala odpor. Pokud však žalovaná podala opravný prostředek až v následném řízení o výkon rozhodnutí, musela tak činit s vědomím, že tento opravný prostředek podává jako právní zástupkyně žalobkyně. Podle dovolatelky tedy soudy obou stupňů pochybily, když samotné podání odvolání žalovanou ve prospěch žalobkyně (byť bez doložené plné moci) neposoudily jako jednoznačný důkaz svědčící o převzetí zastoupení žalobkyně žalovanou a že v tomto směru nepřihlédly ani k tomu, že žalovaná žalobkyni neinformovala o průběhu nalézacího řízení, resp. o tom, že podání opravného prostředku proti platebnímu rozkazu zmeškala. Pokud by se žalobkyně bývala včas dozvěděla o probíhajícím exekučním řízení, dlužnou částku by uhradila a nevystavovala by se nebezpečí násilného vniknutí do svého bytu a jeho následného zapečetění. Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil spolu s rozsudkem soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání poukázala na okolnost, že žalobkyně neprokázala naplnění předpokladů vzniku odpovědnosti za škodu podle ustanovení §420 odst. 1 obč. zák. ani to, že žalovaná převzala zastupování žalobkyně v záležitosti žaloby JUDr. J. vůči žalobkyni. Žalovaná proto navrhla, aby dovolací soud dovolání odmítl, popřípadě zamítl.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř. oprávněnou osobou - účastníkem řízení - a po přezkoumání věci ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 o.s.ř. dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Podle ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Žalobkyně dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu ve věci samé, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen, aniž předcházelo zrušující usnesení odvolacího soudu; přípustnost dovolání lze proto posuzovat pouze podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání nezakládají) a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§237 odst. 3 o.s.ř.]. O rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadního významu jde nejen tehdy, jestliže odvolací soud posuzoval právní otázku, která v projednávané věci měla pro rozhodnutí ve věci zásadní význam (tedy nejde o posouzení jen takové právní otázky, které pro rozhodnutí věci nebylo určující). Rozhodnutí odvolacího soudu musí současně mít po právní stránce zásadní význam z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (mající obecný dopad na případy obdobné povahy). Přípustnost dovolání není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam skutečně má.
V posuzovaném případě je rozhodnutí odvolacího soudu, který se ztotožnil se všemi důvody uvedenými v rozhodnutí soudu prvního stupně, založeno především na skutkovém závěru, že mezi žalobkyní a žalovanou vztah právního zastoupení pro řízení ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 17 C 58/96 nevznikl; odtud se odvíjel jeho právní závěr, že žalovaná nemůže odpovídat žalobkyni za škodu v souvislosti s výkonem advokacie. Soudy obou stupňů vyšly přitom ze zjištění, že v uvedeném řízení nebyla do spisu založena písemná plná moc a že žalobkyně neprokázala (při zhodnocení všech k tomu provedených důkazů ve smyslu ustanovení §132 o.s.ř.) ani vznik příkazní smlouvy (byť alespoň v ústní formě), tj. dohody o právním zastoupení v konkrétní věci, která by žalovanou zavazovala podat odpor proti platebnímu rozkazu. Z toho je zřejmé, že právní otázku náležitostí a formy příkazní smlouvy řešil odvolací soud v souladu s ustanovením §724 obč. zák. a že v tomto směru není v rozporu ani s právním názorem dovolatelky, který v dovolání označila za otázku zásadního právního významu. Z náležitostí vylíčení důvodů dovolání však vyplývá, že dovolatelka nesouhlasí především s tím, jak soudy obou stupňů zjistily skutkový stav ohledně otázky existence ujednání účastnic o zastoupení žalobkyně žalovanou, a tvrdí, že z provedených důkazů skutkový stav nebyl zjištěn správně. Nesouhlasí též s hodnocením provedených důkazů soudem, především pak s tím, jakou váhu přiložil jednotlivým důkazům, zejména okolnosti, že v pozdějším řízení o výkon rozhodnutí předmětného platebního rozkazu podala žalovaná za žalobkyni odvolání. Ve skutečnosti tedy dovolatelka napadá rozsudek odvolacího soudu v otázce skutkových zjištění, nikoliv pro samotné právní posouzení věci. Okolnost, že rozsudek odvolacího soudu eventuálně vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (srov. ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř.), však nemůže založit přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Navíc nelze přehlédnout, že odvolací soud dospěl též k závěru, že žalobkyně neprokázala (dokonce ani netvrdila) vznik škody jako jedné z podmínek odpovědnosti za škodu. Za situace, kdy z hlediska řešení této dílčí otázky dovolatelka neshledává rozsudek odvolacího soudu zásadně právně významným (v dovolání pouze vyjadřuje své blíže nezdůvodněné přesvědčení, že o vzniku škody není pochyb), nemohlo by se ani jí navrhované řešení otázky existence právního vztahu zastoupení mezi účastnicemi, které dovolatelka v dovolání jedině označuje za zásadně právně významné, projevit v jejích poměrech kladně, nepodléhá-li dovolacímu přezkumu otázka vzniku škody jakožto podmínky odpovědnosti žalované za škodu, která obstojí samostatně jako důvod pro zamítnutí žaloby (srov. rozsudek NS ČR ze dne 8. 12. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1374/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 2, ročník 1998, pod č. 17, případně rozsudek NS ČR ze dne 28. 5. 1998, sp. zn. 2 Cdon 119/97, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 55/99).
Ze všech těchto důvodů nelze rozhodnutí odvolacího soudu ohledně dovoláním uplatněné právní otázky považovat po právní stránce za zásadně významné a nelze dovodit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Dovolání žalobkyně tedy směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, a Nejvyšší soud ČR je proto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř., neboť žalobkyně s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá na náhradu nákladů dovolacího řízení právo a žalované v tomto řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. května 2004
JUDr. Petr V o j t e k, v. r.
předseda senátu