ECLI:CZ:NS:2004:25.CDO.1307.2003.1
sp. zn. 25 Cdo 1307/2003
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudkyň JUDr. Marty Škárové a JUDr. Olgy Puškinové v právní věci žalobce Č. r. s., J. ú. s. proti žalované České republice - Ministerstvu financí České republiky, se sídlem v Praze 1, Letenská 15, zastoupené advokátem, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu v Českém Krumlově pod sp. zn. 5 C 1104/98, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 4. února 2003, č. j. 7 Co 2908/2002-264, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 4. února 2003, č. j. 7 Co 2908/2002-264, a rozsudek Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 26. 3. 2001, č. j. 5 C 1104/98-194, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Českém Krumlově k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Českém Krumlově rozsudkem ze dne 26. 3. 2001, č. j. 5 C 1104/98-194, uložil žalované, aby zaplatila žalobci částku 94.500,- Kč, a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči státu. Učinil tak poté, co jeho předchozí rozsudek ze dne 22. 9. 2000, č. j. 5 C 1104/98-162, jímž byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobci částku 94.500,- Kč, jímž byla žaloba ohledně 3% úroku z prodlení z této částky za dobu od 16. 5. 1998 do 16. 5. 2000 zamítnuta a jímž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči státu, byl k odvolání žalované usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 5. 1. 2001, č. j. 7 Co 2955/2000-180, zrušen pro nepřezkoumatelnost, a to s výjimkou výroku o zamítnutí příslušenství ze žalované částky, a věc byla soudu prvního stupně v tomto rozsahu vrácena k dalšímu řízení. Rozhodl tak o nároku na náhradu škody způsobené žalobci vydrou říční, jejíž početní stavy nemohou být lovem snižovány, na rybách chovaných jím v rybářských revírech Č., Č., Ch. p., K. K., M., V. a V. v okrese Č., za období od 16. 5. 1998 do 31. 12. 1998. Soud dovodil odpovědnost státu podle ustanovení §34 odst. 3 zákona č. 23/1962 Sb., o myslivosti, podle nějž škody způsobené zvěří, jejíž početní stavy nemohou být lovem snižovány, hradí stát. Protože zákon č. 115/2000 Sb., o náhradách škod způsobených vybranými zvláště chráněnými živočichy, na daný případ nelze použít, neboť škoda žalobci vznikla před nabytím jeho účinnosti, tj. před 10. 5. 2000 (§12 cit. zák.), určil výši škody podle znaleckého posudku Ing. S. L., CSc., znalce z oboru vodního hospodářství, odvětví rybářství a rybníkářství, který při nesporném zjištění, že vydra říční je v regionu přemnožený druh, vyšel ze žalobcem doložených seznamů rybářských revírů, přehledů o vysazování násad do revíru a vyhodnocování úlovků a násad a za použití vlastních poznatků a statistických údajů a výsledků sledování života vydry říční na území ČR i v dané lokalitě pak určil množství a hodnotu ryb zkonzumovaných v předmětném období vydrou částkou 94.500,- Kč.
K odvolání žalované Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 19. 9. 2001, č. j. 7 Co 1626/2001-226, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů ve vztahu mezi účastníky a vůči státu. Dovodil, že podmínky, za nichž lze požadovat náhradu škody způsobené zvěří, jejíž početní stavy nemohou být lovem snižovány, a rozsah této náhrady (odpovědnost podle §34 odst. 3 zákona o myslivosti) stanoví ministerstvo financí České republiky, ministerstvo zemědělství České republiky a ministerstvo životního prostředí České republiky obecně závazným právním předpisem. Tímto předpisem se stal až zákon č. 115/2000 Sb., o náhradách škod způsobených vybranými zvláště chráněnými živočichy, který nabyl účinnosti dne 10. 5. 2000, z jehož ustanovení §12 odst. 1 ovšem vyplývá, že podle tohoto zákona a za podmínek v něm stanovených lze odškodnit pouze škody vzniklé po datu jeho účinnosti. V daném případě se žalobce domáhá náhrady škody za období před nabytím účinnosti tohoto zákona, aniž do té doby existoval právní předpis, který by upravoval podmínky pro přiznání náhrady škody a její rozsah; v důsledku absence tohoto předpisu nelze žalobci náhradu škody, jejíž výše je s ohledem na učiněný závěr podle odvolacího soudu nepodstatná, přiznat.
Nejvyšší soud České republiky rozsudkem ze dne 29. 10. 2002, č. j. 25 Cdo 1753/2002-250 (publikován pod č. 35 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2003), rozsudek odvolacího soudu zrušil a vrátil věc Krajskému soudu v Českých Budějovicích k dalšímu řízení se závazným právním názorem, že okolnost nevydání zákonem stanoveného právního předpisu ministerstva s úpravou podrobností poskytování náhrad škod způsobených zvěří, jejíž početní stavy nelze lovem snižovat (§34 odst. 3 zákona č. 23/1962 Sb., o myslivosti), nevylučuje odpovědnost státu za škodu, jsou-li splněny její zákonné předpoklady dané tímto ustanovením; způsob a rozsah náhrady škod vzniklých v období před 10. 5. 2000 se řídil obecnými ustanoveními občanského zákoníku o náhradě škody.
Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 4. 2. 2003, č. j. 7 Co 2908/2002-264, rozsudek soudu prvního stupně ze dne 26. 3. 2001, č. j. 5 C 1104/98-194, potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vázán právním názorem soudu dovolacího dovodil, že objektivní odpovědnost státu za škodu je dána ustanovením §34 odst. 3 zákona č. 23/1962, o myslivosti, navzdory tomu, že obecně závazný právní předpis s úpravou podrobností odškodnění nebyl v době, za kterou žalobce požaduje náhradu škody, ministerstvem vydán, a z hlediska způsobu a rozsahu náhrady škod vzniklých před účinností zákona č. 115/2000 Sb., o poskytování náhrad škod způsobených vybranými zvláště chráněnými živočichy, je nutno použít obecná ustanovení občanského zákoníku o náhradě škody (§442 a násl. obč. zák.). Ke zjištění výše škody vyšel ze znaleckého posudku Doc. Ing. S. L., CSc., vyčíslujícího ztrátu představovanou hodnotou ryb, které posloužily jako potrava vyder žijících na vymezených rybářských revírech v období, za něž byla požadována škoda, jehož závěry považoval za logické a přesvědčivé. K námitce žalované, že žalobce nebyl vlastníkem těchto ryb, odvolací soud uvedl, že podle ustanovení §6 odst. 4 zákona č. 102/1963 Sb., o rybářství, patří sice rybářské právo státu, avšak jeho výkon byl v předmětných tocích přenechán žalobci, který tak má právo ryby chovat, chránit, lovit a brát z nich užitek. Pokud měl tedy žalobce právo ulovené ryby zpeněžit a získané peníze si ponechat, vznikla mu škoda právě tím, že nemohl docílit takového navýšení svého majetku v důsledku toho, že nenalovil tolik ryb, kolik by jinak nalovil a zpeněžil, pokud by ryby nebyly zkonzumovány vydrou.
Proti tomuto rozsudku podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Zásadní právní význam rozhodnutí spatřuje ve výkladu ustanovení §6 zákona č. 102/1963 Sb., o rybářství, a jeho vztahu k vlastnictví volně žijících ryb a vodních živočichů. Žalobci byl sice podle §8 odst. 1 citovaného zákona přenechán bezplatně výkon rybářského práva (tedy ve smyslu §6 odst. 1 též právo přivlastňovat si ulovené ryby a vodní živočichy), avšak pouze jako uživateli, nikoli jako vlastníkovi. Žalobce má tedy právo hospodařit v rybářských revírech, ale vystupuje zde pouze v roli jejich uživatele, jemuž byl přenechán bezplatný výkon rybářského práva; nelze zde hovořit o přechodu či převodu vlastnického práva, stejně jako není možné hovořit o převodu vlastnictví k volně žijícím živočichům (rybám). Dovolatelka má za to, že vlastníkem volně žijících živočichů (ryb žijících ve vodních tocích) je stát a žalobce má pouze právo přivlastňovat si již ulovené ryby. Vlastnictví k uloveným rybám a vodním živočichům je přitom nabýváno až po jejich ulovení (§6 odst. 1 zákona o rybářství), což má svůj logický původ v okolnosti, že vlastníkem vodních toků je stát, stejně jako je jediným vlastníkem ryb ve vodních tocích, které doposud nebyly uloveny. V případě, že dojde k napadení těchto ryb zvěří, která je rovněž součástí přírodního ekosystému, je stát jediným aktivně legitimovaným subjektem k podání žaloby. Podle dovolatelky tedy k majetkové újmě (k úbytku majetku nastalého v důsledku škodné události) na straně žalobce nedošlo, neboť žalobce nebyl a není vlastníkem volně žijících ryb a vodních živočichů a ustanovení §34 odst. 3 zákona č. 23/1962 Sb., o myslivosti, není možné v posuzovaném případě použít. Dovolatelka v této souvislosti vytýká odvolacímu soudu, že se otázkou vlastnictví volně žijících ryb a vodních živočichů nezabýval a nezkoumal tedy všechny podmínky vzniku odpovědnosti za škodu. Navrhuje proto, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce ve vyjádření k dovolání uvedl, že z oprávněné držby rybářského práva a svého vlastnictví chovu ryb podle §130 odst. 2 obč. zák. má stejná práva k vodním živočichům v tekoucích vodách jako vlastník. Předmětem sporu podle žalobce není určení vlastnictví rybářského práva, způsob jeho užívání ani postavení vydry říční v ekosystému, ale škoda, za kterou odpovídá ze zákona stát; žalovaná přitom neprokázala, že vlastníkem ryb v tekoucích vodách je stát, taková skutečnost neplyne ze zákona č. 102/1963 Sb., o rybářství, ani zákona č. 254/2001 Sb., o vodách. Žalobce přitom do vyjádřené škody nezahrnuje nedomestikované, volně žijící ryby nehospodářského významu, když zákon č. 102/1963 Sb., podle nějž je rybářství zemědělská výroba, neřeší problémy volně žijících živočichů, k nimž je příslušný zákon č. 114/199 Sb., o ochraně přírody a krajiny.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2001 (dále též jen „o.s.ř.“), neboť dovoláním je napadeno rozhodnutí odvolacího soudu vydané po 1. 1. 2001 a po řízení provedeném podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2001 (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), a po zjištění, že dovolání bylo proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., se nejprve zabýval přípustností dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Podle §237 odst. 1 o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)]. Podle odstavce 3 tohoto ustanovení rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Dovolatelka napadá rozsudek odvolacího soudu ve věci samé, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen ve výroku o platební povinnosti žalované; po předchozím zrušujícím usnesení odvolacího soudu rozhodl soud prvního stupně shodně, nejde tedy o případ přípustnosti dovolání předvídaný ustanovením §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a přípustnost dovolání tak lze posuzovat pouze podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Právní otázka odpovědnosti státu za škodu způsobenou před 10. 5. 2000 živočichem, jehož početní stavy nelze snižovat, na rybách volně žijících ve vodních tocích, nebyla dovolacím soudem dosud řešena (již zmíněným rozsudkem ze dne 29. 10. 2002, č. j. 25 Cdo 1753/2002-250, řešil dovolací soud pouze důsledky absence speciálního předpisu o podmínkách a rozsahu náhrady škody, nikoliv podmínky odpovědnosti z hlediska vlastnictví poškozeného) a představuje proto otázku zásadního právního významu (§237 odst. 3 o.s.ř.) zakládající přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Nesprávné právní posouzení věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., které dovolatelka uplatnila jako dovolací důvod, může spočívat v tom, že soud na správně zjištěný skutkový stav aplikoval nesprávný právní předpis nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil.
Podle §34 odst. 3 zákona č. 23/1962 Sb., o myslivosti, ve znění zákonů č. 146/1971 Sb., č. 96/1977 Sb., č. 143/1991 Sb., č. 270/1992 Sb. a č. 289/1995 Sb. (tj. ve znění účinném do 27. 9. 1999 - tedy v době, kdy vznikla žalobcem tvrzená škoda) škody způsobené zvěří, jejíž početní stavy nemohou být lovem snižovány, hradí stát.
Podle §6 odst. 1 zákona č. 102/1963 Sb., o rybářství, ve znění zákonů č. 146/1971 Sb., č. 49/1982 Sb., č. 367/1990 Sb., č. 425/1990 Sb., č. 229/1991 Sb., č. 283/1992 Sb. a č. 4/1993 Sb., tj. ve znění účinném do 31. 12. 1999 (dále též jen „zákon o rybářství“), rybářské právo je oprávnění a povinnost plánovitě chovat, chránit a lovit ryby a jiné vodní živočichy v tekoucích vodách a ulovené ryby a vodní živočichy si přivlastňovat, jakož i oprávnění užívat k tomu v nezbytné míře pobřežních pozemků. Podle odst. 4 tohoto ustanovení rybářské právo patří státu; lze je vykonávat jen v rybářských revírech.
Podle §8 odst. 1 tohoto zákona ministerstvo zemědělství, lesního a vodního hospodářství přenechá bezplatně výkon rybářského práva v rybářských revírech především organizačním složkám Č. r. s., a dále podnikům státního rybářství a jiným státním organizacím v oboru rybářství, popřípadě státním organizacím lesního hospodářství a v revírech, které jsou na pozemcích spravovaných orgány vojenské správy, organizacím v oboru působnosti ministerstva národní obrany.
Z této úpravy je zřejmé, že rybářské právo patří státu, který jeho výkon v rybářských revírech bezplatně svěřuje jiným subjektům. Zákon o rybářství ani jiný právní předpis přitom výslovně neřeší vlastnictví volně žijících ryb, upravuje pouze to, že oprávněný subjekt rybářského práva je do svého vlastnictví nabývá ulovením jakožto způsobem nabytí vlastnictví podle zvláštního zákona, tedy originárním způsobem založeným na oprávnění přivlastňovat si ryby v mezích zákona o rybářství. Z toho právnická literatura dovozuje, že na rozdíl od ryb v rybnících není vlastnictví k rybám v tekoucích vodách možné a že neulovené ryby ve vodních tocích se pokládají za věc ničí [srov. Kindl, M.: K jednomu regálu (Co může a co nemůže být předmětem výhradního vlastnictví státu na příkladu rybářského práva), Právník 8/1996, s. 735 a násl., Tomsa, M.: Právní problematika náhrady škody rybářským organizacím vypouštěním závadných odpadů, Hospodářské právo 10/1984, str. 766 a násl.,] a k obdobnému závěru o charakteru rybářského práva dospívá rovněž rozhodovací praxe soudů (např. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 4. 1996, sp. zn. 6 A 78/94, publikované v časopise Správní judikatura pod č. 338, ročník 1998). V posuzovaném případě není pochyb o tom, že rybářské právo svědčilo v předmětném období v žalobě uvedených rybářských revírech i Č. r. s. jako občanskému sdružení ve smyslu zákona č. 83/1990 Sb., přičemž legislativní nedostatek spočívající v odkazu ustanovení §8 odst. 1 zákona o rybářství na již neexistující subjekty byl odstraněn novelou provedenou zákonem č. 410/2000 Sb. Za této situace je pro posouzení důvodnosti žalobou uplatněného nároku rozhodující, zda žalobce jako oprávněný subjekt rybářského práva utrpěl majetkovou újmu a v jaké podobě.
Vzhledem k tomu, že u odpovědnosti státu podle §34 odst. 3 zákona č. 23/1962 Sb., o myslivosti, za škodu způsobenou před 10. 5. 2000, tj. před účinností zákona č. 115/2000 Sb., o náhradách škod způsobených vybranými zvláště chráněnými živočichy, se způsob a rozsah náhrady škod řídil obecnými ustanoveními občanského zákoníku o náhradě škody, je třeba vyjít z ustanovení §442 odst. 1 obč. zák., podle nějž se hradí skutečná škoda a to, co poškozenému ušlo (ušlý zisk). Podle odst. 2 tohoto ustanovení škoda se hradí v penězích; požádá-li však o to poškozený a je-li to možné a účelné, hradí se škoda uvedením do předešlého stavu.
Za škodu se v právní teorii i praxi považuje újma, která nastala (projevuje se) v majetkové sféře poškozeného (spočívá ve zmenšení jeho majetkového stavu) a je objektivně vyjádřitelná všeobecným ekvivalentem, tj. penězi, a je tedy napravitelná poskytnutím majetkového plnění, především penězi. Skutečnou škodou je nutno rozumět takovou újmu, která znamená zmenšení majetkového stavu poškozeného oproti stavu před škodnou událostí a která představuje majetkové hodnoty, jež je třeba vynaložit k uvedení věci do předešlého stavu. Ušlý zisk je v podstatě ušlým majetkovým prospěchem a spočívá v nenastalém zvětšení (rozmnožení) majetku poškozeného, které bylo možno - kdyby nebylo škodné události - důvodně očekávat s ohledem na pravidelný běh věcí (stanovisko bývalého Nejvyššího soudu ČSSR Cpj 87/70, publikované pod č. 55 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1971).
Je proto zřejmé, že ztráta dosud neulovených ryb žijících v tekoucích vodách tím, že je zkonzumovala vydra, nemůže představovat snížení majetkového stavu žalobce (oprávněný subjekt rybářského práva), který ryby k okamžiku jejich ztráty nevlastnil (jejich hodnota netvořila jeho majetkový stav), neboť je ulovením nenabyl do svého vlastnictví. Odvolací soud za této situace správně odlišil skutečnou škodu od ušlého zisku, jestliže dovodil, že žalobci vznikla škoda v podobě ušlého zisku právě tím, že ryby zkonzumované vydrou nemohl nalovit a zpeněžit a docílit tak navýšení svého majetku v důsledku toho, že nenalovil tolik ryb, kolik by jinak nalovil, pokud by ryby zkonzumovány vydrou nebyly. Potud je rozsudek odvolacího soudu z hlediska uplatněného dovolacího důvodu [§241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.] správný.
Nejvyšší soud České republiky však dospěl k závěru, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., k níž je povinen podle §242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. přihlédnout z úřední povinnosti. Tato vada spočívá v rozporu mezi správným závěrem odvolacího soudu o rozsahu náhrady ušlého zisku a vyčíslením jeho výše. Odvolací soud totiž k určení výše škody použil závěry znaleckého posudku, který vyšel z průměrného počtu jedinců vydry říční ve vymezených tocích a stanovil jejich spotřebu ryb za předmětné období. Na náhradě škody tak byla přiznána částka odpovídající hodnotě ryb, které posloužily vydrám za potravu (skutečná škoda), aniž byly zohledněny všechny okolnosti, jenž mohly ovlivnit nedosažený zisk, který bylo možno, kdyby nebylo škodné události, důvodně očekávat s ohledem na pravidelný běh věcí (ušlý zisk). Výši ušlého zisku je v daném případě třeba vyjádřit tak, aby byla vyčíslena hodnota předpokládaného výtěžku lovu po odečtení nákladů, které by při normálním běhu věcí musely být vynaloženy, musí tedy být v mezích možností znalce nepochybně stanoveno, zda a v jaké výši by v daném případě při pravidelném běhu věcí nastal kladný hospodářský výsledek (srov. Tomsa, M.: Právní problematika náhrady škody rybářským organizacím vypouštěním závadných odpadů, Hospodářské právo 10/1984, str. 768 - 772).
Protože rozsudek odvolacího soudu nelze vzhledem k ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. považovat za správný, Nejvyšší soud České jej zrušil (§243b odst. 1 část věty za středníkem o.s.ř.); protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i pro rozsudek soudu prvního stupně, byl i tento rozsudek zrušen a věc byla vrácena Okresnímu soudu v Českém Krumlově k dalšímu řízení (§243b odst. 2 věta druhá o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243d odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. dubna 2004
JUDr. Petr V o j t e k, v. r.
předseda senátu