ECLI:CZ:NS:2004:25.CDO.1323.2003.1
sp. zn. 25 Cdo 1323/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobce D. N., zastoupeného advokátem, proti žalovanému JUDr. J. P., advokátovi, zastoupenému advokátkou, za účasti K. p., a. s., jako vedlejšího účastníka na straně žalovaného, o 18,469.400,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 14 C 144/99, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. ledna 2003, č. j. 26 Co 419/2002 - 175, takto:
I. Dovolání se od m í t á.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 7.575,- do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení na účet advokátky.
Odůvodnění:
Okresní soud v Trutnově rozsudkem ze dne 5. 3. 2002, č. j. 14 C 144/99 - 143, zamítl žalobu o zaplacení částky 844.735,10 Kč s 18 % úrokem z částky 79.995,10 Kč od 1. 5. 1995 do zaplacení, s „91,25 % úrokem“ z částky 34.321, Kč od 24. 3. 1995 do zaplacení a se 17 % úrokem z částky 508.559,50 Kč od 8. 2. 1995 do zaplacení, řízení co částky 5.078.241,90 Kč zastavil a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči státu a o soudním poplatku. Rozhodl tak o nároku žalobce na náhradu škody, jenž mu měla vzniknout tím, že žalovaný, kterého jako advokáta požádal o právní pomoc při uplatnění nároku na náhradu škody vůči státu způsobenou mu rozhodnutím o vazbě, neodeslal sepsanou žádost ze dne 24. 6. 1997 o předběžné projednání tohoto nároku v zákonné lhůtě Ministerstvu spravedlnosti ČR; jeho žaloba o náhradu škody proti státu byla v důsledku vznesené námitky promlčení toho nároku zamítnuta pravomocným rozsudkem Okresního soudu v Náchodě ze dne 16. 3. 1999, č. j. 5 C 135/98 - 64. Poté, co řízení bylo pravomocným usnesením soudu prvního stupně pro zpětvzetí žaloby co do částky 12.546.423,- Kč zastaveno, vzal žalobce žalobu zpět ohledně další částky 5.078.241,90 Kč, takže předmětem řízení zůstal nárok na zaplacení částky 844.735,10 Kč s příslušenstvím, sestávající z částky 66.000,- Kč jako náhrady nákladů na nutnou obhajobu, z částky 5.904,40 Kč jako náhrady za ztrátu z podnikání, a dále z částek představujících náhradu za nemožnost splácení půjček, úvěrů a úroků po dobu trvání vazby, a to ve výši 24.114,- Kč MUDr. J. Š., ve výši 205.863,60 Kč firmě I. I., a. s., N. M. n. M. a firmě F. S., s. r. o., ve výši 96.000,- Komerční bance, a. s., ve výši 107.940,- Kč Č. s., a. s., a na úrocích z této částky 66.594,- Kč, ve výši 140.189,- Kč jako 4 čtvrtletní splátky z úvěru a na úrocích z prodlení z této částky 55.928,60 Kč a ve výši 75.960,- Kč jako 4 čtvrtletní splátky z úvěru a na úrocích z prodlení z této částky 47.050,- Kč. Soud prvního stupně vzal za prokázáno, že žalobce byl usnesením Okresního soudu v Náchodě ze dne 19. 10. 1995, sp. zn. Nt 306/95, vzat do vazby a že rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 28. 8. 1996, sp. zn. 7 T 25/96, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 9. 1996, sp. zn. 12 To 111/96, byl v plném rozsahu zproštěn obžaloby a dne 20. 9. 1996 byl z vazby, v níž se nacházel od 19. 10. 1995, propuštěn. Dále bylo ze znaleckého posudku soudem ustanoveného znaleckého ústavu Č. z., s. r. o., k posouzení hospodářské činnosti obchodní firmy – N. D. a z výpovědi zástupce tohoto ústavu zjištěno, že předpokládaný obvyklý zisk žalobce při provozování podnikatelské činnosti by za období od 19. 10. 1995 do 20. 9. 1996 činil 5.904,46 Kč. Ze spisu Okresního soudu v Náchodě vedeného pod sp. zn. 6 C 187/95 soud dále zjistil, že pravomocným rozsudkem tohoto soudu bylo vyhověno žalobě Ing. Z. B., kterou podal proti žalobci, o určení, že je vlastníkem nemovitosti – nákupního střediska v Bohuslavicích, neboť od kupní smlouvy o převodu této nemovitosti na žalobce dne 28. 7. 1995 (tj. před tím, než žalobce byl vzat do vazby), odstoupil. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaný odpovídá podle §24 odst. 1 a 2 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, žalobci za škodu, kterou mu způsobil v souvislosti s výkonem advokacie, neboť zanedbal svoji povinnost vyplývající z ust. §16 odst. 1 tohoto zákona chránit a prosazovat práva a oprávněné zájmy klienta a řídit se jeho pokyny, když sepsanou žádost ze dne 24. 6. 1997 o odškodnění žalobce za nezákonný výkon vazby, kterou se podle dohody účastníků zavázal odeslat, nebyla Ministerstvu spravedlnosti ČR doručena v zákonné lhůtě, a žaloba o náhradu škody proti státu byla v důsledku vznesené námitky promlčení toho nároku pravomocným rozsudkem Okresního soudu v Náchodě ze dne 16. 3. 1999, č. j. 5 C 135/98 - 64, zamítnuta. Škoda vznikla žalobci tím, že jej stát neodškodnil za vazbu, ač k ní nedošlo z důvodů, které by odškodnění vylučovaly, tedy proto, že by si žalobce vazbu zavinil sám. Za prokázanou skutečnou škodu považoval okresní soud náklady vynaložené žalobcem na nutnou obhajobu v trestním řízení, které podle jeho tvrzení činily 66.000,- Kč, a pravděpodobný ušlý zisk žalobce jako podnikatele za dobu trvání vazby vyčíslený znaleckým posudkem na částku 5.904,46 Kč. Žalovaný sice v průběhu řízení zpochybnil výši nákladů na nutnou obhajobu žalobce, avšak vzhledem k tomu, že žalobce uznal pohledávku žalovaného ve výši 102.179,40 Kč, započitatelnou proti svému nároku ve svém přípise ze dne 19. 10. 2000, nebylo třeba zkoumat, zda „celková škoda byla ve výši 71.904,40 Kč nebo nižší“. Pokud se žalobce z titulu náhrady škody domáhal zaplacení nesplacených dluhů, úvěrů a úroků z nich za dobu trvání vazby, soud prvního stupně dovodil, že není dána příčinná souvislost mezi nesplněním těchto závazků žalobce a jeho vzetím do vazby, neboť všechny tyto závazky „se staly splatnými“ ještě před vzetím žalobce do vazby. Důvodem jejich nesplácení byla skutečnost, že žalobce nevytvořil zisk v potřebném rozsahu a s ohledem na závěry znaleckého posudku by jej (vyjma částky 5.904,46 Kč) nevytvořil, ani kdyby nebyl vzat do vazby.
K odvolání žalobce Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 30. 1. 2003, č. j. 26 Co 419/2002 - 175, rozsudek soudu prvního stupně v napadeném zamítavém výroku potvrdil, ve výroku o nákladech řízení před soudem prvního stupně jej změnil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vycházel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a ztotožnil se i s jeho závěry právními. Dovodil, že pro posouzení rozsahu žalobci vzniklé majetkové újmy je nepodstatné, zda své závazky založil jako fyzická osoba před započetím podnikání či zda do něho byly zahrnuty, nýbrž rozhodující je to, zda by byl schopen je, v případě, že by nebyl vzat do vazby, dobrovolně plnit. Jestliže v řízení bylo zjištěno, že žalobce by si za celé rozhodné období vydělal pouze 5.904,46 Kč, pak je zřejmé, že z této částky by nebyl schopen hradit žádný ze svých závazků; je proto nerozhodné, zda splatnost dluhů žalobce nastala před vzetím do vazby nebo až poté. Navíc je třeba mít na zřeteli, že jako majetková újma žalobce by přicházely v úvahu pouze úroky z prodlení jako sankce za opožděnou úhradu splátek půjček, nikoliv splátky samotné, a totéž by platilo i ohledně částek spočívajících v nezaplacené ceně zboží; k těmto plněním byl totiž žalobce povinen z titulu existence vzniklých závazkových vztahů, na základě nichž byl povinen plnit. Jeho majetkovou újmou by se proto mohlo stát pouze příslušenství pohledávek, které by nestihl uhradit v příčinné souvislosti se vzetím do vazby. V dané věci však nelze uvažovat ani o přiznání náhrady škody spočívající v žalobcem požadovaném příslušenství pohledávek, konkrétně úroků z půjček, neboť do prodlení s jejich úhradami by se žalobce nepochybně dostal - s ohledem na jeho výdělkové možnosti a schopnosti - i v případě, že by k jeho vzetí do vazby nedošlo. Odvolací soud proto uzavřel, že mezi protiprávním jednáním žalovaného a „touto majetkovou újmou vzniklou žalobci“ není dána příčinná souvislost.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ust. §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř a podává je z důvodu podle ust. §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., neboť má za to, že rozhodnutí odvolacího soudu je v rozporu s hmotným právem a má proto zásadní právní význam. Poukazuje na přílohy ke znaleckému posudku, jež se týkají hospodaření a účetní evidence jeho firmy, z nichž vyplývá, že v jeho hmotném investičním majetku byla po celou dobu trvání vazby evidována nemovitost v celkové hodnotě 7.294.494,50 Kč. Tento majetek však v posudku nebyl zohledněn a soud dospěl k závěru, že původní vlastník odstoupil od kupní smlouvy v měsíci srpnu 1995, tedy v době před vzetím žalobce do vazby; nepřihlédl přitom ke skutečnosti, že původní vlastník dal souhlas žalobci k prodeji nemovitosti i potom, co od smlouvy odstoupil, a že účetně byla nemovitost evidována v účetnictví žalobce až do jeho propuštění z vazby. Dále má dovolatel za to, že soud nesprávně posoudil otázku splatnosti závazků, půjček a příslušenství za dobu trvání vazby ve vztahu k jeho podnikání a že se nevypořádal s jeho námitkami ohledně výše škody, která mu vznikla v souvislosti s porušením závazku žalovaného; v tomto ohledu odkázal na své námitky uvedené v odvolání proti rozsudku okresního soudu. Navrhl, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a aby mu věc byla vrácena k dalšímu řízení.
Žalovaný ve svém písemném vyjádření k dovolání se ztotožnil s rozsudkem odvolacího soudu a navrhl, aby dovolání bylo jako nedůvodné zamítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2001 a po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátem, přezkoumal napadený rozsudek odvolacího soudu podle §242 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání v dané věci směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné.
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje ust. §237 o. s. ř.
Podle §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, který soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proti, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písm. b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
V posuzovaném případě žalobce dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku potvrzen; jedná se tedy o to, zda je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu; způsobilým dovolacím důvodem je tedy důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu nesprávně vyložil, popř. ji na zjištěný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Pokud žalobce odůvodňuje své dovolání tím, že ve znaleckém posudku nebylo zohledněno, že v jeho hmotném investičním majetku byla až do jeho propuštění z vazby evidována nemovitost v hodnotě 7.294.494,50 Kč (zřejmě nákupní středisko v B.), a soudu vytýká, že nepřihlédl k tomu, že původní vlastník nemovitosti mu dal souhlas k jejímu prodeji i potom, co od smlouvy v srpnu 1995 (tedy v době před vzetím žalobce do vazby), odstoupil, a nesouhlasí s hodnocením provedených důkazů, je jednoznačné, že nejde o námitku nesprávného řešení otázky právní, nýbrž o námitku týkající se skutkových zjištění, která byla podkladem pro právní posouzení věci, tedy o dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. Z hlediska tohoto dovolacího důvodu nelze správnost rozsudku odvolacího soudu přezkoumat, neboť ve vztahu k námitce, že rozsudek odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, není v tomto směru dovolání z hlediska ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dovolání přípustné.
Dále dovolatel - ohledně uplatněného nároku na náhradu tvrzené škody za nesplacené dluhy z půjček, úvěrů a úroků za dobu trvání vazby - nesouhlasí s názorem odvolacího soudu na otázku splatnosti závazků, půjček a příslušenství a na otázku výše škody.
Protože rozhodnutí o vazbě, s nímž žalobce spojuje vznik škody, bylo vydáno dne 19. 10. 1995, tedy před účinností zákona č. 82/1998 Sb., a téhož dne byl žalobce vzat do vazby, řídil by se uplatněný nárok žalobce na náhradu škody proti státu ust. §5 zákona č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem (srov. §36 zák. č. 82/1998 Sb.), které odpovědnost státu zakládá za současného splnění tří podmínek: 1) vykonání vazby na tom, proti němuž bylo trestní stíhání zastaveno nebo jenž byl obžaloby zproštěn, 2) vznik škody a 3) příčinná souvislost mezi vykonáním vazby a vznikem škody. I když jde o odpovědnost objektivní (bez ohledu na zavinění), jíž se nelze zprostit, musí být existence uvedených podmínek prokázána a odpovědnost státu lze dovodit jen tehdy, jsou-li tyto podmínky splněny. Způsob a rozsah náhrady škody se řídí ust. §442 obč. zák.
S námitkou dovolatele, že odvolací soud nesprávně posoudil otázku splatnosti závazků, půjček a příslušenství za dobu trvání vazby ve vztahu k jeho podnikání, nelze souhlasit, neboť okolnost, zda dluhy se staly splatnými před vzetím žalobce do vazby nebo až poté, není pro rozhodnutí o uplatněném nároku žalobce na náhradu škody představující jeho nesplacené dluhy z půjček a úvěrů a úroky z prodlení za dobu trvání vazby významná. Odvolací soud vycházel ze správného názoru, že povinnost dlužníka zaplatit svým věřitelům dluhy vzniká z jeho závazku ve smlouvě o úvěru nebo o půjčce, tedy ze vzájemného závazkového vztahu dlužníka a věřitele založeného jejich smluvním ujednáním; povinnost dlužníka platit věřiteli úroky z prodlení vyplývá ze zákona jako důsledek prodlení s plněním peněžitého dluhu (§517 odst. 2 obč. zák.). Rovněž tato povinnost dlužníka uhradit věřiteli úroky z prodlení vzniká z jejich vzájemného závazkového vztahu, založeného jejich smluvním ujednáním o splatnosti dluhu; k prodlení s plněním peněžitého dluhu dochází uplynutím doby splatnosti a právo věřitele požadovat úroky z prodlení vzniká, jakmile došlo k prodlení dlužníka.
Dovolací soud se ztotožňuje se závěrem odvolacího soudu, že nárok žalobce na zaplacení dluhů z půjček a úvěrů proti státu by nemohl být uspokojen, ani kdyby nedošlo k jeho promlčení. Ohledně požadavku žalobce na náhradu částek představujících úroky z prodlení ze splátek na půjčky a úvěry, lze odvolacímu soudu přisvědčit, že pro jeho posouzení je rozhodující okolnost, zda by žalobce - nebýt toho, že byl vzat vazby - byl schopen své závazky z půjček a úvěrů plnit, neboť jen v případě, že by právě v důsledku vzetí do vazby nemohl svým závazkům v době jejich splatnosti dostát, mohlo by příslušenství z včas nezaplacených splátek na dluhy a úvěry představovat majetkovou újmu. Za stavu, kdy v řízení bylo zjištěno, že žalobce před vzetím do vazby měl řadu dluhů a nevytvořil v potřebném rozsahu zisk, z něhož by své finanční závazky mohl plnit, a jeho zisk z podnikání za dobu trvání vazby by činil 5.904,46 Kč, je právní názor odvolacího soudu, že ani pokud by na něj nebyla vazba uvalena, nebyl by s ohledem na svoji finanční a majetkovou situaci schopen své závazky včas splnit, správný. Důvodná není ani námitka dovolatele, že v jeho majetku byla i po dobu trvání vazby nemovitost (provozovna v B.) v hodnotě 7.294.494,50 Kč, neboť z výsledků dokazování vyplynulo, že dne 28. 7. 1995, tedy před vzetím žalobce do vazby, prodávající Ing. Z. B. od této smlouvy odstoupil, v důsledku čehož byla smlouva od počátku zrušena; s touto nemovitostí tudíž žalobce nemohl nakládat. Jestliže tedy v důsledku včasného nezaplacení splátek na půjčky a úvěry vznikla žalobci povinnost uhradit věřitelům úroky z prodlení, nedošlo k tomu v příčinné souvislosti s výkonem vazby.
Nebyl-li by tedy nárok žalobce na náhradu škody představující jeho nesplacené dluhy z půjček a úvěrů a úroky z prodlení za dobu trvání vazby proti státu - v případě, že by nedošlo k jeho promlčení v důsledku porušení povinnosti žalovaného jako advokáta - opodstatněný, nejsou předpoklady odpovědnosti žalovaného za škodu podle §24 odst. 1 zák. č. 85/1996 Sb., o advokacii, splněny.
Z uvedeného vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné, a dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. nebyl tudíž naplněn. Nejedná se proto o otázku zásadního právního významu ve smyslu ust. §237 odst. 3 o. s. ř.
Nejvyšší soud proto dovolání žalobce odmítl podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř., neboť směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1, §142 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalovaný má právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení, které sestávají z odměny za zastoupení advokátem za 1 úkon (vyjádření k dovolání) v částce 7.500,- (odměna z částky určené podle §2 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., vyčíslená podle ust. §10 odst. 3, §3 odst. 1 bod 6., a snížená podle §14 odst. 1 vyhlášky a o dalších 50 % na polovinu podle §18 odst. 1 vyhlášky) a náhrady hotových výdajů podle ust. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. v částce 75,- Kč (srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. 4. 2001, sp. zn. 29 Odo 196/2001, publikované pod č. 70 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2001).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. dubna 2004
JUDr. Olga Puškinová,v.r.
předsedkyně senátu