ECLI:CZ:NS:2004:25.CDO.1643.2003.1
sp. zn. 25 Cdo 1643/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobkyně P. P., a. s., proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti ČR se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o 656.250,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu v Praze 2 pod sp. zn. 26 C 58/2002, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. března 2003, č. j. 22 Co 39/2003-59, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala náhrady škody ve výši 656.250,- Kč s přísl. podle zák. č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), kterou jí měly způsobit orgány činné v trestním řízení nesprávným úředním postupem v souvislosti s jí podaným trestním oznámením, a to tím, že po 31. 5. 2000 „nepřekazily neoprávněné užívání“ nakladače Daewoo Mega 400-III ve vlastnictví (správně v leasingovém nájmu) žalobkyně společností R. a. s., za kterou neměl po odvolání jejího představenstva kdo jednat, z čehož dovozovala, že předmětného nakladače se zmocnila cizí osoba. Vzhledem k tomu, že žalobkyně po dobu 5 měsíců od 1. 6. 2001 do 31. 10. 2001 nemohla nakladač pronajmout, ušel jí zisk, jehož výše byla ekonomickou analýzou vypracovanou společností B., s. r. o., stanovena na částku 656.250,- Kč až 803.250,- Kč.
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 14. 11. 2002, č. j. 26 C 558/2002 - 43, žalobu o zaplacení 656.250,- Kč s 8% úrokem z prodlení od 25. 10. 2001 do zaplacení zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Při svém rozhodnutí vycházel ze zjištění, že dne 18. 7. 2000 podala žalobkyně na Policii ČR - Okresní úřad vyšetřování v P. trestní oznámení podle 158 odst. 1 tr. řádu na neznámého pachatele pro podezření ze spáchání trestného činu neoprávněného užívání cizí věci podle §249 odst. 1 tr. zákona. Usnesením vyšetřovatele ze dne 9. 3. 2001, sp. zn. ČVS:OVPÚ-411/20-2001, byla tato trestní věc odložena z důvodu, že nejde o podezření z trestného činu a není namístě vyřídit věc jinak. Stížnost žalobkyně, kterou proti tomuto usnesení podala, byla pravomocným usnesením státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v P. ze dne 2. 4. 2001, sp. zn. 82/2001, zamítnuta. Nároku žalobkyně na náhradu škody uplatněnému u Ministerstva spravedlnosti ČR nebylo vyhověno. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že předpoklady odpovědnosti státu za škodu podle §13 zákona č. 82/1998 Sb. nebyly splněny, neboť „nelze zasahovat do rozhodovací činnosti orgánů činných v trestním řízení o tom, zda byl spáchán trestný čin či nikoliv“. Z toho důvodu se již nezabýval výší uplatněného nároku na náhradu škody.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 27. 7. 2003, č. j. 39 Co 85/2003 - 59, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vycházel ze skutkových zjištění obvodního soudu a shodně s ním dospěl k závěru, že odpovědnost žalované za škodu není v daném případě dána. Poukázal na to, že žalobkyně sice svůj nárok uplatnila z titulu odpovědnosti státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem a nikoliv nezákonným rozhodnutím, avšak tímto právním hodnocením věci není soud vázán, neboť uplatněný nárok právně posuzuje podle skutkových tvrzení uvedených v žalobě. V případech, v nichž k namítanému nesprávnému úřednímu postupu mělo dojít v řízení, které skončilo rozhodnutím, jež nebylo pro nezákonnost změněno nebo zrušeno (§8 odst. 1 zák. č. 82/1998 Sb.), je nutno při posouzení otázky, zda v něm došlo k nesprávnému úřednímu postupu, vycházet ze závěrů takového rozhodnutí, jak uvedl NS ČR např. v rozsudku pod sp. zn. 2 Cdon 129/97. V daném případě bylo obsahem rozhodnutí vyšetřovatele OÚV Pardubice ze dne 9. 3. 2001 odložení věci podle §159 odst. 1 tr. řádu z důvodu, že nejde o podezření z trestného činu; vzhledem k tomu, že stížnost žalobkyně proti tomuto usnesení byla usnesením státní zástupkyně Státního zastupitelství v Pardubicích zamítnuta, nebyla splněna podmínka uvedená v ust. §8 odst. 1 zák. č. 82/1998 Sb. Je proto třeba z tohoto rozhodnutí vycházet i při posouzení otázky, zda v řízení, jež mu předcházelo, došlo či nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu tím, že orgán činný v trestním řízení „nepřekazil neoprávněné užívání nakladače“ vlastnicky náležejícího žalobkyni třetími osobami. S ohledem na to, že věc byla odložena z důvodu, že nejde o podezření z trestného činu, nelze dospět k jinému závěru, než že povinnost k zásahu v naznačeném směru nelze dovodit. Státní moc lze totiž uplatňovat jen v případech a mezích stanovených zákonem a to způsobem, který zákon stanoví (čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod); právě v těchto mezích chrání Policie ČR podle §2 odst. 1 písm. a) zák. č. 238/1991 Sb., o Policii České republiky, bezpečnost osob a majetku. Jestliže řízení o trestním oznámení žalobkyně skončilo odložením věci z důvodu, že nešlo o podezření z trestného činu, nebylo žádného důvodu k případnému postupu podle §78 a §79 tr. řádu, jež upravují povinnost k vydání věci a odnětí věci, ani k jakékoliv ingerenci státu do vztahu majícího pouze občanskoprávní charakter, neboť takovýto zásah trestní řád neupravuje. Nebyl tak žádný zákonný podklad pro to, aby Policie ČR zasahovala do občanskoprávního sporu mezi žalobcem a dalšími subjekty, protože takový postup by byl v rozporu s čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, a nedošlo ani k porušení §2 odst. 1 písm. a) zák. č. 238/1991 Sb., neboť povinnost chránit bezpečnost a majetek občanů má Policie ČR jen v případě jejich ohrožení protiprávním jednáním trestního či správně právního charakteru. Předpoklady objektivní odpovědnosti státu za škodu podle §1 odst. 1 č. 82/1998 Sb. proto v daném případě splněny nebyly.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a podává je z důvodu uvedeného v §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tedy že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nesouhlasí s názorem městského soudu, že za stavu, kdy trestní věc byla pravomocně odložena z důvodu, že nejde o podezření z trestného činu a nebylo namístě vyřídit věc jinak, nelze dovodit povinnost orgánů činných v trestním řízení k zásahu „překazit neoprávněné užívání nakladače vlastnicky náležejícího žalobkyni“. Za zásadního právního významu považuje otázku, zda „může soud sám posoudit otázku trestní odpovědnosti, o níž přísluší rozhodnout trestnímu soudu v trestním řízení, samozřejmě pouze pro účely řízení ve věci samé, když její řešení má platnost jen pro toto řízení, tedy pro posouzení otázky vzniku škody z důvodu nesprávného úředního postupu PČR omisivním jednáním ve formě nečinnosti a komisivním jednáním ve formě opakovaných negativních rozhodnutí“. Namítá, že ve smyslu ust. §135 o. s. ř. je soud vázán rozhodnutím příslušných orgánů o tom, že byl spáchán trestný čin a kdo jej spáchal, avšak není vázán zprošťujícím trestním rozsudkem ani nemeritorními rozhodnutími orgánů činných v trestním řízení. Jestliže odvolací soud v dané věci rozsudek soudu prvního stupně potvrdil s názorem, že negativní akty orgánů činných v trestním řízení nemohou být výsledkem nesprávného úředního postupu, vytváří tím jakousi presumpci správnosti jakéhokoliv postupu v činnosti těchto orgánů. Tím se odvolací soud „dostává“ do rozporu s čl. 90 Ústavy a zejména s čl. 36 Listiny základních práv a svobod, neboť rozhodnutí týkající se ochrany majetku vylučuje z přezkumné činnosti soudů. Soud v civilním řízení sice nemůže rozhodnout o vině a trestu, avšak podle názoru dovolatelky „musí sám posoudit tuto otázku pro účely řízení o náhradu škody“. Protože odvolací soud rozsudek obvodního soudu nezrušil, nebylo ve věci provedeno potřebné dokazování, na základě něhož „mohl soud pro účely tohoto řízení posoudit jako předběžnou otázku vznik trestní odpovědnosti konkrétních osob a teprve poté v meritu rozhodnout, zda nepostižení těchto osob v trestním řízení se všemi jeho nástroji (zejména postupem podle ust. §78 a §79 tr. řádu o vydání věci a odnětí věci) nezaložilo odpovědnost žalované za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci nesprávným úředním postupem“. Navrhla, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a aby mu věc byla vrácena k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2001 a po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátem, přezkoumal napadený rozsudek odvolacího soudu podle §242 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje ust. §237 o. s. ř.
Podle §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, který soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proti, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písm. b a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
V posuzovaném případě žalobkyně dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen; jedná se tedy o to, zda je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu; způsobilým dovolacím důvodem je tedy důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu nesprávně vyložil, popř. ji na zjištěný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle §1 odst. 1 zák. č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci. Podle odst. 2 tohoto ustanovení odpovědnosti za škodu podle tohoto zákona se nelze zprostit.
Podle §5 cit. zákona (dále jen „zákon“) stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu, která byla způsobena a) rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení nebo v řízení trestním, b) nesprávným úředním postupem.
Podle §7 odst. 1 zákona právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím mají účastníci řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí, z něhož jim vznikla škoda.
Podle §8 odst. 1 zákona nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím lze, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán. Podle odst. 2 tohoto ustanovení nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím lze přiznat pouze tehdy, pokud poškozený využil možnosti podat proti nezákonnému rozhodnutí odvolání, rozklad, námitky, odpor, stížnost nebo opravný prostředek podle zvláštního předpisu (dále jen „řádný opravný prostředek“), nejde-li o případy zvláštního zřetele hodné. Byla-li škoda způsobena nezákonným rozhodnutím vykonatelným bez ohledu na právní moc, lze nárok uplatnit pouze tehdy, pokud rozhodnutí bylo zrušeno nebo změněno na základě řádného opravného prostředku (odst. 3 tohoto ustanovení).
Podle §13 odst. 1 zákona stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Podle odst. 2 tohoto ustanovení právo na náhradu škody má ten, jemuž byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda.
Zákon č. 82/1998 Sb. rozlišuje dvě základní formy objektivní odpovědnosti státu za škodu způsobenou v souvislosti s výkonem moci státními orgány a jinými pověřenými subjekty. Prvotní podmínkou odpovědnosti za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím podle citovaného zákona (specifickou součástí je odpovědnost za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím o vazbě a trestu) je existence rozhodnutí, jímž v konkrétní věci státní orgán aplikuje obecné pravidlo právní normy na jím posuzovaný případ a rozhoduje tak o oprávněních a povinnostech individuálních subjektů. Vzhledem k tomu, že tento zákon neobsahuje žádný negativní výčet dotčených rozhodnutí, vztahuje se na jakýkoliv akt aplikace práva, včetně rozhodnutí procesního charakteru vydávaných v průběhu řízení. Podle ust. §8 odst. 1 zák. č. 82/1998 Sb. lze nárok uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. V řízení o odpovědnosti státu za škodu tudíž soud není oprávněn sám posuzovat zákonnost rozhodnutí vydaného v jiném řízení.
Druhá forma objektivní odpovědnosti státu podle citovaného zákona se spojuje s nesprávným úředním postupem, jímž je porušení pravidel předepsaných právními normami pro počínání státního orgánu při jeho činnosti, a to i při takových úkonech, které jsou prováděny v rámci činnosti rozhodovací, avšak neodrazí se bezprostředně v obsahu vydaného rozhodnutí. Z tohoto hlediska za nesprávný postup, vedoucí k odpovědnosti státu, je třeba považovat i nevydání či opožděné vydání rozhodnutí, mělo-li být v souladu s uvedenými pravidly správně vydáno nebo vydáno ve stanovené lhůtě (v ust. §13 zák. č. 82/1998 Sb. oproti dřívější úpravě v ust. §18 zákona č. 58/1969 Sb. jsou výslovně pojmenovány dva konkrétní případy nesprávného úředního postupu a to porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě), případně jiná nečinnost státního orgánu či jiné vady ve způsobu vedení řízení. Pokud ovšem příslušný orgán státu shromažďuje podklady (důkazy) pro své rozhodnutí, hodnotí zjištěné skutečnosti a právně je posuzuje, jde o činnost přímo směřující k vydání rozhodnutí; případné nesprávnosti či vady tohoto postupu se pak projeví v obsahu rozhodnutí a mohou být zvažovány jedině z hlediska odpovědnosti státu podle §7 a 8 cit. zákona.
Podle čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který stanoví zákon.
Podle §78 odst. 1 tr. řádu kdo má u sebe věc důležitou pro trestní řízení, je povinen ji na vyzvání předložit soudu, státnímu zástupci nebo policejnímu orgánu; je-li ji nutno pro účely trestního řízení zajistit, je povinen věc na vyzvání těmto orgánům vydat.
Podle §79 odst. 1 tr. řádu nebude-li věc důležitá pro trestní řízení na vyzvání vydána tím, kdo ji má u sebe, může mu být na příkaz předsedy senátu a v přípravném řízení na příkaz státního zástupce nebo policejního orgánu odňata. Policejní orgán potřebuje k vydání takového příkazu předchozí souhlas státního zástupce.
Závěr odvolacího soudu, že nárok žalobkyně na náhradu škody podle zákona č. 82/1998 Sb. není opodstatněný, je správný a v souladu s hmotným právem. Jestliže trestní věc šetřená na základě oznámení učiněného žalobkyní pro podezření ze spáchání trestného činu neoprávněného užívání cizí věci (nakladače Daewoo Mega 400-III) byla usnesením vyšetřovatele Policie ze dne 9. 3. 2001, sp. zn. ČVS:OVPÚ-411/20-2001, odložena z důvodu, že nejde o podezření z trestného činu a není namístě vyřídit věc jinak, a stížnost žalobkyně, kterou proti tomuto usnesení podala, byla pravomocným usnesením státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v P. ze dne 2. 4. 2001, sp. zn. 82/2001, zamítnuta, neměl předmětný nakladač charakter věci důležité pro trestní řízení, a ze strany policie či státního zástupce tudíž nebyl dán zákonný důvod k postupu podle §78, event. §79 tr. řádu, jak odvolací soud dovodil, přičemž správně poukázal i na to, že za tohoto stavu Policie ČR neporušila povinnosti vyplývající z ust. §2 odst. 1 písm. a) zák. č. 238/1991 Sb., tedy chránit bezpečnost osob a majetku, jež jsou konkrétně upraveny jak v tomto zákoně, tak i v dalších právních a interních předpisech, a že pokud by nějaký úkon či zásah směřující k vydání či odnětí předmětného nakladače učinila, jednala by v rozporu nejen s čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, ale i s předpisy upravujícími úkoly a povinnosti policie při ochraně osob a majetku.
K námitkám v dovolání je dále třeba uvést, že o tom, zda byl spáchán trestný čin, či nikoliv, a kdo jej spáchal, rozhoduje soud jen v trestním řízení, a otázku vzniku trestní odpovědnosti konkrétních osob za spáchaný trestní čin není soud v občanskoprávním řízení oprávněn řešit ani jako otázku předběžnou. Oznámenou okolností, zda se v daném případě jednalo o podezření ze spáchání trestného činu, byly oprávněny se zabývat jen orgány činné v trestním řízení, a skončilo-li toto řízení pravomocným odložením věci z důvodu, že se nejedná o podezření z trestného činu, nebylo žádného opatření ve vztahu ke zmíněnému nakladači zapotřebí, a nečinnost policistů v tomto směru (tedy „nepřekažení užívání tahače“) nelze hodnotit jako nesprávný úřední postup ve smyslu ust. §13 zákona č. 82/1998 Sb.
Z uvedeného vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu ust. §237 odst. 3 o. s. ř. a dovolání proti němu podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není tudíž přípustné. Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl, aniž se zabýval namítanou vadou řízení, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.], k níž může přihlédnout pouze tehdy, je-li dovolání přípustné.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 o. s. ř., neboť žalobkyně s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá na náhradu nákladů tohoto řízení právo a žalované v tomto řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. června 2004
JUDr. Olga Puškinová, v. r.
předsedkyně senátu