ECLI:CZ:NS:2004:25.CDO.1436.2003.1
sp. zn. 25 Cdo 1436/2003
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobkyně: L. s. S., a. s., zastoupené advokátem, proti žalovanému P. R., zastoupenému advokátem, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 11 C 236/97, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 21. ledna 2003, č. j. 12 Co 329/2002-313, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud Plzeň – město rozsudkem ze dne 19. 6. 1998, č. j. 11 C 236/97-33, zamítl návrh, aby žalovanému byla uložena povinnost vydat žalující společnosti universální přibližovací kolový traktor Z 7245 TUN, evidenční číslo 36, inventární číslo 22 400 spolu s osvědčením o technickém průkaze, a rozhodl o náhradě nákladů řízení a o vrácení přeplatku na soudním poplatku. Usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 31. 3. 1999, č. j. 12 Co 668/98-49, byl rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku a ve výroku o náhradě nákladů řízení mezi žalobkyní a žalovaným zrušen a věc mu byla v tomto rozsahu vrácena k dalšímu řízení. Odvolací soud uložil soudu prvního stupně doplnit dokazování a vyslovil právní názor, že předkupní právo neumožňuje oprávněnému domáhat se prodeje věci a stává se aktuálním teprve tehdy, rozhodl-li se povinný věc zcizit. Okresní soud Plzeň – město rozsudkem ze dne 1. 11. 1999, č. j. 11 C 236/98-78, uložil žalovanému povinnost vydat žalobkyni universální přibližovací kolový traktor Z 7245 TUN, evidenční číslo 36, inventární číslo 22 400 spolu s osvědčením o technickém průkazu a rozhodl o náhradě nákladů řízení a o vrácení přeplatku na soudním poplatku. K odvolání žalovaného byl usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 14. 7. 2000, č. j. 12 Co 357/2000-101, rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku a ve výroku o náhradě nákladů řízení zrušen a věc mu byla v tomto rozsahu vrácena k dalšímu řízení, neboť nebylo prokázáno, že předmětný traktor, jenž má být vydán, dosud existuje.
Okresní soud Plzeň-město rozsudkem ze dne 13. 12. 2001, č. j. 11 C 236/97-283, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 194.480,- Kč s příslušenstvím, zamítl návrh, aby žalovanému byla uložena povinnost zaplatit jí částku 2.550,- Kč s příslušenstvím a vydat jí universální přibližovací kolový traktor Z 7245 TUN, evidenční číslo 36 a inventární číslo 22400, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vzal za prokázané, že žalobkyně, na níž přešla práva a závazky z hospodářské smlouvy uzavřené bývalým státním podnikem se žalovaným dne 28. 6. 1991 o dočasném užívání majetku, je vlastníkem předmětného traktoru. Podle této smlouvy byl žalovaný oprávněn užívat předmětný traktor po dobu od 1. 7. 1991 do 30. 9. 1997 za úplatu vypočítanou do úplné amortizace dopravního prostředku, tedy za celkový nájem 213.990,- Kč, který žalovaný splácel 75 měsíců v měsíčních splátkách 2.852,- Kč. Mezi stranami bylo dohodnuto, že smlouvu nelze zrušit, kromě případu, kdy by žalovaný neplatil nájemné nebo by došlo k úpadku žalobkyně, a že ke dni skončení dočasného užívání vznikne nájemci předkupní právo na odepsaný prostředek za prodejní cenu šrotu, včetně daně z obratu. V řízení bylo prokázáno, že žalovaný převzal předmětný traktor dne 28. 6. 1991 do užívání a do současné doby jej nevrátil. Dne 6. 10. 1997 byl žalovaný žalobkyní vyzván, aby traktor vrátil. Žalovaný tak neučinil, již v září 1997 zaplatil žalobkyni částku 2.550,- Kč jako prodejní cenu šrotu, která je dle jeho názoru cenou věci dohodnutou ve smlouvě, a dne 8. 10. 1997 požádal žalobkyni o vydání technického průkazu k vozidlu s tím, že podle smlouvy o dočasném užívání věci má právo, aby na něj bylo neprodleně převedeno vlastnické právo k této věci. S tím žalobkyně nesouhlasila a podala dne 22. 10.1997 žalobu o vydání věci, kterou bylo zahájeno toto řízení. Dle výpovědi žalovaného došlo v roce 1998 k destrukci motoru a převodové skříně traktoru a generální oprava by nebyla ekonomická, proto jej žalovaný rozprodal na náhradní díly. V řízení tak nebylo prokázáno, že by předmětná věc ještě existovala a byla v držení žalovaného, proto byl připuštěn návrh žalobkyně na změnu žaloby; v konečném petitu požadovala vydání předmětného traktoru nebo zaplacení částky 197.030,- Kč s příslušenstvím. Soud dospěl k závěru, že vlastnické právo k traktoru má i nadále žalobkyně, dočasné užívání traktoru se dnem 1. 1. 1992 přeměnilo na nájem (§876 odst. 2 obč. zák., ve znění zákona č. 509/1991 Sb., §348 odst. 1 hospodářského zákoníku) a jelikož žalovaný od skončení nájmu dosud věc žalobkyni nevrátil, je její nárok důvodný. Předkupní právo žalovaného (§602 a násl. obč. zák.) mohlo být realizováno, pouze pokud by se žalobkyně rozhodla traktor prodat, k tomu však nedošlo. Protože v řízení nebylo postaveno najisto, že věc skutečně existuje, byl návrh žalobkyně na vydání věci zamítnut a soud jí přiznal částku odpovídající hodnotě věci k 1. 10. 1997, jež byla zjištěna znaleckým posudkem, sníženou o částku 2.550,- Kč, kterou již žalovaný žalobkyni zaplatil, a to s úroky z prodlení, a ohledně částky 2.550,- Kč žalobu zamítl.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 21. 1. 2003, č. j. 12 Co 329/2002-313, rozsudek soudu prvního stupně v napadené části (tj. ve vyhovujícím výroku o věci samé a ve výroku o nákladech řízení) potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a ztotožnil se i s jeho právním posouzením. K převodu vlastnického práva na žalovaného nemohlo dojít tím, že žalovaný zaplatil žalobkyni částku dohodnutou v odst. II hospodářské smlouvy ze dne 28. 6. 1997, tedy cenu šrotu. Ve zmíněném odstavci II hospodářské smlouvy účastníci dohodli předkupní právo k předmětu smlouvy, které se však může uplatnit jen za předpokladu, že se žalobkyně rozhodne věc prodat; k tomu však nedošlo. Vyloučeno je rovněž konkludentní uzavření kupní smlouvy, protože žalobkyně, ač od žalovaného cenu šrotu přijala, žalovaného vyzývala k vrácení věci. Právo nájmu žalovaného k předmětnému traktoru zaniklo dne 30. 9. 1997 a žalovaný byl povinen žalobkyni traktor vrátit. Jestliže žalovaný věc, která je předmětem sporu, zlikvidoval, porušil tak vlastnické právo žalobkyně k věci a odpovídá jí za škodu podle §420 obč. zák. Podle ust. §442 a 443 obč. zák. se hradí skutečná škoda, přičemž při určení výše škody na věci se vychází z její ceny v době poškození; nelze se tak spokojit s její účetní hodnotou, ale bylo nutné zjistit obecnou cenu věci. Jelikož soud prvního stupně zjistil všechny předpoklady nutné ke vzniku odpovědnosti žalovaného za škodu a výši škody zjistil znaleckým posudkem, odvolací soud jeho rozsudek jako věcně správný potvrdil.
Proti tomuto rozsudku podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ust. §237 odst. 1 písm. b), event. písm. c) o. s. ř. (zřejmě omylem uvádí tr. ř.). Otázku zásadního právního významu spatřuje v tom, že odvolací soud nerespektoval smluvní ujednání účastníků smlouvy, zejména ustanovení o ceně, kterou si ve smlouvě účastníci dohodli, a rovněž v tom, že odvolací soud nesprávně vyložil ustanovení bodu II. hospodářské smlouvy o dočasném užívání majetku ze dne 28. 6. 1991. Namítá, že předmětný traktor byl pořízen za částku 232.107,- Kč, opravy provedené do 30. 6. 1991 činily 58.025,- Kč. Za období pronájmu žalovaný uhradil žalobkyni částku 213.900,- Kč, hradil rovněž veškerou údržbu a opravy traktoru. Traktor byl ke dni 1. 10. 1997 již zcela amortizován, žádnou účetní hodnotu neměl a byl opotřebován tak, že mohl být zpeněžen pouze za cenu šrotu. Žalovaný žalobkyni tuto částku zaplatil a dne 17. 10. 1997 jí sdělil i účel této platby, žalobkyně mu částku nevrátila, čímž dala konkludentně najevo souhlas s realizací převodu vlastnického práva na žalovaného. Dovolatel dále vytýká odvolacímu soudu, že ust. II hospodářské smlouvy ze dne 28. 6. 1991 pojal jako dohodnuté předkupní právo k předmětu smlouvy. Předkupní právo však bylo kodifikováno až zákonem č. 509/1991 Sb., který nabyl účinnosti dne 1. 1. 1992, a ustanovení hospodářské smlouvy tedy nelze bez dalšího vykládat podle ust. §602 odst. 1 obč. zák. ve znění po novelizaci provedené zmíněným zákonem. Naopak se jednalo o ujednání podle §51 obč. zák., účastníci smlouvy touto větou mínili odprodej věci za cenu šrotu po ukončení nájmu, což také bylo realizováno. Odvolací soud se však řídil pouze zákonnými ustanoveními a toto smluvní ujednání účastníků nerespektoval. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání uvedla, že odvolací soud rozhodl v souladu s platnými právními předpisy a že podané dovolání považuje ze nedůvodné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení, zastoupeným advokátem ve smyslu ust. §241 o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání, které je přípustné podle ust. §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., není důvodné.
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení §237 o. s. ř.
Podle ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm.c)].
Dovolání žalovaného v dané věci je přípustné podle ust. §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.
Dovolatel namítá, že odvolací soud nesprávně interpretoval ujednání účastníků obsažené v čl. II hospodářské smlouvy ze dne 28. 6. 1991 jako dohodnuté předkupní právo, ačkoliv v té době nebylo právními předpisy upraveno, zatímco obsahem ujednání byl odprodej věci za cenu šrotu po ukončení nájmu.
V čl. II hospodářské smlouvy ze dne 28. 6. 1991 bylo ujednáno, že dočasné užívání se sjednává na dobu od 1. 7. 1991 do 30. 9. 1997. V této době nelze smlouvu zrušit, s výjimkou neplacení nájemného nebo úpadku podnikatele. Ke dni skončení dočasného užívání vzniká nájemci předkupní právo na odepsaný prostředek za prodejní cenu šrotu, včetně daně z obratu, nebudou-li tomu bránit v té době platné předpisy. V případě, že nájemce odmítne prostředek odkoupit, předá ho pronajímateli ve stavu, v jakém ho převzal, pouze s obvyklým opotřebením.
Vzhledem k tomu, že smlouva byla uzavřena 28. 6. 1991, je třeba dovolateli přisvědčit v tom, že nejen občanský zákoník ale ani hospodářský zákoník ve znění účinném v době uzavření smlouvy neupravoval dohodu o zřízení předkupního práva jako samostatný smluvní typ. Předkupní právo nebylo upraveno zákonem, avšak jednalo se o občanskoprávní institut, který zákon nezakazoval, a bylo možno ho smluvně sjednat.Ujednání účastníků o předkupním právu v čl. II uvedené smlouvy je tedy inominátní (nepojmenovanou) smlouvou, jejíž uzavření zákony nevylučovaly, a i v době, kdy účastníci uzavřeli uvedenou dohodu, mohly závazkové právní vztahy vznikat též ze smluv v zákoně výslovně neupravených (§51 obč. zák.). Při výkladu obsahu inominátní smlouvy je v prvé řadě rozhodující samotný obsah smlouvy, a teprve pokud smlouva některé otázky neupravuje, použijí se ta ustanovení zákona, která upravují vztahy svou povahou smluvnímu závazku nejbližší.
Z ujednání v čl. II odst. 1 hospodářské smlouvy jednoznačně vyplývá, že smlouva zakládá nájemci traktoru předkupní právo, které spočívá v tom, že je oprávněn tento předmět nájmu koupit za dohodnutou cenu (tj. přednostně před jinými zájemci o koupi této věci), ovšem za předpokladu, že pronajímatel (vlastník věci a zároveň povinný z předkupního práva) mu nabídne věc ke koupi, neboť předkupní právo se stává aktuálním až tehdy, když se vlastník rozhodne věc prodat. Bylo-li sjednáno, že „ke dni skončení dočasného užívání vzniká nájemci předkupní právo na odepsaný prostředek“, je jednoznačné, že předkupní právo vzniklo žalovanému, a nikoliv žalobci jakožto vlastníku věci, nehledě k tomu, že je pojmově vyloučeno založit vlastníku právo na přednostní koupi věci, jejímž je vlastníkem. Nájemce (oprávněný z předkupního práva) samozřejmě není povinen nabídku na uzavření kupní smlouvy přijmout. Pro ten případ bylo ve smlouvě výslovně ujednáno, že pokud nájemce odmítne věc odkoupit, předá ji pronajímateli.
Podstata předkupního práva tkví v tom, že vlastník věci, pokud se rozhodne věc prodat, event. ji jinak zcizit, je zavázán nabídnout jí k přednostně ke koupi tomu, kdo je z předkupního práva oprávněn. Nabídku ke koupi činí tedy vlastník věci (povinný) a záleží na oprávněném, zda ji přijme. Předkupní právo však neumožňuje oprávněnému domáhat se prodeje.
Názoru žalovaného, že ve smlouvě byla sjednána povinnost pronajímatele věc nájemci ke koupi nabídnout nebo nabídku nájemce akceptovat, nelze přisvědčit. Již samotné znění smlouvy pro tento výklad neposkytuje oporu a ani vůle pronajímatele ke sjednání této povinnosti nesměřovala. Jestliže pronajímatel (žalobkyně) předmětný traktor nájemci (žalovanému) ke koupi nenabídl, nemohla být kupní smlouva uzavřena, a pokud žalovaný namítá, že kupní smlouva byla uzavřena konkludentně, když žalobkyně mu nevrátila zaplacenou částku odpovídající dohodnuté kupní ceně, je třeba uvést, že o konkludentní uzavření kupní smlouvy by se mohlo jednat pouze za předpokladu, že z jednání žalobkyně vyplývala její vůle takovou „nabídku“ k uzavření kupní smlouvy přijmout. Vzhledem k tomu, že žalobkyně výslovně trvala na vrácení věci a žalovaného k tomu opakovaně vyzývala, je zřejmé, že ani ponecháním si částky zaplacené žalovaným neprojevila vůli kupní smlouvu uzavřít; právě naopak, s prodejem věci žalovanému projevila výslovný nesouhlas.
Nedůvodně proto dovolatel vytýká odvolacímu soudu, že nerespektoval smluvní ujednání účastníků o předkupním právu a že věc posuzoval podle zákonných ustanovení, která v době uzavření smlouvy ještě neplatila. Všechny otázky potřebné pro rozhodnutí v této věci smlouva upravuje a soudy vycházely z obsahu smluvního ujednání účastníků, které je v souladu s principy, jimiž se řídí práva a povinnosti z předkupního práva, byť v době ujednání účastníků nebylo toto právo výslovně zákonem upraveno.
Důvodná není ani námitka žalovaného, že soud při stanovení výše škody nerespektoval smluvní ujednání o ceně traktoru. Nesplněním povinnosti vrátit pronajatou věc po uplynutí sjednané doby a následnou nemožností tohoto plnění vznikla žalovanému odpovědnost za škodu, která druhé straně vznikla. Namísto nároku žalobkyně na vydání věci tak nastupuje nárok na náhradu škody. Odpovědnost žalovaného za škodu není vztahem vzniklým na základě smluvního ujednání o předkupním právu, a plnění, jehož se žalobkyně na žalovaném domáhá, není plněním ze závazku kupujícího zaplatit prodávajícímu sjednanou kupní cenu, nýbrž je vztahem vzniklým z odpovědnosti za škodu podle ust. §420 obč. zák.
Podle ust. §443 obč. zák. při určení výše škody na věci se vychází z ceny v době poškození.
Skutečná škoda, tedy materiální újma vzniklá v majetkové sféře žalobkyně, je vyčíslením hodnoty traktoru v době, kdy žalovaný porušil svou povinnost věc žalobkyni vrátit, a její výše není dána cenou dohodnutou pro případ realizace předkupního práva. Nelze proto soudu vytýkat, že výši škody zjistil na základě znaleckého dokazování a nikoliv z dohodnuté kupní ceny v hospodářské smlouvě.
Z výše uvedeného vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné, proto Nejvyšší soud dovolání žalovaného zamítl (§243b odst. 2, věta před středníkem, o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., neboť žalovaný nemá na náhradu nákladů dovolacího řízení právo a žalobci náklady v dovolacím řízení nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. února 2004
JUDr. Marta Škárová,v.r.
předsedkyně senátu