ECLI:CZ:NS:2004:25.CDO.1923.2002.1
sp. zn. 25 Cdo 1923/2002
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudkyň JUDr. Marty Škárové a JUDr. Olgy Puškinové v právní věci žalobce W. R. K., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1) A. A. B., M. o., zastoupený advokátkou, a 2) Č. p. a. s., o zaplacení částky 85.026,90 DEM s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 25 C 54/94, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. ledna 2002, č. j. 18 Co 281/2001-207, takto:
I. Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, pokud jím byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu mezi žalobcem a žalovaným 1), se zamítá.
II. Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, pokud jím byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu mezi žalobcem a žalovanou 2), se odmítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal náhrady škody ve výši 85.026,90 DEM s příslušenstvím, která mu vznikla tím, že odškodnil pracovní úraz svému zaměstnanci (kameramanovi) J. T., který dne 6. 10. 1991 na závodní dráze M. o. v B. těsně před startem automobilového závodu D. T. pořádaného žalovaným 1) byl při natáčení rozhovoru zachycen a zraněn vozem jezdce A. C. Žalobce dovozuje odpovědnost žalovaného 1) ze skutečnosti, že jako pořadatel závodu nezajistil, aby při jeho konání nedošlo ke škodě na zdraví, žalovaná 2) je pak jeho zákonným i smluvním pojistitelem.
Obvodní soud pro Prahu 1 mezitímním rozsudkem ze dne 2. 10. 1996, č. j. 25 C 54/94-68, určil, že nárok žalobce je co do základu důvodný proti žalovanému 1) s tím, že o výši škody bude rozhodnuto v konečném rozsudku, zamítl žalobu proti žalované 2) a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že J. T. utrpěl dne 6. 10. 1991 při plnění pracovních úkolů pracovní úraz (tato skutečnost nebyla mezi účastníky řízení sporná), a dospěl k závěru, že za takto způsobenou škodu odpovídá žalovaný 1) jako provozovatel zvlášť nebezpečného provozu ve smyslu ustanovení §432 obč. zák. Provozem zvlášť nebezpečným se podle soudu zpravidla míní taková činnost lidí, s níž je spojen vysoký stupeň pravděpodobnosti vyvolání újmy; jde tedy nejen o průběh samotného automobilového závodu, ale i o dobu těsně před jeho startem. Je-li obvyklé, že při závodech po povelu k nástupu na start rolují vozy závodníků startovacím prostorem, v němž se nachází velké množství osob s povolením ke vstupu v rámci akreditace nebo z pracovních důvodů (hostesky, pořadatelé, kameramani, televizní štáby, mechanici a další), je třeba i dobu těsně před startem považovat za činnost, s níž je spojen vysoký stupeň pravděpodobnosti vyvolání újmy. Spoluodpovědnost poškozeného za vzniku škody nebyla zjištěna, neboť se v prostoru startu pohyboval na základě povolení (akreditace), a nebylo prokázáno, že by k úrazu došlo též jeho zaviněním. Soud dovodil nedostatek pasivní legitimace na straně žalované 2), která by z pozice pojistitele mohla ve sporu vystupovat pouze jako vedlejší účastník, přičemž domáhá-li se žalobce náhrady škody podle §205c zák. práce, je pasivně legitimován pouze ten, kdo za takovou škodu odpovídá.
K odvolání žalobce a žalovaného 1) Městský soud v Praze usnesením ze dne 13. 6. 1997, č. j. 18 Co 171/97-93, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Dovodil, že ustanovení §432 obč. zák. nedefinuje zvlášť nebezpečný provoz ani příkladmým výčtem a že právní teorie a soudní praxe takový provoz charakterizují jako lidmi organizovanou a řízenou opakovanou činnost, při níž jsou využívány prostředky nebo přírodní síly, které nejsou za daných podmínek vědy, techniky a hospodářství - a to ani při zachování veškeré opatrnosti - ovladatelné natolik, aby bylo možno vyloučit poměrně vysokou možnost vzniku škodlivých následků. Za zvlášť nebezpečné provozy v tomto smyslu se považují provozy, kde se pracuje s výbušninami a třaskavinami, provozy s únikem zvlášť nebezpečných látek, provozy v hlubinných dolech, hutích a lomech, v elektrárnách a plynárnách, provozy, kde dochází k využívání jaderné energie apod. Přitom je nutno vždy zároveň zkoumat, zda povaha provozu zvlášť nebezpečného je dána v určitých konkrétních podmínkách. Proto odvolací soud dospěl k závěru, že provozem zvlášť nebezpečným je nepochybně automobilový závod sám, nikoli však průběh organizačních příprav před jeho odstartováním. Protože žalovaný 1) za škodu podle §432 obč. zák. neodpovídá, je třeba nárok žalobce posuzovat podle obecných ustanovení o odpovědnosti za škodu (§421 a násl. obč. zák. ve znění účinném do 31. 12. 1991). Při zkoumání podmínek odpovědnosti za škodu uložil odvolací soud soudu prvního stupně, aby zkoumal i míru případného spoluzavinění žalobce jako zaměstnavatele poškozeného a aby k tomu doplnil důkazní řízení, zejména výslechem svědků navržených žalovaným 1) a provedením důkazu mezinárodními pravidly provozování automobilových závodů.
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 6. 2. 2001, č. j. 25 C 54/94-173, žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky i vůči státu. Doplnil dokazování zejména znaleckým posudkem doc. Ing. J. R., CSc., a výpovědí J. O., viceprezidenta žalovaného 1) a dospěl ke skutkovému zjištění, že k úrazu zaměstnance žalobce došlo při automobilovém závodě v době, kdy před startem vlastního závodu jednotlivá vozidla po vyjetí z prostoru pro závodní stroje na závodní trať a po absolvování jednoho okruhu zaujímala pozice ve startovacím prostoru. Žalovaný 1) jako pořadatel závodu v souladu s pravidly pro pořádání automobilových závodů podobného druhu i s obecnými zvyklostmi vpustil do jinak přísně odděleného startovacího prostoru akreditované osoby, které k tomu měly oprávnění a které byly předem upozorněny na riziko při pohybu v těchto místech; přijíždějící jezdci o pohybu osob ve startovacím prostoru v této fázi obecně vědí a byli navíc varováni žlutými vlajkami signalizujícími všeobecné nebezpečí na závodní trati. Žalobce tedy neprokázal, že se žalovaný 1), resp. jím pověřené osoby, chovaly v rozporu s určitou konkrétní povinností, naopak žalovaný 1) doložil, že se choval v souladu s pravidly pro pořádání automobilových závodů platnými v roce 1991, které mu ukládaly povinnost oddělit startovací prostor, nevpouštět do něj osoby bez příslušného oprávnění a v době před startem umožnit oprávněným osobám vstup do startovacího prostoru s tím, že zabezpečí, aby jej pět minut před startem opustily. Žalovaný 1) neporušil ani povinnost plynoucí z ustanovení §415 obč. zák., neboť na pořadateli závodu nelze požadovat, aby dohlížel na každou osobu, které vydal oprávnění ke vstupu na startovací plochu, a aby kontroloval chování jednotlivých osob. Vzhledem k tomu, že startovací prostor je určen především k tomu, aby jednotlivé automobily byly řazeny na své startovací pozice a aby následně odstartovaly k jednotlivým závodům, musí se zde oprávněné osoby pohybovat s vědomím, že kromě nich zde jezdí automobily, jimž je startovací prostor především určen. Oprávněné osoby jednak mají obecně zkušenosti s průběhem startovací procedury (jak tomu nepochybně bylo v případě poškozeného kameramana) a navíc akreditovaní novináři bývají před každým podnikem poučeni o zvýšeném nebezpečí při pohybu na startovací ploše. V době střetu se automobil jezdce C. pohyboval zanedbatelnou rychlostí 5 - 10 km/h a bylo tedy v možnostech poškozeného kameramana J. T., aby se mu vyhnul. Vše nasvědčuje tomu, že se plně soustředil na svou práci, nevěnoval dostatečnou pozornost dění ve startovacím prostoru, nečekaně vkročil do jízdní dráhy závodního automobilu, čímž mu vzniklo poranění. Ve vztahu k žalované 2) soud odkázal na odůvodnění svého předchozího rozsudku.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 11. 1. 2002, č. j. 18 Co 281/2001-207, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, správným shledal právní posouzení odpovědnosti žalovaného 1) podle ustanovení §421 obč. zák., ve znění účinném do 31. 12. 1991 (tedy před novelou provedenou zákonem č. 509/1991 Sb.), a k námitce odvolatele se znovu zabýval charakterem automobilového závodu z hlediska ustanovení §432 obč. zák. Vyložil, že zvlášť nebezpečný provoz právní věda vykládá jako provoz, jehož povaha, způsob výroby, povaha výrobků či odpadů vznikajících při této výrobě, má zvlášť nebezpečný charakter. Jedná se o činnost, která je organizována lidmi, je opakovaného charakteru a jsou při ní využívány technické (vědeckotechnické) prostředky nebo přírodní síly, které nejsou za stávajících podmínek vědy, techniky a hospodářství ovladatelné ani při vynaložení veškerého požadovatelného úsilí natolik, aby bylo možno vyloučit relativně vysokou pravděpodobnost rizika a vzniku škodlivých následků; typickým příkladem jsou provozy pracující s výbušninami či třaskavinami, elektrárny, plynárny, provozy využívající jadernou energii apod. Z tohoto pohledu ani samotný automobilový závod nelze považovat za provoz zvlášť nebezpečný ve smyslu ustanovení §432 obč. zák. Běžný sportovní podnik, jehož cílem je kromě soutěže i lidová zábava pro diváky, totiž kritéria výše uvedené charakteristiky nesplňuje. Pro pořadatele automobilových závodů nejsou předepsány žádné zvláštní obecně závazné právní postupy nebo normy a bezpečnost těchto podniků je upravována pouze interními mezinárodními a národními pravidly automobilových sportovních organizací, které jsou zastřešovány světovou organizací FIA. Ani stát tedy nepřikládá automobilovým závodům jiný význam, než ostatním sportovním podnikům, u nichž je třeba odpovědnost pořadatelů dovozovat na základě prokázaného porušení právní povinnosti (Rc 15/83). Přestože z charakteru automobilové soutěže vyplývá, že jejím předmětem je soupeření lidí v mnohem nebezpečnější formě než u jiných sportovních akcí, je třeba vzít v úvahu, že zvýšené nároky na bezpečnost automobilových závodů jsou zohledněny v konstrukci odpovědnosti za škodu způsobenou provozem dopravních prostředků (§427 a násl. obč. zák.). Žalovaný 1) však nebyl žalován jako provozovatel motorového vozidla, které způsobilo škodu, ale jako pořadatel sportovního podniku; ostatně z právní formy a stanov žalovaného 1) vyplývá, že jako nezisková organizace sloužící občanům není provozovatelem dopravy (automobilových závodů). Kromě toho pojem provoz (§432, §427 obč. zák.) předpokládá, že se jedná o činnost často opakovatelnou, zatímco ze smlouvy o pořádání závodu uzavřené mezi žalovaným 1) a I. je zřejmé, že závod takového druhu byl žalovanému 1) jako pořadateli svěřen pouze jako jednorázová akce. Vzhledem k tomu, že odpovědnost žalovaného 1) není dána, byla žaloba správně zamítnuta i proti žalované 2), jako pojistiteli prvního žalovaného.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. b) [ve vztahu k žalovanému 1)] a §237 odst. 1 písm. c) [ve vztahu k žalované 2)], a které odůvodňuje podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Namítá, že na straně žalovaného 1) je v souvislosti se škodou vzniklou při jím pořádaném automobilovém závodě založena odpovědnost za škodu způsobenou provozem zvlášť nebezpečným podle ustanovení §432 obč. zák. a že vzhledem k objektivní povaze odpovědnosti je žalovaný 1) bez ohledu na zavinění povinen tuto škodu žalobci nahradit. Dovolatel poukazuje na ustálenou judikaturu, podle níž je provozem zvláště nebezpečným takový provoz, s jehož realizací je spojena možnost zvýšeného nebezpečí vzniku závažných škod, a má za to, že automobilový závod zmíněné kritérium splňuje. Nebezpečí vzniku závažných škod v rámci automobilového závodu je zcela evidentní a hrozí jak při samotném závodu (např. kolize vozidel), tak již v rámci startovací procedury anebo i po ukončení samotného závodu (v depu při rolování vozidel). Doc. R., stejně jako předvolaní svědci, zdůraznil, že již v rámci startovací procedury automobilového závodu (právě při rolování jednotlivých závodních vozů na start) vzniká situace zvýšeného všeobecného nebezpečí v důsledku vpuštění a pohybu řady osob, akreditovaných pořadatelem ke vstupu na startovací plochu. Fakt zvýšeného nebezpečí i povinnosti pořadatelů k jeho zmírnění a minimalizaci jsou konstatovány v mezinárodních i národních řádech (pravidlech) pro pořádání automobilových podniků a je v nich věnována mimořádná pozornost bezpečnosti diváků a bezpečnostním opatřením, týkajícím se pozorování a sledování závodiště, signalizaci a potřebným zásahům. Zvýšené nebezpečí se zřetelně projevuje i v povinnosti pořadatelů poučit závodníky a akreditované osoby, viditelně je označit a signalizovat nebezpečí. Podle dovolatele popsané skutečnosti svědčí tomu, že při automobilovém závodu (již v jeho startovací fázi) existují a projevují se zvláštní vlastnosti, které charakterizují jeho nebezpečnost ve vztahu k okolnímu světu a jsou objektivně způsobilé vyvolat škodu u třetích osob, automobilový závod tedy nese všechny znaky provozu zvláště nebezpečného. Požadavek existence právní normy upravující podmínky realizace provozu zvláště nebezpečného přitom podle dovolatele z platné právní úpravy nevyplývá a není dovozován ani soudní judikaturou. Opakovatelnost dle názoru dovolatele není nutným pojmovým znakem provozu zvláště nebezpečného, nicméně automobilový závod je již ze své podstaty činností opakovatelnou, bez ohledu na to, kolik závodů žalovaný 1) pořádal. Dovolatel má za to, že na straně žalovaného 1) je založena i odpovědnost podle ustanovení §421 obč. zák., neboť porušil obecnou prevenční povinnost podle ustanovení §415 obč. zák. tím, že po vpuštění akreditovaných osob do prostoru startu už jejich bezpečnost nijak více nezabezpečil a nedohlížel, zda přijatá standardní opatření jsou pro daný konkrétní závod dostatečně efektivní a zda není třeba přijmout opatření další, účinnější. Žalovaný 1) měl podle dovolatele neustále aktivně řídit pohyb všech osob nacházejících se ve startovacím prostoru a podle situace zde usměrňovat dění. Vzhledem k tomu, že žalovaný 1) je odpovědný za škodu způsobenou při pořádání závodu, především podle ustanovení §432 obč. zák. ve znění před novelou a podpůrně podle ustanovení §421 obč. zák. ve znění před novelou, má žalobce za to, že žalovaná 2) jako jeho pojistitel odpovědnosti za škody vzniklé z provozování činnosti pojištěné organizace je povinna nahradit žalobci škodu způsobenou při provozování automobilového závodu žalovaným 1). Dovolatel proto navrhl, aby byl rozsudek odvolacího soudu zrušen spolu s předcházejícím rozsudkem soudu prvního stupně, a aby mu věc byla vrácena k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., dospěl nejprve k závěru, že dovolání, pokud směřuje proti výroku, jímž odvolací soud potvrdil zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně ve vztahu k žalovanému 1), je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř., avšak není důvodné.
Nesprávné právní posouzení věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., které dovolatel uplatnil jako dovolací důvod, může spočívat v tom, že soud na správně zjištěný skutkový stav aplikoval nesprávný právní předpis nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil.
Podle ustanovení §868 obč. zák. pokud dále není uvedeno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní vztahy vzniklé před 1. lednem 1992; vznik těchto právních vztahů, jakož i nároky z nich vzniklé před 1. lednem 1992 se však posuzují podle dosavadních předpisů.
Z toho vyplývá, že odvolací soud podmínky odpovědnosti žalovaného 1) za úraz vzniklý zaměstnanci žalobce dne 6. 10. 1991 správně posuzoval podle zákona č. 40/1964 Sb., ve znění zákona č. 58/1969 Sb., zákona č. 131/1982 Sb., zákona č. 94/1988 Sb., zákona č. 188/1988 Sb., zákona č. 87/1990 Sb., zákona č. 105/1990 Sb., zákona č. 116/1990 Sb. a zákona č. 87/1991 Sb., tj. podle občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 1991 (dále jen „obč. zák.“).
Podle §432 obč. zák. za škodu vyvolanou povahou provozu zvlášť nebezpečného odpovídá provozovatel stejně jako provozovatel dopravního prostředku.
Odpovědnost za škodu podle tohoto ustanovení je odpovědností založenou na principu objektivním, jejíž základ tvoří kvalifikovaná událost, nikoli zaviněné porušení právní povinnosti. Podmínkou je, že škoda vyplývá z povahy provozu zvlášť nebezpečného, tedy že se projevily zvláštní vlastnosti provozu, kterými se projevuje v okolním světě jeho nebezpečnost a které jsou zároveň objektivně způsobilé vyvolat škodu na zdraví, majetku a jiných hodnotách u třetích osob. Je-li mezi vzniklou škodou, jejíž náhrada je požadována, a povahou provozu (jeho nebezpečností) příčinná souvislost, je to důvodem vzniku objektivní odpovědnosti podle §432 obč. zák.
Odvolacímu soudu je třeba přisvědčit, že občanský zákoník sám definici provozu zvlášť nebezpečného neobsahuje, neboť jde o pojem relativní, který je třeba vykládat vždy vzhledem ke konkrétním okolnostem. Provoz zvlášť nebezpečný se vyznačuje tím, že při něm dochází k využívání takových technických prostředků či přírodních sil, pro které je typické, že i při zachování veškeré potřebné péče a s využitím všech poznatků vědy a techniky nejsou plně ovladatelné a kontrolovatelné, takže z procesu jejich využití hrozí pro okolí zvýšené a zpravidla přímé nebezpečí vzniku závažných škod. Zdrojem zvýšeného nebezpečí mohou přitom být i věci, jejichž běžné užívání obvykle nezvýší škodlivý vliv na okolí, avšak za určitých podmínek se mohou projevit vedlejší účinky, s nimiž je spojen vysoký stupeň pravděpodobnosti vyvolání újmy (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČSR ze dne 31. 5. 1983, sp. zn. 1 Cz 13/83, publikovaný pod č. 24 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1986, a rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 10. 1995, sp. zn. 6 Cdo 52/94, publikovaný v časopise Právní rozhledy 2/1996). Na druhé straně odpovědnost podle §432 obč. zák. není dána za každou škodu způsobenou běžným provozem popsaných činností, nýbrž jen tehdy, je-li škoda v příčinné souvislosti s takovým působením provozu, který má charakter kvalifikované zvláštní nebezpečnosti.
V posuzovaném případě bylo zjištěno (dovolatel správnost skutkových zjištění nenapadá), že škoda na zdraví vznikla zaměstnanci žalobce v důsledku srážky se závodním automobilem jedoucím rychlostí asi 5 - 10 km/h, jemuž vkročil do jízdní dráhy a utrpěl poranění nohy. Stalo se tak před startem automobilového závodu ve startovacím prostoru v době, kdy se závodní vozy řadily na své startovací pozice a pojížděly přitom nízkou rychlostí mezi ostatními vozy a osobami oprávněnými pohybovat se v těchto místech. Z toho je třeba dovodit, že automobilový závod v této fázi nevykazoval znaky provozu zvláště nebezpečného, neboť ačkoliv vzhledem k popsanému pohybu vozidel a osob na místě existovalo riziko vzniku škod na majetku či zdraví, nešlo o zvláště významné ohrožení těchto hodnot, které by výrazně přesahovalo nebezpečí hrozící například při jiné provozní činnosti či při provozu dopravních prostředků. Pohyb závodních vozidel při řazení na startovací pozice před samotným startem závodu nelze považovat za takovou činnost, při níž by použité technické prostředky či přírodní síly byly ovladatelné a kontrolovatelné jen v omezené míře, v důsledku čehož by pro okolí hrozilo přímé nebezpečí vzniku závažných škod. Provoz automobilového závodu v této fázi, která se projevuje zcela minimálním využitím motorického potenciálu závodních strojů teprve se připravujících ke startu soutěžní jízdy, předpoklady odpovědnosti podle ustanovení §432 obč. zák. nesplňuje, neboť povahu provozu v tomto stadiu závodu provozovaného žalovaným 1) nelze označit za zvlášť nebezpečnou.
Odvolací soud nepochybil ani v tom, že nedovodil odpovědnost žalovaného 1) podle §421 obč. zák. za porušení tzv. prevenční povinnosti (podle §415 obč. zák. každý je povinen počínat si tak, aby nedocházelo ke škodám na zdraví a na majetku ani k neoprávněnému majetkovému prospěchu na úkor společnosti nebo jednotlivce).
Předpokladem obecné odpovědnosti organizace za škodu podle §421 obč. zák. je 1) porušení právní povinnosti, 2) existence škody (majetková újma) a 3) příčinná souvislost mezi porušením právní povinnosti škůdce a vznikem škody (tzv. kauzální nexus). Zavinění se předpokládá, avšak za podmínek ustanovení §421 odst. 3 obč. zák. se organizace může odpovědnosti zprostit. Porušením právní povinnosti je míněn objektivně vzniklý rozpor mezi tím, jak organizace skutečně jednala (případně opomenula jednat), a tím, jak jednat měla, aby dostála povinnosti ukládané jí právním předpisem či jinou právní skutečností, např. smlouvou. Vedle porušení povinnosti zákonné a smluvní zákon zakládá obecnou povinnost (tzv. generální prevence) ukládající každému počínat si takovým způsobem, aby svým jednáním nezpůsobil škodu na zdraví, na majetku a na jiných hodnotách (§415 obč. zák.), a to bez ohledu na to, zda mezi poškozeným a škůdcem existuje právní vztah či nikoliv. Porušení této povinnosti je rovněž porušením právní povinnosti ve smyslu ustanovení §421 odst.1 obč. zák. Protiprávní jednání musí být poškozeným prokázáno stejně jako vznik škody a příčinná souvislost mezi porušením právní povinnosti jako příčinou a škodou a jejím rozsahem jako následkem těchto příčin.
Občanskoprávní prevenci lze charakterizovat jako souhrn způsobů a forem předcházení ohrožení a porušování subjektivních občanských práv, tj. práv, která jsou upravována a chráněna normami občanského práva hmotného v objektivním smyslu. Vlastní obsah úpravy občanskoprávní prevence spočívá ve stanovení určitého systému prevenčních právních povinností, jakož i nepříznivých právních následků (sankcí) spjatých s jejich ohrožením či porušením. Jinými slovy řečeno, každý je podle §415 obč. zák. povinen zachovávat vždy takový stupeň bedlivosti (pozornosti), který lze po něm vzhledem ke konkrétní časové a místní situaci rozumně požadovat a který - objektivně posuzováno - je způsobilý zabránit či alespoň co nejvíce omezit riziko vzniku škod na životě, zdraví či majetku; uvedené ustanovení mu však neukládá povinnost předvídat každý v budoucnu možný vznik škody. Nepočíná-li si někdo v souladu s takto obecně stanovenou právní povinností, chová se protiprávně a postihuje ho za to - za splnění dalších předpokladů - občanskoprávní odpovědnost za škodu (§420, 421 obč. zák.).
Ze skutkových zjištění v projednávané věci vyplynulo (skutkový stav není ani v tomto ohledu dovoláním zpochybňován), že žalovaný 1) do jinak přísně odděleného startovacího prostoru vpustil pouze akreditované osoby, které k tomu měly oprávnění a které byly předem upozorněny na možná rizika; zároveň zabezpečil, aby přijíždějící jezdci, kteří o pohybu osob na startovací ploše v této fázi obecně vědí, byli varováni žlutými vlajkami signalizujícími všeobecné nebezpečí na závodní trati. Je tedy zřejmé, že žalovaný 1) organizoval předstartovní fázi automobilového závodu v souladu s požadavky vyplývajícími z předpisů pro organizování automobilových závodů, které představují ucelený soubor pravidel pro počínání účastníků závodu a jsou uznávány též jako norma sloužící k zajištění bezpečnosti. Žalovaný 1) povinnosti ukládané mu těmito předpisy neporušil (dovolatel to ani netvrdí) a nelze dovodit, že z hlediska tzv. generální prevence byl povinen činit ještě další opatření, aby zamezil vzniku škody. Požadavek dovolatele, aby provozovatel závodu pomocí pořadatelské služby řídil pohyb osob či vozidel ve startovacím prostoru, je stěží realizovatelný zejména proto, že by se tak zcela neúměrně zvýšil počet osob zde se vyskytujících, což by naopak mohlo nebezpečí vzniku škody spíše zvýšit. Ani takové opatření by ostatně nemohlo vyloučit náhodnou kolizi vyplývající z toho, že akreditovaná osoba plně se věnující své specifické činnosti vkročí do jízdní dráhy vozidla, jak se tomu stalo v posuzovaném případě. Za této situace není možné žalovanému 1) vytýkat zanedbání prevenční povinnosti, jestliže dodržel všechna opatření, která jsou normami pro organizaci automobilových závodů považována za dostatečný prostředek k zajištění bezpečnosti. Odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) proto správně dovodil, že žalovaný 1) neporušil právní povinnost vyplývající z ustanovení §415 obč. zák. a že jeho odpovědnost za škodu není založena.
Ze všech těchto důvodů je zřejmé, že rozsudek odvolacího soudu je ve vztahu mezi žalobcem a žalovaným 1) z hlediska uplatněného dovolacího důvodu [§241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.] správný; Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce, pokud směřovalo proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu mezi těmito účastníky podle ustanovení §243b odst. 2 části věty před středníkem o.s.ř., zamítl.
Dovolání, pokud směřuje proti výroku, jímž odvolací soud potvrdil zamítavý výrok soudu prvního stupně ve vztahu k žalované 2), není přípustné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Podle §237 odst. 1 o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)]. Podle odstavce 3 tohoto ustanovení rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Žalobce dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu ve věci samé, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen; po předchozím zrušujícím usnesení odvolacího soudu rozhodl soud prvního stupně ve vztahu mezi žalobcem a žalovanou 2) stejně (žalobu vždy zamítl), proto lze přípustnost dovolání posuzovat pouze podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Dovolání může být podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují) a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu. Přípustnost dovolání není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Za situace, kdy je správný závěr odvolacího soudu, že žalovaný 1) žalobci za škodu neodpovídá, je v souladu s hmotným právem i ustálenou soudní judikaturou též závěr, že povinnost k náhradě škody nelze uložit ani jeho pojistiteli. Rozsudek odvolacího soudu ve vztahu mezi žalobcem a žalovanou 2) tedy nemá po právní stránce zásadní význam, dovolání tak směřuje proti rozsudku, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, a Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 věty první a §142 odst. 1, resp. §146 odst. 3 o.s.ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá na náhradu nákladů dovolacího řízení právo a žalovaným náklady v dovolacím řízení nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. února 2004
JUDr. Petr V o j t e k, v. r.
předseda senátu