ECLI:CZ:NS:2004:25.CDO.1835.2003.1
sp. zn. 25 Cdo 1835/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobce I. B., zastoupeného advokátem, proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti ČR, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o 336.000,- Kč, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 17 C 54/2001, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 11. března 2003, č. j. 20 Co 299/2002 - 72, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 18. 4. 2002, č. j. 17 C 54/2001 - 53, zamítl žalobu o zaplacení částky 336.000,- Kč a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Rozhodl tak o nároku žalobce na náhradu škody podle zák. č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), která mu měla být způsobena nesprávným úředním postupem justičního čekatele Krajského soudu v Hradci Králové Mgr. K. . a Krajského soudu v Hradci Králové ve věci vedené u tohoto soudu pod sp. zn. 36 Cm 390/99, v důsledku něhož se žalobci nepodařilo v exekučním řízení vymoci jeho pohledávku vůči povinnému P., spol. s r. o., zpeněžením směnky na 336.000,- Kč vystavené společností F., s. r. o. ve prospěch povinného. Soud prvního stupně vycházel ze zjištění, že v průběhu exekučního řízení vedeného u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 13 E 944/98, v němž žalobce jako oprávněný uplatnil proti povinnému P., spol. s r. o., pohledávku ve výši 385.000,- Kč, byla po pravomocném nařízení výkonu rozhodnutí prodejem movitých věcí při soupisu majetku povinného sepsána pouze směnka bez protestu společnosti F., s. r. o., ve prospěch společnosti P., spol. s r. o., na částku 336.000,- Kč. Protože jednatel společnosti P., spol. s r. o., do protokolu u soudu uvedl, že nepodal a nepodá návrh na vydání směnečného platebního rozkazu, byl usnesením Okresního soudu v Pardubicích ze dne 19. 10. 1999, č. j. 13 E 944/98 - 42, podle §69 odst. 2 vyhl. č. 37/1992 Sb., jednacího řádu pro okresní a krajské soudy (dále jen „jednací řád“), ve znění účinném do 31. 12. 2000, povinnému ustanoven opatrovník - justiční čekatel Krajského soudu v Hradci Králové vykonávající čekatelskou praxi u Okresního soudu v Pardubicích Mgr. K. G. - k podání návrhu na vydání směnečného platebního rozkazu ve lhůtě do 30. 11. 1999. Řízení mezi žalobcem P., spol. s r. o, a žalovaným F., s. r. o., vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 36 Cm 390/99, zahájené k návrhu ustanoveného opatrovníka, jenž současně za společnost P., spol. s r. o., podal návrh o osvobození od soudních poplatků, bylo (poté, co soud nejprve vyzval opatrovníka k zaplacení soudního poplatku, jenž upozornil na to, že byl ustanoven jen pro podání návrhu na vydání směnečného platebního rozkazu, a poté co adresoval dvě výzvy k zaplacení soudního poplatku do sídla žalobce P., spol. s r. o., uvedeného v obchodním rejstříku, jenž však sám návrh o osvobození od soudního poplatku nepodal) pravomocným usnesením tohoto soudu ze dne 21. 1. 2000, č. j. 36 Cm 390/99 - 19, zastaveno z důvodu nezaplacení soudního poplatku, aniž soud rozhodl o návrhu opatrovníka o osvobození P., spol. s r.o., od soudního poplatku. Pravomocným usnesením ze dne 13. 7. 2000, č. j. 13 E 944/98 - 57, Okresní soud v Pardubicích zastavil výkon rozhodnutí prodejem movitých věcí povinného v celém rozsahu podle §268 odst. 1 písm. e) o. s. ř., neboť průběh výkonu rozhodnutí ukázal, že výtěžek, kterého jím bude dosaženo, nestačí ani ke krytí jeho nákladů. Dále bylo z exekučních spisů vedených u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 14 E 1307/97, 13 E 1247/97, 14 E 727/97, 14 726/97 14 E 728/97, 14 E 891/97, 13 E 1097/97, 14 E 176/98 a E 568/98 zjištěno, že společnost F., s. r. o., nevlastnila od roku 1997 žádný postižitelný majetek a byla předlužena. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že předpoklady odpovědnosti státu za škodu podle zákona č. 82/1998 Sb. nebyly splněny; pokud žalobce spatřuje nesprávný úřední postup v tom, že soudem ustanovený opatrovník povinného P., spol. s r. o., nepodal odvolání proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 21. 1. 2000, č. j. 36 Cm 390/99 - 19, dovodil, že justiční čekatel, byť pracovník soudu, ve funkci opatrovníka nevystupuje jako státní orgán ani jako fyzická osoba při výkonu státní správy. Opatrovník ustanovený povinnému v exekučním řízení podle §69 odst. 2 jednacího řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2000, vystupuje jen jako fyzická osoba znalá práva, která má pouze povinnost podat u soudu návrh, jímž se uplatňuje pohledávka, nezastupuje však účastníka v průběhu celého směnečného řízení. Odpovědnost státu za eventuální škodu způsobenou justičním čekatelem jako opatrovníkem tedy nemůže být dána a stát za takovouto škodu neodpovídá (§3 zákona č. 82/1998 Sb.). Dovozuje-li žalobce vznik škody z postupu Krajského soudu v Hradci Králové, který ve věci vedené pod sp. zn. 36 Cm 390/99 nerozhodl o žádosti o osvobození od soudních poplatků, kterou za P., spol. s r. o., podal Mgr. G., dospěl okresní soud k závěru, že na straně žalobce není dána aktivní věcná legitimace k uplatnění nároku na náhradu škody, protože nebyl účastníkem tohoto řízení (§7 zák. č. 82/1998 Sb.). Dále dovodil, že krajský soud v uvedené věci sice pochybil, že o žádosti o osvobození od soudních poplatků nerozhodl, resp. ji nezamítl z důvodu, že opatrovník nebyl k takovému návrhu aktivně legitimován, avšak podle názoru soudu neměla absence tohoto rozhodnutí na výsledek daného sporu žádný vliv, neboť mezi nevydáním rozhodnutí a tím, že se žalobci nepodařilo v exekučním řízení vymoci jeho pohledávku vůči společnosti P., spol. s r. o., není dána příčinná souvislost.
K odvolání žalobce Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 11. 3. 2003, č. j. 20 Co 299/2002 - 72, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními okresního soudu a shodně s ním dovodil, že opatrovník byl povinnému ustanoven podle §69 odst. 2 jednacího řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2000, pouze k podání návrhu na uplatnění pohledávky u soudu, nikoliv pro celé směnečné řízení. Podal-li v daném případě opatrovník (justiční čekatel Krajského soudu v Hradci Králové) spolu s návrhem na vydání směnečného platebního rozkazu též žádost o osvobození od placení soudních poplatků, jednalo se o úkon, k němuž nebyl ustanovením §69 odst. 2 jednacího řádu zmocněn. Zřejmě z toho důvodu, že toto ustanovení nezabezpečovalo oprávněnému možnost domoci se svých práv, došlo novelou jednacího řádu ke změně spočívající v tom, že uplatnění pohledávky včetně její realizace bylo svěřeno vykonavateli, tedy zaměstnanci soudu (§46 odst. 2 písm. i/ vyhl. č. 484/2000 Sb.). I kdyby snad bylo možno připustit, že opatrovník byl oprávněn podat spolu s návrhem na vydání směnečného platebního rozkazu i návrh na osvobození od placení soudních poplatků, pak skutečnost, že krajský soud ve věci vedené pod sp. zn. 36 Cm 390/99 o této žádosti nerozhodl a řízení zastavil pro nezaplacení soudního poplatku poté, kdy k tomu P., spol. s r. o., řádně vyzval, není v příčinné souvislosti s tím, že žalobci se jeho pohledávku nepodařilo v exekučním řízení vymoci. Jak správně ve svém rozhodnutí uvedl okresní soud, jedná se o nezákonné rozhodnutí ve smyslu §7 zák. č. 82/1998 Sb., nikoliv o nesprávný úřední postup podle §13 tohoto zákona, a proto žalobce k žalobě o náhradu škody z tohoto důvodu není aktivně legitimován, neboť nebyl účastníkem řízení o vydání směnečného platebního rozkazu.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a podává je z důvodu uvedeného v §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Za otázku zásadního právního významu považuje výklad ust. §69 odst. 2 jednacího řádu (ve znění účinném do 31. 12. 2000) ve „smyslu specifikace povinností takto ustanoveného opatrovníka“, dále posouzení, zda „justiční čekatel vykonával ve smyslu tohoto ustanovení funkci opatrovníka v rámci svého zaměstnání jako orgán veřejné moci (soud)“, a zda „má pro účely řízení o náhradě škody rozhodnutí o osvobození od soudních poplatků v určité věci vliv na rozhodnutí ve věci samé, zvláště pokud se jedná o situaci, kdy je celé řízení zastaveno pro nezaplacení soudního poplatku.“ Žalobce má za to, že odvolací soud použil při výkladu ust. §69 odst. 2 jednacího řádu jen výklad gramatický, který by však nevedl k ochraně práv osoby zastoupené opatrovníkem; namístě byl naopak výklad extenzivní, jež vyplývá z první části první věty tohoto ustanovení a který v zájmu zachování spravedlivého procesu opakovaně dovozuje i Ústavní soud. Nesprávný je též názor soudů obou stupňů, že justiční čekatel ustanovený do funkce opatrovníka nevystupuje jako orgán veřejné moci; dovolatel poukazuje na to, že justiční čekatel je zaměstnancem soudu, který požívá ochrany veřejného činitele, a vykonává-li určitou činnost na základě pracovní smlouvy a ve své pracovní době a je-li za tuto práci státem placen, nelze dovodit, že by ji vykonával jako soukromá osoba. Dále dovolatel vyslovuje názor, že společnost P., spol. s r. o., která kromě směnky vystavené firmou F., s. r. o., na částku 336.000,- Kč, nedisponovala dostatečným majetkem, se mohla svého oprávněného nároku ve směnečném řízení domoci jen v případě, byla-li by osvobozena od placení soudního poplatku. Mezi nesprávným úředním postupem Krajského soudu v Hradci Králové spočívajícím v tom, že nerozhodl o žádosti opatrovníka na osvobození P., spol. s r. o., od soudních poplatků, a škodou vzniklou žalobci tím, že nebyla uspokojena jeho pohledávka vůči této společnosti, je proto dána příčinná souvislost. Předpoklady odpovědnosti žalované za škodu podle §3, §7 a 13 zák. č. 82/1998 Sb. byly proto v daném případě splněny, neboť nesprávným úředním postupem je rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Navrhl, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a aby věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná ve svém písemném vyjádření k dovolání navrhla, aby dovolání bylo jako nepřípustné a nedůvodné odmítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2001 a po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátem, přezkoumal napadený rozsudek odvolacího soudu podle §242 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje ust. §237 o. s. ř.
Podle §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, který soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proti, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písm. b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
V posuzovaném případě žalobce dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen; jedná se tedy o to, zda je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu; způsobilým dovolacím důvodem je tedy důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu nesprávně vyložil, popř. ji na zjištěný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle §1 odst. 1 zák. č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), (dále jen „zákon“), stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci. Podle odst. 2 tohoto ustanovení odpovědnosti za škodu podle tohoto zákona se nelze zprostit.
Podle §3 zákona stát odpovídá za škodu, kterou způsobily a) státní orgány, b) právnické a fyzické osoby při výkonu státní správy, která jim byla svěřena, (dále jen „úřední osoby“) c) územní samosprávné celky, pokud ke škodě došlo při výkonu státní správy, který by na ně přenesen zákonem (dále jen „územní celky v přenesené působnosti“).
Podle §5 zákona stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu, která byla způsobena a) rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení nebo v řízení trestním, b) nesprávným úředním postupem.
Podle §7 odst. 1 zákona právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím mají účastníci řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí, z něhož jim vznikla škoda. Podle odst. 2 tohoto ustanovení právo na náhradu škody má i ten, s nímž nebylo jednáno jako s účastníkem řízení, ačkoliv s ním jako s účastníkem řízení jednáno být mělo.
Podle §8 odst. 1 zákona nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím lze, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán. Podle odst. 2 tohoto ustanovení nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím lze přiznat pouze tehdy, pokud poškozený využil možnosti podat proti nezákonnému rozhodnutí odvolání, rozklad, námitky, odpor, stížnost nebo opravný prostředek podle zvláštního předpisu (dále jen „řádný opravný prostředek“), nejde-li o případy zvláštního zřetele hodné. Byla-li škoda způsobena nezákonným rozhodnutím vykonatelným bez ohledu na právní moc, lze nárok uplatnit pouze tehdy, pokud rozhodnutí bylo zrušeno nebo změněno na základě řádného opravného prostředku (odst. 3 tohoto ustanovení).
Podle §13 odst. 1 zákona stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Podle odst. 2 tohoto ustanovení právo na náhradu škody má ten, jemuž byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda.
Zákon č. 82/1998 Sb. rozlišuje dvě základní formy objektivní odpovědnosti státu za škodu způsobenou v souvislosti s výkonem moci státními orgány a jinými pověřenými subjekty. Prvotní podmínkou odpovědnosti za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím podle citovaného zákona (specifickou součástí je odpovědnost za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím o vazbě a trestu) je existence rozhodnutí, jímž v konkrétní věci státní orgán aplikuje obecné pravidlo právní normy na jím posuzovaný případ a rozhoduje tak o oprávněních a povinnostech individuálních subjektů. Vzhledem k tomu, že tento zákon neobsahuje žádný negativní výčet dotčených rozhodnutí, vztahuje se na jakýkoliv akt aplikace práva, včetně rozhodnutí procesního charakteru vydávaných v průběhu řízení. Podle ust. §8 odst. 1 zák. č. 82/1998 Sb. lze nárok uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. V řízení o odpovědnosti státu za škodu tudíž soud není oprávněn sám posuzovat zákonnost rozhodnutí vydaného v jiném řízení.
Druhá forma objektivní odpovědnosti státu podle citovaného zákona se spojuje s nesprávným úředním postupem, jímž je porušení pravidel předepsaných právními normami pro počínání státního orgánu při jeho činnosti, a to i při takových úkonech, které jsou prováděny v rámci činnosti rozhodovací, avšak neodrazí se bezprostředně v obsahu vydaného rozhodnutí. Z tohoto hlediska za nesprávný postup, vedoucí k odpovědnosti státu, je třeba považovat i nevydání či opožděné vydání rozhodnutí, mělo-li být v souladu s uvedenými pravidly správně vydáno nebo vydáno ve stanovené lhůtě (v ust. §13 zák. č. 82/1998 Sb. oproti dřívější úpravě v ust. §18 zákona č. 58/1969 Sb. jsou výslovně pojmenovány dva konkrétní případy nesprávného úředního postupu a to porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě), případně jiná nečinnost státního orgánu či jiné vady ve způsobu vedení řízení.
Odpovědnost státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem je ovšem dána jen za splnění dalších předpokladů, tedy že poškozenému vznikla škoda (majetková újma vyjádřitelná v penězích), která je v příčinné souvislosti s nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, tedy je-li nezákonné rozhodnutí nebo nesprávný úřední postup se vznikem škody ve vztahu příčiny a následku.
Zamítavé rozhodnutí odvolacího soudu (stejně jako soudu prvního stupně) je - mimo jiné - založeno na závěru, že mezi nevydáním rozhodnutí o návrhu opatrovníka (justičního čekatele Krajského soudu v Hradci Králové Mgr. K. G., ustanoveného povinnému P., spol. s r. o., usnesením Okresního soudu v Pardubicích ze dne 19. 10 1999, č. j. 13 E 944/98 - 42, podle ust. §69 odst. 2 jednacího řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2000, k podání návrhu na vydání směnečného platebního rozkazu ve lhůtě do 30. 11. 1999) na osvobození povinného P., spol. s r. o., od soudních poplatků ve věci vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 36 Cm 390/99 proti společnosti F., s. r. o., a tím, že v exekučním řízení vedeném u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 13 E 944/98 nebyla uspokojena pohledávka žalobce proti P., spol. s r. o., není dána příčinná souvislost. S tímto názorem odvolacího soudu se dovolací soud ztotožňuje.
I kdyby totiž Krajský soud v Hradci Králové ve věci vedené u tohoto soudu pod sp. zn. 36 Cm 390/99 o žádosti o osvobození od soudních poplatků povinného P., spol. s r. o., rozhodl, ať již tak, že by této žádosti vyhověl, či ji zamítl a žalobce zaplatil soudní poplatek z návrhu na vydání směnečného platebního rozkazu, event. by jej od soudního poplatku osvobodil jen částečně a ve zbývajícím rozsahu by byl soudní poplatek zaplacen, a i kdyby směnečné řízení nebylo pravomocně zastaveno pro nezaplacení soudního poplatku a směnečný platební rozkaz podle §175 a násl. o. s. ř. (ve znění účinném v rozhodné době) by byl soudem vydán a nabyl by právní moci (případně by bylo žalobě vyhověno pravomocným rozsudkem soudu), mohla by být pohledávka dovolatele v exekučním řízení proti povinnému P., spol. s r. o., uspokojena jen tehdy, bylo-li by možno uspokojit pohledávku této společnosti vůči směnečnému dlužníkovi F., s. r. o., a to v rozsahu částky, na kterou byla směnka vystavena. Za stavu, kdy v řízení bylo zjištěno, že společnost F., s. r. o., byla již od roku 1997 předlužena a nevlastnila žádný postižitelný majetek, tedy směnečný dlužník byl zcela insolventní, nemohla by být pohledávka P., spol. s r. o., vůči němu uspokojena, a stejně tak by nemohlo dojít ani k uspokojení pohledávky dovolatele vůči P., spol. s r. o., v exekučním řízení vedeném u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. E 944/98, neboť v jeho průběhu nebyl žádný postižitelný movitý majetek - kromě předmětné směnky - této společnosti sepsán. Lze proto uzavřít, že i kdyby se Krajský soud v Hradci Králové ve věci vedené u tohoto soudu pod sp. zn. 36 Cm 390/99 dopustil nesprávného úředního postupu tím, že nerozhodl o žádosti opatrovníka P., spol. s r. o., na osvobození od soudního poplatku a řízení pro nezaplacení soudního poplatku zastavil, toto jeho pochybení (nevydání rozhodnutí) vznik majetkové újmy na straně žalobce nezpůsobilo (§13 odst. 2 zákona).
Jestliže v daném případě nebyl naplněn jeden z předpokladů odpovědnosti státu za škodu podle §13 zákona, a to příčinná souvislost mezi tvrzeným nesprávným úředním postupem (soudu a justičního čekatele) a vznikem škody žalobci, nemají dovolatelem navržené otázky po právní stránce zásadní význam pro rozhodnutí ve smyslu ust. §237 odst. 3 o. s. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolatel nebyl účastníkem řízení vedeného u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 36 Cm 390/99, nelze jeho nárok na náhradu škody posuzovat podle §7 odst. 2 zákona, neboť k jeho uplatnění není aktivně legitimován, jak soudy obou stupňů správně dovodily.
Předpoklady odpovědnosti státu za škodu podle zák. č. 82/1998 Sb. nebyly tedy v daném případě splněny a dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. nebyl proto naplněn.
Z uvedeného vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu ust. §237 odst. 3 o. s. ř. a dovolání proti němu podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není tudíž přípustné. Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl, aniž bylo třeba se zabývat dalšími námitkami uvedenými v dovolání.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1a §151 odst. 1 o. s. ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá na náhradu nákladů tohoto řízení právo a žalované v tomto řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. července 2004
JUDr. Olga Puškinová,v.r.
předsedkyně senátu