ECLI:CZ:NS:2004:25.CDO.2141.2003.1
sp. zn. 25 Cdo 2141/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobců a) P. Ch. a b) J. Ch., obou zastoupených advokátem, proti žalovaným 1) Mgr. F. Ř. a 2) Mgr. I. Ř., oběma zastoupenými advokátem, o určení vlastnictví a o vzájemném návrhu žalovaných na zaplacení částky 731.100,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Strakonicích pod sp. Zn. 2 C 600/2000, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 28. května 2003, č. j. 5 Co 793/2003 – 243, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaní jsou povinni zaplatit žalobcům na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 7.575,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení na účet advokáta.
Odůvodnění:
Okresní soud ve Strakonicích rozsudkem ze dne 20. 12. 2002, č. j. 2 C 600/2000 - 223, určil, že žalobci mají ve společném jmění manželů rozestavěný domek na stavební parcele č. 458, stavební parcelu č. 458 a pozemek č. 320/175 - zahradu, vše v k.ú. P. P., žalobcům uložil povinnost zaplatit žalovaným společně a nerozdílně částku 79.679 Kč, co do částky 260.321,- Kč zamítl vzájemný návrh žalovaných a rozhodl o náhradě nákladů řízení a o soudním poplatku. Vycházel ze zjištění, že dne 13. 12. 1999 uzavřeli účastníci kupní smlouvu ohledně předmětných nemovitostí, které byly převedeny na žalované za sjednanou kupní cenu ve výši 1,218.000,- Kč s účinky vkladu ke dni 19. 1. 2000. Vzhledem k tomu, že žalovaní nezaplatili dohodnutou kupní cenu ani v dodatečné lhůtě do 7. 8. 2000, žalobci dopisem ze dne 7. 8. 2000 od smlouvy odstoupili v souladu s článkem 7 kupní smlouvy. V průběhu řízení uplatnili žalovaní vzájemným návrhem proti žalobcům nárok na zaplacení částky 731.100,- Kč s přísl., z níž částku 391.000,- Kč s přísl. vzali zpět a řízení bylo v tomto rozsahu usnesením soudu prvního stupně ze dne 22. 11. 2001, č. j. 2 C 600/2000 - 107, zastaveno, takže předmětem řízení zůstala částka 340.000,- Kč s přísl., kterou účastníci učinili nespornou s tím, že se jednalo o část kupní ceny zaplacenou žalovanými. Obranou proti vzájemnému návrhu žalovaných na zaplacení částky 340.000,- Kč požadovali žalobci započtení částky 260.321,- Kč představující znehodnocení rozestavěného domu, k němuž v mezidobí došlo tím, že žalovaní na nemovitosti prováděli stavební úpravy, jimiž byl dům oproti původnímu stavu v době uzavření kupní smlouvy poškozen. Při právním posouzení věci vycházel soud prvního stupně z ustanovení §457 obč. zák. a s poukazem na R 1/79 a R 10/77 dovodil, že žalovaní sice mají právo na vrácení zaplacené části kupní ceny, avšak vzhledem k tomu, že ze znaleckého posudku znalce Ing. K. z oboru stavebnictví, odvětví stavby obytné a průmyslové a odvětví ekonomika, ceny a odhady nemovitostí, a z jeho výpovědi před soudem bylo zjištěno, že žalovaní provedenými stavebními úpravami nemovitost znehodnotili (samotné poškození domu bylo znalcem vyčísleno na částku 10.000,- Kč a náklady na uvedení domu do původního stavu na částku 250.321,- Kč), je třeba znehodnocení nemovitosti od částky zaplacené na kupní cenu odečíst. Naplnění předpokladů odpovědnosti za škodu podle ust. §420 obč. zák. ze strany žalovaných soud prvního stupně spatřoval v tom, že provedli na nemovitosti zásahy oproti schválené projektové dokumentaci, na základě které byla stavba povolena, navíc neodborným způsobem odporujícím technickým požadavkům na provádění stavebních prací. Povinnost žalobců vyplývající ze synallagmatického závazku po zrušení kupní smlouvy vrátit část zaplacené kupní ceny ve výši 340.000,- Kč proto snížil o částku představující znehodnocení nemovitosti v částce 260.321,- Kč a žalobcům uložil povinnost zaplatit žalovaným společně a nerozdílně pouze částku 79. 679,- Kč; ve zbytku vzájemný návrh žalovaných zamítl jako nedůvodný.
K odvolání žalovaných Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 28. 5. 2003, č. j. 5 Co 793/2003 - 243, odvolací řízení o odvolání žalovaných proti výroku rozsudku soudu prvního stupně, jímž bylo určeno vlastnictví žalobců k předmětné nemovitosti, v důsledku zpětvzetí odvolání zastavil, ve výroku o zamítnutí vzájemného návrhu žalovaných na zaplacení částky 260.321,- Kč a ve výroku o nákladech řízení jej potvrdil, rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení a o nákladech státu; v ostatních výrocích zůstal rozsudek soudu prvního stupně nedotčen. Odvolací soud vycházel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se i s jeho závěry právními, že byly naplněny předpoklady odpovědnosti žalovaných za škodu podle §420 odst. 1 obč. zák., neboť žalovaní porušili povinnost zakotvenou v ustanovení §415 obč. zák. tím, že poté, co žalobci odstoupili od kupní smlouvy o převodu předmětných nemovitostí v důsledku nezaplacení celé kupní ceny, pokračovali v „devastační činnosti“ na nemovitostech bez náležité projektové dokumentace, bez stavebního dozoru a bez povolené změny stavby před jejím dokončením. Krajský soud shodně s okresním soudem vycházel ze znaleckého posudku znalce Ing. K., který považoval za objektivní a správný, a z jehož závěrů vyplynulo, že žalovaní sice vynaložili určité finanční náklady na stavební úpravy prováděné stavební firmou Ing. V. J., avšak těmito stavebními zásahy nebyl objekt zhodnocen, nýbrž znehodnocen, takže náklady na uvedení domu do původního stavu by si vyžádaly částku 250.321,- Kč a skutečná škoda způsobená poškozením krovu domu v důsledku odkrytí střechy činí 10.000,- Kč.
Proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně ohledně částky 260.321,- Kč potvrzen, a proti výroku o náhradě nákladů řízení podali žalovaní dovolání. Nesouhlasí se skutkovým závěrem soudů obou stupňů, že firma, která prováděla přestavbu domu, jim za práce fakturovala ještě po 7. 8. 2000, kdy žalobci od kupní smlouvy účastníků odstoupili, a poukazují na to, že svědek Ing. P. před soudem uvedl, že práce byly ukončeny dnem 31. 3. 2000. Dále soudům obou stupňů vytýkají, že se nezabývaly otázkou, zda by i za situace, kdy stavební úpravy proběhly ne zcela v souladu s původním projektem, bylo možné stavbu zkolaudovat. Dále nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že na základě provedených důkazů bylo možné spolehlivě zjistit, že žalobcům vznikla škoda a že za ni odpovídají dovolatelé; podle jejich názoru nebyly předpoklady odpovědnosti za škodu provedenými důkazy prokázány, navíc znalec Ing. K. při vyčíslení nákladů potřebných na uvedení domu do původního stavu nevzal v úvahu, „jaké konstrukční prvky a materiály byly žalobci kdysi použity“, a fakticky kalkuluje s provedením takových prací a prvků, které na původní stavbě ani nebyly. Nesdílejí ani názor odvolacího soudu, že za stavu, kdy byli soudem prvního stupně poučeni podle §119a o. s. ř., nebylo možno v odvolacím řízení provádět důkazy jimi navržené v odvolání. Navrhli, aby rozsudek odvolacího soudu byl v napadených výrocích zrušen a aby mu věc byla v tomto rozsahu vrácena k dalšímu řízení.
Žalobci se ve svém velmi obsáhlém písemném vyjádření k dovolání ztotožnili s rozsudkem odvolacího soudu a navrhli, aby dovolání bylo jako nepřípustné odmítnuto, event. jako nedůvodné zamítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2001 a po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníky řízení, řádně zastoupenými advokátem, přezkoumal rozsudek odvolacího soudu v napadeném výroku ve věci samé podle §242 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje ust. §237 o. s. ř.
Podle §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, který soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proti, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písm. b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
V posuzovaném případě žalovaní dovoláním napadají výrok rozsudku odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně ohledně částky 260.321,- Kč potvrzen; jedná se tedy o to, zda je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu; způsobilým dovolacím důvodem je tedy důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu nesprávně vyložil, popř. ji na zjištěný skutkový stav nesprávně aplikoval. Pokud je však namítáno, že soud při hodnocení důkazů nevzal v úvahu skutečnosti, které vyšly v řízení najevo, anebo pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány, nejde o námitku nesprávného řešení otázky právní, nýbrž o námitku týkající se hodnocení důkazů při zjišťování skutkového stavu věci.
Nesouhlasí-li dovolatelé se skutkovým závěrem soudu, že stavební práce firmy P. probíhaly na předmětné nemovitosti i po odstoupení žalobců od kupní smlouvy, tj. po 7. 8. 2000, že provedenými důkazy bylo prokázáno, že dům byl v důsledku stavebních úprav znehodnocen o částku, jejíž výše byla určena znaleckým posudkem znalce Ing. K., a polemizují se závěry v něm uvedenými, nesouhlasí se skutkovými zjištěními, z nichž rozsudek odvolacího soudu vychází, a napadají tak hodnocení důkazů soudem. Je jednoznačné, že nejde o námitku nesprávného řešení otázky právní, nýbrž o námitku týkající se provedeného dokazování a hodnocení důkazů při zjišťování skutkového stavu věci, tedy o dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. Tento dovolací důvod neslouží k řešení právních otázek, ale k nápravě případného pochybení, spočívajícího v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Správnost potvrzujícího výroku rozsudku odvolacího soudu z hlediska tohoto dovolacího důvodu nemohl dovolací soud přezkoumat, neboť ve vztahu k této námitce není dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné.
Okolnost, zda by i za situace, kdy stavební úpravy proběhly ne zcela v souladu s původním projektem, by bylo možné stavbu zkolaudovat, není pro posouzení dané věci z hlediska hmotného práva významná.
Žalovaní dále napadají rozsudek odvolacího soudu ve výroku, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně o náhradě nákladů řízení. Z ustanovení §167 odst. 1 o. s. ř. vyplývá, že rozhodnutí o nákladech řízení má z pohledu formy rozhodnutí povahu usnesení, kterou neztrácí ani v případě, jestliže je přičleněno k rozhodnutí o věci samé, u něhož je stanovena forma rozsudku. Dovolání proti usnesení o nákladech řízení však zákon nepřipouští (§238, §238a a 239 o. s. ř.).
Z uvedeného je zřejmé, že dovolání žalovaných směřuje proti takovým výrokům rozsudku odvolacího soudu, proti nimž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud proto dovolání žalovaných podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl, aniž se mohl zabývat namítanou vadou řízení, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.], spočívající v tom, že odvolací soud neprovedl důkazy navržené žalovanými v odvolání, k níž může dovolací soud přihlédnout jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§242 odst.3 věta druhá o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalobci mají právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení, které sestávají z odměny za zastoupení advokátem za 1 úkon (vyjádření k dovolání) v částce 7.500,- Kč (odměna z částky určené podle §2 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., vyčíslená podle §10 odst. 3, §3 odst. 1 bod 6., a snížená podle §14 odst. 1 vyhlášky (nejvýše 15 000,- Kč) a o dalších 50% na polovinu podle §18 odst. 1 vyhlášky) a náhrady hotových výdajů podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. v částce 75,- Kč (srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. 4. 2001, 29 Odo 196/2001, publikované pod č. 70 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2001).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. července 2004
JUDr. Olga Puškinová,v.r.
předsedkyně senátu