ECLI:CZ:NS:2004:25.CDO.2473.2002.1
sp. zn. 25 Cdo 2473/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudkyň JUDr. Marty Škárové a JUDr. Olgy Puškinové v právní věci žalobkyně A., spol. s. r. o., zastoupené advokátkou, proti žalované Městské části P., zastoupené advokátkou, o 857.662,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 12 C 139/95, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. září 2002, č. j. 13 Co 403/2002-179, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala náhrady škody ve výši 861.787,- Kč s příslušenstvím, jež jí měla vzniknout ztrátou a poškozením věcí při neoprávněném vyklizení jí užívaných nebytových prostor pracovníky žalované (tehdejšího Obvodního úřadu v P.).
Obvodní soud pro Prahu 1 mezitímním rozsudkem ze dne 7. 5. 1997, č. j. 12 C 139/95-40, rozhodl, že žaloba je co do základu důvodná. Vyšel ze zjištění, že pracovníci žalované dne 19. 3. 1993 vylomili zámky a vypáčili dveře prodejny v R. ulici č. 25, kterou žalobkyně užívala na základě podnájemní smlouvy, a odtud odvezli veškeré zařízení a zboží, tedy vyklidili nebytové prostory užívané žalobkyní bez pravomocného soudního rozhodnutí o vyklizení. Bez ohledu na to, zda žalobkyně byla v té době oprávněna nebytové prostory užívat, nebyla žalovaná oprávněna „ujímat se svého vlastnického práva“ protiprávním způsobem a odpovídá proto podle ustanovení §420 odst. 1, odst. 2 obč. zák. za škodu na věcech vyklizených z nebytových prostor, jejíž výše bude určena po dalším dokazování.
Poté, co mezitímní rozsudek nabyl právní moci, Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 6. 2. 1998, č. j. 12 C 139/95-55, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 857.822,- Kč s 18% úrokem z prodlení od 19. 3. 1993 do zaplacení, ohledně částky 3.965,- Kč s příslušenstvím žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Po doplnění dokazování konstatoval, že žalobkyně se ocitla v důsledku jednání žalované v důkazní nouzi, tato skutečnost však nemůže jít žalobkyni k tíži. Vyšel ze zjištění, že část věcí z provozovny se zcela ztratila a část věcí byla poškozena v souvislosti s odvozem na černou skládku do J. a do ústředního skladu Obvodního úřadu pro P. Žalobkyně dva dny před násilným otevřením prodejny provedla inventuru zboží a porovnáním výsledků inventury s věcmi, které byly nalezeny ve skladu, dospěl k částce 379.082,- Kč představující cenu zboží, které se zcela ztratilo. Částka 150.922,34 Kč je cenou ztracených hodinek vyvezených na skládku podle faktury o zaplacení, částka 12.200,- Kč představuje hodnotu ztraceného zboží, převzatého do komisního prodeje a částka 120.000,- Kč odpovídá hodnotě 12 ks ztracených negativů profesionálně exponované zakázky. Hodnotu zboží, které se neztratilo, avšak bylo poškozeno či znehodnoceno, stanovil soud podle znaleckého posudku vypracovaného R. S. částkou 149.848,40 Kč a dále přiznal žalobkyni na náhradě škody i částku 45.700,- Kč za přesně specifikované vybavení nebytových prostor a chybějící hotovost. Žalobu zamítl jen ohledně částky 3.965,- Kč za ztrátu hodinek, které nepatřily žalobkyni, nýbrž jejímu prodavači.
K odvolání žalované Městský soud v Praze usnesením ze dne 16. 9. 1998, č. j. 13 Co 259/98-72 rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích, jímž bylo žalobě vyhověno a jímž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Podle odvolacího soudu není žaloba jasná a určitá v tom, jakou náhradu žalobkyně požaduje za jednotlivé věci, tedy jakou měly hodnotu v době odnětí a jakou v době jejich převzetí žalobkyní; je přitom nutno vycházet z ceny věcí v době poškození nebo ztráty (§443 obč. zák.). Ze žaloby ani z provedeného dokazování není zřejmé, zda některé věci tvořící zařízení prodejny existují a zda nelze požadovat jejich vydání. Soud prvního stupně neprovedl dostatečné dokazování směřující ke zjištění vlastnictví a ceny věcí, a ačkoliv se odvolací soud ztotožnil s názorem, že žalobkyně je v jisté důkazní nouzi v důsledku protiprávního jednání žalované (vyvezení záručních listů a obalů na skládku), nebylo prokázáno, že by se do dispozice žalované dostalo i účetnictví žalobkyně a nabývací doklady ke zboží. Vzhledem k tomu, že o základu nároku bylo pravomocně rozhodnuto, však nepřichází v úvahu snížení náhrady škody z důvodu spoluzavinění, jak v odvolání požadovala žalovaná.
Dovolání žalobkyně proti tomuto usnesení Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 26. 4. 1999, č. j. 25 Cdo 369/99-91, odmítl jako nepřípustné.
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 2. 7. 2001, č. j. 12 C 139/95-143, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 812.122,- Kč s 3% úrokem z prodlení od 19. 3. 1993 do 14. 7. 1994 a 16% úrokem od 15. 7. 1994 do zaplacení, ohledně částky 45.700,- Kč s příslušenstvím a „přiznání vyššího úroku“ žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud se ani po doplnění dokazování o výpovědi svědků J. L., R. P. a K. F. neodchýlil od závěrů vyjádřených v předchozím rozsudku. Výši škody způsobené znehodnocením zboží žalobkyně (149.848,40 Kč) zjistil z posudku vypracovaného R. S., který zároveň jako svědek potvrdil, že veškeré věci uložené ve skladu viděl a provedl jejich fyzickou prohlídku. Škoda na chybějících hodinkách (150.992,34 Kč) byla doložena fakturou, o jejíž pravosti soud nemá pochybnosti a z níž vyplývá, že žalobkyně tuto částku prodávajícímu uhradila. Škoda vzniklá ztrátou zboží žalobkyně (379.082,- Kč) vyplývá z inventury, provedené dva dny před exekucí; o věrohodnosti údajů z ní vyplývajících podle soudu není důvod pochybovat. Škoda na převzatém zboží do komisního prodeje (12.200,- Kč) je představována hodnotou fotoaparátu zn. Praktika převzatého od J. L., který potvrdil, že mu žalobkyně následně tuto částku zaplatila. Znehodnocení 12 kusů negativů profesionálně exponované zakázky (120.000,- Kč) bylo doloženo fotodokumentací, z níž je patrno, že materiál byl vyvezen na skládku, kde byl znehodnocen. Žalobu ohledně částky 45.700,- Kč soud zamítl, neboť žalobkyně nedoložila, že zařízení provozovny již neexistuje, a může se tedy domáhat vlastnickou žalobou jejich vydání proti tomu, kdo je neoprávněně zadržuje. Soud se nezabýval námitkou promlčení, kterou vznesla žalovaná, neboť otázka promlčení náleží svou povahou k základu projednávané věci (o němž bylo již pravomocně rozhodnuto) a nelze ji řešit v rámci rozhodování o výši škody.
K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 11. 9. 2002, č. j. 13 Co 403/2002-179, rozsudek soudu prvního stupně v napadeném vyhovujícím výroku potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Podle odvolacího soudu žalovaná v odvolání výslovně uvedla, že nezpochybňuje správnost skutkových zjištění soudu prvního stupně, ale vytýká mu jen nesprávné právní posouzení věci; z obsahu odvolání přitom vyplývá, že žalovaná nesouhlasí s hodnocením důkazů, tedy se zjištěným skutkovým stavem. Odvolací soud skutková zjištění, z nichž soud prvního stupně při svém rozhodování vycházel, považuje za odpovídající výsledkům dokazování. Žalovaná protiprávním a svévolným způsobem provedla vyklizení nebytového prostoru užívaného žalobcem, zasáhla do jeho majetkových práv a způsobila tím chaotický stav, za což musí odpovídat, včetně okolnosti, že žalobkyně nemůže konkrétními důkazy prokázat vznik škody na celém souboru věcí umístěných v těchto prostorách. Žalovanou vyvolaný protiprávní stav nemůže být k tíži žalobkyně, když např. na černé skládce byly nalezeny doklady k věcem, jejichž obaly tam byly vyvezeny. Již tím vznikla žalobkyni škoda a jestliže nemá k dispozici záruční listy jednotlivých věcí, lze dojít k závěru, že škoda na chybějících a poškozených věcech představuje prodejní cenu, kterou za ně žalobkyně mohla získat. Soud prvního stupně podle odvolacího soudu správně vycházel z jediných možných důkazů, které byly k dispozici. Žalovaná podle jeho závěru odpovídá za tuto škodu ve smyslu ustanovení §420 odst. 1 obč. zák., v rozsahu podle ustanovení §442 odst. 1 a §443 obč. zák.
Proti tomuto rozsudku podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., a které odůvodňuje podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Namítá, že odvolací soud v napadeném rozsudku rozhodl v rozporu se svým předchozím zrušujícím usnesením, jestliže přehlédl, že soud prvního stupně vynesl nový rozsudek, aniž by postupoval podle závazného stanoviska odvolacího soudu. Má za to, že doplnění žalobního návrhu žalobkyní nebylo dostatečné, žaloba i nadále nebyla určitá ani schopná projednání, neboť žalobkyně nenavrhla žádné důkazy k prokázání svého vlastnictví a nespecifikovala zboží, které mělo být v době vyklizení v prodejně, ani jeho ceny. Podle dovolatelky nebyly splněny hmotněprávní předpoklady pro přiznání náhrady škody, neboť žalobkyně neoznačila datum vzniku škody, kdy byla nucena vynaložit finanční prostředky na opravu poškozených věcí, kdy utrpěla ztrátu prodejem poškozených věcí se slevou, kdy a kolik zaplatila společnosti G., a. s., za reklamní kolekce hodinek a kdy poskytla reparaci panu L. za navrácení zboží do převzatého komisního prodeje. Vytýká žalobkyni, že neoznačila jmenovitě ani souhrnně zboží, které se údajně ztratilo, neoznačila zboží, které bylo od provedení inventury do vyklizení prodejny prodáno, ani neoznačila zboží, jenž bylo v době vyklizení prodejny v reklamačním řízení nebo v komisním prodeji. Žalovaná napadá „tzv. znalecký posudek“ R. S., který dle jejího názoru nesplňuje předepsané náležitosti stanovené zákonem č. 36/1997 Sb., včetně prováděcí vyhlášky č. 37/1997 Sb., a zpochybňuje věrohodnost a průkaznost inventurního soupisu, který měl žalobkyně vyhotovit pouhé dva dny před vyklizením provozovny. Dovolatelka je přesvědčena, že z fotodokumentace pořízené na skládce nevyplývá ztráta či zničení exponovaných filmů, a proto navrhuje, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen spolu s rozsudkem soudu prvního stupně a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř. ve znění účinném od 1. 1. 2001 – srov. ustanovení bodu 17. hlavy I části dvanácté zákona č. 30/2000 Sb.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř. oprávněnou osobou - účastníkem řízení, dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Podle §237 odst. 1 o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)]. Podle odstavce 3 tohoto ustanovení rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Žalovaná dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu ve věci samé, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen; po předchozím zrušujícím usnesení odvolacího soudu rozhodl soud prvního stupně shodně, pokud jde o platební povinnost žalované ve výši 812.122,- Kč s 3% úrokem z prodlení od 19. 3. 1993 do 14. 7. 1994 a 16% úrokem od 15. 7. 1994 do zaplacení, nejde tedy o případ přípustnosti dovolání předvídaný ustanovením §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a přípustnost dovolání tak lze posuzovat pouze podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Dovolání může být podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují) a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu. Přípustnost dovolání není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam skutečně má.
I když v žalovaná v dovolání uvedla, že uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. (nesprávné právní posouzení věci), vyplývá z vylíčení důvodů dovolání, že nesouhlasí především s tím, jak soudy obou stupňů zjistily skutkový stav v projednávané věci v otázce rozsahu a výše škody; podle jejího názoru nebyl z provedených důkazů skutkový stav zjištěn správně ani úplně. Dovolatelka namítá, že žalobkyně neprokázala své vlastnické právo, ceny ani míru znehodnocení zboží. Nesouhlasí s hodnocením provedených důkazů soudem ani s tím, jakou váhu jednotlivým důkazům přiložil. Znalecký posudek ke znehodnocení zboží považuje za neprůkazný a nepoužitelný pro soudní řízení, zpochybňuje věrohodnost inventurního soupisu vypracovaného žalobkyní před vyklizením nebytových prostor i faktury za kolekci hodinek a vytýká soudu hodnocení důkazů, zejména fotodokumentace ze skládky, při zjištění o znehodnocení 12 fotonegativů. Z toho je zřejmé, že ve skutečnosti dovolatelka napadá rozsudek odvolacího soudu v otázce skutkových zjištění, nikoliv pro samotné právní posouzení věci. Skutečným obsahem dovolání je tak zejména námitka, že rozsudek odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (srov. ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř.), tato okolnost však přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. založit nemůže.
Přípustnost dovolání nezakládá ani námitka dovolatelky, že žalobkyně neprokázala, zda a v jaké výši vynaložila náklady na opravu poškozeného zboží a s jakou ztrátou je prodala. Je totiž v souladu s ustálenou judikaturou právní názor, že pro určení výše škody vzniklé poškozením věci není podstatné, zda poškozený věc skutečně opravil či nikoliv, neboť výši škody nelze činit závislou na tom, jak poškozený s věcí naloží, tedy např. zda ji někomu daruje, prodá nebo vymění a za jakou cenu (protihodnotu), neboť tyto okolnosti jsou nahodilé a bez souvislosti s příčinou vzniku škody (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 11. 1988, sp. zn. 1 Cz 82/88 publikovaný pod č. 25 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1990).
Z uvedeného vyplývá, že dovolání žalované směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; Nejvyšší soud ČR proto její dovolání podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 věty první a §146 odst. 3 o.s.ř., neboť žalovaná s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá na náhradu nákladů dovolacího řízení právo a žalobkyni náklady v dovolacím řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. února 2004
JUDr. Petr V o j t e k, v. r.
předseda senátu