ECLI:CZ:NS:2004:25.CDO.1828.2003.1
sp. zn. 25 Cdo 1828/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobce K. s. r. o., zastoupeného advokátem, proti žalovanému P. k. Ú., státnímu podniku, o zaplacení 1,950.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 33 Cm 302/97, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 9. ledna 2002, č. j. 11 Cmo 360/2001 - 98, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal náhrady škody ve výši 1.950.000,- Kč s příslušenstvím, která mu měla vzniknout tím, že žalovaný porušil povinnost vyplývající z kupní smlouvy účastníků ze dne 12. 9. 1994 o převodu vlastnictví domu čp. 1898 se stav. parc. č. 1593 v Ú. n. L., na žalobce, podle níž měly být nemovitosti „kupujícímu předány prosty práv třetích osob“. Protože žalovaný nemovitosti žalobci nepředal a jsou užívány podnikatelem F. D., se kterým žalovaný dne 10. 9. 1991 uzavřel hospodářskou smlouvu o jejich užívání za účelem provozování restauračního zařízení (jež byla několikrát doplňována, naposledy dne 26. 5. 1993), způsobil žalobci škodu ve formě ušlého zisku předpokládaného na základě nájemní smlouvy uzavřené žalobcem s T. M. dne 31. 10. 1994 o nájmu nebytových prostor v předmětných nemovitostech s dohodnutým nájemným ve výši 75.000,- Kč měsíčně, která za období od 1. 11. 1994 do 1. 1. 1997 činí žalovanou částku.
Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 3. 4. 2001, č. j. 33 Cm 302/97 - 63, žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vycházel ze zjištění, že dne 12. 9. 1994 uzavřeli účastníci kupní smlouvu o převodu předmětných nemovitostí s účinky vkladu ke dni 17. 10. 1994, v níž žalobce v bodu V. výslovně prohlásil, že je mu znám skutečný stav prodávaných nemovitostí, a nečinil si v tomto směru žádné další požadavky. Podle čl. VI. smlouvy měly být předmětné nemovitosti „žalobci předány prosty práv třetích osob“ s tím, že „prodávající v souladu s ustanovením zák. č. 210/1993 Sb. oznámil současnému nájemci nemovitostí (panu F. D.) zánik smlouvy o dočasném užívání s termínem pro vyklizení do 5. 10. 1994“. Jmenovaný však nemovitosti nevyklidil a tak nemohla být naplněna nájemní smlouva ze dne 31. 10. 1994, kterou žalobce (již jako vlastník nemovitosti) uzavřel s T. M., v níž bylo dohodnuto nájemné ve výši 75.000,- Kč měsíčně počínaje listopadem 1994. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobce vznik škody (ušlého zisku) neprokázal, neboť nájemní smlouva o nájmu nebytových prostor v předmětných nemovitostech s T. M. byla uzavřena bez předchozího souhlasu příslušného obecního úřadu (§3 odst. 2 zák. č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor), když jmenovaný si nemovitosti pronajal za účelem provozování jeho podnikatelské činnosti; žalobce proto nemá na nájemné od T. M. právo a jeho nárok na náhradu ušlého zisku není tudíž opodstatněný. V průběhu řízení navíc vyšlo najevo, že ani nájemní smlouva ze dne 10. 9. 1991, kterou uzavřel žalovaný s panem D. ohledně nájmu nebytových prostor v předmětných nemovitostech za účelem provozování restauračního zařízení, nebyla schválena příslušným obecním úřadem, a že žádný z jejích účastníků o udělení souhlasu ani nepožádal; rovněž i tato smlouva je proto absolutně neplatná podle §3 odst. 4 zák. č. 116/1990 Sb., resp. nájemní vztah na jejím základě nevznikl. Z toho vyplývá, že F. D. užíval předmětné nemovitosti bez právního důvodu, a tato skutečnost mohla být žalobci známa již v době uzavření kupní smlouvy ohledně předmětných nemovitostí.
K odvolaní žalobce Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 9. 1. 2002, č. j. 11 Cmo 360/2001 - 98, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve znění, že se zamítá žaloba se žádostí, aby bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobci 1,950.000,- Kč s 18 % úrokem z prodlení od 1. 11. 1994 do zaplacení, a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vycházel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a shodně s ním dospěl k závěru, že odpovědnost žalovaného za škodu není dána (§420 obč. zák.), neboť neporušil žádnou právní povinnost vyplývající pro něj z uzavřené kupní smlouvy účastníků. S poukazem na čl. V. této smlouvy, v němž žalobce prohlásil, že „měl možnost prohlídky a je mu znám stav nemovitostí“ a že „nepřejímá s koupenou nemovitostí žádné dluhy, břemena či jiné závazky“ a na čl. VI., v němž se uvádí, že „prodávané nemovitosti se předávají prosty práv třetích osob“ a že „prodávající v souladu s ustanovením zákona č. 210/1993 Sb. oznámil současnému nájemci zánik smlouvy o dočasném užívání nemovitosti s termínem do 5. 10. 1994“, dovodil, že byla-li smlouva o nájmu nebytových prostor v předmětné nemovitosti za účelem zřízení a provozu restaurace mezi žalovaným a F. D. uzavřena bez souhlasu orgánu obce podle §3 odst. 2 zák. č. 116/1990 Sb., v rozhodném znění, a účastníci o něj ani nepožádali, je tato nájemní smlouva absolutně neplatná (§3 odst. 4 cit. zákona). Vlastnictví k převáděným nemovitostem tedy dnem účinnosti vkladu práva do katastru nemovitostí, tj. dnem 17. 10. 1994, přešlo na žalobce jako na kupujícího „bez závazků a prosto práv třetích osob“, když F. D. prostory užíval bez právního důvodu a měl povinnost je vyklidit. Pokud tak neučinil dobrovolně, měl pouze žalobce jako jejich vlastník věcnou legitimaci k podání žaloby proti němu, neboť žalovanému k takovému postupu žádný způsobilý právní titul nesvědčil. Je proto správný závěr soudu prvního stupně, že žalovaný ujednání obsažená v kupní smlouvě účastníků neporušil, a jeden z předpokladů odpovědnosti za škodu podle §420 obč. zák. tak nebyl naplněn. Podle názoru odvolacího soudu nelze závazek prodávajícího předat nemovitosti vyklizené, jak dovozuje žalobce, z obsahu článků V. a VI. kupní smlouvy dovodit.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a podává je z důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., neboť nesouhlasí s jeho závěrem, že žalovaný za vznik škody neodpovídá z důvodu, že neporušil žádnou povinnost vyplývající z kupní smlouvy účastníků. Poukazuje na to, že po té, co se stal vlastníkem předmětné nemovitosti, chtěl umožnit její užívání panu M. na základě nájemní smlouvy a měl proto zájem na tom, aby nemovitosti od žalovaného převzal ve stavu způsobilém k pronajmutí, tedy mimo jiné „bez uživatele“. V písemném vyhotovení kupní smlouvy bylo proto v čl. VI. uvedeno, že „kupující nepřejímá s koupenou nemovitostí žádné dluhy, břemena či jiné závazky“ a že se „prodávané nemovitosti předávají prosty práv třetích osob“, což bylo chápáno tak, že předmětné nemovitosti budou žalobci předány vyklizené, resp. „bez pana D.“, a to ať již je užíval na základě platné smlouvy, bez právního důvodu či protiprávně. Žalovaný také informoval žalobce o tom, že „nájem pana D. již skončil, že nemovitosti užívat nemá a že bude dosaženo jeho vyklizení“, což ovšem splněno nebylo. Je tedy jisté, že žalovaný znemožnil žalobci nemovitosti užívat, čímž podstatně omezil jeho vlastnické právo, a svým jednáním mu způsobil škodu. Navrhl, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a aby věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný se ve svém velmi obsáhlém písemném vyjádření k dovolání ztotožnil s rozsudkem odvolacího soudu a navrhl, aby dovolání bylo jako nedůvodné zamítnuto, příp. odmítnuto.
Podle §420 odst. 1 obč. zák. každý odpovídá za škodu, kterou způsobil porušením právní povinnosti. Podle odst. 3 tohoto ustanovení odpovědnosti se zprostí se ten, kdo prokáže, že škodu nezavinil.
Předpokladem vzniku obecné odpovědnosti za škodu podle ust. §420 obč. zák. je protiprávní úkon, tj. jednání, které je v rozporu s objektivním právem (s právním řádem), dále existence škody (majetková újma) a příčinná souvislost mezi protiprávním jednáním škůdce a vznikem škody. Byly-li tyto předpoklady odpovědnosti poškozeným prokázány, zavinění se předpokládá, avšak za podmínek ust. §420 odst. 3 obč. zák. se škůdce může odpovědnosti zprostit.
Porušením právní povinnosti je míněn objektivně vzniklý rozpor mezi tím, jak právnická (fyzická) osoba skutečně jednala (případně opomenula jednat), a tím, jak jednat měla, aby dostála povinnosti ukládané jí právním předpisem či jinou právní skutečností. Protiprávní jednání musí být poškozeným prokázáno, stejně jako vznik škody a příčinná souvislost (kauzální nexus) mezi porušením právní povinnosti jako příčinou a škodou a jejím rozsahem jako následkem těchto příčin.
Podle §442 odst. 1 obč. zák. hradí se skutečná škoda a to, co poškozenému ušlo (ušlý zisk).
Pojem škody je definován tak, že jde o újmu, která nastala (projevuje se) v majetkové sféře poškozeného a je objektivně vyjádřitelná všeobecným ekvivalentem, tj. penězi. Ušlým ziskem se rozumí újma spočívající v tom, že u poškozeného nedojde v důsledku škodné události k rozmnožení majetkových hodnot, ač se to dalo očekávat s ohledem na pravidelný běh věcí.
Podle §3 odst. 2 zák. č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor, ve znění účinném do 2. 12. 1999, nebytové prostory se pronajímají k účelům, ke kterým jsou stavebně určeny. Místnosti určené k provozování obchodu a služeb lze pronajímat jen po předchozím souhlasu obecního úřadu. Pokud obecní úřad do 15 dnů ode dne obdržení žádosti o věci nerozhodne, má se za to, že souhlas byl udělen. Podle §3 odst. 4 cit. zákona pokud je smlouva uzavřena bez souhlasu obecního úřadu podle odstavce 2 nebo neobsahuje náležitosti podle odstavce 3, je neplatná.
Je třeba přisvědčit závěru odvolacího soudu, že žalovaný za vznik tvrzené škody spočívající v ušlém zisku neodpovídá, neboť neporušil žádnou povinnost (§420 odst. 1 obč. zák.) vyplývající pro něj z kupní smlouvy uzavřené mezi účastníky dne 12. 9. 1994, resp. z jejích článků V. a VI. Jestliže v řízení bylo zjištěno, že smlouva o nájmu nebytových prostor v předmětné nemovitosti určených k provozování restaurace byla mezi žalovaným a panem F. D. uzavřena bez předchozího souhlasu obecního úřadu (o nějž nebylo ani požádáno), je tato smlouva od počátku neplatná podle §3 odst. 4 zákona č. 116/1991 Sb., v rozhodném znění, §39 obč. zák., jak odvolací soud v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu ČR (srov. např. rozsudek NS ČR ze dne 31. 1. 2001, sp. zn. 20 Cdo 1145/99, případně rozsudek NS ČR ze dne 20. 1. 2004, sp. zn. 31 Cdo 1895/2002, publikovaný v časopise Soudní judikatura č. 4/2004, pod poř. č. 68), správně dovodil. Bylo-li v kupní smlouvě účastníků uvedeno, že „prodávané nemovitosti se předávají prosty práv třetích osob“, tedy bez závazků vůči třetím osobám, neporušil žalovaný povinnost vyplývající z uvedeného ujednání v kupní smlouvě, neboť mezi ním a panem D. nájemní vztah o nájmu nebytových prostor v předmětné nemovitosti nevznikl, a vlastnictví k převáděným nemovitostem tedy dnem účinnosti vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí, tj. dnem 17. 10. 1994, přešlo na žalobce jako na kupujícího, aniž k nebytovým prostorám v těchto nemovitostech měl pan D. právo nájmu. Závazek, že předmětné nemovitosti převede žalovaný na žalobce vyklizené, z obsahu smlouvy nevyplývá.
Otázku jednoho z předpokladů obecné odpovědnosti za škodu podle §420 obč. zák., a to porušení právní povinnosti, tedy odvolací soud vyřešil správně a na danou věc toto ustanovení též správně aplikoval.
Jen pro úplnost je třeba uvést, že v daném případě nebyl splněn ani další předpoklad odpovědnosti za škodu podle §420 obč. zák., a to vznik škody, neboť byla-li nájemní smlouva o nájmu nebytových prostor v předmětných nemovitostech mezi žalobcem a T. M. ze dne 5. 10. 1994 uzavřena bez předchozího souhlasu příslušného obecního úřadu (§3 odst. 2 zák. č. 116/1991 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor), jak ze skutkových zjištění vyplynulo, (a žalobce ani netvrdil, že by o udělení souhlasu bylo požádáno), je i tato smlouva absolutně neplatná (§39 obč. zák.), takže na plnění z neplatné smlouvy žalobce nemá právo.
Ze shora uvedeného vyplývá, že uplatněný dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. (tj. že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci) není naplněn; dovolací soud proto dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu ust. §237 odst. 3 o. s. ř. Dovolání proti němu není tudíž podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1a §151 odst. 1 o. s. ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá na náhradu nákladů tohoto řízení právo a žalovanému v tomto řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. července 2004
JUDr. Olga Puškinová, v. r.
předsedkyně senátu