ECLI:CZ:NS:2004:25.CDO.1090.2002.1
sp. zn. 25 Cdo 1090/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce J. P., proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti ČR, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o náhradu škody, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 37 C 276/93, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 28. prosince 1999, č. j. 15 Co 505/99-54, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Brně usnesením ze dne 4. 8. 1999, č. j. 37 C 276/93-44, zastavil řízení a rozhodl o náhradě nákladů řízení s odůvodněním, že žalobce ani přes poučení neodstranil vady žaloby, která je neurčitá a nesrozumitelná jak ve vylíčení podstatných skutečností, tak v žalobním návrhu (§43 odst. 2 o.s.ř.).
K odvolání žalobce Krajský soud v Brně usnesením ze dne 28. 12. 1999, č. j. 15 Co 505/99-54, usnesení soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. f) o.s.ř., a namítá, že mu soudy obou stupňů odňaly možnost jednat před soudem tím, že mu včas, tj. v době, kdy mohl ještě s pomocí advokáta odstranit vady žaloby, neposkytl poučení o právu žádat o ustanovení zástupce pro řízení ve smyslu ustanovení §30 o.s.ř. I když poučovací povinnost soudu v tomto smyslu nebyla před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. výslovně stanovena, lze dovodit jak z uvedeného ustanovení, tak z ustanovení §5 o.s.ř., že soud byl povinen takové poučení žalobci poskytnout v situaci, kdy bylo zřejmé, že není bez kvalifikované pomoci schopen vyhovět požadavkům na odstranění vad žaloby. Navrhl proto, aby rozhodnutí soudů obou stupňů byla zrušena.
Podle ustanovení části dvanácté, hlavy I, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, se dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (1. 1. 2001) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů.
Vzhledem k tomu, že dovoláním napadené usnesení bylo vydáno dne 28. 12. 1999, tedy před účinností zákona č. 30/2000 Sb., Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) projednal dovolání a rozhodl o něm podle dosavadních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 1. 2001 - dále jen „o.s.ř.“), a dospěl k závěru, že směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže trpí vadami uvedenými v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř.
Podle ustanovení §238a odst. 1 o.s.ř. dovolání je přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo
a) změněno usnesení soudu prvního stupně; to neplatí, jde-li o usnesení o nákladech řízení, o příslušnosti, o předběžném opatření, o přerušení řízení, o pořádkové pokutě, o znalečném, o tlumočném, o soudním poplatku, o osvobození od soudních poplatků, o ustanovení zástupce účastníku nebo jeho odvolání, o nepřipuštění zastoupení, o odměně notáře za prováděné úkony soudního komisaře a jeho hotových výdajích, o odměně správce dědictví a jeho hotových výdajích,
b) rozhodnuto tak, že se zpětvzetí návrhu nepřipouští, nebo tak, že se zpětvzetí návrhu připouští, rozhodnutí soudu prvního stupně zrušuje a řízení zastavuje (§208); to neplatí o věcech, v nichž bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20 000 Kč a v obchodních věcech 50 000 Kč,
c) rozhodnutí soudu prvního stupně zrušeno a řízení zastaveno, popřípadě věc byla postoupena orgánu, do jehož pravomoci náleží,
d) odvolacím soudem potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, jímž bylo řízení zastaveno pro nedostatek pravomoci soudu,
e) odvolání odmítnuto,
f) odvolací řízení zastaveno.
Podle ustanovení §239 odst. 1 o.s.ř. dovolání je přípustné proti rozsudku nebo usnesení odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu. Podle §239 odst. 2 o.s.ř. nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
V posuzovaném případě odvolací soud potvrdil usnesení soudu prvního stupně, proto dovolání podle ustanovení §238a odst. 1 písm. a) o.s.ř. není přípustné. Přípustnost dovolání není dána ani podle písm. b) až f) tohoto ustanovení, když §238a odst. 1 písm. d) o.s.ř. dopadá pouze na rozhodnutí potvrzující usnesení o zastavení řízení pro nedostatek pravomoci soudu, zatímco v dané věci bylo řízení zastaveno pro neodstranění odstranitelného nedostatku podmínky řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 953/96, publikované pod č. 49 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1998). Podmínky přípustnosti dovolání podle §239 o.s.ř. rovněž splněny nejsou, neboť usnesení odvolacího soudu není usnesením ve věci samé. Ostatně, odvolací soud výrokem rozhodnutí přípustnost dovolání nevyslovil (§239 odst. 1 o.s.ř.) a žalobce před vydáním potvrzujícího usnesení návrh na vyslovení přípustnosti dovolání ani nepodal (§239 odst. 2 o.s.ř.).
Protože však je přípustné dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu z důvodů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. a dovolatel výslovně uplatňuje jeden z těchto důvodů, zabýval se dovolací soud otázkou přípustnosti dovolání z hlediska ustanovení §237 odst. 1 písm. f) o.s.ř. Přitom přípustnost dovolání z hlediska ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že rozhodnutí odvolacího soudu je postiženo některou z vad taxativně v tomto ustanovení uvedených, nýbrž přípustnost nastává jen tehdy, jestliže rozhodnutí odvolacího soudu vadou zmiňovanou tímto ustanovením skutečně trpí.
Odnětím možnosti jednat před soudem [§237 odst. 1 písm. f) o.s.ř.] se rozumí postup soudu, jímž znemožnil účastníku řízení realizaci procesních práv, která mu občanský soudní řád dává (např. právo účastnit se jednání, činit přednesy, navrhovat důkazy apod.). O vadu ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. f) o.s.ř. jde přitom jen tehdy, jestliže šlo o postup nesprávný (uvažováno z hlediska zachování postupu soudu určeného zákonem nebo dalšími obecně závaznými právními předpisy) a jestliže se postup soudu projevil v průběhu řízení a nikoliv také při rozhodování. Naplnění vady podle citovaného ustanovení nelze spatřovat v tom, že - jak tvrdí dovolatel – řízení bylo zastaveno, aniž mu soud pomohl odstranit nedostatky žaloby tím, že by jej poučil o právu žádat ustanovení zástupce pro řízení.
Podle §5 o.s.ř. soudy poskytují účastníkům poučení o jejich procesních právech a povinnostech.
Podle §30 odst. 1 o.s.ř. účastníku, u něhož jsou předpoklady, aby byl soudem osvobozen od soudních poplatků, může být na jeho žádost ustanoven zástupce, jestliže je to třeba k ochraně jeho zájmů.
Dovolateli lze přisvědčit v tom, že ustanovením §30 o.s.ř. se v občanském soudním řízení realizuje právo na bezplatnou právní pomoc a že soud je povinen poučit účastníky řízení o tom, jaká práva jim přiznávají a jaké povinnosti jim ukládají procesněprávní předpisy (právo účastníka žádat o ustanovení zástupce pro řízení mezi jeho procesní práva nepochybně patří a poučovací povinnost soudu se na ně vztahuje). Účastníku se odpovídajícího poučení musí dostat v době, kdy je toho podle stavu řízení pro něj zapotřebí. Případné nesplnění poučovací povinnosti může představovat tzv. jinou vadu řízení, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nikoliv vadu uvedenou v ustanovení §237 odst. 1 písm. f) o.s.ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 30. 9. 1998, 2 Cdon 813/97, publikované pod č. 40 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1999).
K jiné vadě řízení [§241 odst. 3 písm. b) o.s.ř.] však dovolací soud podle §242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. může přihlédnout z úřední povinnosti (a to i kdyby nebyla namítána v dovolání) jen tehdy, je-li dovolání přípustné. Protože postup soudu, který poté, co jeho výzva k doplnění a opravě podání zůstala bezvýsledná, zastavil řízení v souladu s ustanovením §43 odst. 2 věty první o.s.ř., nepředstavuje odnětí možnosti jednat před soudem ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. f) o.s.ř., protože dovolatel netvrdí a ani z obsahu spisu nevyplývá, že by řízení bylo postiženo některou další vadou uvedenou v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř., a protože dovolání není z hlediska ustanovení §238a ani §239 o.s.ř. přípustné, je nepochybné, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce podle ustanovení §243b odst. 4 věty první a §218 odst. 1 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 4 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 věty první a §142 odst. 1 o.s.ř., neboť žalobce neměl v dovolacím řízení úspěch a žalované náklady v dovolacím řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. února 2004
JUDr. Petr Vojtek, v. r.
předseda senátu