ECLI:CZ:NS:2004:25.CDO.2376.2003.1
sp. zn. 25 Cdo 2376/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobkyně MUDr. M. V., zastoupené advokátkou, proti žalovanému I. V., zastoupenému advokátem, o 300.000,- Kč, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 35 C 275/94, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. března 2003, č. j. 42 Co 865/2002 - 273, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 8.715,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení na účet advokáta.
Odůvodnění:
Žalobkyně se žalobou ze dne 15. 7. 1994, upřesněnou dalšími podáními, domáhala zaplacení částky 300.000,- s odůvodněním, že spolu s žalovaným a dalšími 5 příbuznými jsou podle rozhodnutí Okresního úřadu v O., pozemkového úřadu, ze dne 25. 5. 1993 podílovými spoluvlastníky pozemků (vesměs zalesněných) par. č. 1367/38, 1367/40, 1363, 1367/57, 1367/6 a 1364/1 v kat. území M. L., přičemž podíl žalobkyně činí jednu ideální třetinu. Protože žalovaný, pověřený ostatními spoluvlastníky správou lesů, v nich bez souhlasu žalobkyně prováděl těžbu dřeva, získané finanční prostředky rozděloval mezi spoluvlastníky rovným dílem a nikoliv podle výše spoluvlastnických podílů, vzniklo na jeho straně bezdůvodné obohacení za léta 1992 až 1995 ve výši 97.271,- Kč (zákonný podíl žalobkyně ze zisku na těžbě měl činit 283.243,- Kč a žalobkyně obdržela pouze 185.972,- Kč). Dále žalobkyně uplatnila nárok na náhradu škody ve výši 202.729,- Kč (kterou upřesnila jen tak, že jde o zbytek do celkem požadované částky 300.000,- Kč), která jí měla vzniknout jednáním žalovaného tím, že dřevo prodával pod cenou, vytěžil větší množství, než připouští, a nevyplatil jí 1/3 státní dotace poskytnuté ve výši 80.000,- Kč, tj. částku 26. 666,- Kč. Při ústním jednání před soudem prvního stupně dne 16. 4. 1998 žalobkyně navrhla, aby soud připustil změnu žaloby tak, že náhrady škody v částce 202.729,- Kč se ze stejných důvodů domáhá i z těžby a prodeje dřeva vytěženého na pozemcích parc. č. 1367/5, 1367/26, 1366/1 a 1366/2, jejichž podílovou spoluvlastnicí co do jedné ideální třetiny se stala na základě rozhodnutí uvedeného pozemkového úřadu ze dne 3. 11. 1994. Tuto změnu žaloby soud prvního stupně připustil usnesením ze dne 16. 4. 1998, č. j. 35 C 275/94 - 72.
Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 29. 3. 1999, č. j. 35 C 275/94 - 83, žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vycházel ze zjištění, že účastníci, spolu s dalšími příbuznými, se na základě rozhodnutí Pozemkového úřadu v O. ze dne 25. 5. 1993 a ze dne 3. 1. 1994 stali podílovými spoluvlastníky lesních pozemků v kat. území M. L., na nichž probíhala těžba kalamitního dřeva, tj. dřeva napadeného kůrovcem, jejíž provedení bylo spoluvlastníkům pozemků uloženo Lesy ČR, st. podnikem. Na schůzce konané dne 1. 2. 1993 restituenti - budoucí spoluvlastníci (vyjma žalobkyně) pověřili žalovaného těžbou dřeva, jeho prodejem za smluvní ceny a zalesňováním lesa a dále ujednali, že zisk z těžby bude vyplácen zálohově rovným dílem všem restituentům předmětných pozemků. Dne 10. 3. 1995 bylo mezi týmiž osobami - spoluvlastníky vlastnícími 2/3 pozemků - dohodnuto ukončení zálohových plateb za těžbu s tím, že peníze budou uloženy u finančního ústavu a budou použity na úhradu úklidu a zalesňování pozemků. Soud prvního stupně posoudil dohodu většinových spoluvlastníků ze dne 10. 3. 1995 jako platně uzavřenou v souladu s ust. §139 odst. 2 obč. zák. a dovodil, že i když žalobkyně obdržela zálohově ze zisku z těžby a prodeje dřeva pouze 1/7, nevznikla žalovanému ani dalším spoluvlastníkům na základě této dohody povinnost žalobkyni peníze ze zisku z těžby podle výše jejího spoluvlastnického podílu na nemovitostech vyplatit. Za stavu, kdy těžba a zalesňování dosud probíhá, jak bylo zjištěno, platí dohoda většinových spoluvlastníků, a vyúčtování a rozdělení peněz z těžby dřeva bude moci být provedeno až po jejím skončení a po ukončení zalesňování pozemků. Dospěl proto k závěru, že žaloba na zaplacení částky 97.271,- Kč je předčasná. Soud prvního stupně rovněž neshledal předpoklady odpovědnosti žalovaného za škodu podle §420 odst. 1 obč. zák., neboť žalobkyně neprokázala, že na straně žalovaného došlo k porušení právní povinnosti. Žalovaný byl dohodou ze dne 1. 2. 1993 pověřen prováděním těžeb dřeva, uzavíráním kupních smluv o jeho prodeji za smluvní ceny a zalesňováním pozemků a samotné tvrzení žalobkyně, že vytěžil větší množství dřeva, než připouští, a že dřevo prodal pod cenou, ještě neznamená porušení právní povinnosti. Vyplacená státní dotace pak byla poskytnuta za vykonané práce a v souladu s dohodou většinových spoluvlastníků byla složena na jejich účet u finančního ústavu.
K odvolaní žalobkyně Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 7. 12. 1999, č. j. 42 Co 959/99, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o zamítnutí žaloby ohledně částky 97.271,- Kč potvrdil a v další části výroku, jímž žaloba byla zamítnuta ohledně částky 202.729,- Kč a ve výroku o nákladech řízení jej zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení. Odvolací soud vycházel ze skutkových zjištění okresního soudu a ztotožnil se i s jeho závěry právními, že žaloba na vydání bezdůvodného obohacení je v daném případě předčasná a že žalovaný neporušil žádnou právní povinnost, a to ani v případě, kdyby bylo nepochybné, že dřevo prodal pod cenou. Vzhledem k tomu, že žalobkyně v odvolacím řízení uplatnila nové tvrzení, že těžba dřeva byla prováděna v rozporu se zákonem, zrušil odvolací soud rozsudek okresního soudu ve výroku ohledně částky 202.729,- Kč a v závislém výroku o nákladech řízení a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení, neboť k tomuto tvrzení je třeba provést další dokazování.
Okresní soud v Ostravě ve věci znovu rozhodl rozsudkem ze dne 25. 9. 2002, č. j. 35 C 275/94 - 255, tak, že žalobu na zaplacení částky 202.729,- Kč zamítl, a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči státu. Vycházel z důkazů provedených v původním řízení a z výpovědi svědka Ing. S., ze zprávy Okresního úřadu v O. a ze znaleckého posudku soudem ustanoveného znalce Ing. O. Ž. a z jeho výpovědi vzal dále za prokázané, že na předmětných pozemcích byla realizována těžba pouze nahodilá, tj. těžba v důsledku kůrovcové či jiné kalamity, a že bylo těženo v souladu s lesním hospodářským plánem i se zákonem, vyjma těžby zdravé dřevní hmoty, která po nahodilé těžbě zbyla a kterou bez souhlasu spoluvlastníků provedl J. B., jenž byl za tuto trestnou činnost odsouzen pravomocným rozsudkem Okresního soudu v Opavě ze dne 20. 3. 2001, sp. zn. 2 T 136/2000. Dřevo vytěžené v rámci nahodilé těžby bylo nekvalitní, neboť bylo poškozeno jednak střelbou ve 2. světové válce a dále hmyzími škůdci, takže jeho odbytelnost byla omezená, což významně ovlivnilo jeho prodejní cenu; podle závěru znaleckého posudku byla evidence těžby spoluvlastníky pozemků vedena, neměla však všechny náležitosti a nebyla úplná. Dále bylo zjištěno, že žalovaný prováděl správu předmětných lesů do konce roku 1996. Soud prvního stupně dovodil, že žalobkyně neprokázala, že těžba dřeva byla provedena v rozporu se zákonem či dohodou většinových spoluvlastníků ani že bylo prodáno kvalitní dřevo pod skutečnou cenou, a v okolnosti, že vytěžené nekvalitní dřevo bylo prodáno za cenu nižší než kvalitní, nelze spatřovat porušení právní povinnosti ze strany žalovaného. Evidence těžby dřeva jím vedená sice nesplňovala náležitosti stanovené zákonem č. 96/1977 Sb. a zák. č. 289/1995 Sb., v řízení však nebyla prokázána příčinná souvislost mezi tímto porušením zákona a vznikem tvrzené škody ani vznik škody samotné (v tomto ohledu žalobkyně ani neuvedla, v čem by měla škoda spočívat). Soud prvního stupně uzavřel, že neproběhlo-li dosud v souladu s uzavřenou dohodou spoluvlastníků vlastnících 2/3 pozemků vyúčtování peněz za prodej vytěženého dřeva a nebyly-li ani vyčísleny výdaje, které museli spoluvlastníci nést, je tvrzení žalobkyně o vzniku majetkové újmy, jež jí měla vzniknout tím, že evidence těžby nebyla vedena podle zákona, předčasné.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 3. 3. 2003, č. j. 42 Co 865/2002 - 273, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vycházel ze skutkových zjištění okresního soudu a ztotožnil se i s jeho závěry právními. Shodně s ním dovodil, že žalovaný sice porušil svoji právní povinnost tím, že v době, kdy z pověření ostatních spoluvlastníků spravoval předmětné lesní pozemky, nevedl řádně evidenci vytěženého dřeva. Tato okolnost však za situace, kdy dosud nebyly dokončeny veškeré práce spojené s úklidem a zalesňováním pozemků a nebylo provedeno konečné vyúčtování těžby a nákladů na úklid lesa a opětovné zalesnění pozemků, nemůže být sama o sobě v příčinné souvislosti se vznikem údajné škody. Soud prvního stupně tudíž nepochybil, pokud žalobu na náhradu škody zamítl, neboť prozatím nebylo prokázáno, že by žalobkyni škoda vznikla a že by za ni odpovídal žalovaný. Tvrzení žalobkyně uplatněné v odvolání, že žalovaný zkresloval účetní evidenci a že vytěžené dřevo bylo prodáváno mimo legální síť, považoval odvolací soud za nepřípustné novoty ve smyslu ust. §250a odst. 1 písm. e) o. s. ř.
Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ust. §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že neprokázala splnění předpokladů odpovědnosti žalovaného za škodu, neboť tento jeho závěr je v rozporu s provedenými důkazy i se zákonem. Podle názoru dovolatelky soud nesprávně hodnotil vyžádaný znalecký posudek, z něhož jednoznačně vyplývá, že hodnota vytěženého dřeva činila 1.742.293,- Kč, takže její podíl v rozsahu 1/3 představoval částku 580.764,- Kč, zatímco se jí dostalo finančního plnění ve výši 185.972,- Kč; již z toho je zřejmé, jakým způsobem docházelo k rozdělování finančních prostředků. Dále odvolacímu soudu vytýká, že dostatečně nepřihlédl k okolnosti, že žalovaný jako správce lesa nevedl řádnou evidenci uloženou mu ust. §40 zákona č. 289/1995 Sb., čímž nepochybně hrubě porušil svoji právní povinnost, což ve svém důsledku znamená porušení vlastnického práva žalobkyně. Protiprávní jednání žalovaného dále spočívá v tom, že po provedené těžbě dřeva (probíhající podle jeho instrukcí od roku 1992) nedošlo k zalesnění v zákonem stanovené lhůtě, na nějž byla státem poskytnuta dotace, a je tudíž otázkou, k jakým účelům byly tyto finanční prostředky použity. Žalobkyně je přesvědčena o tom, že jí vznikla majetková újma v „rozsahu statisíců“, neboť dřevo bylo vytěženo a prodáno, ale na společný účet bylo uloženo pouze menší množství peněz. Pokud pak soud své rozhodnutí opírá o dohodu spoluvlastníků z 5. 3. 1995, pak přehlédl skutečnost, že k rozhodující těžbě dřeva a ke zkreslování výtěžku došlo v letech předcházejících, tedy od roku 1992 do roku 1995; právě z prodeje dřeva vytěženého v těchto letech měla žalobkyně nárok na výplatu svého podílu v rozsahu 1/3. Je ovšem „právní otázkou, zda toto ujednání spoluvlastníků je či není v rozporu se zákonem a zda soud měl v rámci předběžné otázky tuto dohodu posoudit, stejně jako otázku, zda žalovaný jako správce mohl před i po jejím uzavření porušovat zákon, zmenšovat výrazným způsobem majetek žalobkyně a zda toto jeho jednání není neoprávněným zásahem do oprávněných zájmů žalobkyně jako spoluvlastnice pozemků. Pochybení soudů obou stupňů dále dovolatelka spatřuje v tom, že neprovedly důkaz znaleckým posudkem vyžádaným v trestním řízení vedeném proti obžalovanému J. B., který neoprávněně na pozemcích vytěžil dřevo. Navrhla, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a aby věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný se ve svém písemném vyjádření k dovolání ztotožnil s rozsudky soudů obou stupňů a navrhl, aby dovolání žalobkyně bylo zamítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátem, přezkoumal napadený rozsudek odvolacího soudu podle §242 o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2001 a dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje ust. §237 o. s. ř.
Podle §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Žalobkyně napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně; vzhledem k tomu, že v novém rozhodnutí soud prvního stupně rozhodl stejně jako v původním rozsudku, který byl usnesením odvolacího soudu ohledně částky 202.729,- Kč zrušen a věc byla v tomto rozsahu vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení, není dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. Zbývá proto posoudit přípustnost dovolání podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu. Právním posouzením je činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje ze skutkového zjištění, jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti.
Závisí-li přípustnost dovolání na úvaze dovolacího soudu o tom, zda napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, nemůže být způsobilým dovolacím důvodem námitka, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (srov. ust. §241a odst. 3 o. s. ř.). Pokud dovolatelka odvolacímu soudu vytýká, že nesprávně hodnotil vyžádaný znalecký posudek, a nesouhlasí s jeho závěrem, že neprokázala vznik škody, a současně namítá, že dřevo bylo vytěženo a prodáno a že na společný účet bylo uloženo pouze menší množství peněz, a dovozuje opačné skutkové závěry, je zřejmé, že nesouhlasí se skutkovými zjištěními, z nichž rozsudek odvolacího soudu vychází. Podstatou jejích námitek je tedy nesouhlas se zjištěným skutkovým stav věci a s hodnocením provedených důkazů; je jednoznačné, že nejde o námitku nesprávného řešení otázky právní, nýbrž o námitku týkající se skutkových zjištění, která byla podkladem pro právní posouzení věci, tedy o dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. c) o. s. ř. Z hlediska tohoto dovolacího důvodu nelze správnost rozsudku odvolacího soudu přezkoumat, neboť ve vztahu k námitce, že rozsudek odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, není v tomto směru dovolání podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné.
Nesprávné právní posouzení věci ve smyslu ust. §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., které dovolatelka jako dovolací důvod dále uplatnila, může spočívat v tom, že soud na správně zjištěný skutkový stav věci aplikoval nesprávný právní předpis nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil.
Podle §420 odst. 1 obč. zák. každý odpovídá za škodu, kterou způsobil porušením právní povinnosti.
Úprava obecné odpovědnosti za škodu podle ust. §420 obč. zák. je založena na současném splnění předpokladů, jimiž je 1) protiprávní úkon, tj. jednání, které je v rozporu s objektivním právem (s právním řádem), 2) vznik škody a 3) příčinná souvislost mezi protiprávním jednáním škůdce a vznikem škody. Splnění uvedených předpokladů odpovědnosti za škodu musí být v řízení jednoznačně zjištěno, přičemž důkazní břemeno leží na žalobci.
Zamítavé rozhodnutí odvolacího soudu (stejně jako soudu prvního stupně) je v dané věci založeno na skutkovém závěru (který není předmětem dovolacího přezkumu), že žalobkyně neprokázala své tvrzení o tom, že žalovaný dřevo těžil v rozporu se zákonem, „ve větší míře, než připouští“ a že dřevo bylo prodáno pod svou skutečnou cenou. Okolnost, že žalovaný nevedl řádně evidenci těžby dřeva, není - za situace, kdy dosud nebyly dokončeny veškeré práce spojené s úklidem a zalesňováním pozemků a nebylo provedeno konečné vyúčtování těžby a nákladů na úklid lesa a opětovné zalesnění pozemků - sama o sobě v příčinné souvislosti se vznikem tvrzené majetkové újmy.
Námitka dovolatelky, že odvolací soud dostatečně nepřihlédl k okolnosti, že žalovaný jako správce lesa nevedl řádnou evidenci podle §40 zák. č. 289/1995 Sb., o lesích a o změně a doplnění některých zákonů, v důsledku čehož jí měla vzniknout tvrzená škoda tím, že jí zálohově nebyla za dřevo vytěžené a prodané z pozemků, jejichž spoluvlastnicí se stala na základě rozhodnutí pozemkového úřadu ze dne 25. 5. 1993 za dobu od právní moci tohoto rozhodnutí do dne podání žaloby u soudu dne 15. 7. 1994 a na základě rozhodnutí téhož pozemkového úřadu ze dne 3. 11. 1994 za dobu od první moci tohoto rozhodnutí do uzavření dohody většinových spoluvlastníků ze dne 10. 3. 1995, vyplacena částka vyšší, než kterou jako 1/7 podíl na zisku obdržela, není způsobilá přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. založit, neboť zák. č. 289/1995 Sb. nabyl účinnosti až dne 1. 1. 1996. Jestliže v daném případě rozhodnutí odvolacího vychází ze skutkového závěru, který není předmětem dovolacího přezkumu, že žalobkyně neprokázala, že žalovaný dřevo těžil „ve větší míře, než připouští“ a že dřevo bylo prodáno pod svou skutečnou cenou, pak nelze odvolacímu soudu vytýkat nesprávné právní posouzení věci; jeho závěr o tom, že předpoklady odpovědnosti za škodu podle §420 obč. zák., a to vznik škody a příčinná souvislost mezi porušením právní povinnosti ze strany žalovaného a vznikem škody (za těžbu a prodej dřeva do 31. 12. 1995), nebyly splněny, je za daného skutkového stavu věci správný a v souladu s hmotným právem.
Žaloba na náhradu škody, která žalobkyni měla být způsobena porušením povinnosti žalovaného vést řádně evidenci těžby dřeva (§40 zákona č. 289/1995 Sb.) z pozemků vydaných rozhodnutím pozemkového úřadu ze dne 3. 11. 1994 za dobu od účinnosti zák. č. 289/1995 Sb., tj. od 1. 1. 1996, do 31. 12. 1996 (tj. do okamžiku, kdy žalovaný vykonával správu všech uvedených pozemků) je předčasná, jak odvolací soud správně dovodil, neboť za toto období do rozhodování soudu (§154 o. s. ř.) žalobkyni žádná majetková újma vzniknout nemohla, když dohodou většinových spoluvlastníků ze dne 10. 3. 1995 bylo rozhodnuto o ukončení zálohových plateb za těžbu s tím, že peníze budou uloženy u finančního ústavu a budou použity na úhradu úklidu a zalesňování pozemků a tato dohoda do dne rozhodování soudu nebyla zrušena. Jestliže škoda neexistuje v okamžiku, ve kterém soud rozhoduje o uplatněném nároku na její náhradu, byl nárok uplatněn předčasně a soud žalobu zamítne tzv. pro tentokrát, aniž by se musel zabývat splněním dalších předpokladů odpovědnosti za škodu. Rozhodnutí odvolacího soudu je i ohledně tohoto nároku správné a jeho rozhodnutí tudíž nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Za správný je třeba rovněž považovat názor odvolacího soudu, že samotná okolnost, že žalovaný nevedl řádně evidenci těžby dřeva (ať od účinnosti zákona č. 289/1995 Sb., či za účinnosti dříve platného zákona č. 96/1997 Sb.), nemůže být sama o sobě bezprostřední příčinou tvrzené majetkové újmy; ta by mohla vzniknout těžbou dřeva prováděnou v rozporu se zákonem či smluvním ujednáním, nikoliv však tím, že těžba nebyla řádně dokumentována.
Ani námitka dovolatelky, že soud měl jako předběžnou řešit otázku platnosti dohody většinových spoluvlastníků ze dne 10. 3. 1995, jejíž souladnost se zákonem současně zpochybňuje, není způsobilá přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit. Z rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá, že otázku platnosti uvedené dohody jako předběžnou řešily, a jestliže dovodily, že tato dohoda většinových spoluvlastníků, je platná a v souladu s ust. §139 odst. 2 obč. zák., jde o názor správný, neboť byla uzavřena většinou spoluvlastníků počítanou podle velikosti podílů a týká se hospodaření se společnou věcí. Žalobkyně jako přehlasovaná spoluvlastnice 1/3 pozemků je povinna se rozhodnutí ostatních spoluvlastníků vlastnících podíly ve výši 2/3 pozemků podrobit.
Odvolacímu soudu nelze ani vytýkat, že při svém rozhodnutí přehlédl skutečnost, že žalobkyni byla zálohově (do doby uzavření dohody spoluvlastníků ze dne 10. 3. 1995) zatím vyplacena pouze 1/7 ze zisku z vytěženého a prodaného dřeva a nikoliv částka odpovídající jejímu 1/3 spoluvlastnickému podílu na pozemcích, neboť o tomto rozdílu mezi jejím zákonným podílem na zisku a žalobkyni vyplacenou částkou (do 10. 3. 1995) bylo v daném řízení pravomocně rozhodnuto tak, že žaloba na vydání bezdůvodného obohacení ve výši 97.271,- Kč byla zamítnuta. Ani v tomto směru proto rozhodnutí odvolacího soudu nepředstavuje rozhodnutí po právní stránce zásadního významu.
Namítaná okolnost, že žalovaný se dopustil protiprávní jednání též tím, že po provedené těžbě dřeva nedošlo k zalesnění pozemků v zákonem stanovené lhůtě, nemá na posouzení dané věci z hlediska hmotného práva význam, stejně jako otázka, k jakým účelům byla použita poskytnutá státní dotace.
Z uvedeného vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu ust. §237 odst. 3 o. s. ř. a dovolání proti němu podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není tudíž přípustné. Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl, aniž se mohl zabývat namítanou vadou řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., spočívající v tom, že soud neprovedl důkaz znaleckým posudkem vyžádaným v trestním řízení vedeném proti obžalovanému J. B., který neoprávněně na pozemcích vytěžil dřevo, neboť z hlediska tohoto dovolacího důvodu lze rozsudek odvolacího soudu přezkoumat jen v případě, je-li dovolání přípustné (srov. §242 odst. 3 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. neboť žalovaný má právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení, které sestávají z odměny za zastoupení advokátem za 1 úkon (vyjádření dovolání) v částce 8.640,- Kč (odměna z částky určené podle §2 odst. 1 vyhl. č. 484/2000 Sb., ve znění vyhl. č. 49/2001 Sb., vypočtená podle §3 odst. 1 bod 6, §10 odst. 3 a §16 vyhlášky a snížená na polovinu podle §18 odst. 1 vyhlášky a podle §14 odst. 1 a §15 vyhlášky o dalších 50% odměny) a z náhrady hotových výdajů v částce 75,- Kč, celkem tedy 8. 715,- Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 9. prosince 2004
JUDr. Olga Puškinová, v. r.
předsedkyně senátu