ECLI:CZ:NS:2004:25.CDO.2422.2003.1
sp. zn. 25 Cdo 2422/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce E., spol. s r. o., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1) R. V. a 2) J. A., zastoupenému advokátem, o zaplacení částky 805.811,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Vsetíně pod sp. Zn. 8 C 235/96, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. července 2001, č. j. 15 Co 324/2000-367, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit druhému žalovanému na náhradě nákladů řízení 7.575,- Kč k rukám advokáta, do 3 dnů od doručení tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Okresní soud ve Vsetíně rozsudkem ze dne 14. 2. 2000, č. j. 8 C 235/96-290, uložil prvnímu žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 805.811,- Kč, žalobu ve vztahu k druhému žalovanému zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Na základě obsáhlého dokazování vzal za prokázané, že rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. 8. 1996, č. j. 34 T 1/95-710, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. 2. 1997, č. j. 1 To 142/96, byl první žalovaný pravomocně uznán vinným trestným činem podvodu dle §250 odst. 1 a 4 tr. zák., který spáchal tím, že jako soukromý podnikatel navštěvoval různé subjekty, mj. i obchodní sklad žalobce, předstíral solventnost, odebíral zboží, které zpočátku platil, v pozdější době však již faktury vystavené žalobcem neuhradil, zboží rozprodal a peníze použil pro svoji potřebu, čímž žalobci způsobil škodu ve výši 805.811,- Kč. Ve vztahu k prvnímu žalovanému byl soud podle ust. §135 odst. 1 o. s. ř. vázán rozhodnutím vydaným v trestním řízení a v návaznosti na toto rozhodnutí dospěl k závěru, že žalovaná částka odpovídá ceně nezaplaceného zboží, které první žalovaný odebral z prodejního skladu žalobce v H., a nárok žalobce na zaplacení kupní ceny podle ust. §409 odst. 1 a 2 obchodního zákoníku je důvodný, žalobě proto vyhověl. Druhý žalovaný byl rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. 10. 1997, č. j. 34 T 1/95-968, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 1. 8. 1998 sp. zn. 1 To 236/97, zproštěn obžaloby, jíž mu bylo kladeno za vinu, že se dopustil trestné činnosti společně s prvním žalovaným. Soud dospěl k závěru, že žalobce neprokázal příčinnou souvislost mezi tím, že nebyla uhrazena kupní cena zboží fakturovaná prvnímu žalovanému, a jednáním druhého žalovaného, neboť v řízení nebyl proveden žádný přímý důkaz o jejich součinnosti v tomto směru. Výpovědi prvního žalovaného v trestním řízení vedeném proti němu o tom, že majetkovou újmu způsobil žalobci sám, tak o tom, že ji způsobil spolu s druhým žalovaným, posoudil pro jejich rozpornost jako nepoužitelné, dovodil tedy jejich nevěrohodnost. Námitku promlčení vznesenou druhým žalovaným posoudil jako nedůvodnou. Vzhledem k tomu, že v řízení nebyla prokázána příčinná souvislost mezi jednáním či opomenutím druhého žalovaného a nezaplacením faktur vystavených prvnímu žalovanému, a ve vztahu mezi žalobcem a druhým žalovaným neexistoval žádný závazkový vztah, žalobu vůči němu zamítl.
K odvolání žalobce do zamítavého výroku a druhého žalovaného do výroku o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi žalobcem a druhým žalovaným Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 26. 7. 2001, č. j. 15 Co 324/2000-367, rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku ve věci samé potvrdil, v další napadené části jej zrušil a věc vrátil v tomto rozsahu soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Zároveň nevyhověl návrhu žalobce, aby bylo připuštěno dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku pro řešení otázky po právní stránce zásadního významu, tj. „otázky hodnocení výpovědi účastníka, který byl opakovaně vyslechnut v trestním i občanskoprávním řízení, když dovolacím soudem nebyl dosud řešen dopad stanoviska Rt 27/95 na následné občanskoprávní řízení“. Po doplnění dokazování odvolací soud dospěl k závěru, že nebyla prokázána existence protiprávního jednání na straně druhého žalovaného ani příčinná souvislost se vznikem žalobcovy škody (§420 obč. zák.). Tvrzení v žalobě se opírala pouze o tehdy nepravomocný odsuzující trestní rozsudek, který byl následně ve vztahu k druhému žalovanému zrušen a ten byl pravomocně zproštěn obžaloby. Soud sice není v občanskoprávním řízení vázán zprošťujícím rozsudkem vydaným v trestním řízení (R 5/99), odvolací soud se však ztotožnil se soudem prvního stupně v tom, že pro účely prokázání odpovědnosti druhého žalovaného za škodu na straně žalobce jsou výpovědi prvního žalovaného učiněné v trestním řízení nevěrohodné a účelové, a to jak pro svou obsahovou rozpornost, tak i při jejich hodnocení v souvislosti s ostatními listinnými důkazy. Neztotožnil se s názorem žalobce, že první žalovaný tím, že v občanskoprávním řízení odkázal na svoji výpověď z června 1994, učiněnou v trestním řízení, učinil tuto výpověď součástí své účastnické výpovědi v občanskoprávním řízení. Nárok žalobce neshledal důvodným ani z hlediska odpovědnosti druhého žalovaného za bezdůvodné obohacení, neboť nebyla tvrzena ani prokázána dodávka individuálně určeného zboží mezi prvním a druhým žalovaným. Proto odvolací soud zamítavý výrok soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil.
Proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl v napadené části potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, a proti výroku, kterým nebylo vyhověno návrhu na připuštění dovolání, podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o ust. §239 odst. 2 o. s. ř. Tvrdí, že druhý žalovaný mu způsobil škodu podvodným odebráním a nezaplacením zboží ve spolupráci a společně s prvním žalovaným, který ho z toho usvědčoval ve svých výpovědích z června 1994, učiněných v přípravném řízení v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 34 T 1/95, a v trestním řízení byl druhý žalovaný zproštěn obžaloby jen z důvodu, že výslechy prvního žalovaného z června 1994 nebylo možno proti němu ve smyslu judikátu Rt 27/95 použít. Namítá, že soud příliš extenzivně vyložil tento judikát a v návaznosti na něj judikát Rc 39/99 a nepřiléhavě aplikoval trestněprávní princip „in dubio pro reo“. Namítá, že odvolací soud při svém rozhodování vycházel ze skutkových zjištění, které nemají v podstatné části oporu v provedeném dokazování, neboť měl přihlédnout k výpovědi prvního žalovaného učiněné v trestním řízení v červnu 1994, která je věrohodná, podrobná, přesvědčivá a odpovídá všem souvislostem. Dále namítá, že soud vydal rozsudek, aniž by provedl některé z důkazů, které žalobce navrhoval k prokázání svého žalobního nároku, a navrhl jejich provedení v dovolacím řízení k prokázání důvodů dovolání. Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Druhý žalovaný ve svém vyjádření k dovolání nesouhlasí s tím, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam. Důkaz výpovědí prvního žalovaného, kterou podal orgánům činným v trestním řízení před tím, než bylo proti němu (tj. proti druhému žalovanému) zahájeno trestního stíhání, je nepřípustný, a obsah výpovědí prvního žalovaného je natolik rozporný, že by se z něj nedal vyvodit spolehlivý závěr o odpovědnosti druhého žalovaného za škodu vzniklou žalobci. Závěry obou soudů o nevěrohodnosti výpovědí prvního žalovaného jsou správné. Navrhl, aby dovolací soud dovolání zamítl, neboť rozsudek odvolacího soudu je správný.
Podle ustanovení části dvanácté, hlavy I, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, se dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (1. 1. 2001) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000).
Vzhledem k tomu, že odvolací soud rozhodoval podle občanského soudního řádu ve znění před 1. 1. 2001, Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou, zastoupenou advokátem ve smyslu ust. §241 o. s. ř., věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000 (dále jen o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.
Podle ust. §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání je přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže trpí vadami uvedenými v ustanovení §237 o. s. ř.
Dovolání je dále přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé [§238 odst. 1 písm. a) o. s. ř.], nebo jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§238 odst. 1 písm. b) o. s. ř.].
Podle ust. §239 o. s. ř. dovolání je přípustné proti rozsudku nebo usnesení odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu. Přípustnost dovolání může odvolací soud vyslovit i bez návrhu (odst. 1). Nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odst. 2).
Vady řízení vyjmenované v ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř., k nimž dovolací soud přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.), nebyly dovolatelem tvrzeny a ani z obsahu spisu nevyplývají. Přípustnost dovolání není dána ani podle §238 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu ve věci samé nepředcházelo zrušení dřívějšího rozsudku soudu prvního stupně.
Zbývá proto posoudit přípustnost dovolání podle §239 odst. 2 o. s. ř., neboť žalobce podal návrh odvolacímu soudu na vyslovení přípustnosti dovolání, jemuž nebylo vyhověno, a proti rozsudku odvolacího soudu podal dovolání. Dovolání je podle §239 odst. 2 o. s. ř. přípustné jen pro řešení otázek právních (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu. Rozhodnutí odvolacího soudu má zásadní význam zpravidla tehdy, jestliže řeší takovou právní otázku, která judikaturou vyšších soudů nebyla vyřešena nebo jejíž výklad se v judikatuře těchto soudů dosud neustálil, nebo jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku jinak, než je řešena v konstantní judikatuře. O rozhodnutí po právní stránce zásadního významu jde jen tehdy, jestliže je dovolacímu přezkumu předložena právní otázka, která měla v projednávané věci pro rozhodnutí odvolacího soudu ve věci zásadní význam. O takový případ se však v dané věci nejedná.
Soud prvního stupně založil své rozhodnutí na závěru, že neexistuje žádný přímý důkaz o odpovědnosti druhého žalovaného za škodu vzniklou žalobci. Výpovědi prvního žalovaného učiněné v trestním řízení považoval za nepoužitelné jako důkaz z toho důvodu, že obsah jeho výpovědí ohledně součinnosti s druhým žalovaným při škodním jednání je rozporný. Odvolací soud doplnil dokazování a po zhodnocení důkazů učinil závěr, že výpovědi prvního žalovaného jsou nevěrohodné a účelové; obsahem výpovědí z června 1994 se tedy neodmítl zabývat ve smyslu judikátu Rt 27/95, jak je namítáno v dovolání. Protože rozhodnutí odvolacího soudu nevychází z právního názoru o nepoužitelnosti obsahu této výpovědi jako listinného důkazu v občanskoprávním řízení, nýbrž ze zhodnocení věrohodnosti údajů v ní uvedených ve spojení se všemi ostatními důkazy, nemá otázka dopadu judikátu Rt 27/95 na hodnocení důkazů v občanskoprávním řízení zásadní právní význam v dané věci.
Jak vyplývá z výše uvedeného, dovolacímu přezkumu předložená právní otázka nezakládá důvod pro závěr, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé má po právní stránce zásadní význam. Dovolání proti tomuto rozsudku tak není podle §239 odst. 2 o. s. ř. přípustné.
Nejvyšší soud proto dovolání žalobce odmítl podle §243b odst. 4 věty první a §218 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 4, §224 odst. 1 a §146 odst. 2, věty první (per analogiam), o. s. ř., neboť druhý žalovaný má právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení, které sestávají z odměny za zastoupení advokátem za 1 úkon v částce 7.500,- Kč (odměna z částky určené podle §15 a §14 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., snížená na polovinu podle §18 odst. 1 této vyhlášky) a náhrady hotových výdajů podle ust. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. v částce 75,- Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. července 2004
JUDr. Marta Škárová,v.r.
předsedkyně senátu