ECLI:CZ:NS:2004:25.CDO.1183.2002.1
sp. zn. 25 Cdo 1183/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobce I. D. C. M., s. r. o., dříve B. L. E. S. K., s. r. o., zastoupeného advokátem, proti žalované I. s. š. t., o 252.370,40 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Mostě pod sp. zn. 16 C 5625/2000, o dovolání žalobce proti rozsudku v Ústí nad Labem ze dne 29. ledna 2000, č. j. 9 Co 495/2001 - 81, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Mostě rozsudkem ze dne 16. 5. 2001, č. j. 16 C 5625/2000 - 60, zamítl žalobu o zaplacení 252.370,40 Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vycházel ze zjištění, že dne 9. 7. 1997 uzavřeli účastníci smlouvu o nájmu nebytových prostor, nacházejících se v objektu č. 4 (kuchyně - suterén) v areálu žalované ve V., jejíž součástí je „dohoda o poskytování služeb“, včetně ostrahy objektu. Ústním ujednáním účastníci smlouvu upřesnili tak, že závazek ostrahy se týká venkovní, nikoliv vnitřní ochrany pronajatého objektu, takže žalovaný nepřevzal odpovědnost za zásoby zboží žalobce umístěné v těchto pronajatých nebytových prostorách a nezavázal se ani k náhradě škody, která by byla způsobena vloupáním. Ostraha areálu žalovaného byla prováděna jednak jeho zaměstnanci (strážnými), a to nepřetržitě, a dále prostřednictvím bezpečnostní agentury Sever podnikatelky J. M., jak to vyplývá ze smlouvy uzavřené mezi žalovanou a touto podnikatelkou ze dne 15. 12. 1997, která se týkala venkovní ochrany objektů a spočívala v obchůzkové činnosti. Způsob výkonu ostrahy zaměstnanců žalované byl upraven „Směrnicí pro organizaci zajištění ostrahy a ochrany majetku v ISŠT - COP“ č. 13/98, vydanou jejím ředitelem. Dále bylo zjištěno, že žalobce měl do jím pronajatých prostor v objektu č. 4 samostatný a uzamykatelný vchod, k němuž vedla příjezdová vrata, jež jsou součástí venkovního oplocení, a že klíče od těchto vrat měli kromě žalované k dispozici jen zaměstnanci žalobce a druhé firmy – M. sídlící v témže objektu se samostatným vchodem. Ve 2,00 hodiny ráno dne 15. 3. 1999 zjistil zaměstnanec firmy M., že byly vypáčeny uzamčené dveře do této firmy, která neměla nainstalováno zabezpečovací zařízení. Z vyšetřovacího spisu policie dále vyplývá, že pachatelé vloupání po vypáčení dveří do firmy M. přepálili elektrické vedení zabezpečovacího zařízení žalobce v části objektu jím užívaného (z něhož podle jeho údajů byly odcizeny žvýkačky v hodnotě 252.370,40 Kč), které se tak stalo nefunkčním, a nesignalizovalo narušení prostoru společníkům žalobce ani do vrátnice žalované; usnesením vyšetřovatele byla věc odložena, neboť se nepodařilo zjistit okolnosti opravňující k zahájení trestního stíhání proti určité osobě. Soud prvního stupně z provedených důkazů, a to z výslechů svědků B. V. - vrátné žalované, podnikatelky J. M., jejího zaměstnance V. Ch. a Y. M., zaměstnankyně žalobce, a z pořízeného plánku obchůzek zaměstnanců žalované a agentury S., vzal dále za prokázáno, že žalovaná kritického dne ostrahu předmětného objektu splnila, a to včetně kontroly vrat v oplocení, která byla uzamčena; „zavinění“ některého ze zaměstnanců žalované nebo bezpečnostní agentury J. M. neshledal. Při právním posouzení věci vycházel z ust. §420 a násl. obč. zák. a dospěl k závěru, že předpoklady odpovědnosti žalované za škodu nebyly naplněny, neboť žalovaná svoji smluvní povinnost provádět vnější ostrahu objektu neporušila (smlouva o úschově nebo skladování mezi účastníky uzavřena nebyla), a nebyla ani prokázána příčinná souvislost mezi jednáním žalované a vzniklou škodou.
K odvolání žalobce Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze 29. 1. 2002, č. j. 9 Co 495/2001 - 81, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vycházel ze skutkových zjištění okresního soudu a ztotožnil se i s jeho závěry právními. Vycházeje z obsahu nájemní smlouvy účastníků, kterou se žalovaná mimo jiné zavázala k „ostraze objektu“, dovodil, že není-li tento pojem blíže vymezen, a nebylo-li účastníky dohodnuto, co bude předmětem ostrahy, jakým způsobem bude prováděna a „jaké budou následky v případě neprovádění řádné ostrahy“, je nutno vycházet z toho, že „způsob hlídání objektu bylo ponechán na vůli žalované“. Jak vyplývá z obsahu spisu, „objekt“ žalované je velké rozlohy, s více budovami, z nichž pouze malá část nebytových prostor jedné z budov uvnitř objektu byla pronajata žalobci. Žalovaná prokázala, že prováděla předmětný den ostrahu vnější, to jest obchůzky celého oploceného areálu prostřednictvím najaté firmy, i ostrahu uvnitř pochůzkami zaměstnanců vrátnice. V jejím jednání nelze spatřovat porušení právní povinnosti, kterou na sebe smluvně převzala, neboť ostraha prováděna byla, a ke zvláštní ostraze přímo nebytových prostor žalobce se žalovaná nezavázala. Při absenci vymezení konkrétních povinností žalované při provádění ostrahy nelze dovodit, že by porušila právní povinnost, ke které se smluvně zavázala. V dané věci proto nebyly splněny předpoklady odpovědnosti za škodu podle ust. §420 odst. 1 obč. zák.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání, v němž odvolacímu soudu vytýká nesprávný závěr, že předmětem ostrahy podle uzavřené smlouvy účastníků „byl objekt žalované představující všechny objekty v jejím areálu, které jsou jeho součástí“. Podle jeho názoru „žalovaná nemohla sjednat s kterýmkoli či s každým svým nájemcem úhradu za službu, která mu nebyla poskytována, tj. za ostrahu objektů nájemcem neužívaných. Pokud ve smlouvě o nájmu je jako poskytovaná služba uvedena ostraha objektu, může jít jen o objekt s pronajatými nebytovými prostorami uvedenými ve smlouvě, kterým je stavební objekt č. 4. Opačné tvrzení nájemce je účelové a není ničím doložené. Jinak by tomu bylo, kdyby objekt byl ve smlouvě vymezen čp. a pod tím byly zahrnuty všechny stavby areálu žalované jako vlastníka a pronajímatele“. Tento výklad specifikace objektu ostrahy má podle dovolatele ve věci zásadní význam. Dále žalobce namítá, že žalovaná neprokázala, že ostrah stavebního objektu č. 4 řádně prováděla. Kdyby tak činila, „nemohl by objekt s pronajatými nebytovými prostorami, jehož se ujednání o poskytování služby ostrahy týkalo, být při provádění služby ostrahy mimo trasu obchůzek služby zajišťující ostrahu či být kontrolován jen náhodně, jak žalovaná výslechy svých navržených svědků prokázala. Dle žalobce je v rozporu s obvyklým stavem věcí právní názor soudů obou stupňů, že pokud nebyla ostraha blíže vymezena, je rozsah a způsob jejího provádění záležitostí poskytovatele, tedy žalované, „pokud s ním soud spojuje míru odpovědnosti či odpovědnost poskytovatele“. Sám předmět sjednané služby ostrahy objektu, která měla být žalovanou řádně poskytována, je dle žalobce dostatečně vymezující. Žalovaná jednoznačně porušila právní povinnost poskytování sjednané služby ostrahy objektu č. 4 s nebytovými prostorami pronajatými žalobci, když tuto službu řádně neposkytovala předmětného večera, kdy došlo k násilnému vniknutí do objektu, a tím umožnění odcizení žalobcova majetku. Základní předpoklady odpovědnosti podle §421 odst. 1 obč. zák. byly tudíž splněny. Příčinná souvislost mezi neposkytnutím řádné služby ostrahy předmětného objektu a vznikem škody způsobené žalobci krádeží po prokazatelném násilném vniknutí do objektu ze strany třetí osoby je podle dovolatele jednoznačně doložena trestním spisem. Kdyby byla služba ostrahy předmětného objektu řádně poskytována, neznámý pachatel by se násilně do tohoto objektu nedostal, a majetek představující zásoby žalobcova zboží by nemohl být odcizen. Dále dovolatel odvolacímu soudu vytýká, že nevyhověl jeho návrhu na provedení „doplňujících důkazů“, takže svůj závěr učinil v rozporu se skutečným obsahem předložených listinných důkazů. Z těchto důvodů nemají skutková zjištění soudů obou stupňů oporu v provedeném dokazování a jejich rozhodnutí spočívají na nesprávném právním posouzení věci. Navrhl, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a aby mu věc byla vrácena k dalšímu řízení.
Žalovaná ve svém písemném vyjádření k dovolání uvedla, že se ztotožňuje s rozsudkem odvolacího soudu, a navrhla, aby dovolání bylo zamítnuto. Poukázala na to, že smlouvou o nájmu nebytového prostoru byla účastníky dohodnuta pouze venkovní ochrana objektu, jak z provedených důkazů vyplynulo, a že na sebe nepřevzala závazek střežit zásoby zboží uskladněné v pronajatých prostorách, ani provádět zvláštní ostrahu prostor pronajatých žalobcem. Nesouhlasí s názorem dovolatele, že rozhodnutí odvolacího soudu je v rozporu s hmotným právem, neboť „všemi dostupnými důkazy“, které v řízení před soudem prvního stupně byly provedeny a z nichž vycházel i odvolací soud, bylo prokázáno, že žalovaná svoji smluvní povinnost neporušila; nenese tudíž odpovědnost za tvrzenou škodu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) věc projednal a rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2001, a to v souladu s ustanoveními části dvanácté, hlavy I., bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. Po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátem, přezkoumal napadený rozsudek odvolacího soudu podle §242 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání není v dané věci přípustné.
Podle §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písm. b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolání, jehož přípustnost je dovozována z ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., nelze podat z jiného důvodu, než je nesprávné právní posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Nesprávné právní posouzení věci může být způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu. Je-li dovolání podáno z důvodu nesprávného právního posouzení jiné než zásadní právní otázky, není dovolání přípustné a totéž samozřejmě platí i v případě, že dovolatel nebrojí proti řešení otázky právní, nýbrž skutkové.
Dovolatel odvolacímu soudu především vytýká, že nesprávně vycházel ze závěru, že předmětem ostrahy podle uzavřené smlouvy účastníků „byl objekt žalované představující všechny objekty v jejím areálu, které jsou jeho součástí“. Tato námitka však není důvodná již proto, že takovýto názor z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu nevyplývá; naopak je z něho zřejmé, že odvolací soud vycházel ze zjištění, že „pouze malá část nebytových prostor v jedné z budov uvnitř objektu byla pronajata žalobci“. Pokud krajský soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že „objekt žalované je velké rozlohy“, jde jen o ne zcela přesné vyjádření zjištěné skutečnosti, že „areál“ žalované má značnou rozlohu a že se v něm nachází několik budov.
Z obsahu dovolání (z vylíčení důvodů dovolání) dále vyplývá, že žalobce nepovažuje za správný závěr odvolacího soudu o tom, že porušení smluvní povinnosti žalované nebylo prokázáno, a nesouhlasí se skutkovými zjištěními, z nichž rozsudek odvolacího soudu vychází. Podstatou jeho námitek je nesouhlas s tím, jak byl na základě provedených důkazů zjištěn skutkový stav věci. Pokud odůvodňuje své dovolání tím, že v řízení nebylo prokázáno, že „žalovaný kritického dne prováděl ostrahu objektu č. 4 řádně a že kdyby tak činil, nemohl by tento objekt být mimo trasu obchůzek služby zajišťující ostrahu či být kontrolován jen náhodně“, a nesouhlasí s hodnocením provedených důkazů, je jednoznačné, že nejde o námitku nesprávného řešení otázky právní, nýbrž o námitku týkající se skutkových zjištění, která byla podkladem pro právní posouzení věci, tedy o dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. c) o. s. ř. Z hlediska tohoto dovolacího důvodu nelze správnost rozsudku odvolacího soudu přezkoumat, neboť ve vztahu k námitce, že rozsudek odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, není v tomto směru dovolání z hlediska ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné, což se týká nejen námitek proti způsobu hodnocení důkazů provedeného soudy obou stupňů, ale i návrhu na provedení dalšího dokazování.
Nesprávné právní posouzení věci, které dovolatel jako důvod dovolání [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.] dále uplatnil, může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle §420 odst. 1 obč. zák. každý odpovídá za škodu, kterou způsobil porušením právní povinnosti. Podle odst. 3 tohoto ustanovení odpovědnosti se zprostí se ten, kdo prokáže, že škodu nezavinil.
Předpokladem vzniku obecné odpovědnosti za škodu podle ust. §420 obč. zák. je protiprávní úkon, tj. jednání, které je v rozporu s objektivním právem (s právním řádem), dále existence škody (majetková újma) a příčinná souvislost mezi protiprávním jednáním škůdce a vznikem škody. Byly-li tyto předpoklady odpovědnosti poškozeným prokázány, zavinění se předpokládá, avšak za podmínek ust. §420 odst. 3 obč. zák. se škůdce může odpovědnosti zprostit.
Porušením právní povinnosti je míněn objektivně vzniklý rozpor mezi tím, jak právnická (fyzická) osoba skutečně jednala (případně opomenula jednat), a tím, jak jednat měla, aby dostála povinnosti ukládané jí právním předpisem či jinou právní skutečností. Protiprávní jednání musí být poškozeným prokázáno, stejně jako vznik škody a příčinná souvislost (kauzální nexus) mezi porušením právní povinnosti jako příčinou a škodou a jejím rozsahem jako následkem těchto příčin.
Je třeba přisvědčit závěru odvolacího soudu, že na základě skutkového stavu, jak byl v řízení zjištěn, zejména s ohledem na to, že žalovaná se smlouvou o nájmu nebytových prostor zavázala pouze k vnější ostraze objektu č. 4, kterou i kritického dne prováděli jednak její zaměstnanci (strážní) při noční službě od 17,00 hod. do 5,00 hod., kdy v souladu se směrnicí ředitele žalovaného č. 13/98 provedli celkem 7 obchůzek areálu, včetně obchůzky objektu pronajatého žalobci, a dále i zaměstnanci bezpečnostní agentury Sever podnikatelky J. M. podle smlouvy ze dne 15. 12. 1997, kteří každou hodinu vykonali obchůzky za uzamčenými vraty vedoucími k příjezdové cestě do objektu č. 4 (jak se z obsahu spisu podává), nelze dovodit odpovědnost žalované za škodu způsobenou neznámým pachatelem na zboží v majetku žalobce. Jestliže běžná ostraha objektu, k níž se smlouvou zavázala, byla splněna (porušení zámků na vnějším oplocení areálu o výšce 2,5 m ani u vchodových dveří vedoucích k nebytovým prostorám žalobce nebylo zjištěno), a neujednali-li účastníci žádné další konkrétní povinnosti žalované týkající se „zvláštní“ či „zvýšené“ ostrahy nebytových prostor užívaných žalobcem, nelze porušení právní (smluvní) povinnosti žalované dovodit, a to i s ohledem na to, že vloupání do nebytových prostor užívaných žalobcem bylo provedeno vypáčením zámku u vchodových dveří firmy M., která neměla instalováno bezpečnostní zařízení, a nebytové prostory užívané touto firmou, nacházející se rovněž v objektu č. 4, nebyly odděleny od prostor užívaných žalobcem (jak ze spisu vyplývá), takže vrátnice žalované při přerušení signalizačního zařízení žalobce nemohla proniknutí cizí osoby (pachatele vloupání) do jeho prostor ani zjistit. Odvolacímu soudu nelze proto vytýkat nesprávné právní posouzení věci podle §420 obč. zák. či nesprávný výklad tohoto ustanovení.
Z uvedeného vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. správné, a nejedná se o rozhodnutí, které by po právní stránce mělo zásadní právní význam. Dovolání tedy směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné, a dovolací soud jej proto podle §243b odst. 5, věty první a §218 odst. 1 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 o. s. ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá na náhradu nákladů dovolacího řízení právo a žalované v tomto řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 13. ledna 2004
JUDr. Olga Puškinová,v.r.
předsedkyně senátu