ECLI:CZ:NS:2004:25.CDO.1783.2003.1
sp. zn. 25 Cdo 1783/2003
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobce R. d. C., zastoupeného advokátem, proti žalovanému Z. R., za účasti Č. k. p., zastoupené Č. p., a. s., jako vedlejšího účastníka na straně žalované, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 18 C 17/94, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 4. 2003, č. j. 18 Co 89/2003, 18 Co 90/2003-289, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se žalobou podanou dne 15. 7. 1994 domáhal náhrady škody na zdraví, kterou mu žalovaný způsobil jako řidič a provozovatel motorového vozidla při nehodě dne 11. 7. 1992.
Mezitímním rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 3. 11. 1994, č. j. 18 C 17/94-16, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 1. 3. 1995, č. j. 23 Co 40/95-28, bylo pravomocně rozhodnuto tak, že základ žalobního nároku je opodstatněn ze čtyř pětin. Následně bylo částečným rozsudkem v této věci pravomocně rozhodnuto o nároku žalobce na bolestné, na náhradu za ztížení společenského uplatnění, za ztrátu na výdělku do 31. 12. 1992, účelně vynaložených nákladů spojených s léčením a věcné škody s tím, že v dalším řízení bude rozhodnuto o náhradě za ztrátu na výdělku žalobce za období od 1. 1. 1993 a o náhradě nákladů řízení.
Rozsudkem ze dne 21. 5. 2001, č. j. 18 C 17/94-219, Obvodní soud pro Prahu 6 uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 900.709,20 Kč s příslušenstvím, zamítl žalobu co do částky 55.936,50 Kč se zbytkem požadovaného příslušenství a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky řízení a vůči státu. Vyšel ze zjištění, že žalobce byl před úrazem zaměstnán jako číšník hotelu P., po úraze byl do 30. 6. 1993 v pracovní neschopnosti, byly mu vypláceny nemocenské dávky, invalidní důchod pro následky úrazu mu přiznán nebyl. Od 1. 7. 1993 pokračoval v práci u svého původního zaměstnavatele, pracovní poměr byl skončen z organizačních důvodů dohodou ke dni 31. 1. 1994. Vzhledem k tomu, že od 1. 9. 1992 měl žalobce přislíbeno zaměstnání u firmy K. jako odbytový pracovník s příjmem 10.000,- Kč hrubého měsíčně, vycházel soud prvního stupně při určení výše náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti z tohoto příjmu žalobce. Žalobci přiznal náhradu za ztrátu na výdělku v rozsahu 4/5 za období od 1. 1. do 30. 6. 1993 v částce 3.121,60 Kč, za období od 1. 7. 1993 do 30. 9. 1997 v částce 83.038,40 Kč, od 1. 2. 1994 do 19. 3. 1995 v částce 84.800,- Kč, od 16. 4. 1995 do 20. 2. 1996 v částce 64.892,- Kč, od 21. 2. 1996 do 30. 10. 1996 v částce 84.630,- Kč, od 1. 1. 1997 do 8. 4. 1998 v částce 87.209,60 Kč, od 9. 4. 1998 do 7. 3. 2000 v částkách 119.923,20 Kč, 159.897,60 Kč a 26.649,60 Kč a za období od 8. 3. 2000 do 7. 5. 2001 v částce 186.547,20 Kč, vše s úrokem z prodlení, celkem tedy částku 900.709,20 Kč s příslušenstvím s tím, že na výši ztráty na výdělku nemá vliv skutečnost, že žalobce byl v určitých obdobích nezaměstnaný nebo v pracovní neschopnosti. V rámci náhrady za ztrátu na výdělku nepřiznal žalobci částky požadované za zvýšenou námahu na dosažení výdělku, neboť žalobce návrh rozšířil o tento požadavek až po uplynutí zákonné promlčecí lhůty a žalovaný vznesl námitku promlčení.
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze usnesením ze dne 21. 6. 2002, č. j. 18 Co 66/2002-245, rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku co do částky 897.587,60 Kč s příslušenstvím a ve výrocích o náhradě nákladů řízení zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení; v nenapadeném vyhovujícím výroku co do částky 3.121,60 Kč s 16% úrokem z prodlení od 20. 8. 1994 do zaplacení (na náhradě za ztrátu na výdělku po dobu trvání pracovní neschopnosti) a v zamítavém výroku o věci samé zůstal rozsudek soudu prvního stupně nedotčen. Odvolací soud po přezkoumání rozsudku v napadeném rozsahu neshledal podmínky pro jeho potvrzení či změnu, neboť v řízení nebyla prokázána příčinná souvislost mezi jednáním žalovaného a ztrátou na fiktivním výdělku žalobce u firmy K. Zdůraznil, že důkazní břemeno v tomto směru má žalobce, kterého je třeba vyzvat, aby navrhl důkazy k prokázání toho, že nebýt úrazu, mohl u této firmy nastoupit do finančně výhodnějšího zaměstnání, než které vykonával jako číšník v hotelu P., a pokud by toto své tvrzení neprokázal, je pro posouzení uplatněného nároku významné, z jakých důvodů byl rozvázán jeho pracovní poměr s hotelem P. Byla-li by totiž příčinou rozvázání jeho pracovního poměru výlučně jiná skutečnost, než následky úrazu, tedy pokud jeho pracovní místo u dosavadního zaměstnavatele z organizačních důvodů zaniklo, nelze příčinnou souvislost mezi protiprávním jednáním žalovaného a ztrátou tohoto výdělku žalobce dovodit. I v případě prokázání možnosti žalobce dosahovat výdělku 10.000,- Kč měsíčně u firmy K., nelze bez dalších důkazů dorovnávat jeho výdělky do této částky, a to i za období, kdy žalobce nepracoval a nebyl ani hlášen u úřadu práce jako uchazeč o zaměstnání, neboť i jeho všechny další ztráty na výdělku musejí mít příčinnou souvislost s úrazem ze dne 11. 7. 1992.
Obvodní soud rozsudkem ze dne 3. 12. 2002, č. j. 18 C 17/94-270, ve spojení s usnesením ze dne 23. 12. 2002, č. j. 18 C 17/94-277, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 14.900,80 Kč s úroky z prodlení, co do částky 882.686,80 Kč žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky řízení a státem. Po doplnění dokazování soud nevzal za prokázané tvrzení žalobce, že nebýt úrazu, vykonával by zaměstnání u firmy K. a pobíral plat 10.000,- Kč měsíčně, jelikož toto zaměstnání bylo žalobci pouze předběžně přislíbeno a firma žádného odbytového pracovníka nezaměstnává. Při stanovení průměrného výdělku soud vycházel z částky 5.000,- Kč, kterou žalobce vydělával před úrazem. Do 31. 1. 1994 byl žalobce zaměstnán na původním pracovišti, výpověď dostal z organizačních důvodů, nezávisle na jeho úraze, v určitých časových obdobích během doby od 1. 2. 1994 do 7. 5. 2001 nebyl buď vůbec zaměstnán nebo v jeho krátkodobých pracovních poměrech v řadě společností dosahoval vyššího příjmu než před úrazem, takže škoda mu nevznikla, popř. u společností H., B. a H. s ním byl ukončen pracovní poměr z organizačních důvodů. Žalobce neprokázal příčinnou souvislost mezi svou nezaměstnaností a úrazem, jeho nezaměstnanost vyplývá ze situace na trhu práce a nelze ani dovodit příčinnou souvislost ukončení jeho pracovních poměrů s poškozením jeho zdraví. Ztráta na výdělku v důsledku zdravotních potíží po úrazu vznikla žalobci v zaměstnání u firmy P. (od 1. 7. 1996 do 16. 7. 1996) a u firmy J. (od 1. 4. 1997 do 31. 5. 1997) a dále po dobu jeho pracovních neschopností pro následky úrazu (od 23. 10. 1995 do 20. 2. 1996 a od 18. 6. 1997 do 30. 9. 1997), proto soud žalobci za tato období přiznal na náhradě za ztrátu na výdělku částku celkem 14.900,80 Kč s úroky z prodlení a ve zbytku žalobu zamítl.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 11. 4. 2003, č. j. 18 Co 89/2003, 18 Co 90/2003-289, rozsudek soudu prvního stupně ve znění doplňujícího usnesení ze dne 23. 12. 2002 v zamítavém výroku o věci samé, ve výroku o nákladech řízení zálohovaných státem a o nákladech řízení vedlejšího účastníka potvrdil, ve výroku o soudním poplatku jej změnil tak, že poplatek ve výši 2.224,- Kč je žalovaný povinen zaplatit státu, ve výrocích o nákladech řízení mezi žalobcem a žalovaným jej změnil tak, že žádný z těchto účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a ztotožnil se s jeho závěrem, že žalobce neprokázal buď vznik škody nebo příčinnou souvislost s následky úrazu. Odvolání žalobce neshledal důvodným, neboť soud prvního stupně věc správně posoudil po stránce právní (ust. §445 a §447 obč. zák.) a nelze mu nic vytknout ani v hodnocení důkazů, pokud potvrzení předložené firmou K. nepovažoval za dostatečný důkaz pro prokázání fiktivního výdělku žalobce, a vycházel proto z příjmu, jakého žalobce dosahoval u svého zaměstnavatele v době před úrazem. Pokud žalobce pracoval u firem, kde prokazatelně pobíral vyšší příjem, nemohla mu vzniknout ztráta na výdělku a pokud jde o náhradu za vyšší úsilí, které musel k dosažení zisku vynaložit, tento jeho nárok byl pravomocně zamítnut z důvodu promlčení. Odvolací soud se neztotožnil s názorem soudu prvního stupně, že příčinná souvislost mezi následky úrazu žalobce a vznikem škody je vyloučena už jen z toho důvodu, že zaměstnání (u společnosti H., B. a H.) žalobce ukončil z organizačních důvodů a nikoliv pro následky úrazu, nicméně na základě skutkových zjištění ohledně průběhu a délky zaměstnání žalobce v době po skončení pracovní neschopnosti po úrazu dospěl ke shodnému závěru, že příčinná souvislost mezi následky úrazu a poklesem (event. neexistencí) jeho příjmu není dána. Za významné považoval zjištění, z jakých důvodů žalobce nepracoval a jakou aktivitu vyvinul, aby získal práci, která by odpovídala jeho kvalifikaci a aktuálnímu zdravotnímu stavu. Soud hodnotil zejména tu skutečnost, že žalobce nebyl shledán plně ani částečně invalidním, je vyučený zedník, před úrazem i poté vykonával pouze práci číšníka, ke které nemá kvalifikaci, během období téměř 8 let pracoval cca 18 měsíců, vždy pouze v krátkodobém pracovním poměru několik dní až 2 měsíce, neprokázal žádnou iniciativu tuto svou situaci nějak řešit a nepokusil se ani o rekvalifikaci v jiném oboru. Hlavním důvodem, pro který není žalobce schopen prosadit se na trhu práce, není tedy skutečnost, že byl předmětným úrazem poškozen na zdraví, nýbrž to, že není ochoten zajistit si jinou pro něj vhodnou práci. Skutečnost, že žalobce má přetrvávající zdravotní problémy a jeho postavení na trhu práce je ztížené, může být hodnocena v rámci ztížení jeho společenského uplatnění, nezakládá však nárok na náhradu za ztrátu na výdělku.
Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ust. §237 odst. 1 písm. a), b), c) o. s. ř., a podává jej z důvodů podle ust. §241a odst. 2 písm. a), b) a §241a odst. 3 o. s. ř. Namítá, že soudy nesprávně hodnotily potvrzení firmy K. jako nedostatečný důkaz k prokázání výdělku žalobce, z něhož měly vycházet, a mohly alespoň uvěřit, že si částku 5.000.-Kč mohl vydělávat. Uvádí, že pokud dosahoval vyššího výdělku než před poškozením, musel vynakládat zvýšenou námahu, aby mohl místo číšníka i v jiném povolání zastávat, soud se však touto zvýšenou námahou nezabýval. Poukazuje na znalecké posudky (zejména MUDr. N., MUDr. R., MUDr. J. a MUDr. Č.) a na lékařská potvrzení, které potvrdily pokles jeho pracovní způsobilosti, příčinnou souvislost úrazu s jeho pracovními neschopnostmi a ztížením jeho společenského uplatnění, a soudy měly dostatek lékařské dokumentace o tom, že jeho obtíže vycházející ze zlomeniny holenní kosti a porušeného duševního stavu jsou následkem dopravní nehody. Uvádí, že se vždy snažil najít co nejdříve nové zaměstnání, tyto pracovní poměry však byly většinou ukončeny pro nemožnost poskytnout požadovaný výkon a zastat práci, ovšem žádný zaměstnavatel nepropustí svého zaměstnance oficiálně ze zdravotních důvodů. Nemohl zastat číšnickou ani jinou práci, kde by se fyzicky jakkoli namáhal, a proto jeho ztráta na výdělku nejen v době, kdy pracoval se zvýšenou námahou, ale i v době, kdy nepracoval, je oprávněná a v příčinné souvislosti úrazem. Namítá, že v řízení bylo prokázáno, že jeho pracovní schopnost byla snížena nebo zanikla, a to jednoznačně v přímé příčinné souvislosti s úrazem, který měl za následek kromě obtíží vycházejících z nitrokloubní zlomeniny holenní kosti rovněž jeho závažnou duševní poruchu. Za nepravdivé považuje tvrzení, že není ani částečně invalidní, neboť dle posudku MUDr. N. je celková míra poklesu jeho soustavné výdělečné činnosti 40%, a tedy překračuje nejnižší hranici pro přiznání částečného invalidního důchodu. Dovozuje, že existence škody byla prokázána, neboť nemohl najít vhodné zaměstnání odpovídající jeho zdravotnímu stavu, škodu řádně vyčíslil a doložil. Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu v zamítavém rozsahu a ve výrocích o náhradě nákladů řízení a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s .ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení, zastoupeným advokátem ve smyslu ust. §241 o. s. ř., věc přezkoumal podle ust. §242 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání, které je přípustné podle ust. §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., není důvodné.
Žalobce namítá, že odvolací soud nesprávně odvozoval výši náhrady za ztrátu na výdělku od jeho příjmu, kterého dosahoval v době před poškozením, a nikoli od příjmu, jehož mohl dosahovat u firmy K., a dále nesouhlasí se skutkovým závěrem, že v řízení neprokázal, že měl nastoupit do zaměstnání u firmy K.
Podle ust. §445 obč. zák. se ztráta na výdělku, k níž došlo při škodě na zdraví, hradí peněžitým důchodem; přitom se vychází z průměrného výdělku poškozeného, kterého před poškozením dosahoval.
Podle ust. §447 odst. 1 obč. zák. náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při invaliditě činí rozdíl mezi průměrným výdělkem před poškozením a výdělkem dosahovaným po poškození s připočtením případného invalidního důchodu nebo částečného invalidního důchodu.
Při odškodňování ztráty na výdělku se sice zásadně vychází z průměrného výdělku před poškozením, lze však odškodnit i ztrátu výdělku, jehož poškozený v době úrazu nedosahoval, protože teprve měl do určitého zaměstnání nastoupit, jestliže poškozený měl prokazatelně uzavřít pracovní či jiný obdobný poměr a jen v důsledku úrazu se tak nestalo, takže ztratil příjem, který by po uzavření smlouvy o pracovní činnosti dosahoval (srov. R 10/1991). I v případě, že v době úrazu ještě nebyla uzavřena pracovní či jiná obdobná smlouva s dohodnutým datem nástupu do práce či s datem počátku výkonu práce, je rozhodující skutkový stav před poškozením, tedy zda poškozený skutečně měl u určitého zaměstnavatele sjednán výkon konkrétní pracovní činnosti, lze-li zároveň podle okolností důvodně předpokládat, že nebýt poškození zdraví, postižený by sjednanou práci u nového zaměstnavatele vykonával, a zda pouze v důsledku poškození zdraví tento pracovní poměr nemohl uzavřít a nastoupit do sjednaného zaměstnání, takže ztratil výdělek, kterého by jinak - nebýt úrazu - po uzavření nového pracovního poměru dosahoval. K závěru, že ke ztrátě výdělku došlo, ovšem nestačí jen možnost určité výdělečné činnosti v budoucnu či nezávazný příslib zaměstnavatele, nýbrž zjištění, že k realizaci výdělečné činnosti, jež byla sjednána, nemohlo dojít právě z důvodu následků úrazu, a že – nebýt úrazu – poškozený by takovou činnost skutečně vykonával. V tomto směru je právní názor, z něhož soudy obou stupňů vycházely, plně v souladu s dosavadní judikaturou, a protože odvolací soud při svém rozhodnutí z tohoto hlediska věc po právní stránce posuzoval, nejde o rozhodnutí spočívající na nesprávném právním posouzení věci. Dovolací důvod podle ust. §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. tak není naplněn.
Námitky proti zjištěnému skutkovému stavu věci jsou dovolacím důvodem podle ust. §241a odst. 3 o. s. ř. Tento dovolací důvod spočívá v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování, jestliže výsledek hodnocení důkazů soudem neodpovídá ustanovení §132 o. s. ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, event. věrohodnosti je logický rozpor, nebo jestliže výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení §133 až 135 o. s. ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného (případně i procesního) práva.
Nesprávnost skutkového zjištění, které je výsledkem činnosti soudu při hodnocení důkazů, lze tedy vyvodit ze způsobu, jak k němu soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout pochybení, není možné polemizovat s jeho skutkovými závěry, např. namítat, že soud měl či neměl uvěřit určitému tvrzení účastníka nebo že z provedených důkazů vyplývá jiný závěr apod.
Námitky v dovolání proti skutkovým zjištěním jsou pouze opakováním tvrzení, s nimiž se soud prvního i druhého stupně vypořádal, a v tomto směru lze na odůvodnění jejich rozhodnutí odkázat. Důkazy, na něž dovolatel poukazuje, neobsahují žádné takové údaje, které by byly v rozporu se skutkovým závěrem odvolacího soudu, a dovolateli nelze přisvědčit, pokud sám - namísto soudu - přiřazuje jednotlivým důkazům určitou váhu a věrohodnost a provádí tak jejich hodnocení, na jehož základě dovozuje skutkový stav jiný, pro něj příznivější. Námitkou, že některým důkazům soud měl či neměl uvěřit, nelze totiž - jak bylo shora uvedeno - zjištěný skutkový stav zpochybnit. Odvolací soud vycházel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, který nepochybil, když věrohodnost tvrzení žalobce hodnotil v souvislosti s ostatními důkazy provedenými v řízení, a v jeho hodnocení důkazů, popř. dalších poznatků, jež vyšly v řízení najevo, není ani logický rozpor. Skutkový závěr, z něhož odvolací soud při svém rozhodnutí vycházel, vyplývá z důkazů provedených v řízení a nejde tedy o situaci, že by při zjišťování skutkového stavu věci soud opomenul nějaké rozhodné skutečnosti, jež byly v řízení prokázány, nebo že by pro svá skutková zjištění neměl oporu v provedeném dokazování.
Odvolací soud zcela správně vycházel z toho, že důkazní břemeno o sjednaném nástupu žalobce do zaměstnání u firmy K. je na žalobci a není-li toto tvrzení prokázáno, nepříznivé následky z toho plynoucí stíhají žalobce. Na podporu tohoto svého tvrzení nabídl žalobce listinný důkaz, který byl v řízení proveden. V dané věci nejde podle názoru dovolacího soudu o případ, že by odvolací soud pominul nějakou podstatnou skutečnost z provedených důkazů vyplývající, neboť ani obsah potvrzení od firmy K. v souvislosti se zjištěním, že tato firma odbytového pracovníka nezaměstnávala, nedává skutkový podklad pro závěr, že by uzavření pracovního poměru od 1. 9. 1992 u této firmy na místo odbytového pracovníka bylo, nebýt žalobcova úrazu, realizováno a že by žalobce zde byl v následné době zaměstnán, nehledě k tomu, že žalobce i po ukončení pracovní neschopnosti až do 31. 1. 1994 pokračoval ve svém zaměstnání na původním pracovišti.
Rovněž pokud žalobce tvrdil, že za období od 1. 2. 1994 do 17. 4. 1994, od 1. 6. 1994 do 31. 7. 1994, od 1. 10. 1994 do 19. 3. 1995, od 16. 4. 1995 do 3. 5. 1995, od 1. 6. 1995 do 7. 9. 1995, od 21. 2. 1996 do 25. 4. 1996, od 21. 5. 1996 do 30. 6. 1996, od 17. 7. 1996 do 30. 10. 1996, od 1. 6. 1997 do 17. 6. 1997 a od 1. 10. 1997 do 7. 5. 2001 ztratil příjem proto, že v důsledku úrazu nemohl najít zaměstnání, je důkazní břemeno na žalobci. Tzv. důkazní břemeno ukládá účastníkům povinnost, aby k prokázání jimi tvrzených skutečností označili a navrhli důkazy. Účastník, který takové důkazy neoznačil nebo jím označené důkazy pravdivost jeho tvrzení nepotvrzují, pak nese nepříznivý důsledek v podobě neúspěchu ve sporu.
Pokud jde o odškodnění zvýšené námahy, kterou musel poškozený při práci vynaložit, aby dosáhl srovnatelného výdělku, je třeba uvést, že ve výjimečných případech, kdy poškozený dosahuje stejného nebo i vyššího výdělku než před poškozením zdraví jen za cenu zvýšené námahy, kterou by nebyl nucen vynakládat, kdyby bylo k poškození zdraví nedošlo, lze na tuto zvýšenou námahu vzít zřetel při stanovení výše náhrady za ztrátu na výdělku. Jak však vyplývá z obsahu spisu, o tomto požadavku žalobce bylo již rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 21. 5. 2001, č. j. 18 C 17/94-219, pravomocně rozhodnuto s ohledem na vznesenou námitku promlčení, a protože v období po 1. 6. 1997 nebyl žalobce zaměstnán, o jeho zvýšeném úsilí při překonávání zdravotních obtíží k dosažení vyššího výdělku, než by mohl při běžném plnění svých pracovních povinností dosáhnout, nelze uvažovat. Samotný „pokles pracovní schopnosti“ poškozeného pak neznamená vznik škody jakožto majetkové újmy. Ke vzniku škody dochází, jestliže se poškození zdravotního stavu projevilo v majetkové sféře poškozeného, tedy v tom, že následky úrazu jsou příčinou snížení jeho výdělku v porovnání s předúrazovým stavem (srov. např. R 35/2000).
Vzhledem k tomu, že – jak vyplývá z obsahu spisu (č. l. 190, 195 a 200) - žalobci nebyl přiznán plný ani částečný invalidní důchod, nelze odvolacímu soudu vytýkat, pokud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že žalobce není v důsledku úrazu invalidní, a dovodil, že skutečnost, že nevyvíjel žádnou výdělečnou činnost, není důsledkem poškození jeho zdraví úrazem. Za dobu, kdy nepracoval, by mu náležela náhrada za ztrátu na výdělku, pouze za situace, že pro následky úrazu nebyl schopen výdělečné činnosti, avšak to ani znalci, na jejichž posudky žalobce poukazuje, neshledali.
Z výše uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný, dovolací soud proto dovolání žalobce zamítl (§243b odst. 2, věta před středníkem, o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle ust. §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., neboť žalobce nemá s ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu jeho nákladů právo a žalovanému ani vedlejšímu účastníku v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. června 2004
JUDr. Marta Škárová, v. r.
předsedkyně senátu