ECLI:CZ:NS:2004:25.CDO.1572.2003.1
sp. zn. 25 Cdo 1572/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobce A. K. proti žalovaným 1) L. P., 2) S. P., 3) K. P., všem jako dědicům S. P. a 4) nemocnici v O., zastoupené advokátem, za účasti Č. p., a. s., jako vedlejšího účastníka na straně prvního až třetího žalovaného, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 8 C 260/95, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. 2. 2001, č. j. 11 Co 1055/2000-215, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Opavě rozsudkem ze dne 18. 1. 2000, č. j. 8 C 260/95-147, ve spojení s doplňujícím rozsudkem ze dne 25. 9. 2000, č. j. 8 C 260/95-188, zamítl návrh, aby byla žalovaná nemocnice v O. povinna nahradit žalobci škodu na zdraví ve výši 600.000,- Kč, žalované S. P., nar. 8. 7. 1948, uložil povinnost zaplatit žalobci částku 22.120,60 Kč na náhradě za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti od 16. 6. 1995 do 31. 12. 1999, zamítl návrh, aby byla žalovaná S. P. povinna zaplatit žalobci další částku 1.977.879,40 Kč, a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 5. 2. 2001, č. j. 11 Co 1055/2000-215, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku, jímž byla zamítnuta žaloba proti žalované nemocnici v O. na zaplacení 600.000,- Kč, v zamítavém výroku ve vztahu k žalované S. P., nar. 8. 7. 1948, jej změnil tak, že žalovaná je povinna kromě již přiznané částky 22.120,60 Kč zaplatit žalobci částku 54.719,40 Kč a s účinností od 1. 2. 2001 je povinna platit žalobci peněžitý důchod ve výši 4.241,- Kč vždy do 20. dne v měsíci, a žalobu na zaplacení částky 1.268.160,- Kč a peněžitého důchodu od 1. 2. 2001 do budoucna ve výši 1.759,- Kč zamítl. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce dovolání z důvodů podle ust. §241 odst. 3 písm. b), c) a d) o. s. ř. Namítá, že soud nesprávně a neúplně zjistil skutkový stav, a to jak ohledně techniky jízdy dovolatele a žalované S. P., tak ve vztahu k otázce spoluzavinění. Měl být zpracován revizní znalecký posudek a měla být provedena rekonstrukce, jak to dovolatel v řízení navrhoval. Rovněž nebyly dostatečně zjištěny všechny podmínky odpovědnosti žalované nemocnice O. Přestože žalobce nesouhlasil se závěry znaleckého posudku MUDr. V., nebyl vyžádán revizní znalecký posudek a nebyla provedena další, specializovaná vyšetření dovolatele k přesnějšímu zhodnocení jeho zdravotního stavu. Dále dovolatel vytýká odvolacímu soudu nesprávné právní posouzení výše náhrady, neboť ačkoli navrhoval zvýšení odškodnění na dvaceti až třicetinásobek, soud mu přiznal pouze dvojnásobek bodového ohodnocení bolestného a čtyřnásobek bodového ohodnocení ztížení společenského uplatnění. Zdůrazňuje, že dříve vedl velmi aktivní a činorodý život, což je nyní v důsledku jeho zdravotního poškození zcela znemožněno. Nesouhlasí se závěrem soudů obou stupňů o míře jeho spoluzavinění v rozsahu 30% a poukazuje na to, že žalovaná S. P. vznesla námitku spoluzavinění až dodatečně, a to pouze v rozsahu 15-20%. Soudům rovněž vytýká, že mu nepřiznaly úrok z prodlení a nesprávně bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení. Navrhl, aby byl rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušen a aby byla věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Podle ustanovení části dvanácté, hlavy I, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, se dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (1. 1. 2001) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000).
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení, zastoupeným advokátem ve smyslu §241 odst. 1 o. s. ř., přezkoumal rozsudek odvolacího soudu podle §242 odst. 3 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání žalobce směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné.
Vzhledem k tomu, že žalovaná S. P., zemřela dne 15. 8. 2001, dovolací soud v řízení pokračoval s jejími právními nástupci, kterými jsou dle usnesení Okresního soudu v Opavě ze dne 15. 3. 2002, č. j. D 1321/2001-23, její děti – žalovaní 1) až 3).
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští ( §236 odst. 1 o.s.ř.).
Podle ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže trpí vadami uvedenými v tomto ustanovení pod písm. a) až g).
Dovolání je dále přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (§238 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. ) nebo jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán (právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§238 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. ).
Podle ustanovení §239 odst. 1 a 2 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku nebo usnesení odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu. Přípustnost dovolání může odvolací soud vyslovit i bez návrhu. Nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
V dané věci žalobce napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu ve výrocích, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, aniž byla vyslovena přípustnost dovolání ve smyslu §239 odst. 1 o. s. ř. a aniž by žalobce vůbec návrh na vyslovení přípustnosti před vyhlášením rozsudku odvolacího soudu učinil (§239 odst. 2 o. s. ř.). Nejde ani o případ, že by v této věci bylo soudem prvního stupně rozhodováno poté, co by jeho předchozí rozhodnutí bylo zrušeno.
Odvolací soud výrok svého rozsudku, kterým zamítl žalobu proti žalované S. P. na zaplacení částky 1.268.160,- Kč a peněžitého důchodu od 1. 2. 2001 do budoucna ve výši 1.759,- Kč, označil jako „změnu“ rozsudku soudu prvního stupně v napadeném zamítavém výroku ve věci samé, avšak ve skutečnosti šlo o potvrzení rozsudku soudu prvního stupně v tomto rozsahu, neboť oba soudy při vymezení práv a povinností účastníků dospěly ke shodnému závěru o nedůvodnosti tohoto nároku. Pro posouzení, zda rozsudek odvolacího soudu je rozsudkem měnícím ve smyslu ustanovení §238 odst. 1 písm. a) o.s.ř., není totiž rozhodující, jak jej odvolací soud formálně označil, nýbrž jak ve vztahu k rozhodnutí soudu prvního stupně vymezil obsah posuzovaného právního vztahu účastníků, případně zda práva a povinnosti účastníků stanovil oproti rozhodnutí soudu prvního stupně odlišně. Závěr, že odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně, nelze proto vyvozovat jen z formálního označení výroku, nýbrž především z porovnání věcného obsahu rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé a obsahu rozhodnutí soudu prvního stupně.
Z hlediska ust. §238 a §239 o. s. ř. není tedy v této věci dovolání proti potvrzujícím výrokům rozsudku odvolacího soudu přípustné. Přípustnost dovolání by mohla být založena toliko z důvodů taxativně uvedených v ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř., neboť dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže v řízení došlo k vadám v tomto ustanovení uvedeným. Dovolatel netvrdí a ani z obsahu spisu nevyplývá, že by rozsudek odvolacího soudu trpěl některou z vad uvedených v ust. §237 odst. 1 o. s. ř.
Z uvedeného vyplývá, že dovolání proti potvrzujícím výrokům rozsudku odvolacího soudu směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné. Nejvyšší soud proto dovolání v tomto rozsahu odmítl podle §243b odst. 4 věty první, a §218 odst. 1 písm. c) o. s. ř., aniž se mohl zabývat věcí z hlediska námitek uplatněných v dovolání.
K dovolání do výroku rozsudku odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že žalovaná S. P. je povinna zaplatit žalobci další částku 54.719,40 Kč a od 1. 2. 2001 mu platit peněžitý důchod 4.241,- Kč měsíčně, není žalobce subjektivně oprávněn. Z povahy dovolání jakožto opravného prostředku plyne, že dovolání může podat jen ten účastník řízení, jemuž nebylo rozhodnutím odvolacího soudu vyhověno, popřípadě jemuž byla tímto rozhodnutím způsobena určitá újma na jeho právech, kterou lze odstranit zrušením napadeného rozhodnutí. Měnícím výrokem rozsudku odvolacího soudu nebyla žalobci žádná újma na jeho právech způsobena, naopak jeho odvolacímu návrhu (aby žalobě bylo vyhověno) bylo tímto rozhodnutím ohledně částky 54.719,40 Kč a peněžitého důchodu vyhověno a žalobce tedy ani nemůže mít zájem na zrušení tohoto rozhodnutí. Z toho důvodu není legitimován k podání dovolání. Nejvyšší soud proto podle ustanovení §243b odst. 5, věty první, a §218 písm. b) o. s. ř. dovolání žalobce i v tomto rozsahu odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 4, §224 odst.1 a §146 odst. 2 (per analogiam) o. s. ř., neboť žalovaným náklady v dovolacím řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. ledna 2004
JUDr. Marta Škárová,v.r.
předsedkyně senátu