ECLI:CZ:NS:2004:25.CDO.2286.2003.1
sp. zn. 25 Cdo 2286/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobce J. S., zastoupeného advokátkou, proti žalované České republice – ministerstvu financí ČR, se sídlem v Praze 1, Letenská 15, zastoupené advokátem, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. Zn. 13 C 70/98, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. března 2003, č. j. 21 Co 77/2003-170, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobou podanou soudu dne 6. 4. 1998 se žalobce domáhal náhrady škody, která mu byla způsobena tím, že Finanční úřad v H. K. platebním výměrem č. 394 ze dne 1. 6. 1992, č. j. FÚ/4/1113/92/, mu nesprávně doměřil daň z příjmu za období roku 1991 ve výši 3.389.504,- Kč a toto rozhodnutí bylo po přezkoumání v r. 1996 změněno tak, že daňový nedoplatek činí 3.360.- Kč. Žalobce požadoval ušlý zisk z podnikání v částce 1.418.818,- Kč za dobu, kdy mu v něm bylo bráněno, ušlý zisk z prodeje vozidla Ford Probe v částce 116.500,- Kč, dále za poplatky a úroky spojené s čerpáním úvěru v době blokace jeho podnikatelského účtu v částkách 4.056,40 Kč a 30.000,- Kč, za znalecký posudek na postup správce daně částku 60.000,- Kč a doplatek na tento posudek v částce 152.625,- Kč, to vše s příslušenstvím.
Okresní soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 13. 3. 2000, č. j. 13 C 70/98-86, žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 18. 4. 2001, č. j. 25 Co 469/2000-115, byl rozsudek soudu prvního stupně pro nepřezkoumatelnost zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.
Okresní soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 30. 10. 2002, č. j. 13 C 70/98-153, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 60.000,- Kč s 18% úrokem z prodlení od 29. 10. 1998 do zaplacení a částku 4.000,- Kč s 18% úrokem z prodlení od 29. 10. 1998 do zaplacení, co do částek 1.418.818,- Kč, 152.625,- Kč, 116.500,- Kč a 34.056,40 Kč a požadovaného příslušenství žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že na základě kontroly žalobcovy daně z příjmu z podnikatelské činnosti Finanční úřad v H. K. platebním výměrem č. 394 ze dne 1. 6. 1992, č. j. FÚ/4/1113/92/, doměřil žalobci daňovou povinnost ve výši 3.389.504,- Kč, přičemž do příjmu žalobce nesprávně zařadil účetní doklad B16 ze dne 3. 5. 1991 znějící na částku 4.455.000,- Kč. Rozhodnutím Finančního ředitelství v H. K. ze dne 31. 3. 1993, č. j. FŘ/1739/92, byl tento platební výměr změněn tak, že daňová povinnost byla snížena o 3.197.244,- Kč, a po rozhodnutí Ministerstva financí ČR ze dne 4. 4. 1996, č. j. 391/27980/1994, bylo rozhodnutí ze dne 31. 3. 1993 a platební výměr č. 394 rozhodnutím Finančního ředitelství v H. K. ze dne 31. 7. 1996, č. j. FŘ/1005/96-Ha, změněny tak, že daňová povinnost byla včetně penále stanovena ve výši 3.360,- Kč. Dne 28. 5. 1996 byl Finančním úřadem v H. K. vydán exekuční příkaz č. j. FÚ/113/96/SOU na prodej movitých věcí a byl proveden protokol o soupisu věcí, tj. vozidla Ford Probe, které bylo oceněno na 249.000,- Kč. Rozhodnutím Finančního úřadu v H. K. ze dne 20. 6. 1996, č. j. FÚ/V/986/96/VO, byl exekuční příkaz na prodej movitých věci v celém rozsahu zrušen; vozidlo tedy bylo zadržováno od 28. 5. 1996 do 30. 7. 1996. Z důvodu zablokovaného účtu si žalobce vzal během první poloviny roku 1996 půjčky v celkové výši 400.000,- Kč a v souvislosti s tím zaplatil věřiteli poplatky v částkách 1.052,- Kč, 1.033,80 Kč, 4.056,40 Kč a 30.000,- Kč. Žalobce nechal posoudit správnost postupu finančního úřadu soudním znalcem, za což zaplatil zálohu ve výši 60.000,- Kč, a za posouzení rozhodnutí vydaných Finančním ředitelstvím zaplatil 4.000,- Kč. Soud se zabýval nárokem žalobce z hlediska §1 a násl. zákona č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem, a dospěl k závěru, že pokud se žalobce domáhal ušlého zisku ve výši 1.418.818,- Kč, který mu měl dle jeho tvrzení ujít v letech 1992-1996 v důsledku zásahu finančního úřadu, není dána příčinná souvislost mezi nezákonným rozhodnutím finančního úřadu a tvrzenou škodou žalobce, neboť nesprávné doměření daňového nedoplatku nemělo vliv na chod podnikání žalobce, když ten vyměřený nedoplatek nezaplatil. Co se týče nároku žalobce na náhradu škody ve výši 34.056,40 Kč, kterou uplatňoval v souvislosti s půjčkami na překlenutí finanční situace, soud dospěl k závěru, že žalobci vznikla škoda pouze ze základu ve výši správcem daně zadržovaných finančních prostředků, a ta je s ohledem na ust. §6 odst. 6 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, plně pokryta úroky vyplacenými žalobci podle tohoto ustanovení; proto soud žalobu zamítl i ohledně této částky. Požadavek na náhradu škody ve výši 60.000,- Kč a 4.000,- Kč, tj. za částky vynaložené na znalecká posouzení postupu a rozhodnutí finančního úřadu, soud shledal důvodným, nevzal však za prokázané, že by žalobce za znalecká posouzení zaplatil i částku 152.625,- Kč, a v tomto rozsahu proto žalobu zamítl. Pokud žalobce uplatňoval nárok na vyplacení částky 116.056,- Kč jako rozdílu mezi cenou, za kterou mohl svůj automobil prodat v době, kdy jej neměl v důsledku exekuce ve své dispozici, a v době, kdy jej prodal, shledal soud tento nárok žalobce neopodstatněným, neboť žalobce mohl s automobilem disponovat již ode dne 30. 7. 1996, avšak prodal jej až dne 20. 8. 1997, a není tak dána příčinná souvislost mezi zadržením vozidla a tvrzenou škodou. Žalobu tedy zamítl i v této částce.
K odvolání obou účastníků Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 26. 3. 2003, č. j. 21 Co 77/2003-170, rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku co do částek 1.418.818,- Kč, 152.625,- Kč a 116.500,- Kč s příslušenstvím a co do 18% úroku z částky 60.000,- Kč od 26. 11. 1993 do 28. 10. 1998 a 18% úroku z částky 4.000,- Kč od 28. 5. 1996 do 28. 10. 1998 potvrdil, ve vyhovujícím výroku a v zamítavém výroku co do částky 4.056,40 Kč s 18% úrokem z prodlení od 24. 1. 1996 do zaplacení a ve výroku o náhradě nákladů řízení rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení. Vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a ztotožnil se s jeho právním posouzením nároku podle ust. §1 a 4 zákona č. 58/1969 Sb., neboť ve věci bylo vydáno nezákonné rozhodnutí, proti němuž sice lze podat odvolání, avšak bez odkladného účinku, a toto rozhodnutí bylo na základě opravného prostředku změněno. Rovněž se ztotožnil s právními závěry soudu prvního stupně ohledně částek 1.418.818,- Kč (nárokovaný ušlý zisk), 152.625,- Kč (doplatek na auditorské vyjádření) a 116.056,- Kč (ztráta na výtěžku z prodeje vozidla Ford). Žalobce doměřený daňový nedoplatek 3.389.504,- Kč nezaplatil, a částka mu tak nemohla v jeho podnikání chybět, jeho nemovitý majetek, na který bylo zřízeno zástavní právo, ani automobil, se kterým byla omezena jeho dispozice, nesloužil k podnikání, a pokud byl zablokován jeho účet a vymožena z něj částka 99.918,- Kč, žalobce si půjčil částku 400.000,- Kč, která blokovanou částku značně převyšovala, a jeho tvrzení, že přestal podnikat, je vyvráceno jeho daňovými přiznáními za roky 1992 – 1996. Z těchto všech okolností odvolací soud dovodil, že pokles žalobcova zisku v letech 1992 – 1996 není v příčinné souvislosti s nezákonným rozhodnutím finančního úřadu. Požadavek na zaplacení částky 152.625,- Kč jako doplatku za auditorské vyjádření není důvodný, neboť žalobce tuto částku dosud nezaplatil a újma v jeho majetkové sféře tak nenastala, a z provedeného dokazování nevyplývá ani závazek žalobce zaplatit tuto částku, která byla dodavatelem vyúčtována jinému. Nárok na zaplacení částky 116.056,- Kč není dán, neboť nelze dovodit příčinnou souvislost mezi prodejem vozidla žalobce v srpnu roku 1997 za cenu 132.500,- Kč oproti původní ceně 249.000,- Kč, inzerované v autobazaru, a nezákonným rozhodnutím a následným postupem finančního úřadu, a nebylo ani prokázáno, že by zájemci v té době vozidlo za inzerovanou cenu koupili. Soud prvního stupně tedy postupoval správně, pokud žalobu v těchto částkách zamítl. Pochybil však při hodnocení důkazů ohledně nároku žalobce na zaplacení částky 60.000,- Kč (odměna za auditorské vyjádření) a 4.000,- Kč (náklady na znalecký posudek) a částky 34.056,40 Kč (náklady na úvěry a úroky) a věc také nesprávně právně posoudil. Co se týče částek 60.000,- Kč a 4.000,- Kč, z provedených důkazů nevyplývá, že žalobce tyto částky skutečně zaplatil, ohledně nákladů na úvěry pak soud prvního stupně nevzal v úvahu, jaká byla výše finančních prostředků, které byly exekučním příkazem ze dne 23. 1. 1996 blokovány na účtu žalobce, neboť půjčku lze považovat za nutnou do této výše, nikoli pouze do výše vymožených částek. Od škody takto vyčíslené je pak třeba odečíst částku 21.660,- Kč, která již byla žalobci zaplacena jako úroky z vymožených a posléze vrácených finančních prostředků. Odvolací soud tedy v tomto rozsahu rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Proti potvrzujícímu výroku o zamítnutí žaloby co do částek 1.418.818,- Kč a 152.625,- Kč podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Namítá, že nesprávně vyměřenou daň sice nezaplatil, avšak toto nezákonné rozhodnutí mělo na jeho podnikání i na osobní život negativní důsledky. Správce daně v rozporu se zásadou zakotvenou v ust. §2 odst. 2 zákona č. 337/1992 Sb. na něm vymáhal nezákonně vysokou daňovou povinnost, což mělo vliv na jeho podnikatelskou činnost, proces jeho obrany trval několik let a teprve v roce 2001 dosáhl takového daňového základu, že mohl své podnikání opět rozvíjet. Poukazuje na to, že podnikatel, který je považován za daňového dlužníka, má omezené podmínky k podnikání, např. je vyloučeno, aby získal bankovní úvěr, nové živnostenské oprávnění, založil nebo zrušil obchodní společnost nebo ukončil podnikání, neboť nemůže předložit doklad o bezdlužnosti. Za nesprávné považuje závěry soudu ohledně ztráty zisku z podnikání a nároku na náhradu částek vynaložených v souvislosti s půjčkou a jeho obranou. Pokud jde o ztrátu při prodeji automobilu Ford Probe, vytýká soudu, že nesprávně zhodnotil důkazy ohledně možnosti prodat vůz Ford Probe za částku od 240 od 270 tisíc Kč. Navrhl, aby dovolací soud v napadeném rozsahu rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2001, a dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení §237 o. s. ř.
Podle ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Dovolatel napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, a nejedná se o věc, ve které by soud prvního stupně rozhodl jinak poté, co bylo jeho dřívější rozhodnutí odvolacím soudem zrušeno a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení. Je tedy nutno posoudit přípustnost dovolání žalobce podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolatel nevymezuje a ani dovolací soud neshledal v dané věci otázku zásadního právního významu pro rozhodnutí ve smyslu ust. §237 odst. 3 o. s. ř.
Pokud dovolací soud rozhoduje o přípustnosti dovolání podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., je způsobilým dovolacím důvodem nesprávné právní posouzení věci ve smyslu ust. §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Právním posouzením ve smyslu ust. §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. se rozumí činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje ze skutkového zjištění (skutkové podstaty), jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti.
Pokud jde o právní posouzení nároku žalobce co do částky 1.418.815,- Kč, nelze odvolacímu soudu (a ostatně ani soudu prvního stupně) vytknout nesprávnost právního názoru, neboť otázka příčinné souvislosti mezi nezákonným rozhodnutím o daňovém nedoplatku, který nebyl žalobcem uhrazen, a poklesem jeho zisku z podnikání v letech 1992 –1996 byla po právní stránce odvolacím soudem posouzena správně.
Příčinná souvislost mezi kvalifikovanou škodnou událostí a vznikem škody je jednou ze základních podmínek odpovědnosti za škodu. Příčinná souvislost je dána tehdy, jestliže nebýt konkrétní škodné události, ke škodě by nedošlo. Byla-li příčinou vzniku škody jiná skutečnost, odpovědnost za škodu nenastává; příčinou vzniku škody může být jen ta okolnost, bez jejíž existence by škodlivý následek nenastal. Přitom nemusí jít o příčinu jedinou, nýbrž stačí, jde-li o jednu z příčin, která se podílí na nepříznivém následku, o jehož odškodnění jde, a to o příčinu podstatnou. Příčinná souvislost musí být však najisto postavena a nestačí tu pouhá pravděpodobnost.
Jestliže žalobce nesprávně doměřenou daň nezaplatil, nelze dospět k závěru, že mu následkem nesprávného rozhodnutí ušel zisk z podnikání, a není tak ohledně tohoto nároku splněn jeden ze základních předpokladů odpovědnosti státu za škodu podle zákona č. 58/1969 Sb. V tomto směru lze na závěry odvolacího soudu lze plně odkázat.
K námitkám dovolatele o negativním vlivu probíhajícího daňového řízení na jeho podnikatelské aktivity a osobní život je třeba uvést, že soud aplikuje právo na konkrétní skutková zjištění, jež jsou pro rozhodnutí o uplatněném nároku významná, a namísto zjištěného skutkového stavu věci nemůže učinit základem svého rozhodnutí obecné a ničím nepodložené úvahy, jak je v tomto směru prezentuje dovolatel.
Pokud jde o uplatněný nárok na zaplacení částky 152.625,- Kč, byla rovněž otázka vzniku majetkové újmy žalobce vyřešena odvolacím soudem správně. Za škodu se považuje majetková újma vyjádřitelná v penězích. Skutečná škoda znamená zmenšení majetkového stavu poškozeného oproti stavu před škodnou událostí. Dokud dlužník nezaplatil dlužnou částku svému věřiteli, nemůže úspěšně uplatnit nárok na její náhradu z titulu odpovědnosti třetí osoby za vznik škody, neboť mu zatím nevznikla majetková újma (snížení jeho majetkového stavu); samotná existence pohledávky věřitele vůči dlužníku ani soudní rozhodnutí o povinnosti dlužníka zaplatit dluh není totiž skutečnou škodou ani ušlým ziskem (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2003, sp. zn. 25 Cdo 986/2001, 25 Cdo 987/2001).
Protože, jak žalobce tvrdil, uvedenou částku nezaplatil a byla mu pouze auditorskou firmou fakturována, otázka vzniku jeho majetkové újmy ve výši 152.625,- Kč (doplatek za auditorský posudek) byla po právní stránce v napadeném rozhodnutí posouzena v souladu s konstantní judikaturou, a i zde lze na závěry odvolacího soudu odkázat.
Námitky žalobce do výroku ohledně částky 116.500,- Kč požadované za snížení prodejní ceny vozu Ford Probe jsou námitkami proti skutkovým zjištěním a nejsou řešením otázky právní. Nejsou tedy způsobilým dovolacím důvodem z hlediska ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Jak vyplývá z výše uvedeného, napadené rozhodnutí nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu ust. §237 odst. 3 o. s. ř. a dovolání proti němu tak není podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné.
Nejvyšší soud proto dovolání odmítl dle ust. §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalobce nemá na náhradu nákladů dovolacího řízení právo a žalované náklady v dovolacím řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. června 2004
JUDr. Marta Škárová,v.r.
předsedkyně senátu