ECLI:CZ:NS:2004:25.CDO.1855.2003.1
sp. zn. 25 Cdo 1855/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobkyně M. N., zastoupené advokátem, proti žalované České republice – ministerstvu zemědělství ČR, se sídlem v Praze 1, Těšnov 17, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 8 C 1153/2000, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 13. května 2003, č. j. 28 Co 143/2003-109, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se žalobou podanou soudu dne 16. 11. 2000 domáhala zaplacení částky 100.000,- Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody způsobené jí nesprávným úředním postupem Okresního pozemkového úřadu v N., který na její žádost ze dne 21. 12. 1992 o vydání pozemků p. č. 391/10 a 391/11 v k. ú. N. podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (zákon o půdě), sdělil až dopisem ze dne 9. 8. 1996, že pozemky již byly podle tohoto zákona vydány M. V., a žalobkyni tak marně uběhla šestiměsíční lhůta podle §13 odst. 2 tohoto zákona k podání žaloby u soudu proti osobě, jíž byly pozemky v restituci vydány. Tím se pozemkový úřad dopustil nesprávného úředního postupu ve smyslu ust. §18 a násl. zákona č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem, a způsobil tak žalobkyni škodu v uvedené výši.
Okresní soud v Nymburce rozsudkem ze dne 15. 10. 2002, č. j. 8 C 1153/2000-83, žalobu na zaplacení částky 100.000,- Kč zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že Okresní pozemkový úřad v N. (dále jen OkpÚ) schválil dne 13. 4. 1992 dohodu o vydání pozemkové parcely č. 391/11 – les o výměře 25.461 m2 v k. ú. N., uzavřenou mezi Středočeskými státními lesy B. a M. V. podle zákona č. 229/1991 Sb. Žalobkyně podala dne 23. 12. 1992 prostřednictvím advokáta žádost o vydání mj. i tohoto pozemku u OkpÚ s tím, že potřebné doklady dodá ve lhůtě dvou měsíců, neboť je zatím nemá k dispozici. OkpÚ proto rozhodnutím ze dne 4. 1. 1993, sp. zn. PÚ/6213/92-Vá, řízení přerušil do doby doplnění dokladů; toto rozhodnutí bylo doručeno zástupci žalobkyně dne 6. 1. 1993. Žalobkyně příslušné doklady zaslala úřadu dne 9. 11. 1995, OkpÚ na jejich základě objednal dne 16. 11. 1995 u Katastrálního úřadu v N. srovnávací sestavení parcel ohledně předmětných pozemků, které bylo vyhotoveno dne 29. 11. 1995 a dopisem OkpÚ ze dne 9. 8. 1996 zasláno zástupci žalobkyně s tím, že předmětné nemovitosti jsou ve vlastnictví M. V., který je nabyl na základě nároku uplatněného u OkpÚ dne 9. 4. 1992. Zároveň byla žalobkyně vyzvána k doplnění dalších dokladů, což učinila dopisem ze dne 28. 8. 1996. OkpÚ dne 23. 9. 1996 rozhodl, že žalobkyně není oprávněnou osobou podle §4 zákona č. 229/1991 Sb., toto rozhodnutí bylo rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 16. 4. 1997, č. j. 16 Ca 36/97-14, zrušeno a věc byla vrácena k dalšímu řízení, v němž bylo rozhodnutím OkpÚ ze dne 17. 2. 1998, sp. zn. PÚ/921/96-Vá, pravomocně rozhodnuto, že žalobkyně je sice oprávněnou osobou podle zákona č. 229/1991 Sb., předmětný pozemek však již byl s účinností od 4. 5. 1992 vydán M. V., a žalobkyně proto není jeho vlastnicí. Soud věc posoudil podle §18 zákona č. 58/1969 Sb. a dospěl k závěru, že OkpÚ se nedopustil nesprávného úředního postupu ve smyslu tohoto zákona, neboť neporušil své povinnosti vyplývající mu z ust. §3 zákona č. 71/1967 Sb. (správní řád), a není jeho povinností poučovat žalobkyni o hmotném právu (ve smyslu §13 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb.). Žalobkyně byla ve správním řízení zastoupená advokátem a věděla o své povinnosti předložit relevantní dokumenty, což učinila až dopisem ze dne 9. 11. 1995, do té doby byla nečinná. OkpÚ mohl srovnávací sestavení parcel vyhotovit až v situaci, kdy mu byly předloženy úplné podklady (po 10. 11. 1995), tedy dávno po uplynutí lhůty k uplatnění nároku u soudu (do 31. 7. 1993) dle ustanovení §13 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb., a marné uplynutí této lhůty nezpůsobil. O tom, že předmětná nemovitost byla vydána M. V. se úřad dozvěděl až ze srovnávacího sestavení parcel a tyto informace zástupci žalobkyně sdělil dopisem ze dne 9. 8. 1996. Dříve se je ani dozvědět nemohl, neboť neměl k dispozici počítačovou síť, a řízení o žádosti M. V. bylo vedeno pod jinou spisovou značkou než řízení ve věci žalobkyně.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 13. 5. 2003, č. j. 28 Co 143/2003-109, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vycházel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a ztotožnil se i s jeho právním posouzením věci. K námitkám v odvolání uvedl, že nesprávnost úředního postupu pozemkového úřadu nelze spatřovat v jeho tehdejší nevybavenosti výpočetní technikou a v technických důvodech, pro které nebylo možné zjistit, že o vydání týchž pozemků požádala již dříve jiná oprávněná osoba a že tyto pozemky jí byly již vydány. Povinnost správního orgánu poučovat účastníky správního řízení o jejich nárocích podle zákona o půdě, které lze uplatnit pouze cestou soudního řízení, není ve správním řádu (ve znění účinném v posuzovaném období) zakotvena a pro včasné uplatnění nároku žalobkyně u soudu proti jiné oprávněné osobě ve lhůtě podle ust. §13 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb. by správní orgán musel mít k dispozici srovnávací sestavení parcel nejpozději v první polovině roku 1993. Správní řízení však bylo od ledna 1993 do roku 1995 přerušeno z důvodu, že žalobkyně nedoložila potřebné listiny, ač si byla vědoma povinnosti tak učinit, a teprve v roce 1995 byly listiny předloženy. Postup OkpÚ byl odvolacím soudem shledán v souladu se správním řádem.
Proti tomuto rozhodnutí podala žalobkyně dovolání z důvodů podle ust. §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Namítá, že OkpÚ nepostupoval v souladu s ust. §3 odst. 2 a 4 zákona č. 71/1967 Sb., neboť z těchto ustanovení mu plynula povinnost poučit žalobkyni o hmotném právu ve smyslu §13 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb. Tím, že jí OkpÚ v rozhodné době nesdělil, že dne 13. 4. 1992 bylo vydáno rozhodnutí, kterým byla parcela č. 391/11 v k. ú. N. vydána M. V., se tento úřad dopustil nesprávného úředního postupu. Okolnost, že se tyto skutečnosti nemohl dozvědět dříve, než až po vyhotovení srovnávacího sestavení parcel, neboť neměl k dispozici počítačovou síť, a že případ M. V. byl veden pod jinou spisovou značkou, nemůže jít k tíži žalobkyně, neboť není její vinou, že stát nebyl „technicky“ připraven na vyřizování nároků dle zák. č. 229/1991 Sb. Navrhla, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil k rozhodnutí Krajskému soudu v Praze.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení, zastoupeným advokátem ve smyslu ust. §241 o. s. ř., věc projednal a dospěl k závěru, že dovolání není podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení §237 o. s. ř.
Podle ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.), přičemž se musí jednat o otázku, která je zásadní pro danou věc, tj. musí jít o takovou otázku, jejíž rozhodnutí může přivodit změnu rozhodnutí ve věci samé.
Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí spatřuje dovolatelka v řešení otázky, zda měl pozemkový úřad podle správního řádu povinnost poučit ji o hmotném právu.
Podle ust. §3 odst. 2 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správního řádu), ve znění účinném v rozhodné době, správní orgány jsou povinny postupovat v řízení v úzké součinnosti s občany a organizacemi a dát jim vždy příležitost, aby mohli svá práva a zájmy účinně hájit, zejména se vyjádřit k podkladu rozhodnutí, a uplatnit své návrhy. Občanům a organizacím musí správní orgány poskytovat pomoc a poučení, aby pro neznalost právních předpisů neutrpěli v řízení újmu.
Podle ust. §3 odst. 4 tohoto zákona rozhodnutí správních orgánů musí vycházet ze spolehlivě zjištěného stavu věci. Řízení je třeba vést tak, aby posilovalo důvěru občanů ve správnost rozhodování, aby přijatá rozhodnutí byla přesvědčivá a vedla občany a organizace k dobrovolnému plnění jejich povinností.
V ust. §3 odst. 2 správního řádu je zakotvena povinnost správního orgánu poskytovat pomoc a poučení účastníkům řízení, aby pro neznalost právních předpisů neutrpěli v řízení újmu. Tato poučovací povinnost se vztahuje na řízení před správním orgánem a nezahrnuje povinnost poučovat v průběhu správního řízení jeho účastníky o veškerých možných v úvahu přicházejících právních prostředcích k ochraně či k prosazení jejich práv.
Otázka rozsahu poučovací povinnosti pozemkového úřadu však nemá zásadní právní význam pro posouzení nároku žalobkyně na náhradu škody, neboť příčinou škody způsobené tím, že žalobkyně neuplatnila nárok u soudu proti M. V. ve lhůtě do 31. 7. 1993, není nedostatek právního poučení o §13 odst. 2 zákona o půdě ze strany pozemkového úřadu, nýbrž tvrzenou příčinou je skutečnost, že žalobkyně se až v srpnu 1996 z přípisu pozemkového úřadu dozvěděla o tom, že jeden z pozemků, o jejichž vydání požádala v prosinci 1992, byl už předtím pravomocně vydán jiné oprávněné osobě.
Právní posouzení důvodů, pro něž pozemkový úřad v době do 31. 7. 1993 nebyl schopen zjistit, že jeden z pozemků, o něž žalobkyně požádala, byl již vydán jinému, a proto ji o tom neinformoval, a otázka, zda „technická nevybavenost“ úřadu může jít k její tíži, rovněž není v dané věci po právní stránce otázkou významnou. Rozhodnutí odvolacího soudu vychází totiž shodně se soudem prvního stupně ze zjištění (skutkový stav nepodléhá přezkumu v dovolacím řízení a ostatně není ani v dovolání zpochybňován), že 23. 12. 1992 byla u OkpÚ podána žádost žalobkyně o vydání pozemků s tím, že potřebné doklady budou předloženy do dvou měsíců. Počátkem ledna 1993 OkpÚ řízení přerušil z důvodu, že žádost je nutné doplnit dle přiloženého seznamu s tím, že po doplnění žádosti bude vyžádána identifikace parcel a řízení bude přerušeno do doby doplnění žádosti a předložení dohody o vydání pozemku. Za situace, kdy žalobkyně potřebné doklady předložila až v listopadu 1995, ač sama pro jejich dodání stanovila termín do dvou měsíců (tj. do února 1993), a pro její nečinnost zůstalo řízení před pozemkovým úřadem až do r. 1995 přerušené, je otázka technických možností pozemkového úřadu ke zjištění údajů ohledně požadovaného pozemku v době do 31. 7. 1993 otázkou zcela podružnou. Jak totiž vyplývá z ust. §29 odst. 2 a 4 správního řádu, správní orgán v řízení pokračuje až tehdy, jakmile pominuly překážky, pro které bylo řízení přerušeno, v tomto případě tedy až poté, co žalobkyně úřadu dodala potřebné podklady.
Jak vyplývá z výše uvedeného, rozsudek odvolacího soudu nemá z hlediska námitek uplatněných v dovolání zásadní právní význam a dovolání proti němu tak není přípustné. Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle ust. §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalované v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. června 2004
JUDr. Marta Škárová, v. r.
předsedkyně senátu