ECLI:CZ:NS:2004:25.CDO.284.2004.1
sp. zn. 25 Cdo 284/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobkyně P. Š., zastoupené advokátkou, proti žalovanému P. B., zastoupenému advokátem, za účasti Č. k. p., zastoupené Č. p., a. s., jako vedlejšího účastníka na straně žalovaného, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu v Blansku pod sp. zn. 5 C 665/97, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 7. července 2003, č. j. 4 Co 289/2001 - 143, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3.435,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení na účet advokáta.
Odůvodnění:
Okresní soud v Blansku (po připuštění změny žaloby ze dne 15. 7. 1997) rozsudkem ze dne 8. 3. 2001, č. j. 5 C 665/97 - 116, zamítl žalobu na zaplacení bolestného v částce 59.370,- Kč a na náhradu za ztížení společenského uplatnění v částce 71.250,- Kč s 26 % úrokem z prodlení z částky 130.620,- Kč od 11. 6. 1997 do zaplacení, řízení ohledně částky 71.250,- Kč s příslušenstvím zastavil a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči státu. Rozhodl tak o nároku žalobkyně na náhradu za poškození zdraví, k němuž došlo dne 16. 8. 1993 při dopravní nehodě osobního automobilu řízeného žalovaným, kdy žalobkyně jako spolujezdkyně utrpěla těžký úraz, v důsledku něhož byla bezprostředně hospitalizována v nemocnici v Boskovicích a poté od 26. 8. 1993 do 1. 10. 1993 v Úrazové nemocnici v B. Dne 16. 6. 1999 se žalobkyně podrobila na oční klinice fakultní nemocnice v B. operaci pravého oka. Soud prvního stupně z provedeného dokazování, zejména znaleckých posudků soudem ustanovených znalců Doc. MUDr. S. S., CSc., a MUDr. R. M., CSc., a z jejich výpovědi, vzal za prokázané, že léčení žalobkyně bylo ukončeno v roce 1994 po stabilizaci jejího zdravotního stavu, včetně oční choroby. Žalobkyně se v roce 1999 podrobila operaci pravého oka, která však nebyla nutná, a záleželo jen na žalobkyni, zda, případně kdy, tuto operaci podstoupí. Dále bylo zjištěno, že trestním příkazem Okresního soudu v Blansku ze dne 28. 1. 1994, č. j. 1 T 288/93 - 72, byl žalovaný odsouzen pro trestný čin ublížení na zdraví a trestný čin ohrožení pod vlivem návykové látky, kterého se dopustil dne 16. 8. 1993 tím, že po požití nezjištěného množství alkoholu při řízení osobního automobilu, nepřizpůsobil rychlost jízdy vozidla, sjel mimo vozovku, kde havaroval do stromu, následkem čehož jeho spolujezdec Josef Hoferek utrpěl středně těžké zranění; ve vztahu k žalobkyni jako další spolujezdkyni toto jednání žalovaného předmětem trestního řízení nebylo a žalobkyně se jako poškozená se svým nárokem na náhradu škody v tomto řízení nepřipojila. Soud prvního stupně přisvědčil námitce promlčení, neboť byl-li zdravotní stav žalobkyně, včetně oční choroby, stabilizován již v roce 1994 natolik, že v té době mohlo být poprvé provedeno ohodnocení bolestného a vyčíslení škody (o osobě škůdce žalobkyně věděla ode dne, kdy k dopravní nehodě došlo), a uplatnila-li žalobkyně tento nárok u soudu až v roce 1997, došlo k uplynutí dvouleté subjektivní promlčecí doby podle §106 odst. 1 obč. zák.; okolnost, kdy se žalobkyně podrobila oční operaci, není pro určení počátku běhu promlčecí doby významná, rozhodující je pouze doba ukončení jejího léčení. Soud prvního stupně žalobě nevyhověl ani ohledně nároku na náhradu za ztížení společenského uplatnění, neboť ze znaleckého posudku znalce MUDr. R. M., CSc., vyplynulo, že její současný zdravotní stav ji nikterak v běžném životě neomezuje; pokud žalobkyně tvrdila, že chtěla v budoucnu studovat, pak nedoložila podání přihlášky na vysokou škodu ani snahu pokračovat ve studiu.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 7. 7. 2003, č. j. 44 Co 289/2001 - 144, změnil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na bolestném částku 4.020,- Kč, jinak jej v tomto výroku a ve výrocích o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně ve vztahu mezi účastníky a vůči státu potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vycházel ze skutkových zjištění okresního soudu a - vyjma posouzení námitky promlčení ve vztahu k nároku žalobkyně na náhradu bolestného za operaci pravého oka provedenou jí v roce 1999 - se ztotožnil i s jeho závěry právními. Dovodil, že k promlčení uvedeného nároku nedošlo, neboť nemohl vzniknout dřív, než \"při této operaci\", a skutečnost, že k ní mohlo dojít i dříve, není právně významná. Při určení výše odškodnění za bolest vycházel odvolací soud ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, přičemž základní bodové ohodnocení zvýšil na dvojnásobek, a žalobkyni proto přiznal částku 4.020,- Kč. Ohledně dalších nároků uplatněných žalobkyní pak shodně se soudem prvního stupně dovodil, že žalobkyně je mohla uplatnit již v době, kdy bylo ukončeno léčení veškerých zdravotních problémů, které jí v souvislosti s dopravní nehodou vznikly (s výjimkou uvedené oční vady). Žalobkyni proto nic nebránilo podat žalobu v příslušné lhůtě, a to bez ohledu na to, zda ještě uvedená oční vada přetrvávala či nikoliv. Rovněž nárok na náhradu za ztížení společenského uplatnění mohla žalobkyně uplatnit po skončení léčby poranění nesouvisejících se zmíněnou oční operací. Kromě toho žalobkyně ohledně tohoto nároku netvrdila ani neprokázala, zda se alespoň o studium na vysoké škodě zajímala, měla podanou přihlášku, konala přijímací zkoušky apod.
Proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve vztahu k zamítnutí žaloby ohledně odškodnění bolestného podala žalobkyně dovolání z důvodů podle §241a odst. 2 písm. b) a §241a odst. 3 o. s. ř. a soudům obou stupňů vytýká, že nezjistily správně skutkový stav věci a že provedené důkazy ohledně počátku běhu subjektivní promlčecí doby nesprávně hodnotily. Nesouhlasí se závěrem soudů obou stupňů, že její léčení bylo ukončeno v roce 1994, kdy se zdravotní stav, včetně oční choroby, stabilizoval, a že již v té době mohlo být poprvé stanoveno bodové ohodnocení bolestného, jak uvedl znalec MUDr. R. M., CSc., ve svém znaleckém posudku z oboru zdravotnictví, odvětví chirurgie - ortopedie a traumatologie, neboť tento závěr je v rozporu se závěrem znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví oční lékařství, znalce Doc. MUDr. S. S., CSc., který před soudem prvního stupně uvedl, že v chorobopisu žalobkyně je v souvislosti s poškozením zdraví, které utrpěla jako následek předmětné dopravní nehody, zaznamenáno i ochrnutí okohybných svalů. Dovolatelka poukazuje na to, že toto postižení má určitý vývoj, že u ní se projevilo dvojitým viděním a v červnu 1999 jí přivodilo změny na krční páteři. Její léčení proto nemohlo být ukončeno (a bolestné vyčísleno) již v roce 1994, kdy měl být její zdravotní stav stabilizován. Se závěrem naposledy uvedeného znalce se však soudy nevypořádaly a vycházely jen z výpovědi znalce MUDr. R. M., CSc., která je navíc v rozporu se závěry jeho písemného znaleckého posudku. Z těchto důvodů má dovolatelka za to, že v daném případě má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam. Za nesprávné rovněž považuje výroky o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky i vůči státu, neboť rozhodnutí v posuzované věci záleželo na znaleckém posouzení. Podle obsahu dovolání žalobkyně navrhla, aby rozsudek odvolacího soudu byl v potvrzujícím výroku a ve výrocích o nákladech řízení zrušen (a v tomto rozsahu i rozsudek okresního soudu) a aby věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný ve svém písemném vyjádření k dovolání navrhl, aby dovolání žalobkyně bylo odmítnuto, případně zamítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátem, přezkoumal napadený rozsudek odvolacího soudu podle §242 o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2001 a dospěl k závěru, že dovolání v daném případě není přípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje ust. §237 o. s. ř.
Podle §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písm. b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Žalobkyně napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu ve výroku o věci samé, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, a nejde o případ, že by v této věci bylo soudem prvního stupně rozhodováno poté, co by jeho předchozí rozhodnutí bylo zrušeno [§237 odst. 1 písm. b)]. Zbývá proto posoudit přípustnost dovolání podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu. Právním posouzením je činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje ze skutkového zjištění, jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti.
Závisí-li přípustnost dovolání na úvaze dovolacího soudu o tom, zda napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, nemůže být způsobilým dovolacím důvodem námitka, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (srov. ust. §241a odst. 3 o. s. ř.).
V posuzované věci žalobkyně sice v dovolání uvedla, že napadené rozhodnutí má podle jejího přesvědčení po právní stránce zásadní význam, z obsahu jejího dovolání (z vylíčení důvodů dovolání) je však zřejmé, že nesouhlasí se skutkovými zjištěními, z nichž vyplývá skutkový závěr, na jehož podkladě odvolací soud rozhodl. Pokud dovolatelka nepovažuje za správný závěr odvolacího soudu, že její léčení bylo ukončeno v roce 1994, kdy poprvé mohlo být provedeno ohodnocení bolestného a vyčíslení škody za poškození jejího zdraví v souvislosti s dopravní nehodou, k níž došlo dne 16. 8. 1993 (vyjma očního postižení, pro něž se v roce 1999 podrobila operaci pravého oka, za níž jí byla odvolacím soudem přiznána náhrada bolestného v částce 4.020,- Kč, a v tomto rozsahu byl zamítavý rozsudek soudu prvního stupně rozsudkem odvolacího soudu změněn), a soudům obou stupňů vytýká, že se nevypořádaly se závěry vyžádaných znaleckých posudků, je zřejmé, že nesouhlasí se skutkovými zjištěními, z nichž rozsudek odvolacího soudu vychází. Podstatou jejích námitek je nesouhlas s tím, jak byl na základě provedených důkazů zjištěn skutkový stav věci. Protože dovolatelka nezpochybňuje právní závěry odvolacího soudu, nýbrž skutkový závěr, který byl podkladem pro právní posouzení věci, nejedná se o námitku nesprávného řešení otázky právní, ale o námitku nesprávnosti skutkových zjištění, tedy o dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., neboť právě ten slouží k nápravě případného pochybení, spočívajícího v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Rovněž námitka nesprávného hodnocení provedených důkazů je dovolacím důvodem podle §241a odst. 3 o. s. ř. Z tohoto důvodu nemůže být přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založena.
Dovolání proti výrokům o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči státu, jež mají povahu usnesení (§167 odst. 1 o. s. ř.), zákon nepřipouští (srov. §238a a §239 o. s. ř.).
Z uvedeného vyplývá, že dovolání žalobkyně není přípustné; Nejvyšší soud ČR je proto podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. neboť žalovaný má právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení, které sestávají z odměny za zastoupení advokátem za 1 úkon (vyjádření dovolání) v částce 3.360,- Kč (odměna z částky určené podle §2 odst. 1 vyhl. č. 484/2000 Sb., ve znění vyhl. č. 49/2001 Sb., vypočtená podle §3 odst. 1 bod 5, §10 odst. 3 a §16 vyhlášky a snížená na polovinu podle §18 odst. 1 vyhlášky a podle §14 odst. 1 a §15 vyhlášky o dalších 50% odměny) a z náhrady hotových výdajů podle §13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb. v částce 75,- Kč, celkem tedy 3.435,- Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 2. září 2004
JUDr. Olga Puškinová, v.r.
předsedkyně senátu