ECLI:CZ:NS:2004:25.CDO.1106.2003.1
sp. zn. 25 Cdo 1106/2003
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudkyň JUDr. Marty Škárové a JUDr. Olgy Puškinové v právní věci žalobce M. Š., zastoupeného advokátem, proti žalovanému V. P., zastoupenému advokátem, o náhradu škody na zdraví, vedené u Okresního soudu ve Strakonicích pod sp. zn. 2 C 75/2001, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. února 2003, č. j. 5 Co 233/2003-128, takto:
I. Dovolání žalovaného proti rozsudku odvolacího soudu ve výroku, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně změněn ohledně 25 % základu nároku, se zamítá.
II. Dovolání žalovaného proti rozsudku odvolacího soudu ve výroku, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen ohledně 50 % základu nároku, se odmítá.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal náhrady škody na zdraví ve výši 39.450,- Kč na bolestném a 7.875.000,- Kč za ztížení společenského uplatnění, která mu v době jeho nezletilosti vznikla při úrazu dne 12. 7. 1999 na letním táboře R. provozovaném žalovaným v okresu P. K úrazu došlo tak, že při účasti na organizovaném programu - fotbalovém zápase - se žalobce zavěsil na kovovou fotbalovou branku, která nebyla pevně spojena se zemí. Branka se vahou žalobcova těla převrhla a spadla mu na obličejovou část hlavy, v důsledku čehož došlo ke krvácení do mozku, pohmoždění mozku, zlomenině spodiny lebeční, tříštivé zlomenině kosti čelní, zlomenině levé očnice, kosti nosní, horní čelisti s posunutím a erozi rohovky levého oka. Žalobce dovozuje odpovědnost žalovaného jako provozovatele a organizátora soukromého dětského tábora s tím, že porušil povinnost zajistit řádný a účinný dohled nad nezletilými účastníky tábora, neboť neučinil žádná konkrétní faktická opatření směřující k zabránění pádu branky pro případ, že nezletilé děti neuposlechnou pokynu „nehoupat se na brance“.
Okresní soud ve Strakonicích mezitímním rozsudkem ze dne 24. 10. 2002, č. j. 2 C 75/2001-111, rozhodl, že základ nároku žalobce na náhradu škody na zdraví proti žalovanému je „oprávněn“ z 50%. Vyšel ze zjištění, že žalovaný byl provozovatelem dětského letního tábora, kde došlo k úrazu tehdy nezletilého žalobce v důsledku pádu branky poté, co se na ní žalobce v průběhu fotbalové hry zhoupl. Mezi účastníky bylo nesporné, že děti na táboře byly opakovaně upozorňovány na to, že se nemají na fotbalových brankách houpat. Důvodem byla prevence a předcházení možným úrazům vyplývajícím ze hry; možnost, že by došlo k převržení brány a následnému úrazu, nebyla předpokládána ani vedoucími. Ohledně použitých fotbalových branek bylo z fotodokumentace a znaleckého posudku J. E., znalce v oboru sport, technický stav a bezpečnost sportovních zařízení, vybavení a potřeb, vyjma parašutismu, letectví a potápění, zjištěno, že se jednalo o fotbalové branky ve zcela nevyhovujícím stavu pro sportovní činnost, neboť měly nerovnou konstrukci, byly zprohýbané, nedoléhaly pevně k zemi, nebyly ukotveny úchyty k zemi a postrádaly též bezpečnostní štítek s textem o zákazu šplhání po rámu branky; taková branka neodpovídá platné technické normě (ČSN EN 748+ A1/94 0510). Soud dospěl k závěru, že k poškození zdraví tehdy nezletilého žalobce došlo ze dvou rovnocenných příčin, přičemž první bylo porušení prevenční povinnosti žalovaným a druhou porušení prevenční povinnosti žalobcem. Pokud by žalovaný použil bezpečných branek a žalobce nerespektoval zákaz houpání, k úrazu by podle soudu nedošlo, stejně jako by k němu nedošlo, jestliže by žalobce pokyny žalovaného respektoval. Houpání dětí na brance bylo zakázáno vedoucími, avšak kovová konstrukce, na níž se žalobce houpal, nevyhovovala normě, jak vyplynulo ze znaleckého posudku. Tehdy nezletilý žalobce byl podle soudu schopen vnímat a zhodnotit možné riziko pro případ neuposlechnutí příkazu nehoupat se na brance. Soud posuzoval věc podle ustanovení §422 odst. 1 obč. zák. a dospěl k závěru, že žalovaný nezanedbal náležitý dohled, protože dával dětem pokyny, aby se na brance nehoupaly (přesně řečeno vydal zákaz houpání se na brance), avšak žalobce tento pokyn neuposlechl, a proto musí nést škodu z jedné poloviny sám. Žalovaný však odpovídá žalobci za škodu podle ustanovení §415 obč. zák., protože porušil prevenční povinnost tím, že použil pro fotbal branky, které neodpovídaly normě; soud přitom poukázal i na ustanovení §5 vyhlášky č. 185/1990 Sb., které ukládalo žalovanému jako provozovateli zotavovací akce počínat si tak, aby nedocházelo ke škodám na zdraví.
K odvolání obou účastníků Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 26. 2. 2003, č. j. 5 Co 233/2003-128, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že základ nároku žalobce je opodstatněn ze 75%, a vyslovil, že o náhradě nákladů bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí ve věci. Odvolací soud vyšel ze skutkového zjištění soudu prvního stupně a dospěl k závěru, že nárok žalobce nelze posuzovat podle ustanovení §422 obč. zák., které upravuje odpovědnost za škodu způsobenou nezletilým, nikoliv odpovědnost za škodu způsobenou nezletilému. Správně soud prvního stupně posuzoval věc podle ustanovení §415 obč. zák., opomněl však uvést, že porušení prevenční povinnosti je porušením právní povinnosti, které je jedním z předpokladů odpovědnosti za škodu podle §420 obč. zák. Příčinou škody vzniklé žalobci bylo jednak to, že žalovaným byla použita pro fotbalovou hru branka, která se převrátila a nezletilého žalobce zranila, jednak to, že nezletilý žalobce se na tuto branku zavěsil a zhoupl se; příčinou pádu branky tedy byla její nestabilita po zavěšení nezletilého žalobce a jeho zhoupnutí. Z toho je zřejmé, že na následku se podílelo jak jednání žalovaného, tak jednání žalobce. Jednání žalovaného bylo protiprávní proto, že dopustil použití nestabilní branky, která nevyhovovala normě pro přenosnou fotbalovou branku a byla tak nebezpečným sportovním zařízením. Jestliže žalovaný neučinil vše pro to, aby bylo použito bezpečné sportovní zařízení, nesplnil svou prevenční povinnost vyplývající z ustanovení §415 obč. zák., které mu mj. ukládá počínat si tak, aby nedocházelo ke škodám na zdraví. Technická norma sice není právní předpis obecně závazné povahy a porušení technické normy nelze považovat za porušení právní povinnosti ve smyslu ustanovení §415 obč. zák., avšak jedná-li se o takové porušení technické normy, které je zároveň porušením obecných bezpečnostních předpisů, může porušení technické normy znamenat porušení prevenční povinnosti a tím porušení právní povinnosti ve smyslu ustanovení §420 obč. zák. Význam technické normy spočívá v tom, že stanoví technické parametry fotbalové branky, při jejichž dodržení jde o zařízení bezpečné, a jen ten uživatel, který instaluje sportovní zařízení odpovídající normě, plní svou prevenční povinnost. Jestliže by takový uživatel navíc opakovaně vydal pokyn, aby se nikdo nevěšel na branku, nemohl by pak být odpovědný za případný úraz, který by se stal v důsledku neuposlechnutí jeho zákazu. Žalovaný však svou prevenční povinnost závažným způsobem porušil právě instalováním nebezpečného sportovního zařízení. Tak lze dovodit nejen z ustanovení §5 vyhlášky č. 185/1990 Sb., ale též ze samotného ustanovení §415 obč. zák. v souvislosti s bezpečnostními zásadami plynoucími z technické normy. Svou prevenční povinnost ovšem porušil i žalobce tím, že neuposlechl zákazu vedoucích (tedy vlastně žalovaného) a i v důsledku toho se mu stal úraz. Kdyby byl uposlechl a na branku se nezavěsil, nepochybně by k úrazu nedošlo. Podle odvolacího soudu však nelze přehlédnout, že i při porušení zákazu daného žalovaným, tedy i v případě, že by žalobce zákaz nerespektoval, nedošlo by k jeho úrazu (minimálně ne v takovém rozsahu), pokud by byla instalována branka ukotvená v zemi. Nebyl by sice v takovém případě vyloučen úraz, který předpokládali vedoucí oddílů při zakazování houpat se na brance, ale byl by to úraz nepochybně méně závažný, jehož příčinou by nebylo převrhnutí branky (byl by to úder míčem v okamžiku zavěšení, „utržení se“ a pád apod.). Odvolací soud proto dospěl k závěru, že porušení prevenční povinnosti ze strany žalovaného je daleko závažnější, neboť s sebou nese podstatně závažnější riziko důsledků tohoto porušení (pád železné konstrukce se zavěšeným dítětem). Naopak porušení prevenční povinnosti ze strany tehdy nezletilého žalobce je podle názoru odvolacího soudu méně závažné, protože riziko poškození na zdraví při porušení zákazu bylo daleko menší než riziko při instalování nebezpečné konstrukce. Odvolací soud tedy zhodnotil spoluzavinění žalobce na vzniklé škodě (§441 obč. zák.) pouze jednou čtvrtinou. Na závěr uvedl, že nesdílí námitku žalobce ohledně možnosti použití úpravy odpovědnosti za škodu dané zákoníkem práce prostřednictvím nařízení vlády č. 108/1994 Sb. Uvedený předpis, který taxativně uvádí zvláštní případy odpovědnosti za škodu, na něž dopadají pracovněprávní předpisy, nelze vztahovat na případy v něm neuvedené, které nemají nic společného s přípravou na povolání.
Proti tomuto rozsudku podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., a které odůvodňuje podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) a odst. 3 o.s.ř. Namítá, že odvolací soud ze znaleckého posudku znalce J. E. a technické normy ČSN EN 748+A1 94 0510 dovozuje, že branka pro fotbal, která je v souladu s technickou normou, se nepřevrátí v případě zavěšení a zhoupnutí se osoby na horním rámu branky. Takovou stabilitu branky technická norma nevyžaduje, jak vyplývá z bodu 5.3 této normy i ze znaleckého posudku. Napadený rozsudek podle dovolatele vychází z nesprávné úvahy, že jen použití přenosné branky odpovídající normě při neformální soutěžní hře je splněním prevenční povinnosti. Technická norma však nemá obecně závaznou povahu, použité branky pocházely z doby daleko před jejím vznikem. Je všeobecně známo, že při fotbalové hře se branky různým způsobem improvizují a že i přenosné branky užívané v tréninku i hře jak žákovských, dorosteneckých i dospělých mužstev, nejsou plně v souladu s touto normou. Podstatné ovšem je, že ani zmíněná technická norma neklade na fotbalovou branku takový požadavek, aby byla zajištěna proti převrhnutí v případě zavěšení tělesa s pohybovou energií, jejíž pohyb právě může vychýlit branku do strany. Pokud odvolací soud v napadeném rozsudku dospěl k závěru, že z citované technické normy vyplývá požadavek na nepřevratitelnost fotbalové branky při zavěšení osoby na její břevno, pak takové zjištění nemá oporu v provedených důkazech, a další právní úvahy z tohoto zjištění učiněné činí rozhodnutí nesprávným. Dovolatel uzavřel, že k nehodovému ději nedošlo ze samotné podstaty branky, byť nebyla v souladu s technickou normou, ale nehodový děj byl vyvolán činností nezletilého žalobce, která byla zakázána a jejíž důsledky si mohl nezletilý žalobce představit i bez takového zákazu; právě nezletilý žalobce svým zásahem vyvolal nebezpečný nehodový děj. Bez takového zásahu branka potřebnou stabilitu předpokládanou odst. 5.3 technické normy ostatně splňovala. Dovolatel má za to, že odvolací soud nesprávně posoudil význam zakázaného a tím i protiprávního jednání nezletilého žalobce ve vztahu k technickému stavu branky a tak nesprávně rozhodl, navíc odůvodnění napadeného rozsudku není přesvědčivé a nevypořádává se se všemi rozhodnými skutečnostmi. Navrhl proto, aby dovolací soud napadené rozhodnutí dovolacího soudu zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení
Žalobce se k dovolání vyjádřil tak, že význam citované technické normy spočívá v možnosti uživatele zjistit, jaké požadavky jsou kladeny na určité zařízení z hlediska jeho bezpečnosti, a podle toho se rozhodnout, zda pro určitou činnost použije zařízení bezpečné či nikoliv, když v druhém případě bere na sebe tomu odpovídající riziko, resp. odpovědnost za následky použití technicky odpovídajícího zařízení. Použil-li žalovaný při fotbalovém zápase mezi družstvy složenými výhradně z nezletilých dětí branky, které absolutně nevyhovují požadavkům technické normy, a to jak požadavkům kladeným na konstrukci branek, tak na jejich instalaci, porušil příslušnou normu podstatným způsobem, neboť podle znaleckého posudku branky neodpovídají žádnému z kritérií bezpečnostních parametrů normy a pro svůj technický stav jsou zcela nevhodné pro jakoukoli sportovní činnost bez ohledu na věk cvičenců, a porušil tak svou základní právní povinnost - prevenční povinnost podle ustanovení §415 obč. zák. a speciální povinnost podle §5 vyhlášky č. 185/1990 Sb. Žalovaný použitím závadných a nebezpečných branek nejenže podstatně zvýšil riziko možného vzniku škody na zdraví dětí, ale dodáním a instalací těchto branek a vymezením terénu a prostoru, v němž děti mohly (směly) fotbal vůbec hrát, riziko vzniku škody sám žalovaný prvotně zapříčinil. Nebýt umístění závadné a nebezpečné branky žalovaným v místě nehody, nebylo by předmětného úrazu. Pokud se žalovaný v zájmu dosažení bezpečnosti svých nezletilých svěřenců spokojil pouze s tímto ústním upozorněním a neučinil nic jiného k zabránění vzniku úrazu, když navíc vědomě použil k této činnosti branky pro svůj technický stav vysoce nebezpečné, musí nést plnou odpovědnost za následek tohoto svého konání i opomenutí a této odpovědnosti se nemůže zprostit tvrzením, že úraz byl vyvolán činností nezletilého. Prvotní, základní a zásadní příčinou a důvodem pádu branky a způsobení těžkého úrazu bylo žalovaného neodpovědné rozhodnutí použít vysoce závadnou a nebezpečnou branku. Žalobce proto navrhuje, aby dovolací soud dovolání odmítl.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., a po přezkoumání věci podle §242 o.s.ř. dospěl k závěru, že dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu v části, v níž byl rozsudek soudu prvního stupně změněn, není důvodné, a v části, v níž byl potvrzen, není přípustné
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm.b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
V dané věci ke změně rozsudku soudu prvního stupně došlo pouze v tom rozsahu, ve kterém odvolací soud rozhodl rozdílně o základu nároku oproti soudu prvního stupně, tj. v rozsahu 25 %. Proti výroku rozsudku odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že žaloba je navíc z 25 % opodstatněná, je tedy dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.
Nesprávné právní posouzení věci, které dovolatel uplatňuje jako důvod dovolání [§241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.], může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval.
Podle §415 obč. zák. každý je povinen počínat si tak, aby nedocházelo ke škodám na zdraví a na majetku ani k neoprávněnému majetkovému prospěchu na úkor společnosti nebo jednotlivce.
Předpokladem obecné odpovědnosti za škodu podle ustanovení §420 odst. 1 obč. zák. je 1) porušení právní povinnosti, 2) existence škody (majetková újma) a 3) příčinná souvislost mezi porušením právní povinnosti škůdce a vznikem škody (tzv. kauzální nexus). Zavinění se předpokládá, avšak za podmínek ustanovení §420 odst. 3 obč. zák. se škůdce může odpovědnosti zprostit. Porušením právní povinnosti je míněn objektivně vzniklý rozpor mezi tím, jak škůdce skutečně jednal (případně opomenul jednat), a tím, jak jednat měl, aby dostál povinnosti ukládané mu právním předpisem či jinou právní skutečností, např. smlouvou. Vedle porušení povinnosti zákonné a smluvní zákon zakládá obecnou povinnost (tzv. generální prevence) ukládající každému počínat si takovým způsobem, aby svým jednáním nezpůsobil škodu na zdraví, na majetku a na jiných hodnotách (§415 obč. zák.), a to bez ohledu na to, zda mezi poškozeným a škůdcem existuje právní vztah či nikoliv. Porušení této povinnosti je rovněž porušením právní povinnosti ve smyslu ustanovení §420 odst.1 obč. zák.
Občanskoprávní prevenci lze charakterizovat jako souhrn způsobů a forem předcházení ohrožení a porušování subjektivních občanských práv, tj. práv, která jsou upravována a chráněna normami občanského práva hmotného v objektivním smyslu. Vlastní obsah úpravy občanskoprávní prevence spočívá ve stanovení určitého systému prevenčních právních povinností, jakož i nepříznivých právních následků (sankcí) spjatých s jejich ohrožením či porušením. Jinými slovy řečeno, každý je podle §415 obč. zák. povinen zachovávat vždy takový stupeň bedlivosti (pozornosti), který lze po něm vzhledem ke konkrétní časové a místní situaci rozumně požadovat a který - objektivně posuzováno - je způsobilý zabránit či alespoň co nejvíce omezit riziko vzniku škod na životě, zdraví či majetku; uvedené ustanovení mu však neukládá povinnost předvídat každý v budoucnu možný vznik škody. Nepočíná-li si někdo v souladu s takto obecně stanovenou právní povinností, chová se protiprávně a postihuje ho za to - za splnění dalších předpokladů - občanskoprávní odpovědnost za škodu (§420, 421 obč. zák.).
Odvolací soud v souladu s uvedenými obecnými principy tzv. generální prevence dovodil v poměrech konkrétního případu, že žalovaný byl povinen při organizování sportovní činnosti dbát na to, aby k ní byla použita taková zařízení (sportovní náčiní a nářadí), která jsou bezpečná a která při hře neohrožují svými vlastnostmi, např. nestabilitou, životy a zdraví dětí. Takový požadavek lze na něj bezesporu klást zejména proto, že byl pořadatelem dětského letního tábora, po němž lze rozumně požadovat, aby při své činnosti vytvořil podmínky pro bezpečné sportovní aktivity dětí. Dovolateli lze přisvědčit v tom, že technická norma nemá obecně závaznou povahu, ostatně ke stejnému závěru dospěl i odvolací soud, který správně tuto normu vzal v úvahu při posuzování bezpečnosti předmětné branky, jejíž parametry poměřoval s normou uvedenými požadavky na vlastnosti přenosné fotbalové branky splňující nároky na bezpečnost při sportovní činnosti. Jestliže následně dovodil, že použití přenosné fotbalové branky, která je pro svůj nedobrý stav nebezpečným sportovním zařízením a která ani neodpovídá požadavkům normy na bezpečný provoz, zakládá porušení povinnosti předcházet riziku vzniku škod ve smyslu ustanovení §415 obč. zák., vyložil toto ustanovení správně a nelze mu v tomto směru vytýkat naplnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.
Podle ustanovení §441 obč. zák. byla-li škoda způsobena také zaviněním poškozeného, nese škodu poměrně; byla-li škoda způsobena výlučně jeho zaviněním, nese ji sám.
Toto ustanovení se vztahuje na případy, kdy škoda způsobená poškozenému není v plném rozsahu výsledkem jednání škůdce, nýbrž se na jejím vzniku částečně či zcela podílelo jednání samotného poškozeného. I na straně nezletilého poškozeného, který byl schopen ovládnout své jednání a posoudit jeho následky, musí být splněny základní podmínky odpovědnosti (§420 obč. zák.), a to protiprávní jednání, vznik škody a příčinná souvislost mezi nimi, přičemž zavinění se předpokládá. Odpovědnost škůdce je pak omezena v rozsahu, v němž protiprávní jednání poškozeného bylo v příčinné souvislosti se vznikem škody, tj. v němž vznikla škoda též následkem protiprávního úkonu poškozeného.
Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně dovodil, že škodu si způsobil svým zaviněným protiprávním jednáním též žalobce sám, a nepochybil, jestliže za použití citovaného ustanovení dospěl k závěru, že míra jeho spoluzavinění je nižší než zavinění žalovaného. Nelze mu vytýkat, že nepřihlédl k tomu, že úrazový děj bezprostředně vyvolal svým počínáním žalobce, neboť i tuto příčinu soud ve svém rozhodnutí zvažoval a přiznal jí určitý význam. Důvodně a v souladu se závěry znaleckého posudku pak soud akcentoval nebezpečí plynoucí z nevyhovujícího stavu branky, která byla znalcem charakterizována jako nebezpečné sportovní zařízení bez patřičné stability, jenž mohlo být převráceno při hře i jiným způsobem než zavěšením hráče na rám. Závěr odvolacího soudu o míře spoluzavinění žalobce odpovídá i tomu, že to byl žalovaný, kdo jako pořadatel dětského tábora organizoval fotbalový zápas na hřišti a použil k tomu branky, které byly pro takovou činnost nezpůsobilé a pro zdraví dětí nebezpečné, a přestože to byl právě on, kdo mohl možnému riziku předejít jinak a důsledněji (např. použít vyhovující branky či alespoň stávající branky dostatečným způsobem zajistit), omezil se pouze na opatření spočívající ve vydání zákazu houpat se na brankách, které neskýtalo dostatečnou záruku bezpečného použití branek. Porušení prevenční povinnosti ve smyslu ustanovení §415 obč. zák. na jeho straně je za této situace nepochybně závažnější než neuposlechnutí příkazu žalobcem. Ani z hlediska aplikace ustanovení §441 obč. zák. proto nelze dovodit naplnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.
Dovolatel rovněž uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. (dovolání lze podat také z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), konkrétně vytýká odvolacímu soudu, že ze znaleckého posudku nesprávně dovodil požadavek technické normy na takovou stabilitu přenosné fotbalové branky, aby se nepřevrátila při zavěšení a zhoupnutí osoby na horním rámu.
Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování, jestliže výsledek hodnocení důkazů soudem neodpovídá ustanovení §132 o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, event. věrohodnosti je logický rozpor, nebo jestliže výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení §133 až 135 o.s.ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného (případně i procesního) práva.
Odvolací soud v otázce skutkového základu věci vyšel ze zjištění soudu prvního stupně, že předmětná branka, která nevyhovovala technické normě předepisující požadavky na bezpečnost přenosné fotbalové branky, byla nebezpečným sportovním zařízením způsobilým vyvolat újmu na zdraví, neboť vykazovala četné závady, např. nerovnost a neúplnost spodního rámu konstrukce a absenci úchytů pro připevnění k zemi. Tento závěr čerpal ze znaleckého posudku a z fotodokumentace a nelze tedy dovodit, že by v tomto směru vzal v úvahu skutečnosti, které nemají oporu v provedených důkazech. Nelze přisvědčit ani námitce, že soud vyslovil závěr, podle nějž technická norma předpokládá takovou stabilitu branky, aby nemohlo dojít k jejímu převrácení ani při zavěšení osoby na horní rám. Odvolací soud totiž zvažoval pouze to, že v daném případě by při použití branky bezpečně ukotvené k zemi nedošlo k úrazu natolik závažnému, i kdyby žalobce neuposlechl příkazu; své rozhodnutí tedy nezaložil na argumentu, že branka odpovídající technické normě by podobné zranění zcela vylučovala, nýbrž především na závěru, že předmětná branka použitá při konkrétní sportovní činnosti provozované žalovaným byla natolik nebezpečným sportovním zařízením, že se významným způsobem podílela na vzniku škody na zdraví. Není tedy možno odvolacímu soudu vytýkat, že vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, nebo že by takové rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, pominul.
Ze všech těchto důvodů je zřejmé, že dovolání není z hlediska uplatněných dovolacích důvodů opodstatněné; Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalovaného proti výroku, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně změněn ohledně základu nároku v rozsahu 25%, zamítl (243b odst. 2 část věty před středníkem o.s.ř.).
Rozhodnutí soudů obou stupňů o základu nároku v rozsahu 50 % jsou shodná a v tomto rozsahu jde tedy o potvrzení rozsudku soudu prvního stupně, neboť oba soudy při vymezení práv a povinností účastníků dospěly ke shodnému závěru o důvodnosti uplatněného nároku. V tomto rozsahu se přípustnost dovolání řídí podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o.s.ř.).
Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají - srov. ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř.), a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu.
Výhrady dovolatele, že odvolací soud při posuzování požadavků na bezpečnost přenosné fotbalové branky vyšel ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, podřaditelné pod ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř., tedy představují nezpůsobilý dovolací důvod, který lze uplatnit jen za přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a), b) o.s.ř., zatímco přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. založit nemůže. Dovolání může být totiž podle posledně uvedeného ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují) a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu.
Vzhledem k tomu, že právní posouzení věci (použití a výklad ustanovení §415 a §441 obč. zák.) odvolacím soudem shledal dovolací soud správným, jak výše vyloženo, nelze dovozovat, že by rozsudek odvolacího soudu měl po právní stránce zásadní význam. Pak ovšem není dovolání proti potvrzujícímu výroku ohledně základu nároku v rozsahu 50% tohoto rozsudku podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné. Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného v uvedeném rozsahu odmítl podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř.
Dovolací soud nerozhodoval o nákladech dovolacího řízení, neboť dovolání žalovaného směřovalo proti rozsudku odvolacího soudu, kterým bylo rozhodnuto o odvolání obou účastníků proti mezitímnímu rozsudku soudu prvního stupně; o všech dosavadních i dalších nákladech řízení bude proto rozhodnuto v konečném rozhodnutí.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. července 2004
JUDr. Petr V o j t e k, v. r.
předseda senátu