ECLI:CZ:NS:2004:25.CDO.2660.2003.1
sp. zn. 25 Cdo 2660/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudkyň JUDr. Marty Škárové a JUDr. Olgy Puškinové v právní věci žalobce Ing. J. P., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1) Č. k. p., zastoupené Č. p. a. s., a 2) J. P. M., Nizozemí, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 25 C 23/95, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. března 2003, č. j. 19 Co 47/2003-271, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal, aby mu oba žalovaní společně a nerozdílně zaplatili částku 3.506.320,60 Kč s příslušenstvím na náhradě škody na zdraví, kterou utrpěl při dopravní nehodě dne 21. 2. 1993 na silnici mezi K. a V. v okrese P. Žalovaný 2) tehdy řídil autobus a měl podle žalobce v důsledku neopatrné jízdy a nepřiměřené rychlosti vjet v zatáčce do protisměru, kde právě po své straně vozovky projížděl žalobce se svým osobním automobilem. Při prudkém střetu vozidel došlo k rozsáhlým následkům, zejména k těžkému zranění žalobce.
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 22. 10. 2002, č. j. 25 C 23/95-239, žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že žalobce utrpěl zranění při dopravní nehodě dne 21. 2. 1993 na silnici mezi K. a V. v okrese P. při řízení svého osobního motorového vozidla značky Dacia, jímž se střetl v pravotočivé zatáčce s protijedoucím autobusem tovární značky DAF, který řídil žalovaný 2). Z provedeného dokazování, zejména znaleckého posudku Ing. M. S., znalce z oboru všeobecného strojírenství, motorových vozidel a silniční dopravy, vzal soud za prokázaný následující mechanismus nehody: žalobce sjížděl ze svahu při snížené viditelnosti na zasněžené a zčásti zledovatělé silnici prudkou pravotočivou zatáčku, v níž při brždění dostal smyk a střetl se s protijedoucím autobusem. Vozovka byla zúžena postranními sněhovými bariérami a přestože autobus z tohoto důvodu zčásti přesahoval do jízdního pruhu žalobce, zbývalo žalobci od průjezdného okraje vozovky do levého okraje autobusu po odečtení šířky automobilu ještě 80 cm. Kdyby jel žalobce přiměřenou rychlostí, jíž za tohoto stavu byla rychlost nižší než 36 km/h, mohl autobus bezpečně minout nebo před ním zastavit. Žalobce však jel rychlostí 40 - 50 km/h, při níž byl na hranici smyku při pouhém najetí do zatáčky, a nebyl schopen ji bezpečně projet ani tehdy, jestliže by nebrzdil a nedostal smyk. Soud z toho dovodil, že jízda ze svahu na zasněžené a neošetřené silnici vyžadovala od žalobce mnohem větší míru obezřetnosti a že bylo v prvé řadě na něm, aby svoji jízdu a chování přizpůsobil stavebnímu a dopravně technickému stavu silnice, situaci v silničním provozu a svým schopnostem. Pokud by žalobce pozorně sledoval situaci před sebou, mohl mezi stromy zahlédnout autobus až na 60 m, první obrysy potom musel vidět na 30 m, a pokud by jel nižší rychlostí (maximálně 36 km/h), měl by dostatek času k tomu, aby buď zcela zastavil před autobusem nebo aby zvolna zpomalil a bezpečně projel po své straně vozovky, aniž by se s autobusem střetl. I když to žalobce zřejmě nepředpokládal, musel počítat i s tím, že se v dané situaci objeví v jeho výhledu i takový dopravní prostředek, jako je např. autobus nebo dokonce prostředek ještě rozměrnější a v zimě se na komunikacích vyskytující (pluh či sypač) a tomu měl přizpůsobit své chování v silničním provozu. Musel počítat i s tím, že jeho automobil bez řetězů bude mít tendenci dostat se do smyku, a to i bez prudšího brždění. Jak bylo prokázáno znaleckým posudkem, v okamžiku, kdy žalobce mohl autobus poprvé spatřit, nemohl zároveň s ohledem na své výhledové možnosti rozpoznat, zda a jakou částí autobus zasahuje do jeho pravé části vozovky. Jestliže se žalobce v této situaci lekl a řešil situaci zkratkovitě, tj. bržděním, šlo o chování vyplývající ze špatně zvoleného způsobu jízdy a především z takové jízdy, která je v rozporu s ustanovením §2 odst. 14, §3 odst. 1 písm. a) a §16 odst. 1 vyhlášky č. 99/1989 Sb. Jízdu žalovaného 2) nelze podle soudu chápat jako omezení nebo ohrožení druhého účastníka silničního provozu a není přitom podstatné, že po nehodě zaplatil policistům pokutu v blokovém řízení. Ani jeden z řidičů nemohl zabránit střetu bržděním, žalobce mu však mohl a měl zabránit vhodnou technikou jízdy. Za škodu tak neodpovídá ani řidič autobusu - žalovaný 2) ani právní nástupce zákonného pojistitele podle 492/1991 Sb. - žalovaná 1).
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 14. 3. 2003, č. j. 19 Co 47/2003-271, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé co do základu žalobou uplatněného nároku změnil tak, že nárok je opodstatněn z 25 %, co do výše uplatněného nároku rozsudek soudu prvního stupně v tomto výroku a ve výroku o nákladech řízení zrušil, a v tomto rozsahu vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně s tím, že bylo provedeno dostatečné dokazování, avšak nepovažoval za správný jeho závěr, že účast autobusu na škodlivém výsledku je nulová, protože to by znamenalo, že autobus se na nehodě vůbec nepodílel. Počínání žalovaného 2), který vyjel zčásti do protisměru, je chováním v rozporu s vyhláškou č. 99/1989 Sb., kdy při špatně zvoleném způsobu jízdy část autobusu zasahovala do levé strany vozovky určené pro protijedoucí vozidla. Podle odvolacího soudu tak k dopravní nehodě došlo z více příčin a žalobce i žalovaný 2) se dopustili jednání, které vedlo ke vzniku škody. Po zvážení všech příčin škody a míry účasti žalobce a žalovaného 2) na vzniklé škodě má odvolací soud za to, že základ žalobou uplatněného nároku je opodstatněn v rozsahu 25 %, když v neprospěch žalovaného 2) hovoří vyjetí do protisměru, v neprospěch žalobce pak nepřiměřená rychlost, nedostatečné zhodnocení vzniklé dopravní situace a nesprávná reakce na tuto situaci a konečně i fakt, že příčiny na jeho straně způsobily, že nehodě nemohl zabránit.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., a které odůvodňuje podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Dovolatel namítá, že oba soudy zcela nesprávně vyložily ustanovení §431 obč. zák. o střetu provozů. Podle dovolatele je klíčem k řešení odpovědnosti za každou dopravní nehodu otázka, kdo byl zdrojem nebezpečí; je-li vyřešena a zodpovězena správně, pak na druhého účastníka nehody může zbýt toliko podíl, připadající i na toho z účastníků, který sice nezahájil dopravní děj vedoucí ke střetu a k nehodě, ale případně měl možnost jej odvrátit. To je ovšem již zcela jiný a zpravidla také podstatně menší díl odpovědnosti, pokud vůbec vzniká. V posuzovaném případě byl podle dovolatele zcela jasně zdrojem nebezpečí na vozovce v žalobcově protisměru v blízkosti pravé krajnice ve směru jízdy žalobce autobus, který „řezal“ zatáčku a teprve po spatření žalobcova automobilu se snažil vrátit na svoji polovinu vozovky, což se nakonec podařilo, takže ke střetu došlo v místě správně zakresleném policií na nehodovém plánku. Podle názoru soudu prvního stupně žalobce zřejmě neměl vůbec reagovat a měl jet stále dál, neboť přece autobus se vracel na svoji polovinu vozovky a v době střetu již vytvořil místo k projetí žalobcova automobilu. Žalobce však nemohl vědět, že autobus nebude pokračovat ve své „pirátské“ jízdě, a musel reagovat, k projetí v tu chvíli místo nebylo a zbylo tedy jen brzdit, což na vozovce v zimě při prudkém a náhlém brždění mělo za následek smyk žalobcova vozidla. Ten však nebyl důsledkem nějaké neopatrné nebo rychlé jízdy žalobce, ale byl vyvolán výhradně chováním řidiče autobusu, na které žalobce musel reagovat. Úvahy o nepřiměřené rychlosti jeho jízdy a nesprávné reakci jsou podle dovolatele chybné, neřidičské a nereálné; žalobce se pohyboval v daném místě opatrně a nijak rychle, jak ostatně odpovídalo i starému typu jeho auta. Byl to tedy autobus, který vytvořil na vozovce pro žalobce překážku, jenž vyžadovala okamžitý zásah; nebylo možné na žalobci požadovat, aby předpokládal, že se autobus vrátí a že se obě vozidla normálně minou. Účast autobusu a jeho provozovatele na žalobcově vzniklé škodě byla tedy podle závěru dovolatele rozhodující a stoprocentní. Nesprávné rozhodnutí odvolacího soudu podle dovolatele nevysvětluje, v čem měl žalobce nedostatečně zhodnotit vzniklou dopravní situaci, když bylo zcela jasně prokázáno, že autobus na počátku brzdných stop, jak byly zaznamenány, byl od pravé žalobcovy krajnice pouhých 90 cm. Nepřiměřená rychlost v žádném případě nebyla žalobci nijak prokázána. Nebezpečí na vozovce vyvolal řidič autobusu a na straně žalobce by bylo možné hodnotit jen to, zda mohl nebo dokázal nebezpečí vyvolané někým jiným odvrátit a nehodě předejít. Podle dovolatele neměl odvolací soud přejít rozhodnutí policie v blokovém řízení, které ostatně nebylo dostatečným postihem řidiče autobusu. Dovolatel dále odkazuje na své podání ze dne 21. 11. 2002 (odůvodnění odvolání žalobce) a poukazuje na řadu základních nesprávností znaleckého posudku, který podle jeho názoru nebyl vyhotoven moderními způsoby a navíc postrádá i zpracování diagramu dráha - čas, postrádá počítačové zpracování celé věci a odborné a fundované závěry. Žalobce si sám nechal zpracovat odborné stanovisko, které ovšem oba soudy nesprávně přešly. Po odborné stránce nebyly objasněny všechny důležité okolnosti nehodového děje, dokazování zůstalo neúplné a kusé, podle dovolatele znalecké zpracování zadaného úkolu týkajícího se technických příčin a průběhu předmětné dopravní nehody bylo povrchní, ledabylé a neodborné. Dovolatel navrhl, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná 1) ve vyjádření k dovolání namítá především, že dovolání napadá pouze skutková zjištění soudu a mělo by proto být jako nepřípustné odmítnuto. Nad rámec tohoto stanoviska uvádí, že příčinou střetu byla jednoznačně nepřiměřená a nevhodná jízda žalobce. Ke střetu by podle žalované 1) došlo i za situace, kdyby autobus ani částečně nezasahoval do pomyslného (středová čára nebyla vidět pod souvislou vrstvou sněhu) jízdního pruhu žalobce, když k vlastní srážce došlo v okamžiku, kdy již autobus do jízdního pruhu žalobce vůbec nezasahoval. Navíc s ohledem na sněhovými bariérami zúženou vozovku a rozměry autobusu nemohl tento ani reálně (objektivně) po celou dobu své jízdy využívat jen tu část vozovky od „svého“ pravého okraje tvořeného sněhovou bariérou po pomyslnou čáru oddělující „pomyslné“ jízdní pruhy.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř. oprávněnou osobou - účastníkem řízení, dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Podle §237 odst. 1 o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)]. Podle odstavce 3 tohoto ustanovení rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Pro posouzení toho, zda je rozsudek odvolacího soudu rozsudkem měnícím ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., není rozhodující, jak jej odvolací soud označil, ale jak ve vztahu k rozhodnutí soudu prvního stupně vymezil obsah posuzovaného právního vztahu účastníků, případně zda práva a povinnosti účastníků stanovil oproti rozhodnutí soudu prvního stupně odlišně (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 1998, sp. zn. 2 Cdon 931/97, publikované pod č. 52 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1999).
Žalobce v posuzované věci dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu ve věci samé, jímž byl zamítavý (v celém rozsahu) rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že základ nároku je dán v rozsahu 25 %. Ke změně rozsudku soudu prvního stupně tedy došlo pouze v tom rozsahu, ve kterém odvolací soud rozhodl rozdílně o základu nároku oproti soudu prvního stupně, tj. v rozsahu 25 % základu nároku, a proti této části výroku rozsudku odvolacího soudu je tak dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. K dovolání proti ní ovšem není žalobce subjektivně legitimován, neboť z povahy dovolání jakožto opravného prostředku plyne, že dovolání může podat jen ta strana (účastník řízení), jíž nebylo rozhodnutím odvolacího soudu plně vyhověno, popřípadě, jíž byla tímto rozhodnutím způsobena jiná určitá újma na jejích právech, kterou lze odstranit zrušením napadeného rozhodnutí. Odvolací soud změnou zamítavého výroku soudu prvního stupně ohledně základu nároku v rozsahu 25 % vyhověl odvolání žalobce, v tomto rozsahu tedy žalobci nevznikla újma odstranitelná zrušením této části rozhodnutí.
V rozsahu 75 % základu nároku, v němž odvolací soud neshledal žalobu poprávu, byl rozsudek soudu prvního stupně fakticky potvrzen, neboť soud prvního stupně žalobu zamítl v celém rozsahu. Přípustnost dovolání žalobce proti této části výroku rozsudku odvolacího soudu tak lze posuzovat pouze podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Dovolání podle uvedeného ustanovení může být přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují) a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu. Přípustnost dovolání není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam skutečně má.
I když žalobce v dovolání uvedl, že uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. (nesprávné právní posouzení věci), vyplývá z vylíčení důvodů dovolání, že nesouhlasí především s tím, jak soudy obou stupňů zjistily skutkový stav v projednávané věci; podle jeho názoru nebyl z provedených důkazů skutkový stav zjištěn správně ani úplně. Dovolatel namítá, že oba soudy nesprávně vyložily ustanovení §431 obč. zák., ve skutečnosti ale jeho výtky uvedené v dovolání směřují proti skutkovým zjištěním ohledně mechanismu dopravní nehody, konkrétně způsobu jízdy řidiče autobusu a samotného žalobce těsně před nehodou. Namítá zejména, že nebyla prokázána nepřiměřená rychlost jeho osobního automobilu a že skutečné nebezpečí na silnici vytvořil řidič autobusu, který si zkracoval průjezd zatáčku a vjel žalobci do protisměru. Dovolatel v této souvislosti napadá znalecký posudek, z něhož soudy vycházely, má za to, že nebyl vyhotoven moderními způsoby, že postrádá zpracování diagramu dráha - čas a počítačové zpracování celé věci a že postrádá odborné a fundované závěry. Podle dovolatele nebyly objasněny všechny důležité okolnosti nehodového děje, dokazování zůstalo neúplné a kusé, „znalecké zpracování zadaného úkolu týkajícího se technických příčin a průběhu předmětné dopravní nehody bylo povrchní, ledabylé a neodborné“. Dovolatel tedy nesouhlasí s hodnocením provedených důkazů soudem ani s tím, jaká zjištění z nich soud učinil. Předkládá svoji verzi průběhu nehodového děje a na jejím základě rozvíjí právní závěry týkající se aplikace ustanovení §431 obč. zák. Z toho je zřejmé, že ve skutečnosti dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu v otázce skutkových zjištění, nikoliv pro samotné právní posouzení věci. Jeho skutečným obsahem je tak námitka, že rozsudek odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (srov. ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř.), tato okolnost však přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. založit nemůže.
Z uvedeného vyplývá, že dovolání žalobce směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; Nejvyšší soud ČR je proto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
Dovolací soud nerozhodoval o nákladech dovolacího řízení, neboť dovolání žalobce směřovalo proti mezitímnímu rozsudku odvolacího soudu, kterým se řízení nekončí; o všech dosavadních i dalších nákladech řízení tak bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 11. listopadu 2004
JUDr. Petr V o j t e k, v. r.
předseda senátu