ECLI:CZ:NS:2004:25.CDO.2606.2003.1
sp. zn. 25 Cdo 2606/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobce M. H., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1) H. S. a 2) V. H., oběma zastoupeným advokátkou, o 140.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Berouně pod sp. zn. 6 C 45/98, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 20. února 2003, č. j. 27 Co 433/2002, 27 Co 434/2002 a 27 Co 437/2002-226, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Berouně rozsudkem ze dne 8. 12. 2000, č. j. 6 C 45/98-176, ve spojení s doplňujícími usneseními ze dne 8. 12. 2000, č. j. 6 C 45/98-182, a ze dne 2. 9. 2002, č. j. 6 C 45/98-210, zamítl žalobu proti prvé žalované na zaplacení částky 80.000,- Kč s 26% úrokem z prodlení od 1. 1. 1998 do zaplacení a žalobu proti oběma žalovaným na zaplacení společně a nerozdílně částky 40.000,- Kč s 21% úrokem z prodlení od 13. 2. 1997 do zaplacení; řízení zastavil co do částky 20.000,- Kč s 25% úrokem z prodlení od 14. 10. 1993 do zaplacení a dále co do 25% úroku z prodlení z částky 80.000,- Kč od 14. 10. 1993 do 31. 12. 1997 a 25% úroku z prodlení z částky 40.000,- Kč od 14. 10. 1993 do 12. 2. 1997 a 4% úroku z téže částky od 13. 2. 1997 do zaplacení; zároveň rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky řízení a vůči státu. Neshledal důvodným nárok žalobce uplatněný ve výši 80.000,- Kč proti žalované na náhradu za ušlý zisk z pronájmu nemovitosti ani nárok proti oběma žalovaným na náhradu škody za poničenou podlahu v kuchyni jeho rodinného domku ve výši 40.000,- Kč. Soud vycházel ze zjištění, že mezi účastníky probíhal od roku 1986 spor o zrušení a vypořádání jejich spoluvlastnictví k nemovitostem zapsaným na LV č. 490 v k. ú. K. u Katastrálního úřadu v B., dne 14. 10. 1993 nabyl právní moci rozsudek Okresního soudu v Příbrami ze dne 1. 4. 1993, č. j. 7 C 108/89-459, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 28. 9. 1993, č. j. 10 Co 329/93-495, jímž bylo rozhodnuto, že výlučným vlastníkem těchto nemovitostí se stal žalobce s tím, že je povinen první žalované a I. P. vyplatit částku 80.074,70 Kč. Mezi předmětné nemovitosti patřil i rodinný domek č. p. 77 v K., v němž první žalovaná nadále užívala dvě místnosti a kůlnu sloužící jako garáž až do dne 13. 2. 1997, kdy nemovitost vyklidila a předala žalobci, přičemž v kuchyni byla poškozená podlaha. Soud dovodil, že nebylo prokázáno zaviněné porušení povinností žalovaných jako příčina poškození podlahy; pokud žalobce požadoval náhradu za dobu od 14. 10. 1993 do 13. 2. 1997 po 2.000,- Kč měsíčně za ušlé nájemné z prostor užívaných žalovanou, které na základě nájemní smlouvy ze dne 14. 10. 1993 nemohl svému synovi pronajmout, soud zejména na základě zjištění, že uvedené prostory měly být pronajaty k podnikání, k čemuž si žalobce nevyžádal souhlas obecního úřadu podle tehdy platné právní úpravy, a vzhledem k nesrovnalostem ohledně data uzavření nájemní smlouvy a sjednané výše nájemného dospěl k závěru, že nájemní smlouva, o níž žalobce opírá základ a výši nároku na náhradu ušlého zisku, není autentická, a nebyl proto prokázán vznik škody. Vzhledem ke zpětvzetí žaloby co do částky 20.000,- Kč a části úroků z prodlení bylo řízení v tomto rozsahu zastaveno.
K odvolání žalobce Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 20. 2. 2003, č. j. 27 Co 433/2002, 27 Co 434/2002, 27 Co 437/2002-226, rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku ohledně částky 80.000,- Kč s 26% úrokem z prodlení od 1. 1. 1998 do zaplacení a ve výroku o zastavení řízení co do částky 20.000,- Kč s 25% úrokem z prodlení od 14. 10. 1993 do zaplacení potvrdil, v zamítavém výroku ohledně částky 40.000,- Kč s 21% úrokem z prodlení od 13. 2. 1997 do zaplacení a ve výroku o náhradě nákladů řízení mezi účastníky jej zrušil a věc vrátil v tomto rozsahu soudu prvního stupně k dalšímu řízení; zároveň zrušil usnesení soudu prvního stupně ze dne 8. 12. 2002, č. j. 6 C 45/98-182, o náhradě nákladů řízení a i v tomto rozsahu vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení a potvrdil usnesení soudu prvního stupně ze dne 2. 9. 2002, č. j. 6 C 45/98-210, o zastavení řízení ohledně části úroků z prodlení. Při svém rozhodnutí vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, neztotožnil se však s jeho posouzením odpovědnosti žalovaných za škodu způsobenou na nemovitosti žalobce, neboť žalovaná bez právního důvodu bránila žalobci ve výkonu jeho vlastnických práv a neučinila nic, aby vzniku škody na jeho nemovitosti zabránila, a její odpovědnost za škodu je dána na principu presumovaného zavinění; pokud jde o odpovědnost druhého žalovaného, je třeba provést důkazy navržené k prokázání úmyslného jednání druhého žalovaného, jež mělo přispět k poškození podlahy. Proto byl rozsudek soudu prvního stupně ve výroku co do částky 40.000,- Kč s příslušenstvím a ve výrocích o náhradě nákladů řízení zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení. Odvolání proti výroku o náhradě ušlého zisku neshledal odvolací soud důvodným. Ztotožnil se se závěrem soudu prvního stupně, že žádný zisk z pronájmu nemovitosti žalobci neušel. Nejenže nájemní smlouva ze dne 14. 10. 1997, podle níž se žalobci mělo dostat plnění od jeho syna, je absolutně neplatná pro nedostatek vůle ke vzniku nájemního vztahu (§37 obč. zák.), jak dovodil soud prvního stupně, je zde i další důvod její absolutní neplatnosti podle ust. §39 obč. zák., a to pro rozpor se zákonem. Jak totiž vyplývá z provedených důkazů, bytové prostory v rodinném domku měly být pronajaty k podnikání, což odporuje ust. §85 odst. 1 zákona č. 50/1976 Sb., podle nějž lze stavbu užívat jen k účelu uvedenému ve stavebním či kolaudačním rozhodnutí. Na základě neplatné smlouvy nepříslušelo žalobci žádné plnění a zisk z pronájmu mu tedy neušel. Výroky o zastavení řízení jak co do částky 20.000,- Kč s příslušenstvím, tak do co do úroků z prodlení z částek 80.000,- Kč a 40.000,- Kč, shledal odvolací soud správnými vzhledem k tomu, že v závěrečném návrhu požadoval žalobce úroky ve výši dvojnásobku diskontní sazby z částky 80.000,- Kč od 1. 1. 1998 a z částky 40.000,- Kč od 13. 2. 1997 do zaplacení. Požadoval-li na úrocích méně, než jak uvedl původně v žalobě, soud prvního stupně správně posoudil tento úkon jako částečné zpětvzetí žaloby.
Proti potvrzujícím výrokům rozsudku odvolacího soudu ohledně částky 80.000.- Kč a ohledně zastavení řízení co do úroků z prodlení podal žalobce dovolání. Namítá, že nájemní smlouvu uzavřel se svým synem na nájem bytu a jak jeho syn v řízení uvedl, občas by zde bydlel a bydlel by zde i jeden z jeho zaměstnanců. K závěrům okresního soudu ohledně data uzavření nájemní smlouvy namítá, že proti rozsudku krajského soudu o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví není odvolání, a nic tedy nebránilo uzavření této smlouvy v den právní moci uvedeného rozsudku; pokud nájemní smlouvu soudu předložil až 6. 4. 1999, bylo chybou soudu, že ho k tomu dříve nevyzval. Nesouhlasí se zastavením řízení ohledně části úroků z prodlení, neboť jeho právní zástupce v závěrečném návrhu pouze specifikoval výši úroků z prodlení od 1. 1. 1998, a vzhledem k tomu, co se u okresního soudu za minulého režimu dělo a děje i nyní, má za to, že tento bod byl do protokolu z jednání dodatečně dopsán, neboť jeho právní zástupce neměl důvod předcházející návrh měnit, a nikde není uvedeno, že návrh bere zpět. Uvádí, že žalobě předcházely machinace a podvody zástupců protistran, pracovníků justice, prokuratury, ministerstva a dalších subjektů, což vedlo ke zrušení rozsudku z r. 1987. Soudu vytýká, že nepředvolal tři nejdůležitější svědky, a to JUDr. M. V. a M. H., kteří mohli potvrdit umístění odpadové roury od umyvadla při přebírání místností, a Ing. L., zpracovatelku znaleckého posudku. Uvádí, že několikrát namítl podjatost soudců Okresního soudu v Berouně Mgr. M., JUDr. D. K. a Mgr. H. V., soudy jeho námitku odmítly s tím, že důvodem k vyloučení soudce není jeho postup v řízení nebo rozhodování v jiných věcech, avšak nezabývaly se tím, „zda zde nejsou vazby na osoby, které se podílely na machinacích kolem zrušení rozsudku z r. 1987 nebo zda protistraně nejsou něčím povinováni“. Navrhl, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Podle ustanovení části dvanácté, hlavy I, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (1. 1. 2001) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000).
Vzhledem k tomu, že odvolací soud postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2001, (tedy ve znění změn provedených zákonem č. 30/2000 Sb.), postupoval Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) rovněž podle občanského soudního řádu v tomto znění (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2004, sp. zn. 25 Cdo 1939/2002) a dospěl k závěru, že v daném případě dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení §237 o. s. ř.
Podle ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Pokud dovolatel napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu ve výroku, kterým byl potvrzen zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně co do částky 80.000,- Kč s příslušenstvím, nejedná se o věc, ve které by soud prvního stupně rozhodl jinak poté, co bylo jeho dřívější rozhodnutí odvolacím soudem zrušeno a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení. Je tedy nutno posoudit přípustnost dovolání žalobce podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolatel nevymezuje a ani dovolací soud neshledal v dané věci otázku zásadního právního významu ve smyslu ust. §237 odst. 3 o. s. ř. Z hlediska přípustnosti dovolání podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je způsobilým dovolacím důvodem námitka nesprávného právního posouzení věci /§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř./. Právním posouzením ve smyslu ust. §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. se rozumí činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje ze skutkového zjištění, jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti.
Dovolatel v daném případě nevytýká odvolacímu soudu nesprávný právní názor, nýbrž zpochybňuje skutkový stav, na jehož základě odvolací soud dospěl k právnímu závěru o neplatnosti nájemní smlouvy. Jeho námitky směřují proti zjištěnému skutkovému stavu věci ohledně účelu, k němuž měl být byt podle smlouvy pronajat, a ohledně data, kdy tato smlouva byla uzavřena. Protože nejde o námitky nesprávného řešení otázky právní, pro níž by mohlo být dovolání připuštěno, nýbrž o námitky týkající se skutkových zjištění, která byla podkladem pro právní posouzení věci, jedná se o dovolací důvod podle ust. §241a odst. 3 o. s. ř., který přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nezakládá, a způsobilým dovolacím důvodem je pouze tehdy, je-li dovolání přípustné podle ust. §237 odst. 1 písm. a) nebo b) o. s. ř.
Námitka, že v řízení nebyli vyslechnuti navržení svědci, je dovolacím důvodem podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., tj. že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K takové vadě řízení lze podle §242 odst. 3 o. s. ř. v dovolacím řízní přihlédnout, jen je-li dovolání přípustné. Pro úplnost je však třeba dodat, že provedení důkazu výslechem uvedených svědků bylo navrženo k objasnění otázky příčin vzniku škody na nemovitosti žalobce a tento nárok není předmětem dovolacího přezkumu, neboť rozhodnutím odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o odpovědnosti žalovaných za poškození nemovitosti zrušen a ve věci bude dále jednat soud prvního stupně, a navíc dovolání žalobce proti zrušujícímu výroku odvolacího soudu nesměřuje.
Pokud dovolatel uvádí, že několikrát vznesl námitku podjatosti soudkyně Okresního soudu v Berouně Mgr. H. V., která ve věci rozhodovala v prvním stupni, jde o tzv. zmatečnostní vadu ve smyslu ust. §229 odst. 1 písm. e) o. s. ř., k níž lze přihlédnout jen tehdy, pokud je dovolání přípustné (§242 odst. 3 o. s. ř.), což není tento případ, nehledě k tomu, že o této námitce již bylo opakovaně rozhodnuto, naposledy usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 22. 7. 2003, č. j. 27 Nc 17/2003-276, tak, že jmenovaná soudkyně není vyloučena z projednání a rozhodování této věci, a žádné nové skutečnosti či konkrétní okolnosti, způsobilé zpochybnit nepodjatost uvedené soudkyně, dovolatel neuvádí a nevyplývají ani z obsahu spisu.
Vzhledem k tomu, že výrok rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně o zastavení řízení ohledně úroků z prodlení, má povahu usnesení, byť je obsažen v rozsudku, řídí se přípustnost dovolání proti tomuto výroku podle ust. §238, §238a a §239 o. s. ř. Protože v taxativních výčtech obsažených v těchto ustanoveních není uvedeno rozhodnutí odvolacího soudu, jímž byl potvrzen výrok rozhodnutí soudu prvního stupně o zastavení řízení, není dovolání proti tomuto rozhodnutí přípustné.
Z uvedeného vyplývá, že dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není přípustné.
Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle §243b odst. 5 věty první a §218 odst. 1 písm. c) o. s. ř. odmítl, aniž se mohl věcí zabývat z hlediska ostatních námitek uplatněných v dovolání.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když žalovaným náklady v dovolacím řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. června 2004
JUDr. Marta Škárová, v. r.
předsedkyně senátu