ECLI:CZ:NS:2004:25.CDO.1915.2002.1
sp. zn. 25 Cdo 1915/2002
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudkyň JUDr. Marty Škárové a JUDr. Olgy Puškinové v právní věci žalobce Z. P., proti žalované D. K., zastoupené advokátem, o náhradu škody ve výši 23.750,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 7 C 800/97, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 20. února 2002, č. j. 30 Co 40/2002-252, takto:
Rozsudek odvolacího soudu, pokud jím bylo žalované uloženo, aby zaplatila žalobci 3% úrok z prodlení z částky 20.440,- Kč od 15. 5. 2001 do zaplacení, se zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Krajskému soudu v Praze k dalšímu řízení; jinak se dovolání zamítá.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal náhrady škody ve výši 23.750,- Kč s 3% úrokem z prodlení od 1. 9. 1996 do zaplacení, která mu byla způsobena odcizením dvou horských kol v noci na 1. 9. 1996 neznámým pachatelem z objektu tábořiště „P.“, jehož provozovatelkou byla žalovaná. Žalobce zde spolu s manželkou a svými známými stanoval ve dnech 30. 8. - 1. 9. 1996, přičemž automobil zaparkoval a stan si postavil na označeném místě v objektu, kola podle pokynů recepčního umístil v blízkosti stanu, opřel o strom a zamkl speciálními zámky.
Okresní soud v Mladé Boleslavi rozsudkem ze dne 27. 4. 1998, č. j. 7 C 800/97-52, žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Dospěl k závěru, že žalovaná nebyla provozovatelem poskytujícím ubytovací služby podle ustanovení §433 odst. 1 obč. zák., neboť předmětem její podnikatelské činnosti podle živnostenského oprávnění byl provoz tábořiště pro stavbu stanů, a nebyla ani provozovatelem činnosti, s níž je obvykle spojeno odkládání věcí ve smyslu ustanovení §433 odst. 2 obč. zák. I kdyby se však v případě provozování tábořiště o takovou činnost jednalo, odpovídala by žalovaná jen za ztrátu věcí odložených na místě k tomu určeném, kam se obvykle odkládají, ledaže by ke škodě došlo i jinak. Žalobce ovšem neprokázal, že by mu někdo určil místo, kam má kola odložit, nebo že by dokonce v tábořišti bylo místo, kam se kola obvykle odkládají. Soud navíc neuvěřil výpovědi žalobce, že právo na náhradu škody uplatnil již dne 1. 9. 1996 ráno u zaměstnance na recepci kempu, a za řádné uplatnění považoval až dopis ze dne 9. 10. 1996 adresovaný žalované; dospěl proto k závěru, že právo žalobce na náhradu škody zaniklo v patnáctidenní prekluzívní lhůtě podle ustanovení §436 obč. zák.
K odvolání žalobce Krajský soud v Praze usnesením ze dne 3. 11. 1999, č. j. 30 Co 409/98-116, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Ztotožnil se se závěrem soudu prvního stupně, že žalovaná neposkytovala ubytovací služby, neboť podstatou smlouvy o ubytování (a tedy i ubytovací služby) je poskytnutí určitého ubytovacího prostoru na dočasnou dobu a za úplatu za účelem plného saturování práva na určitou úroveň ubytování. Samotné poskytnutí určitého prostoru (nevyhrazeného či určité části pozemku) za účelem možnosti stavby stanu nebo zaparkování karavanu nelze chápat jako ubytovací službu, i když jinak objednatel může využívat společné příslušenství. Odvolací soud však dovodil, že s předmětem činnosti žalované - provozováním tábořiště - je zpravidla spojeno odkládání věcí ve smyslu ustanovení §433 odst. 2 o.s.ř. Jedná se především o věci, které s ohledem na jejich povahu nemůže mít osoba ubytovaná ve stanu či karavanu stále ve své moci a které se proto odkládají na určená nebo obvyklá místa, v daném případě jízdní kola. Po doplnění dokazování odvolací soud z výpovědí svědků D. P. (manželky žalobce), J. K. a R. V. zjistil, že žalobce umístil kola na místo, která mu určil pracovník tábořiště, který je ubytovával. Tvrzení svědka M. H. (na případ žalobce si konkrétně nevzpomínal), že by něco takového určitě nikomu neradil, nepovažoval soud za významné, jestliže výpovědi svědků odpovídají výpovědi žalobce a žádný jiný důkaz s nimi není v rozporu. Zabýval se proto dále i otázkou, zda žalobce své právo řádně uplatnil; protože zákon nijak blíže neupravuje formu uplatnění náhrady škody, pro zachování nároku plně postačí, učiní-li dotčená osoba vůči provozovateli takový jednostranný ústní úkon, z něhož vyplývá, kdy, komu, jakým způsobem a v jaké výši škoda vznikla, včetně požadavku na jeho náhradu. Žalobce takový úkon řádně a včas učinil vůči pracovnici žalované M. M. ráno dne 1. 9. 1996 na recepci tábořiště, což vyplynulo z výpovědí žalobce, jeho manželky a svědka K. Výpovědi svědků M. a H., kteří uplatnění nároku popřeli, považoval soud za účelové a nevěrohodné též vzhledem k tomu, že oba svědci se lišili v údaji, kde se nacházel nejbližší použitelný telefon pro přivolání policie. Podle odvolacího soudu proto nemohl nárok prekluzí zaniknout a skutečnost, že svědkyně M. nepředala žalované informaci o uplatnění nároku, je pro rozhodnutí irelevantní.
Okresní soud v Mladé Boleslavi rozsudkem ze dne 16. 5. 2001, č. j. 7 C 800/97-220, ve spojení s doplňujícími rozsudky ze dne 14. 9. 2001, č. j. 7 C 800/97-236, a ze dne 18. 11. 2001, č. j. 7 C 800/97-239, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 20.440,- Kč s 3% úrokem z prodlení od 1. 9. 1996 do 14. 5. 2001, tj. 2.887,- Kč, ohledně částky 3.310,- Kč s 3% úrokem z prodlení od 1. 9. 1996 do zaplacení řízení zastavil a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči státu. Vázán právním názorem odvolacího soudu, doplnil soud prvního stupně dokazování ke zjištění výše škody, kterou podle znaleckého posudku Ing. L. D. určil částkou 20.440,- Kč. Znalec vycházel z pořizovacích cen kol a doplňků podle prodejních dokladů, odečetl amortizaci podle metody tzv. rychlého odpisu (20% první rok a 10% za následující rok) a zohlednil běžný způsob užívání a stáří kol. Soud vycházel z tohoto znaleckého posudku přesto, že si jej nechal zpracovat žalobce, neboť žalovaná k tomuto posudku, po doplnění dokazování výslechem znalce, již neměla výhrady.
K odvolání žalované Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 20. 2. 2002, č. j. 30 Co 40/2002-252, rozsudek soudu prvního stupně změnil ve výroku o náhradě nákladů řízení vůči státu, jinak rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve znění, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 20.440,- Kč s 3% úrokem z prodlení od 1. 9. 1996 do zaplacení s tím, že ke dni 14. 5. 2001 úrok činí 2.887,- Kč, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Podle odvolacího soudu žalovaná ničím nezpochybnila odborné závěry znaleckého posudku ani výsledky dokazování výslechem znalce a svědků, výsledek hodnocení důkazů soudem prvního stupně je tedy zcela v souladu s ustanovením §132 o.s.ř. Dále podle odvolacího soudu nelze souhlasit s námitkou žalované, že s využitím jí nabízených služeb není spojeno odkládání věcí, vyjma stanů nebo vozidel. V daném případě nešlo o saturaci potřeb bydlení, ale především o rekreaci a využití volného času, přičemž s rekreací lidí v přírodě je zcela běžně spojeno používání sportovních potřeb a tedy i horských kol. Pokud byla kola umístěna mimo stan žalobce a k jejich odcizení došlo v noci (což nebylo ničím zpochybněno), nelze dospět k závěru, že by předmětná kola byla stále v dispozici žalobce, který by je mohl opatrovat, a že by se tedy nejednalo o odloženou věc. Konečně podle odvolacího soudu nelze uvažovat o spoluzavinění žalobce pro okolnost, že kola mohla být umístěna na střeše automobilu nebo že z nich mělo být odmontováno všechno snímatelné příslušenství.
Proti tomuto rozsudku podala žalovaná dovolání, které odůvodňuje podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. Namítá, že žalobce podal odvolání proti původnímu rozsudku soudu prvního stupně ze dne 27. 4. 1998 po uplynutí odvolací lhůty. Rozsudek byl doručován obecnému zmocněnci, přičemž podle dovolatelky nebylo prokázáno, že se zmocněnec zdržoval v červnu 1998 u rodičů a rozsudek by mu nemohl být doručen. Další vadu dovolatelka spatřuje v okolnosti, že proti doplňujícímu rozsudku soudu prvního stupně ze dne 18. 11. 2001, jímž bylo řízení zastaveno ohledně příslušenství z částky 3.310,- Kč, nepodal žádný z účastníků odvolání, toto rozhodnutí tedy nabylo právní moci, avšak odvolací soud v rozsudku ze dne 20. 2. 2002 žalobci přiznal příslušenství, o kterém již bylo pravomocně rozhodnuto; přiznal tedy žalobci více, než požadoval. Dovolatelka dále namítá, že byla porušena zásada dvouinstančnosti řízení tím, že odvolací soud na základě nově zjištěných skutečností dospěl kromě jiného k závěru, že žalobce uplatnil nárok na náhradu škody včas, při splnění dalších podmínek odpovědnosti za škodu podle ustanovení §433 odst. 2 obč. zák. Žalované tak bylo v tomto směru znemožněno bránit se provedeným skutkovým a právním závěrům. Žalovaná přitom navrhla doplnění dokazování, avšak navržené důkazy provedeny nebyly. Namítá, že žalobce právo na náhradu škody dne 1. 9. 1996 neuplatnil, krádež oznámil jen muži u recepce, který jej hned i s manželkou odvedl do budovy, odkud bylo telefonováno na policii. Tomu odpovídá i samotná výpověď žalobce, který uvedl, že jej slečna na recepci poslala za výše zmíněným mužem. Žalovaná považuje tvrzení žalobce za účelové a svědectví jeho manželky a přátel za nevěrohodné. Namítá, že se soudy nevypořádaly s rozpory ve svědeckých výpovědích a žalobce neunesl důkazní břemeno. Dále tvrdí, že závěr o odpovědnosti podle ustanovení §433 odst. 2 obč. zák. je v rozporu s hmotným právem a také s rozhodnutím Nejvyššího soudu ČR ze dne 18. 5. 1999, sp. zn. 25 Cdo 97/99 (nesprávně uvedeno 99/97). Tvrdí, že není poskytovatelem činnosti, se kterou by bylo spojeno odkládání jízdních kol a poskytnutí prostoru k umístění stanu nebylo podmíněno nutností umístit kola na místě k tomu určeném nebo obvyklém. Osoba, která měla určit takové místo, jednak nebyla ve vztahu k žalobci poskytovatelem služeb, jednak se zřejmě jednalo o jediné možné místo, kde by kola mohla být umístěna a zajištěna po jejich odmontování ze střechy vozidla. Také z řádu veřejného tábořiště se podává, že se nejednalo o střežený nebo jinak hlídaný objekt. Odvolací soud podle dovolatelky pochybil též při úvaze, zda se jednalo o určené místo k úschově věci, nebyla zde totiž umístěna jiná kola a ani nebyla předána žalované či jejímu zaměstnanci. Žalovaná si pronajala od obce K. část pozemku za účelem poskytování prostoru pro umístění stanů, s čímž nebyla spojena žádná jiná služba, pouze možnost použít sociální zařízení. Při stanování dochází k využití volného času, což může, ale nemusí přímo souviset s tím, co je dále v určitém místě nabízeno za služby. Žalovaná nabízela pouze prostor pro umístění stanů, přičemž další podmínky táboření byly uvedeny v řádu veřejného tábořiště. Žalobce s nimi musel být srozuměn a přesto kola umístil tak, že mohlo dojít k jejich odcizení snadnějším způsobem, než pokud by byla zajištěna (uzamčena a upevněna) v nosičích na střeše vozidla. Dovolatelka zvažuje v tomto směru i otázku spoluzavinění žalobce, který navíc ponechal kola v plné výbavě, včetně odnímatelného zařízení. Dovolatelka proto navrhuje, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a aby mu věc byla vrácena k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř. oprávněnou osobou - účastníkem řízení, dospěl k závěru, že dovolání, které je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř., není důvodné s výjimkou námitky týkající se rozhodnutí o 3% úroku z prodlení od 15. 5. 2001 do zaplacení.
Nesprávné právní posouzení věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., které dovolatelka uplatnila jako dovolací důvod, může spočívat v tom, že soud na správně zjištěný skutkový stav aplikoval nesprávný právní předpis nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil.
Podle ustanovení §433 odst. 2 obč. zák. je-li s provozováním nějaké činnosti zpravidla spojeno odkládání věcí, odpovídá ten, kdo ji provozuje, fyzické osobě za škodu na věcech odložených na místě k tomu určeném nebo na místě, kam se obvykle odkládají, ledaže by ke škodě došlo i jinak. Podle odst. 3 tohoto ustanovení odpovědnosti podle odstavce 2 se nelze zprostit jednostranným prohlášením ani dohodou.
Subjekt odpovědný za škodu podle tohoto ustanovení je určen tím, že provozuje činnost, s níž je zpravidla spojeno odkládání věcí. Jde o výkon takových činností, při nichž je jejich adresát (zákazník) za účelem využití poskytované služby nucen na určitou, většinou poměrně krátkou dobu, přerušit dohled nad svými věcmi a tzv. je odložit. Mezi typické případy patří například odkládání kabátů návštěvníky restaurace, aby se mohli pohodlně naobědvat, případně pacienty, aby se mohli podrobit lékařskému vyšetření ve zdravotnickém zařízení. Zákon výčet takových věcí nepodává a zároveň ani žádné věci z režimu citovaného ustanovení nevylučuje. Věcí ve smyslu tohoto ustanovení je pak ta věc, jejíž odkládání je zpravidla spojeno s využitím určité služby, přičemž provozování různých činnosti je spojeno s nutností odkládat různé věci. Z tohoto pohledu není vyloučeno, aby věcí ve smyslu ustanovení §433 odst. 2 obč. zák. bylo i jízdní kolo; podstatné však je, aby bylo odloženo v souvislosti s činností, jejíž provozování odložení kola vyžaduje.
V daném případě vyšel odvolací soud ze skutkového zjištění (skutkový stav v tomto směru dovolatelka nezpochybňuje a nepodléhá tak dovolacímu přezkumu), že žalovaná byla provozovatelkou veřejného tábořiště situovaného v přírodním areálu (z větší části oploceném), v němž zájemcům za úplatu umožňovala dočasné umístění jejich vlastního stanu či obytného vozidla (karavanu) za účelem pobytu nebo alespoň noclehu. Je logické, že návštěvníci se kromě věcí, které potřebují k samotnému ubytování (např. stany), dostavují na tábořiště i s osobními věcmi, které hodlají využít při svém pobytu (např. jízdní kola). K tomu, aby zákazníci mohli předmětnou činnost poskytovanou provozovatelem tábořiště využít, tj. aby mohli na určeném místě tábořit, je zapotřebí odkládat v prostoru tábořiště věci, které si přivezli a které případně hodlají v souvislosti s pobytem v tábořišti využívat; jde zejména o takové věci, které se obvykle do stanu či karavanu neumísťují. Provozování tábořiště, tj. nabídka místa pro stanování v rámci vymezeného areálu, je tedy činností, s níž je zpravidla spojeno i odkládání věcí, neboť využití určeného místa pro táboření (bydlení ve vlastním stanu či karavanu) vyžaduje, aby zákazníci přerušili dohled nad svými věcmi, jak to bývá obvyklé i u typických činností uvedených v předchozím odstavci. Je tedy zřejmé, že provozování veřejného tábořiště jako prostoru pro umístění vlastního stanu či karavanu zákazníka za účelem přenocování, je činností, s níž je obvykle spojeno i odkládání jízdního kola v prostoru tábořiště.
Ve vztahu k závěru odvolacího soudu, že nárok žalobce na náhradu škody nezanikl neuplatněním práva v prekluzivní lhůtě podle §436 obč. zák., vytýká dovolatelka odvolacímu soudu nesprávné skutkové závěry a hodnocení důkazů ohledně počínání žalobce ráno dne 1. 9. 1996 po zjištění ztráty jízdních kol. Posuzováno podle obsahu dovolání uplatňuje dovolatelka též dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř., podle nějž lze dovolání podat také z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Podle této úpravy skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování, jestliže výsledek hodnocení důkazů soudem neodpovídá ustanovení §132 o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, event. věrohodnosti je logický rozpor, nebo jestliže výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení §133 až 135 o.s.ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného (případně i procesního) práva.
Oba soudy vyšly ze shodného a mezi účastníky nesporného skutkového základu (dovolání v tomto směru závěry odvolacího soudu nenapadá), že žalobce dne 1. 9. 1996 oznámil Policii ČR ztrátu jízdních kol z tábořiště provozovaného žalovanou. Za této situace bylo rozhodující zjištění, zda žalobce rovněž uplatnil alespoň ústní formou nárok na náhradu škody vůči žalované. Odvolací soud svůj skutkový závěr, že tak učinil vůči svědkyni M., tehdejší pracovnici žalované, učinil po výslechu manželky žalobce a svědka K., tedy poté, co si v souladu s ustanovením §213 odst. 2 o.s.ř. opatřil pro hodnocení důkazů podklady rovnocenné s podklady, z nichž vycházel soud prvního stupně. Okolnost, že žalobce uplatnil nárok na náhradu škody, od počátku řízení dokládal přímými důkazy (výpovědí svou a zmíněných svědků), které korespondují i s listinnými důkazy. V úředním záznamu Policie ČR, Obvodního oddělení v M. H. ze dne 1. 9. 1996 se uvádí, že jí byla záležitost hlášena poté, co Z. P. odcizení kol nahlásil u pokladny kempu, a ani přípis žalobce ze dne 9. 10. 1996 s tím není v rozporu. Oproti tomu staví žalovaná výpovědi svědků M. a H., kteří nebyli schopni si na konkrétní případ upamatovat a pouze v obecné rovině vyloučili, že by k uplatnění nároku došlo. Za této situace by ani odstranění nesrovnalostí či dokonce rozporů v jejich výpovědích, jak o to usiluje dovolatelka svými důkazními návrhy, nemohlo nic změnit na tom, že informační hodnota důkazů svědčících ve prospěch tvrzení žalobce byla vyšší, a to natolik, že odůvodňuje závěr odvolacího soudu, že žalobce toto své tvrzení prokázal. Skutkový závěr odvolacího soudu, že žalobce uplatnil dne 1. 9. 1996 u žalované nárok na náhradu škody, je tedy založen na zhodnocení důkazů, které byly odvolacím soudem řádně provedeny, a odvolací soud nepochybil, když je hodnotil z hlediska jejich vzájemné shody, ale též v souvislosti s ostatními provedenými důkazy. Nelze tedy dovodit, že by odvolací soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, nebo že by takové rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, pominul.
Důvodná není ani námitka dovolatelky, že vznik škody žalobce spoluzavinil tím, že jízdní kola neponechal uzamčená na střešním nosiči svého auta a že z nich na noc neodmontoval cennější příslušenství, a to ve smyslu ustanovení §441 obč. zák., podle nějž byla-li škoda způsobena také zaviněním poškozeného, nese škodu poměrně; byla-li škoda způsobena výlučně jeho zaviněním, nese ji sám.
Uvedené ustanovení se vztahuje na případy, kdy škoda způsobená poškozenému není v plném rozsahu výsledkem jednání škůdce, nýbrž se na jejím vzniku částečně či zcela podílelo i jednání samotného poškozeného; nevylučuje se zároveň možnost spoluzavinění poškozeného v poměru k objektivní odpovědnosti škůdce, u níž zákon zavinění nevyžaduje. I na straně poškozeného musí být splněny základní podmínky odpovědnosti (§420 obč. zák.), a to protiprávní jednání, vznik škody a příčinná souvislost mezi nimi, přičemž zavinění se předpokládá. Odpovědnost škůdce je pak omezena v rozsahu, v němž protiprávní jednání poškozeného bylo v příčinné souvislosti se vznikem škody, tj. v němž vznikla škoda též následkem protiprávního úkonu poškozeného.
V dané věci nelze dovodit, že by žalobce v souvislosti s odložením jízdních kol v prostoru tábořiště na místo, které mu označil v areálu přítomný pracovník, porušil povinnost ukládanou mu právním předpisem, jestliže zároveň kola uzamkl způsobem obvyklým při jejich odkládání. Ani z hlediska právní povinnosti předcházet škodám nebylo možno po žalobci požadovat, aby za této situace prováděl při odložení jízdních kol jejich částečnou demontáž.
Dovolatelkou tvrzená vada řízení spočívající v okolnosti, že odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně, ačkoliv odvolání bylo podáno opožděně a mělo být proto bez věcného projednání odmítnuto, je svojí povahou vadou řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a současně dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. Je však namítána vada, která se váže k usnesení ze dne 3. 11. 1999, č. j. 30 Co 409/98-116, jímž Krajský soud v Praze zrušil rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení; protože nejde o vadu řízení, která by předcházela vydání nyní přezkoumávaného rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 20. 2. 2002, č. j. 30 Co 40/2002-252, respektive která by byla případně odstranitelná jeho zrušením, nemohl se jí dovolací soud zabývat z hlediska její věcné opodstatněnosti.
Dovolatelce lze přisvědčit v tom, že odvolací soud zčásti překročil rozsah přezkumné činnosti v odvolacím řízení tím, že jí uložil, aby zaplatila žalobci 3% úrok z prodlení z částky 20.440,- Kč od 15. 5. 2001 do zaplacení. Soud prvního stupně totiž rozhodl o zaplacení částky 20.440,- Kč s 3% úrokem z prodlení od 1. 9. 1996 do 14. 5. 2001 (za toto období výši úroku určil částkou 2.887,- Kč) a ohledně částky 3.310,- Kč s 3% úrokem z prodlení od 1. 9. 1996 do zaplacení řízení zastavil poté, co v tomto rozsahu žalobce vzal žalobu zčásti zpět. Z toho je zřejmé, že o 3% úroku z prodlení z částky 20.440,- Kč od 15. 5. 2001 do zaplacení opomenul rozhodnout, což nemohl odvolací soud zhojit tím, že sám rozhodl o povinnosti žalované zaplatit tuto část úroku v rámci výroku o jistině s tím, že jde o pouhou zpřesňující úpravu. Ve vztahu k této části výroku rozsudku odvolacího soudu je řízení postiženo vadou ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. a Nejvyšší soud České republiky proto rozsudek odvolacího soudu v této části zrušil (§243b odst. 1 část věty za středníkem o.s.ř.) a vrátil věc v tomto rozsahu Krajskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Protože z hlediska ostatních uplatněných dovolacích důvodů je rozsudek odvolacího soudu správný, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalované ve zbývajícím rozsahu podle ustanovení §243b odst. 2 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243d odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. dubna 2004
JUDr. Petr Vojtek,v.r.
předseda senátu