ECLI:CZ:NS:2004:25.CDO.2375.2002.1
sp. zn. 25 Cdo 2375/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobce D., spol. s r. o., proti žalované České republice - Ministerstvu financí, se sídlem v Praze 1, Letenská 15, o 8.342.682,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 11 C 1533/99, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 24. dubna 2002, č. j. 26 Co 99/2002 - 208, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Benešově rozsudkem ze dne 7. 8. 2001, č. j. 11 C 1533/99 - 177, zamítl žalobu o zaplacení 8.342.682,- Kč s 22 % úrokem od 3. 7. 1996 do zaplacení a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Jeho předchozí rozsudek v této věci ze dne 18. 4. 2000, č. j. 11 C 1533/99 - 49, jímž žaloba byla zamítnuta z důvodu promlčení uplatněného nároku, byl usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 17. 1. 2001, č. j. 26 Co 455/2000 - 82, zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení, neboť odvolací soud dospěl k závěru, že nárok byl uplatněn včas. Soud prvního stupně rozhodoval o nároku žalobce na náhradu škody, která mu podle jeho tvrzení měla být způsobena nesprávným úředním postupem Celního úřadu v B. V době od 11. 4. 1995 do 12. 5. 1995 podal žalobce jako odesílatel, deklarant a vývozce alkoholických nápojů vlastní produkce u tohoto úřadu 6 Jednotných celních deklarací - dále jen „JCD“ - (v 5 případech byl při jejich podání zastoupen R. M. a v jednom případě V. H.) na vývoz tohoto zboží do zahraničí, jehož kupujícím a příjemcem byla společnost M., s. r. o. Za dodané zboží kupující vždy při převzetí zaplatil sjednanou kupní cenu a zároveň žalobci složil zálohu na daň z přidané hodnoty a daň spotřební. Složené zálohy vrátil žalobce kupujícímu poté, co od Celního úřadu v B. obdržel díly 3/8 JCD s potvrzením pohraničního celního úřadu v B. o tom, že zásilka prošla tímto celním úřadem. V průběhu října 1995 však Celní úřad v B. žalobci sdělil, že razítka Celního úřadu v B. na JCD byla padělána, což bylo prokázáno odborným vyjádřením Kriminalistického úřadu v P. ze dne 24. 7. 1995 s tím, že falzifikáty nebylo možno od pravých razítek rozeznat. Vzhledem k tomu, že deklarované zboží nebylo ve lhůtách stanovených Celním úřadem v B. dodáno pohraničnímu Celnímu úřadu v B. a nedošlo k jeho vývozu do zahraničí, Celní úřad v B. dne 16. 10. 1996 podle §112 odst. 2 zák. č. 13/1993 Sb., celního zákona, zrušil platnost JCD pro nesplnění podmínek pro režim vývozu stanovených v §216 tohoto zákona. Z důvodu neuskutečnění vývozu zboží byla žalobci dodatečnými platebními výměry Finančního úřadu v Ř. ze dne 5. 10. 1995 vyměřena spotřební daň ve výši 6.362.567,- Kč a daň z přidané hodnoty ve výši 1.980.106,- Kč, jež podle rozhodnutí Finančního úřadu v P. ze dne 26. 7. 1996 byly uhrazeny převedením přeplatku žalobce na dani z příjmů právnických osob. Nesprávný úřední postup Celního úřadu v B. spatřoval žalobce v tom, že „neprovedl správně kontrolu údajů uvedených na JCD, že mu opakovaně zaslal falešné díly deklarací a přes jeho výslovnou žádost neprověřil u Celního úřadu v B. uskutečnění vývozů zboží“. Okresní soud po velmi obsáhlém dokazování, zejména obsahem listin a výslechem svědka T. S., pracovníka Oblastního celního úřadu P., který prošetřoval podezření ze spáchání celního deliktu žalobcem, vzal za prokázané, že prostřednictvím Celního úřadu v B. byly sice žalobci ve svou případech zaslány díly 3/8 JCD opatřené padělky razítek Celního úřadu v B., avšak tím se tento úřad nedopustil nesprávného úředního postupu, neboť „nebylo v silách celníků rozeznat“, že se jedná o falzifikáty. Pokud žalobce tvrdil, že Celní úřad v B. řádně nekontroloval díly 3/8 JCD, neboť nezjistil, že na nich není uvedena tzv. „druhá číselná řada“, která byla na deklaracích uváděná Celním úřadem v B., vycházel soud ze zjištění, že se jednalo jen o interní opatření Celního úřadu v B. pro zjednodušení evidence vývozu alkoholu, o němž Celní úřad v B. nebyl informován; povinnost uvádět tuto „pomocnou“ číselnou řadu na JCD nevyplývala ze žádného právního předpisu. Neprokázáno rovněž zůstalo tvrzení žalobce, že přes jeho výslovnou žádost úředníci Celního úřadu v B. neprověřili uskutečnění vývozu zboží a že zaměstnanci žalobce byli celníky tohoto úřadu ubezpečeni „ve všech případech“, že došlo k přechodu zboží přes hranice ČR. Soud vycházel z ust. §10, 11, 23 až 29 zákona č. 13/1993 Sb., celního zákona, a prováděcí vyhl. č. 92/1993 Sb., ve znění účinném v době podání JCD, a dovodil, že o nesprávný úřední postup v tomto ohledu se nemohlo jednat již proto, že tyto předpisy pracovníkům celních úřadů neukládají povinnost prověřovat žádosti deklarantů o zjištění uskutečnění vývozu zboží, ani jim o tom podávat informace. Ze všech těchto důvodů dospěl k závěru, že v daném případě „nedošlo ze strany žalované k porušení žádných zákonných povinností“ a že platnost JCD byla zrušena proto, že ve stanovené lhůtě zboží nevystoupilo do zahraničí. Zkoumáním dalších předpokladů odpovědnosti žalované za škodu ve smyslu ust. §18 zákona č. 58/1969 Sb. se za tohoto stavu již nezabýval.
K odvolaní žalobce Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 24. 4. 2002, č. j. 26 Co 99/2002 - 208, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vycházel ze skutkových zjištění okresního soudu a ztotožnil se i s jeho závěry právními. S poukazem na ust. §45 zákona č. 588/1992 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění účinném v době podání JCD, podle kterého vývoz zboží do zahraničí uskutečněný plátcem je osvobozen od povinnosti uplatnit daň na výstupu (odst. 1), přičemž pro účely tohoto zákona je vývoz uskutečněn, je-li zboží propuštěno do režimu vývozu, vystoupilo do zahraničí a na daňovém dokladu je pohraničím celním úřadem potvrzen jeho výstup nebo celním úřadem umístění zboží do svobodného celního skladu nebo svobodného celního pásma (odst. 2 věta první), dovodil, že nezajistil-li žalobce, resp. jeho přímí zástupci (§107 celního zákona), výstup zboží do zahraničí, nebyla splněna jedna ze zákonných podmínek pro jeho osvobození od placení daně z přidané hodnoty. Žalobci tudíž byla tato daň a spotřební daň dodatečně vyměřena proto, že vývoz zboží do zahraničí nebyl uskutečněn, za což žalobce (resp. jeho přímí zástupci) jako deklarant odpovídal (příloha č. 7, čl. 89 a 90 vyhlášky č. 92/1993 Sb.). Pokud tedy přímý zástupce žalobce jej informoval o tom, že vývoz zboží byl uskutečněn, pak jen tento zástupce odpovídá za dodatečné vyměření daní, zvláště, když žádným věrohodným způsobem nebylo prokázáno tvrzení žalobce, že by se jeho přímý zástupce, či jiný jeho pracovník, skutečně informoval u Celního úřadu v B. či u Celního úřadu v B. na to, zda vývoz byl uskutečněn, a že by pracovníci těchto úřadů potvrdili, že zboží bylo z ČR vyvezeno. Odvolací soud dále v odůvodnění svého rozhodnutí poukázal i na to, že žalobci byly díly 3/8 JCD zaslány jen ohledně dvou deklarovaných vývozů, a přesto žalobce i v ostatních případech vrátil společnosti M., s. r. o., poskytnutou zálohu na daň z přidané hodnoty a daň spotřební, aniž příští zásilku doprovázel na hranice jeho přímý zástupce a o uskutečnění vývozu se přesvědčil, jak to předpokládá vyhl. č. 92/1993 Sb. v příloze č. 7., a že se „neztotožňuje s názorem žalobce, že by z ust. §24 odst. 1 celního zákona vyplývala povinnost celníka potvrdit na požádání oprávněné osoby, že zboží určené k vývozu do ciziny skutečně opustilo území ČR, neboť osobou odpovědnou za uskutečnění vývozu je celní deklarant, tedy žalobce, resp. jeho přímý zástupce“.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a podává je z důvodů uvedených v ust. §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. Nesouhlasí se závěrem soudů obou stupňů, že neprokázal své tvrzení o tom, že celníci Celního úřadu v B. neprováděli „úředně správně“ kontrolu údajů uvedených v dílu 3/8 JCD, stejně jako tvrzení, že jeho zaměstnanci byli ubezpečeni celníky tohoto úřadu o přechodu zboží uvedeného na předmětných JCD přes hranice ČR, a že z celního zákona ani z prováděcí vyhlášky k němu nevyplývala povinnost celníků příslušných celních úřadů podávat informace o tom, zda došlo k vývozu zboží do zahraničí či nikoliv. Podle názoru dovolatele je tuto povinnost celníků nutno dovodit z ust. §24 odst. 1 zák. č. 13/1993 Sb., celního zákona, podle něhož při provádění služebních úkonů je celník povinen dbát cti, vážnosti a důstojnosti osob i své vlastní a nepřipustit, aby osobám v souvislosti s touto činností vznikla bezdůvodná újma a případný zásah do jejich práv a svobod překročil míru nezbytnou k dosažení účelu sledovaného služebním zákrokem nebo služebním úkonem. Jestliže podle §23 odst. 2 tohoto zákona se služebním úkonem rozumí úkon celníka prováděný celníkem při provádění celního dohledu a dle §2 písm. j) tohoto zákona se celním dohledem rozumí souhrn úkonů a opatření, kterými se zajišťuje dodržování zákonů a dalších obecně závazných právních předpisů, jejichž provádění přísluší celním orgánům, lze pod pojem „celní dohled“ zahrnout i kontrolu přechodu zboží přes hranice ČR. Přitom se samozřejmě předpokládá, že informace, kterou celník jako veřejný činitel poskytne, je správná, neboť podle §24 odst. 1 celního zákona je jeho povinností nepřipustit, aby osobám v souvislosti s prováděním služebních úkonů vznikla bezdůvodná újma. Dále dovolatel namítá, že soudy obou stupňů se nevypořádaly s jeho námitkou, že JCD jsou rozhodnutími „sui generis“ a že na řízení před celními orgány se podle §320 písm. b) celního zákona platného před účinností zákona č. 113/1997 Sb. použily obecné předpisy o správním řízení, zejména §3 odst. 4 správního řádu, podle kterého rozhodnutí správních orgánů musí vycházet ze spolehlivě zjištěného skutkového stavu věci. Ze všech těchto důvodů měly proto být dotazy zástupců žalobce na pracovníky Celního úřadu v B., týkající se potvrzení uskutečnění vývozů, reflektovány; ve skutečnosti však jimi žalobce byl uveden v omyl. Pokud soudy obou stupňů vycházely ohledně jednání zástupců žalobce s Celním úřadem v B. z jiného skutkového základu, nevzaly v úvahu „dokument“ Policie ČR - Krajského úřadu vyšetřování ze dne 10. 9. 1998, ČVS: KVV-40/97 – 20/JPS. Navrhl, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a aby mu věc byla vrácena k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou tomu oprávněnou, účastníkem řízení, za nějž jedná osoba, která získala právnické vzdělání, přezkoumal rozsudek odvolacího soudu podle §242 o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2001 a dospěl k závěru, že dovolání v dané směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Podle ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
V dané věci žalobce napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Nejde tedy o změnu rozsudku podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a přípustnost dovolání nemůže být založena ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť soud prvního stupně nerozhodl jinak než ve svém dřívějším rozsudku.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., jehož se žalobce dovolává, se váže k řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují) a vyžaduje, aby šlo zároveň o právní otázku zásadního významu; není však založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, nýbrž nastává tehdy, jestliže rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam skutečně má. Podle odstavce 3 citovaného ustanovení rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Závisí-li přípustnost dovolání na úvaze dovolacího soudu o tom, zda napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, nemůže být způsobilým dovolacím důvodem námitka, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (srov. ust. §241a odst. 3 o. s. ř.).
V posuzované věci žalobce sice v dovolání uvedl, že napadené rozhodnutí má podle jeho přesvědčení po právní stránce zásadní význam, z obsahu jeho dovolání (z vylíčení důvodů dovolání) je však zřejmé, že má především výhrady proti skutkovým zjištěním, z nichž vyplývá skutkový závěr, na jehož podkladě odvolací soud rozhodl. Nesouhlasí-li dovolatel se závěrem soudu, že v řízení nebylo prokázáno, že celníci Celního úřadu v B. neprováděli „úředně správně“ kontrolu údajů uvedených v dílu 3/8 JCD, stejně jako tvrzení, že jeho zaměstnanci byli ubezpečeni celníky tohoto úřadu o přechodu zboží uvedeného na předmětných JCD přes hranice ČR, a soudům vytýká, že pominuly některé skutečnosti, jež podle jeho názoru byly prokázány, nesouhlasí se skutkovými zjištěními, z nichž rozsudek odvolacího soudu vychází, a napadá tak hodnocení důkazů soudem. Je jednoznačné, že nejde o námitku nesprávného řešení otázky právní, nýbrž o námitku týkající se provedeného dokazování a hodnocení důkazů při zjišťování skutkového stavu věci, tedy o dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. Tento dovolací důvod neslouží k řešení právních otázek, ale k nápravě případného pochybení, spočívajícího v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Správnost potvrzujícího výroku rozsudku odvolacího soudu z hlediska tohoto dovolacího důvodu nemohl dovolací soud přezkoumat, neboť ve vztahu k této námitce není dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné.
Za otázky zásadního právního významu považuje dovolatel výklad ust. §24 odst. 2 celního zákona [a v té souvislosti též §2 písm. j) a §23 odst. 2 tohoto zákona], z nichž dovozuje povinnost celníků Celního úřadu v B. „prověřit“, zda se uskutečnil vývoz zboží do zahraničí, a dále otázku aplikace správního řádu na řízení před celními orgány (jmenovitě ust. §3 odst. 4).
Za skutkového stavu věci, jak byl v řízení zjištěn, však otázka výkladu ust. §24 odst. 2 celního zákona neměla pro rozhodnutí odvolacího soudu zásadní právní význam, neboť na jejím řešení napadený rozsudek nespočívá. Krajský soud založil své rozhodnutí na skutkovém závěru, že nebylo prokázáno tvrzení žalobce, že „by se jeho přímý zástupce, či jiný jeho pracovník, informoval u Celního úřadu v B. či u Celního úřadu v B. na to, zda vývoz zboží byl uskutečněn, a že by pracovníci těchto úřadů potvrdili, že zboží bylo z ČR skutečně vyvezeno“. Z hlediska právního posouzení věci pak dovodil, že žalobci byla daň z přidané hodnoty a spotřební daň dodatečně vyměřena nikoliv proto, že by se Celní úřad v B. dopustil nesprávného úředního postupu, nýbrž v důsledku toho, že vývoz zboží do zahraničí se neuskutečnil, za což žalobce (resp. jeho přímí zástupci) jako deklarant odpovídal. I když v odůvodnění rozhodnutí krajský soud k námitce žalobce uvedl, že se „neztotožňuje s jeho názorem, že by z ust. §24 odst. 1 celního zákona vyplývala povinnost celníka potvrdit na požádání oprávněné osoby, zda zboží určené k vývozu do ciziny opustilo ČR“, nebylo řešení této otázky za daného stavu pro rozhodnutí odvolacího soudu významné. Obdobně nelze za otázku zásadního právního významu považovat ani namítanou aplikaci ust. §3 odst. 4 správního řádu na řízení před celními orgány, neboť tato otázka rovněž nebyla pro rozhodnutí odvolacího soudu určující.
Podmínky přípustnosti dovolání z hlediska ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. tedy v daném případě nejsou splněny. Uplatněným dovolacím důvodem podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. se dovolací soud zabývat nemohl, neboť k jiným vadám řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, lze přihlédnout jen tehdy, je-li dovolání přípustné.
Z uvedeného vyplývá, že dovolání směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, proti němuž není přípustné. Nejvyšší soud proto dovolání žalobce odmítl podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 o. s. ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá na náhradu nákladů dovolacího řízení právo a žalované v tomto řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. ledna 2004
JUDr. Olga Puškinová,v.r.
předsedkyně senátu