ECLI:CZ:NS:2004:25.CDO.2658.2003.1
sp. zn. 25 Cdo 2658/2003
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobců a) Ing. J. C., b) M. C., c) J. M., d) K. D., e) E. N., f) V. H., g) Z. H., h) L. Z., všech zastoupených advokátem, proti žalovaným 1) Ing. V. K., 2) P. s. r. o., oběma zastoupeným advokátem, o náhradu škody, vedeném u Okresního soudu v Rakovníku pod sp. zn. 3 C 488/2000, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 26. srpna 2003, č. j. 22 Co 232/2003-222, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalovaní 1) a 2) jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalobcům a) – h) na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2.775,- Kč k rukám advokáta.
Odůvodnění:
Okresní soud v Rakovníku rozsudkem ze dne 30. 1. 2003, č. j. 3 C 488/2000-189, uložil žalovaným do 6 měsíců od právní moci rozsudku opatřit žalobcům náhradní zdroj pitné vody, a to vybudovat vodovodní řad na pozemcích p. č. 113/22 a 113/3 v k. ú. R. a vodovodní přípojky jednak k rekreačním chatám žalobců a), b), c) a h) a jednak na pozemky žalobců d), e), f) a g) a zajistit žalobcům prostřednictvím tohoto vodovodního řadu a přípojek dodávku pitné vody s tím, že plněním jednoho ze žalovaných zaniká v rozsahu plnění povinnost druhého ze žalovaných. Zároveň rozhodl o náhradě nákladů řízení. Okresní soud tak rozhodl o nároku žalobců na náhradu škody za zhoršení jakosti vody v jejich studnách v důsledku jejího chemického znečištění. Vyšel ze zjištění, že žalobci jsou vlastníky rekreačních chat a pozemků, které jsou napojeny na odběr podzemní vody ve studnách, která je však natolik zamořena chrómem, že ji nelze užívat jako vodu pitnou ani jako vodu užitkovou. K znečištění podzemních vod došlo únikem chrómu v důsledku netěsnosti záchytných jímek a vany galvanovny v průběhu provozu závodu P. v R. Na základě privatizačního projektu první žalovaný nabyl smlouvou o prodeji části podniku uzavřenou dne 1. 4. 1995 s F. ČR (dále jen F.) závod P., část státního podniku P. K. Soud dospěl k závěru, že kontaminací podzemních vod vznikla žalobcům škoda, za kterou odpovídá první žalovaný, na něhož kupní smlouvou přešla s vlastnictvím k privatizovanému majetku práva i závazky související s privatizovaným majetkem ve smyslu §15 odst. 1 zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, a tedy i povinnost k náhradě škody způsobené žalobcům, aniž by se mohl odpovědnosti zprostit. Za závazky související s privatizovaným majetkem odpovídá totiž podle zákona č. 92/1991 Sb. nabyvatel privatizovaného majetku, zákon nestanoví žádnou výjimku a ta nemůže vyplývat ani z usnesení vlády či z metodického pokynu. Skutečnost, že F. se smlouvou ze dne 18. 6. 1996 č. 141/96 zavázal uhradit prvnímu žalovanému účelně vynaložené náklady na splnění ekologických závazků, a to až do výše kupní ceny privatizovaného majetku, tedy do částky 114,298.254,- Kč, nemění nic na tom, že povinným není stát, ale první žalovaný. Notářským zápisem ze dne 7. 4. 1995 vložil pak první žalovaný veškerý majetek a závazky, které nabyl kupní smlouvou ze dne 1. 4. 1995 od F., do společnosti P. s. r. o., tj. do druhého žalovaného. Dle §59 odst. 5 a §477 odst. 1 a 3 obch. zák. se vklad prvního žalovaného do společnosti P. řídí ustanoveními o smlouvě o prodeji podniku a první žalovaný ručí za to, že převedené závazky budou druhým žalovaným splněny. Dne 9. 10. 2000 první žalovaný požádal F., aby mezi nápravná opatření byla zahrnuta i výstavba vodovodu mimo areál závodu P., což by bylo náhradním plněním ve smyslu §27 zákona č. 17/1992 Sb. Bylo prokázáno, že technicky možným řešením je vybudování vodovodního řadu a přípojek na jednotlivé pozemky a k chatám žalobců. Soud dovodil, že oba žalovaní jsou pasivně legitimováni k náhradě škody a jejich odpovědnost za škodu vyplývá z ust. §420a obč. zák. a z ust. §29 odst. 1 zákona č. 138/1973 Sb.
K odvolání žalovaných Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 26. srpna 2003, č. j. 22 Co 232/2003-222, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku ve věci samé potvrdil, ve výroku o náhradě nákladů řízení jej změnil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vycházel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a ztotožnil se s jeho právním posouzením věci včetně pasivní legitimace žalovaných. Znečištění podzemních vod bylo způsobeno únikem chrómu z netěsných jímek a vany v galvanovně závodu P. bývalého státního podniku P. K. V současnosti je vlastníkem galvanovny a celého závodu P. druhý žalovaný. S poukazem na ust. §11 a násl. a zejména §15 odst. 1 zákona č. 90/1991 Sb. a vzhledem k tomu, že v kupní smlouvě uzavřené dne 1. 4. 1995 mezi F. a prvním žalovaným ohledně prodeje závodu P. je výslovně uvedeno, že kupující, tj. první žalovaný, kupuje do svého vlastnictví nemovitý i movitý majetek s veškerým příslušenstvím a veškerými právy a povinnostmi, které se k uvedenému majetku vztahují, odvolací soud uzavřel, že kupní smlouvou nabyl první žalovaný nejen práva k privatizovanému majetku, ale i závazky s tímto majetkem související, a to včetně závazku k odstranění starých ekologických škod. Následným vkladem majetku a závazků, které první žalovaný nabyl kupní smlouvou ze dne 1. 4. 1995 od F., do společnosti P. s r. o., tj. do druhého žalovaného, přešly tyto závazky podle ust. §59 odst. 3 a §77 odst. 1 obch. zák. na druhého žalovaného, přičemž první žalovaný zůstal ručitelem za jejich splnění. Oba žalovaní za škodu odpovídají podle ust. §420a obč. zák. a §29 odst. 1 zákona č. 138/1973 Sb., účinného v rozhodné době, podle kterého je primárním způsobem náhrady škody opatření náhradního zdroje vody. Odvolací soud poukázal i na to, že 22. 10. 2002 bylo bývalým Okresním úřadem v R. vydáno rozhodnutí o umístění stavby – výstavby vodovodního řadu, které je důsledkem opatření uloženého vodohospodářským orgánem podle §27 odst. 1 zákona č. 138/1973 Sb.
Proti tomuto rozhodnutí podali žalovaní dovolání, jehož přípustnost dovozují z ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Namítají, že ani jeden z nich není ve věci pasivně legitimován, neboť nejsou právními nástupci bývalého státního podniku P. a nenesou odpovědnost za likvidaci starých ekologických škod. Zdůrazňují, že první žalovaný zakoupil pouze část státního podniku, který v době vedení sporu nadále existoval, a k jeho výmazu došlo až dne 18. 4. 2002. Pokud odvolací soud dovodil přechod závazku s poukazem na §15 odst. 1 zákona č. 92/1991 Sb., namítají, že ekologické škody způsobené původním státním podnikem nesouvisejí s privatizací části jeho majetku a ani ekologický audit, vypracovaný v rámci privatizace, nehovoří o převodu nějaké ekologické zátěže ve smyslu ust. §6a odst. 2 tohoto zákona. Uvádějí, že pod práva a povinnosti, jež první žalovaný nabyl spolu s movitým a nemovitým majetkem, nespadají staré ekologické zátěže, které se nacházejí mimo privatizované objekty, neboť F. se vůči nabyvatelům privatizovaného majetku zavázal uhradit účelně vynaložené náklady na splnění pouze těch ekologických závazků, které se týkají samotných privatizovaných pozemků a objektů a nikoli pozemků vně privatizovaného majetku. Proto také byly vydány metodické pokyny České inspekce životního prostředí a usnesení vlády č. 455/1992, které stanoví, že negativní dopady na životní prostředí mimo areály podniku způsobené jejich existencí a činností nepřecházejí na kupujícího privatizovaného podniku, ale za jejich řešení odpovídá stát. Dovozují, že proto jim nelze uložit povinnost odstranit ekologickou škodu vně privatizovaného majetku. Namítají, že první žalovaný není právním nástupcem státního podniku P., neboť nabyl pouze jeho část, státní podnik byl odpovědný za škody způsobené v minulosti a z provedených důkazů nevyplývá, že by se na vzniku škod podílel někdo další, jmenovitě žalovaní. Pokud pak druhý žalovaný provádí sanační práce na území privatizovaného majetku a dochází tak k čištění podzemních vod, činí tak na základě smluv s F.. Žalovaní dále namítají, že rozsudek je nevykonatelný, neboť nebyl předložen důkaz o tom, že s vybudováním vodovodního řadu souhlasí vlastníci všech dotčených nemovitostí a není zde žádná záruka, že dostupné zdroje vody jsou zdroje vody pitné. Navrhli, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobci ve vyjádření k dovolání zastávají názor, že dovolání není přípustné, neboť nejde o otázku, která by měla po právní stránce zásadní význam, a žádný dovolací důvod není dán. Poukazují na rozhodnutí NS ČR v obdobných věcech a na to, že –jak bylo prokázáno- ke kontaminaci podzemních vod v dané lokalitě došlo v průběhu provozní činnosti galvanovny závodu P. v R., a to důsledkem úniku chrómu z netěsných záchytných jímek neutralizační stanice a vany galvanovny. Ztotožňují se s právním posouzením věci odvolacím soudem a s jeho závěry ohledně pasivní legitimace žalovaných, neboť na prvního žalovaného přešel závazek státního podniku P. k náhradě škody dle §15 odst. 1 zákona č. 92/1991 Sb. a následně podle ust. §477 odst. 1 obch. zák. přešel na druhého žalovaného, přičemž první žalovaný je dle ust. §477 odst. 3 obch. zák. ručitelem za splnění tohoto závazku. Námitku nevykonatelnosti rozsudku považují za nedůvodnou, podle jejich názoru je rozsudek vykonatelný a v této souvislosti poukazují na vydané rozhodnutí o umístění stavby ze dne 22. 10. 2002. Co se týče souhlasu vlastníků dotčených nemovitostí, odkazují na listinné důkazy obsažené ve spise. Navrhli, aby dovolací soud dovolání odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníky řízení, zastoupenými advokátem ve smyslu ust. §241 o. s. ř., se nejprve zabýval přípustností dovolání z hlediska §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., podle nějž je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolání je podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné, jde-li o řešení právní otázky zásadního významu, tedy o takovou, která v projednávané věci měla zásadní význam pro rozhodnutí ve věci (pro rozhodnutí věci byla určující) a která je významná z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (mající obecný dopad na případy obdobné povahy).
Z tohoto pohledu je v dané věci dovolání přípustné /§237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř./ pro řešení otázky pasivní legitimace prvního žalovaného, od nějž se pak odvíjí i pasivní legitimace druhého žalovaného, proti jejímuž řešení v rozhodnutí soudů obou stupňů nebyly v dovolání vzneseny žádné další námitky.
Odvolací soud – shodně se soudem prvního stupně - vycházel ze skutkových zjištění (jejich správnost není v dovolání napadena a ani nepodléhá dovolacímu přezkumu), že znehodnocení vody ve studnách žalobců bylo způsobeno únikem chrómu z netěsných záchytných jímek a vany v galvanovně závodu P. v R. Tento závod, tj. část státního podniku P. K., přešel v rámci privatizace podle zákona č. 92/1991 Sb. nejprve na F. a první žalovaný jej nabyl do svého vlastnictví kupní smlouvou o prodeji části podniku, uzavřenou dne 1. 4. 1995 s F.. V této kupní smlouvě bylo ujednáno, že prodávající prodává kupujícímu a kupující kupuje od prodávajícího uvedený nemovitý i movitý majetek s veškerým příslušenstvím a veškerými právy a povinnostmi, které se k uvedenému majetku vztahují (čl. III. smlouvy), a dále, že dnem účinnosti kupní smlouvy přecházejí na kupujícího spolu s uvedeným majetkem veškerá práva, závazky a pohledávky, vyplývající z předmětu činnosti v oblastech obchodních, občanskoprávních, správních a pracovněprávních, a dále s vlastnickým právem k privatizovanému majetku přecházejí na jeho nabyvatele i jiná práva a závazky související s privatizovaným majetkem (čl. IX. smlouvy).
Uvedené ujednání v kupní smlouvě plně koresponduje s ust. §15 odst. 1 zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, které stanoví: s vlastnickým právem k privatizovanému majetku přecházejí na jeho nabyvatele i jiná práva a závazky související s privatizovaným majetkem.
Jestliže odvolací soud na tomto skutkovém základě uzavřel, že kupní smlouvou přešla na kupujícího nejen práva k privatizovanému majetku, ale i závazky s tímto majetkem související, včetně odpovědnostního závazku vůči žalobcům, je jeho právní názor správný. Privatizovaným majetkem byl v daném případě závod P. v R., jenž byl zároveň předmětem prodeje a koupě mezi F. a prvním žalovaným podle kupní smlouvy z 1. 4. 1995. Souvislost odpovědnostního závazku s privatizovaným majetkem, tedy souvislost vzniku škody, spočívající ve znehodnocení vody ve studnách na nemovitostech žalobců, způsobené kontaminací podzemních vod, s provozem tohoto závodu, jehož součástí je galvanovna se záchytnými jímkami a vanou, odkud chemikálie pronikala do země, není vyloučena tím, že ekologický audit ve smyslu §6a odst. 2 zák. č. 92/1991 Sb., vztahující se k tomuto privatizovanému majetku, o převodu žádné ekologické zátěže nehovoří. Z hlediska přechodu či převodu závazku na nabyvatele privatizovaného majetku není totiž rozhodující ani samotný audit - vyhodnocení podle §6a odst. 2 zák. č. 92/1991 Sb. – a ani „Metodický pokyn pro postup České inspekce životního prostředí k řešení ekologických závazků podniků při privatizaci“ či usnesení vlády, na něž dovolatelé poukazují, a z hlediska pasivní legitimace prvního žalovaného ve sporu je rovněž irelevantní otázka, v jakém rozsahu se F. zavázal hradit nabyvatelům privatizovaného majetku jimi vynaložené náklady na splnění ekologických závazků.
Všechny ostatní námitky dovolatelů nejsou otázkami zásadního právního významu a napadené rozhodnutí na nich ani nespočívá. Nejsou proto ani způsobilým dovolacím důvodem z hlediska zásadního právního významu rozhodnutí. To platí především o prvořadé námitce v dovolání, že žalovaní nejsou právními nástupci bývalého státního podniku P., neboť rozhodnutí odvolacího soudu nevychází ze závěru, že by odpovědnost prvního či druhého žalovaného byla dána z titulu jejich právního nástupnictví po bývalém státním podniku.
Jak z výše uvedeného vyplývá, právní názor odvolacího soudu na otázku pasivní legitimace žalovaných, z něhož vychází jeho rozhodnutí, je správný a dovolací důvod dle ust. §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. není tedy naplněn. Dovolací soud proto dovolání zamítl (§243b odst. 2, věta před středníkem, o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. §243b odst. 5, §224 odst. 1 §142 odst. 1 o. s. ř., neboť žalovaní, kteří neměli ve věci úspěch, jsou povinni zaplatit žalobcům a) – h) na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2.775,- Kč, která sestává z odměny za zastupování advokátem ve výši 2.700,- Kč [určené podle ust. §10 odst. 3, §8 písm. a) vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění vyhl. č. 49/2001 Sb., zvýšené o 20% podle ust. §17 odst. 2 vyhlášky a snížené o polovinu podle §18 odst. 1 vyhlášky] a z náhrady hotových výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 75,- Kč (§13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. listopadu 2004
JUDr. Marta Škárová,v.r.
předsedkyně senátu