ECLI:CZ:NS:2004:25.CDO.2595.2003.1
sp. zn. 25 Cdo 2595/2003
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudkyň JUDr. Marty Škárové a JUDr. Olgy Puškinové v právní věci žalobkyně J. P., zastoupené advokátkou, proti žalovaným 1) K. T. a 2) J. T., oběma zastoupeným advokátkou, o zaplacení částky 120.537,70 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Prostějově pod sp. zn. 7 C 89/99, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 16. dubna 2003, č. j. 19 Co 621/2000-166, takto:
Rozsudek odvolacího soudu se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala zaplacení částky 120.537,70 Kč s příslušenstvím na náhradě škody, kterou jí měli žalovaní způsobit poškozením bytu v jejím domě v době od 19. 3. 1993 do 15. 3. 1997, kdy jej neoprávněně užívali. Žalobkyně na základě odborného posudku R. T., který provedl dne 21. 3. 1997 místní šetření, vyčíslila škodu spočívající ve znehodnocení bytu průměrnou cenou nákladů na opravu, resp. uvedení bytu do stavu přiměřeného běžným nárokům na další užívání, částkou 82.698,- Kč, vycházející z cen ke dni 21. 3. 1997. Protože však cena oprav bytu, které žalobkyně provedla od podzimu roku 1997 a v průběhu roku 1998, převýšila znalecký odhad, požaduje žalobkyně skutečně vynaloženou částku 120.537,70 Kč.
Okresní soud v Prostějově rozsudkem ze dne 9. 8. 2000, č. j. 7 C 89/99-129, ve spojení s doplňujícím rozsudkem ze dne 21. 8. 2002, č. j. 7 C 89/99-145, uložil žalovaným, aby žalobkyni zaplatili částku 82.698,- Kč s příslušenstvím, ohledně částky 37.839,70 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že rozsudkem Okresního soudu v Prostějově ze dne 28. 1. 1993, sp. zn. 5 C 135/92, který nabyl právní moci dne 18. 3. 1993, bylo zrušeno podílové spoluvlastnictví žalobkyně a žalovaných k domu č.p. 3059, se stavební plochou p.č. 5602 a zahradě p.č. 5603, zapsaných u Katastrálního úřadu v P. na LV č. 1123 pro k.ú. a obec P., a nemovitosti byly přikázány do výlučného vlastnictví žalobkyně. Rozsudkem Okresního soudu v Prostějově ze dne 29. 8. 1994, sp. zn. 5 C 220/93, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 27. 1. 1999, sp. zn. 19 Co 140/98, byla žalovaným uložena povinnost vyklidit byt ve druhém podlaží uvedeného domu, sestávající ze dvou a půl pokoje, kuchyně a příslušenství do 15 dnů od právní moci rozsudku; žalovaní poté, co pozbyli spoluvlastnické právo k domu, byt užívali do 15. 3. 1997, kdy jej vyklidili. R. T., znalec pro základní obor ekonomika, odvětví ceny a odhady se specializací na věci movité a zemědělské stroje, v posudku ze dne 29. 11. 1997, č. 198-2/97 Škb., který vypracoval na žádost žalobkyně, konstatoval, že byt je v neobyvatelném stavu. Mimo jiné bylo zjištěno, že na stropech jsou na více místech v blízkosti obvodových zdí, zvláště nad okny, výrazné trhliny, že dodatečně prováděný vodovodní rozvod byl ve stěnách instalován bez řádné izolace, což mělo za následek místní vlhnutí a povrchovou plíseň, že tento rozvod stejně jako rozvod etážového topení jsou zčásti narušeny a nefunkční, chybí např. i topné jednotky, zřejmě původně konvektory, že původní litinové radiátory centrálního ústředního topení jsou místně korodované a na více místech popraskané, že v koupelně bylo násilně demontováno umyvadlo a byl demontován plynový kotel, že stav okenních rámů a parapetů svědčí o nedostatečné péči, některé okenní tabule byly rozbity a nejbližší okolí zdiva je silně narušeno, že podlaha je více let neošetřovaná, že plochy stěn s původně hladkou vápennou omítkou jsou narušeny v rozsahu 30 - 35 %, místně jsou strhány tapety i s částmi omítek, že rámové výplňové dveře s převážně dřevěnými zárubněmi nebyly více let ošetřovány a jsou místně poškozeny, že na WC jsou výrazně znehodnoceny keramické obklady i dlažba, nebo že na vstupu z pokoje do „kabinetu“ je vsazena ocelová zárubeň poškozená, bez odpovídajícího nátěru a bez dveří. Po odečtení znehodnocení způsobeného stářím a běžným opotřebením znalec odhadl výši způsobené škody a průměrnou cenu nákladů na opravu, resp. uvedení bytu do stavu přiměřeného běžným nárokům na další užívání, celkovou částkou 82.698,- Kč, když vycházel z cen ke dni 21. 3. 1997. Soud dospěl k závěru, že žalovaní porušili ustanovení §415 obč. zák., neboť i když užívali byt bez právního důvodu, nebyli zbaveni odpovědnosti užívat jej běžným způsobem, který odpovídá příslušným ustanovením občanského zákoníku o nájmu bytu. Protože byt při předání žalobkyni tomuto stavu neodpovídal, dovodil soud existenci příčinné souvislosti mezi protiprávním jednáním žalovaných a vzniklou škodou. Soud dále zjistil, že v době od července 1995 po dobu téměř dvou let se žalovaní zdržovali mimo předmětný byt, zejména z toho důvodu, že žalobkyně vysadila okna, odpojila plyn a vodu, a že tedy stav bytu při vyklizení a předání žalobkyni byl poznamenán i dobou, během které byl opuštěn, nebyl otápěn, nebyla osazena okna a byt tak nebyl zajištěn proti působení povětrnostních vlivů. Při rozhodování o výši škody proto s odkazem na ustanovení §441 obč. zák. přihlédl k tomu, že se na vzniklé škodě částečně podílela i žalobkyně tím, že nechala demontovat okna, jejichž osazení pak v krátké době nezajistila. I když žalovaní byt v době od 19. 3. 1993 až do jeho vyklizení užívali bez právního důvodu, neopravňovalo to žalobkyni k tomu, aby jim znemožňovala řádné užívání bytu anebo v jeho užívání bránila. Podle soudu žalobkyně rovněž jednoznačně nedoložila částku převyšující odhad soudního znalce.
K odvolání žalovaných Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 16. 4. 2003, č. j. 19 Co 621/2002-166, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku ve věci samé změnil tak, že žaloba na zaplacení částky 82.698,- Kč s příslušenstvím se zamítá, změnil výrok o nákladech řízení před soudem prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vytkl soudu prvního stupně nesprávný závěr ohledně rozsahu znehodnocení bytu, výše nákladů na opravy a otázky, kdo je za znehodnocení bytu odpovědný. Převážná část znehodnocení bytu totiž podle odvolacího soudu souvisí s tím, že byt nebyl dostatečně vyhříván v důsledku chybějících oken v době od června 1995 do března 1997, přičemž okna (jejich podstatnou část) nechala z bytu vysadit žalobkyně, aniž je po natření vrátila na místo. Byt byl po dobu maximálně dvou měsíců zapečetěný, takže do konce srpna 1995 zřejmě žalobkyně neměla možnost dát okna na původní místo (šlo o letní měsíce a není prokázáno, že by nějaká škoda vznikla právě v této době), ovšem nedošlo k tomu ani později, přestože se žalovaní vrácení oken dožadovali a žalobkyni k jejich vrácení vyzývali. Žalobkyně neuvedla žádné důvody, proč by neměla vrátit okna na původní místo, a proto se nabízí vysvětlení, že šlo z její strany o zlomyslnost a snahu ztížit žalovaným užívání bytu. Do této úvahy zapadá i skutečnost, že žalovaným přestala jít voda i plyn a že žalobkyně po vyklizení bytu žalovanými vrátila stejná nenatřená okna na původní místo. Odvolací soud z toho dovodil, že byla-li to žalobkyně, kdo znehodnocení bytu způsobil, není dáno protiprávní jednání žalovaných a tím ani jejich odpovědnost za vzniklou škodu podle ustanovení §420 obč. zák. Podíl nefungujících rozvodů plynu a vody na znehodnocení bytu je podle odvolacího soudu nejasný, je však evidentní, a charakter vad (popraskané radiátory či vzduté podlahy) to potvrzuje, že znehodnocení bylo způsobeno zimou a nemuselo k němu dojít, jestliže by žalobkyně vrátila vysazená okna zpět do bytu. Prokázána nebyla podle odvolacího soudu ani výše škody, když předložené doklady jsou neprůkazné, a z posudku R. T. plyne, že například náklady na úklid představují zcela hypotetické číslo, stejně jako újma způsobená znemožněním pronájmu bytu.
Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně dovolání, které odůvodňuje podle ustanovení §241 odst. 3 písm. c) a d) o.s.ř. ve znění účinném do 31. 12. 2000. Podle dovolatelky odvolací soud nesprávně vychází ze závěru, že převážná část znehodnocení bytu souvisí s tím, že byt nebyl dostatečně vyhříván v důsledku chybějících oken od června 1995 do března 1997, přičemž chybějící okna jsou přičítána k tíži dovolatelky. Tím je pouze žalobkyni kladeno za vinu znehodnocení bytu a podle názoru odvolacího soudu není dáno protiprávní jednání žalovaných a tím ani jejich odpovědnost za vzniklou škodu podle ustanovení §420 obč. zák.; odvolací soud tedy dospěl ke zcela opačnému právnímu závěru než soud prvního stupně. Výše uvedená skutková zjištění odvolacího soudu však podle dovolatelky nemají v podstatné části oporu v provedeném dokazování, když nebyly zhodnoceny ve věci provedené důkazy, zejména žalobkyní předložené a soudem k důkazu provedené videozáznamy, kterými je přesně dokumentován stav bytu v rozhodnou dobu. Celá řada zjištěných a videozáznamem zdokumentovaných škod je takové povahy a na takových místech v bytě, že je zcela vyloučeno, aby tyto škody byly v příčinné souvislosti s chybějícími okny nebo s nedostatečným vytápěním bytu. Tato skutková pochybení pak mají za následek nesprávné právní posouzení věci, tedy nevyvození odpovědnosti nebo alespoň částečné odpovědnosti žalovaných za poškození bytu. Dovolatelka proto navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaní se ve vyjádření ztotožnili s názorem odvolacího soudu v tom, že hlavní příčinou vzniku škody bylo chování žalobkyně spočívající v dlouhodobém odstranění všech oken v bytě a vstupních dveří. Při tomto postupu si žalobkyně musela být vědoma skutečnosti, že v bytě vznikne škoda v důsledku působení povětrnostních a klimatických podmínek. Žalobkyně během celé doby od vysazení oken až do vyklizení bytu žalovanými nepodnikla prakticky nic pro to, aby svůj majetek proti hrozící škodě ochránila. Za těchto podmínek tedy není možné požadovat po uživatelích bytu, aby byl řádně udržován a při vyklizení předán ve stavu běžného opotřebení. Žalovaní měli dost starostí s tím, aby zabezpečili bydlení pro sebe a své tři nezletilé děti v době, kdy zejména pro nízkou teplotu nemohli byt vůbec užívat. Žalovaní jsou přesvědčeni o tom, že ani videozáznam, který byl údajně pořízen bezprostředně po vyklizení bytu žalovanými, nepřinesl žádná taková svědectví, ze kterých by vyplynulo, že by žalovaní porušili svoje povinnosti v souvislosti s užíváním bytu a způsobili v něm škodu. Z provedeného dokazování podle žalovaných ovšem jednoznačně vyplynulo, že žalobkyně způsobila svým chováním možnost vzniku škody.
Vzhledem k ustanovení části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) dovolání projednal a rozhodl o něm podle dosavadních právních předpisů, (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 1. 2001 - dále jen „o.s.ř.“), neboť rozhodnutí odvolacího soudu bylo správně vydáno po řízení provedeném podle dosavadního předpisu. Po zjištění, že dovolání, které je přípustné podle §238 odst. 1 písm. a) o.s.ř., bylo podáno včas, osobou oprávněnou - účastníkem řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), dovolací soud přezkoumal napadený rozsudek a dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.
Dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. c) o.s.ř., který dovolatelka uplatňuje, spočívá v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování, jestliže výsledek hodnocení důkazů soudem neodpovídá ustanovení §132 o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, event. věrohodnosti je logický rozpor, nebo jestliže výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení §133 až 135 o.s.ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného (případně i procesního) práva.
Předmětem řízení je v dané věci nárok na náhradu škody způsobené znehodnocením bytu v době, kdy jej bez právního důvodu užívali žalovaní, tj. od 19. 3. 1993, kdy pozbyli své spoluvlastnické právo, do 15. 3. 1997, kdy byt vyklidili. Mezi účastníky není sporné (ani dovolatelka tento skutkový závěr nezpochybňuje), že od léta 1995 až do vyklizení žalovaní byt nemohli řádně užívat a fakticky jej neužívali, neboť žalobkyně nechala za účelem natření vysadit okna a později byl zastaven přívod plynu a vody; v době vyklizení vykazoval byt četné závady popsané zejména v posudku R. T. Za situace, kdy odpovědnost žalovaných za škodu způsobenou nedostatečnou péčí či přímým poškozením jimi obývaného bytu se řídí ustanoveními §415 a §420 obč. zák. a kdy ohledně škody způsobené nepříznivými povětrnostními vlivy především v důsledku chybějících oken je třeba zvažovat zavinění poškozené žalobkyně ve smyslu ustanovení §441 obč. zák., je pro posouzení důvodnosti žaloby, tj. rozsahu odpovědnosti žalovaných, rozhodující rozlišení konkrétních příčin, které vedly k jednotlivým závadám, jak byly zjištěny k okamžiku vyklizení bytu žalovanými.
Odvolací soud své rozhodnutí o odpovědnosti žalobkyně za celý rozsah škody založil na skutkovém závěru, že veškeré závady (zdůraznil zejména popraskané radiátory a vzduté podlahy) byly vyvolány tím, že byt nebyl pro vysazení oken dostatečně vyhříván. Takový závěr však nemá oporu v provedeném dokazování, neboť žádný z důkazů provedených soudem prvního stupně se rozlišením konkrétních příčin jednotlivých závad nezabýval a odvolací soud ani neuvedl, odkud tento závěr dovodil. U některých popsaných závad, jako je např. poškození zárubní dveří či demontované a znehodnocené umyvadlo apod., se přitom i bez odborných znalostí nejeví být jednání žalobkyně příčinou jejich vzniku. Zároveň je zřejmé, že posouzení, zda poškození bytu bylo způsobeno nedostatečnou péčí či nepříznivými povětrnostními vlivy při absenci oken, závisí na posouzení skutečností, k nimž je třeba odborných znalostí (§127 o.s.ř.).
V řízení před soudem prvního stupně byl proveden důkaz znaleckým posudkem, který R. T. vypracoval k žádosti žalobkyně před zahájením řízení. Znalec byl v této věci slyšen soudem prvního stupně jako svědek (srov. protokol o jednání před soudem prvního stupně ze dne 15. 2. 2000) a ani z písemného posudku ani z jeho výpovědi před soudem se nepodává, které konkrétní závady byly zapříčiněny tím, že žalovaní zanedbávali po dobu užívání běžnou údržbu bytu, a které naopak byly vyvolány v důsledku dlouhodobého vysazení oken. Je tedy zřejmé, že skutkové zjištění odvolacího soudu o příčině vzniku škody nemá v podstatné části oporu v provedených důkazech, neboť soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo. Dovolací důvod podle ustanovení §241 odst. 3 písm. c) o.s.ř. je tak naplněn.
Nejvyšší soud České republiky proto rozsudek odvolacího soudu zrušil (§243b odst. 1 část věty za středníkem o.s.ř.) a vrátil věc Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení (§243b odst. 2 věta první o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243d odst. 1 o.s.ř.). Neopomene přitom respektovat zásadu vyplývající z §213 o.s.ř., totiž že odvolací soud není vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně, avšak od skutkového zjištění, jež soud prvního stupně čerpal z výpovědí účastníků řízení a svědků, kteří byli slyšeni při jednání, se může odchýlit jen tehdy, zopakuje-li, popř. doplní-li důkazy přímo provedené soudem prvního stupně.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. prosince 2004
JUDr. Petr V o j t e k, v.r.
předseda senátu