ECLI:CZ:NS:2004:25.CDO.356.2003.1
sp. zn. 25 Cdo 356/2003
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudkyň JUDr. Marty Škárové a JUDr. Olgy Puškinové v právní věci žalobkyně N. spol. S. J., zastoupené advokátem, proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti ČR, o zaplacení částky 133.968,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 9 C 84/2000, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. června 2001, č. j. 25 Co 24/2001-42, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 19. června 2001, č. j. 25 Co 24/2001-42, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 31. července 2000, č. j. 9 C 84/2000-10, s výjimkou výroku o zamítnutí žaloby ohledně částky 46.698,- Kč, se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 10 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 31. 7. 2000, č. j. 9 C 84/2000-10, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 87.270,- Kč, ohledně částky 46.698,- Kč žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že v roce 1986 bylo zahájeno trestní stíhání člena žalující náboženské společnosti J. Š., které bylo podle tehdy účinného ustanovení §172 odst. 1 písm. d) tr. řádu zastaveno v důsledku amnestie prezidenta republiky ze dne 27. 10. 1988. Při domovní prohlídce dne 24. 9. 1986 v bytě a garáži bylo obviněnému odňato větší množství potištěného i čistého papíru. Obvodní soud pro Prahu 10 usnesením ze dne 31. 5. 1989, sp. zn. Nt 508/89, rozhodl, že 2.320 balíků kancelářského papíru formátu A4 a 52 balíků potištěného papíru se zabírá a že jejich vlastníkem se stává stát; stížnost J. Š. proti tomuto usnesení Městský soud v Praze usnesením ze dne 27. 6. 1989, sp. zn. 4 To 186/89, zamítl. Nejvyšší soud sice usnesením ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. 2 Tzn 26/97, stížnost pro porušení zákona ve prospěch J. Š. zamítl, nicméně s poukazem na ustanovení §33 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, dovodil, že obě citovaná usnesení byla zrušena ze zákona. Obvodní soud pro Prahu 10 usnesením ze dne 10. 12. 1997, sp. zn. Nt 508/89, zamítl původní návrh tehdejšího prokurátora pro Prahu 10 ze dne 3. 4. 1989 na zabrání kancelářského papíru, čistého i potištěného, v hodnotě 61.538,46 Kč (usnesení nabylo právní moci dne 16. 12. 1999). Papír však nebyl vrácen, neboť byl v mezidobí při skladování zničen (nepoužitelnost papíru vlivem vlhka a působení myší byla konstatována ke dni 14. 10. 1991) a balíky byly vyvezeny na skládku. Soud dovodil objektivní odpovědnost státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem při nakládání s dočasně odňatým majetkem podle ustanovení §18 zákona č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem, neboť věci, které stát odňal J. Š. v roce 1986, měly být řádným uložením chráněny proti poškození tak, aby nebylo případně zmařeno některé z opatření podle §80 odst. 1 tr. řádu, tj. možnost vrácení věci. V příčinné souvislosti s tímto nesprávným úředním postupem orgánu státu vznikla škoda, jejíž výši určil soudní znalec již pro účely tehdejšího trestního řízení částkou 61.538,- Kč (v celkové přisouzené částce 87.270,- Kč je zahrnut i úrok z prodlení ve výši 16% z této částky za dobu od 1. 7. 1997 do 31. 5. 2000). Tato škoda vznikla podle soudu žalobkyni, která byla od 1. 9. 1993 registrována podle zákona č. 308/1991 Sb., o svobodě náboženské víry a postavení církví a náboženských společností, jako státem uznaná společnost s právní subjektivitou. Již v trestním řízení J. Š. vypověděl, že papír nakupoval pro společnost, které byl a je členem, a protože i další členové společnosti poskytovali v její prospěch na náboženskou činnost dobrovolné příspěvky, které považovali za majetek společnosti v mravním i právním slova smyslu, šlo podle jejich vůle o vlastnictví žalobkyně s tím, že ke konvalidaci původní překážky darování ve prospěch právně neexistující společnosti došlo v okamžiku její registrace státem. Soud neshledal důvodnou námitku promlčení vznesenou žalovanou s odůvodněním, že J. Š. se oficiálně o zničení věcí mohl dozvědět až v červnu 1998 ze sdělení státního zastupitelství, žaloba byla přitom podána dne 2. 6. 2000, tedy před uplynutím promlčecí doby.
K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 19. 6. 2001, č. j. 25 Co 24/2001-42, rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku a ve výroku o náhradě nákladů řízení potvrdil, rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení a připustil dovolání k otázce, „zda majetek právnické osoby státem zabraný v době, kdy tato nebyla platně registrována, je možno po opětovné registraci vydat, v případě nemožnosti vydání odškodnit podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, nebo zda je nutno postupovat podle zákona č. 82/1998 Sb. (příp. zákona č. 58/1969 Sb.)“. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně a k odvolacím námitkám doplnil, že žalobkyně byla státem uznanou náboženskou společností v době před druhou světovou válkou a v době po ní, pouze v průběhu války a po roce 1949 byla její činnost zakázána politickými režimy, které jsou označovány za protiprávní (zákon č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a odporu proti němu). Stát již 29. 12. 1989 vzal na vědomí, že žalobkyně obnovuje svou činnost, žádost o její registraci byla evidována u Ministerstva kultury ČSR od 19. 1. 1990, přičemž ze žádosti vyplývá právní kontinuita s předchozím obdobím, a podle odvolacího soudu k zaregistrování došlo až dne 1. 9. 1993 pouze proto, že registrační řízení mohlo být zahájeno až po přijetí zákona č. 308/1991 Sb. Soud prvního stupně tedy důvodně považoval předmětný papír za majetek náboženské společnosti a škoda v důsledku jeho zničení vznikla žalobkyni (v průběhu doby od 24. 9. 1986 do 29. 10. 1991) právě s ohledem na to, že jednotliví členové náboženské společnosti poskytovali dobrovolné příspěvky na náboženskou činnost a tedy i na zakoupení papíru, který měl k tomuto účelu sloužit. Odvolací soud konečně dovodil, že uplatněný nárok nelze posoudit podle zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, neboť jde o nárok na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem.
Proti tomuto rozsudku podala žalovaná dovolání, které odůvodňuje podle ustanovení §241 odst. 3 písm. d) o.s.ř. Dovolatelka především namítá nedostatek aktivní legitimace žalobkyně v řízení, neboť nebyla prokázána právní kontinuita současné žalobkyně se spojením osob, které poskytly finanční prostředky. V době, kdy došlo k nesprávnému úřednímu postupu, nebyla žalobkyně platně registrována a nemohla být subjektem právních vztahů. Právní subjektivitu (včetně práva nabývat majetek) má společnost až od 1. 9. 1993 a pokud jí poskytovaly před tímto datem různé osoby dary, poskytovaly dary společnosti právně neexistující. Podle žalované proto trvá pochybnost, zda žalobkyně je tím subjektem, kterému vznikla škoda. Samotná skutečnost, že společnost se ke kontinuitě jednostranně přihlásila v žádosti Ministerstva kultury o registraci, není právním aktem, který by tento právní stav deklaroval. Dovolatelka tedy nepovažuje za prokázané, že v daném případě existuje právní kontinuita, která by zakládala aktivní legitimaci žalobkyně; domnívá se, že soudy nepostupovaly ve shodě s platnými právními předpisy, jestliže upřednostnily morální aspekt tohoto problému. Dále namítá, že soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, protože na tento případ odpovědnosti za škodu je třeba aplikovat ustanovení zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích. Rozhodnutí o odnětí majetku i celé trestní stíhání bylo nepochybně politicky motivováno, šlo o klasický případ politické persekuce skupiny obyvatel. Na zmírnění následků majetkových a jiných křivd způsobených úkony a postupy orgánů státu v období let 1948 - 1989 se vztahuje zákon o mimosoudních rehabilitacích, přičemž zákonodárce nezastírá, že v dnešní době již není v silách státu napravit veškeré křivdy způsobené minulým politickým režimem. V daném případě se podle dovolatelky nejednalo o pouhý nesprávný úřední postup orgánů státu, ale domnívá se, že nešlo ani o takový případ, aby mohlo být postupováno podle obecných ustanovení o náhradě škody. Má za to, že Ministerstvo spravedlnosti není pro dané řízení orgánem příslušným k zastupování státu, existuje-li pro posouzení případu speciální předpis (zákon o mimosoudních rehabilitacích). Dovolatelka proto navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a vrátil mu věc k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve vyjádření uvedla, že s námitkou příslušnosti žalované k zastupování státu se již soudy vypořádaly a dovolání k této otázce navíc nebylo připuštěno. Podobně je tomu s otázkou postupu podle obecných ustanovení o náhradě škody. K aktivní legitimaci ve sporu uvedla, že S. J. byli za první republiky a potom znovu v roce 1945 řádně registrováni, podle zákona č. 134/1867 ř. z., když zákonný postup pro registraci církví a náboženských společností byl poprvé rámcově stanoven až v roce 1991 a specifikován v roce 1992. Jak dovodil již odvolací soud, důvodem, proč žalobkyně nebyla v roce 1986 registrována, je výlučně represe minulého režimu a při posuzování celého případu je třeba přihlédnout k zákonu č. 198/1993 Sb. o protiprávnosti komunistického režimu, který žalovaná zcela přehlíží.
Podle ustanovení části dvanácté, hlavy I, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, se dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (1. 1. 2001) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů.
Vzhledem k tomu, že dovoláním napadený rozsudek byl vydán po řízení provedeném podle občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb., tedy podle předpisu dosavadního (rozsudek soudu prvního stupně byl vydán dne 31. 7. 2000, tedy před účinností zákona č. 30/2000 Sb.), Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) dovolání projednal a rozhodl o něm podle dosavadních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 1. 2001 - dále jen „o.s.ř.“). Po zjištění, že dovolání bylo proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., přezkoumal napadený rozsudek odvolacího soudu a dospěl k závěru, že dovolání, které je přípustné podle ustanovení §239 odst. 1 o.s.ř., je opodstatněné.
Odvolací soud správně posoudil nárok na náhradu škody uplatněný žalující náboženskou společností, která nebyla účastníkem trestního řízení, při němž došlo k odnětí předmětných zásob papíru J. Š., podle zákona č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem. Důvodně nepostupoval podle zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, jehož smyslem je zajistit za podmínek stanovených zákonem rehabilitaci fyzických osob postižených trestním stíháním (podle ustanovení §1 odst. 1 účelem zákona je zrušit odsuzující soudní rozhodnutí za činy, které v rozporu s principy demokratické společnosti respektující občanská politická práva a svobody zaručené ústavou a vyjádřené v mezinárodních dokumentech a mezinárodních právních normách zákon označoval za trestné, umožnit rychlé přezkoumání případů osob takto protiprávně odsouzených v důsledku porušování zákonnosti na úseku trestního řízení, odstranit nepřiměřené tvrdosti v používání represe, zabezpečit neprávem odsouzeným osobám společenskou rehabilitaci a přiměřené hmotné odškodnění a umožnit ze zjištěných nezákonností vyvodit důsledky proti osobám, které platné zákony vědomě nebo hrubě porušovaly), zatímco žalobkyně je právnickou osobou a tento zákon (a tedy s přihlédnutím k ustanovení §23 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb. ani zákon č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích) na jí uplatněný nárok nedopadá.
Odvolací soud dospěl ve shodě se soudem prvního stupně ke správnému závěru, že za škodu, která vznikla zničením věcí odňatých obviněnému v rámci trestního řízení a převzatých do úschovy, odpovídá stát z titulu nesprávného úředního postupu podle §18 zákona č. 58/1969 Sb. Dovolací soud však nesouhlasí s dalším jeho závěrem, že osobou oprávněnou uplatnit takový nárok je i právnická osoba (v daném případě náboženská společnost), která sice v době odnětí věcí ani v době jejího zničení neměla způsobilost mít práva a povinnosti, nicméně věci jí byly dedikovány fyzickými osobami hlásícími se k její ilegální činnosti.
Ustanovení §18 zákona zakládá objektivní odpovědnost státu (bez ohledu na zavinění), jíž se nelze zprostit a která předpokládá současné splnění tří podmínek: 1) nesprávný úřední postup, 2) vznik škody a 3) příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem a vznikem škody. Definici nesprávného úředního postupu zákon nepodává; z obsahu tohoto pojmu však vyplývá, že podle konkrétních okolností může jít o jakoukoli činnost spojenou s výkonem pravomocí státního orgánu, dojde-li při ní nebo v jejím důsledku k porušení pravidel předepsaných právními normami pro počínání státního orgánu nebo k porušení pořádku určeného povahou a funkcí postupu.
Účelem institutu vydání (§78 tr. ř.) a odnětí (§79 tr. ř.) věci v trestním řízení je umožnit orgánům činným v trestním řízení převzít a zajistit věci důležité pro trestní řízení; neslouží-li však zajištěné věci nadále tomuto účelu, musí být vráceny tomu, kdo je vydal nebo komu byly odňaty, případně tomu, o jehož právu na věci není pochyb (§80 tr. ř.). Má-li příslušný orgán dostát tomuto požadavku, jímž se poměřuje správnost jeho úředního postupu, musí přizpůsobit způsob uskladnění věcí po dobu jejich zajištění charakteru věcí a jejich vlastnostem. Věci podléhající nepříznivým povětrnostním vlivům proto například nemohou být uskladněny v nechráněných prostorách. Stejně tak věci, které mohou být vzhledem ke svým vlastnostem i v uzavřených prostorách poškozeny, např. vlivem vlhkosti či působením drobných hlodavců, musí být uskladněny (zaopatřeny) tak, aby případný vliv uvedených okolností byl vyloučen (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 6. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1629/2000, publikovaný pod č. 54 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2003).
Odvolací soud tedy správně shledal nesprávný úřední postup orgánu státu v tom, že věci, které byly odňaty obviněnému J. Š. v rámci trestního řízení, podlehly v době úschovy zkáze a nemohly být vráceny oprávněné osobě. K tomu, aby byly podmínky odpovědnosti státu vůči žalobkyni naplněny, je však zapotřebí, aby byl splněn i předpoklad vzniku škody na její straně. Protože zákon č. 58/1969 Sb. obsahující zvláštní úpravu odpovědnosti za škodu způsobenou orgánem státu blíže nedefinuje pojem škody ani neupravuje rozsah její náhrady, je třeba v této otázce vycházet z ustanovení §442 obč. zák.
Podle §442 odst. 1 obč. zák. hradí se skutečná škoda a to, co poškozenému ušlo (ušlý zisk).
Škodou zákon míní újmu, která nastala (projevuje se) v majetkové sféře poškozeného (spočívá ve zmenšení jeho majetkového stavu) a je objektivně vyjádřitelná všeobecným ekvivalentem, tj. penězi, a je tedy napravitelná poskytnutím majetkového plnění, především penězi. Skutečnou škodou je nutno rozumět takovou újmu, která znamená zmenšení majetkového stavu poškozeného oproti stavu před škodnou událostí a která představuje majetkové hodnoty, jež je třeba vynaložit k uvedení věci do předešlého stavu. Ušlý zisk je v podstatě ušlým majetkovým prospěchem a spočívá v nenastalém zvětšení (rozmnožení) majetku poškozeného, které bylo možno - kdyby nebylo škodné události - důvodně očekávat s ohledem na pravidelný běh věcí (stanovisko bývalého Nejvyššího soudu ČSSR Cpj 87/70, publikované pod č. 55 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1971).
V posuzovaném případě není sporu o tom (dovolatelka ostatně skutkový stav věci ani jeho právní posouzení v této otázce nezpochybňuje), že škoda (skutečná škoda) na věci vznikla tím, že ke dni 14. 10. 1991 bylo zničeno a v rozporu s ustanovením §80 tr. ř. nemohlo být vráceno 2.320 balíků kancelářského papíru formátu A4 a 52 balíků potištěného papíru, které odňaly orgány činné v trestním řízení obviněnému J. Š. Dovolatelce je třeba přisvědčit v tom, že žalobkyně není ve sporu aktivně věcně legitimována, neboť není nositelem práva plynoucího z hmotněprávní úpravy z toho důvodu, že popsaným nesprávným úředním postupem jí nevznikla škoda. Žalující N. spol. S. J. byla registrována rozhodnutím Ministerstva kultury České republiky ze dne 1. 9. 1993, sp. zn. 8475/93, podle ustanovení §10 odst. 1, §16 odst. 1 a §4 odst. 4 zákona č. 308/1991 Sb., o svobodě náboženské víry a postavení církví a náboženských společností, a to ke dni 1. 9. 1993, kdy také získala postavení právnické osoby ve smyslu ustanovení §4 odst. 3 citovaného zákona. V době před tímto datem nepatřila žalující společnost mezi státem uznané církve a náboženské společnosti a neměla právní subjektivitu ve smyslu zákona č. 218/1949 Sb., o hospodářském zabezpečení církví a náboženských společností státem, ve znění zákona č. 88/1950 Sb. Je proto zřejmé, že žalobkyně nabyla způsobilosti mít práva a povinnosti podle §18 odst. 1 obč. zák. až ke dni 1. 9. 1993 a že tedy věci, které z příspěvků dalších stoupenců učení svědků Jehovových nashromáždil v období do roku 1986 J. Š., nemohly z tohoto objektivně existujícího důvodu být v jejím vlastnictví, a to bez ohledu na to, s jakými představami a za jakým účelem jednotliví přispěvatelé shromáždili v rukou J. Š. finanční prostředky. Žalobkyně ani v okamžiku zničení předmětných věcí nemohla vlastnit žádný majetek a o hodnotu těchto věcí se proto nemohl zmenšit její majetkový stav; na její straně tak škoda nevznikla.
Na tomto závěru nic nemůže změnit ani okolnost, že právní postavení žalobkyně před nabytím účinnosti zákona č. 308/1991 Sb. bylo ovlivněno represivním postojem společenského zřízení, které nerespektovalo svobodu náboženského vyznání a neumožnilo stoupencům náboženského učení označovaného podle S. J., aby legálně založili církev či náboženskou společnost nadanou právní způsobilostí. I když ani v době, kdy toto učení bylo zakázáno, nepřestala skupina osob označujících se za S. J. vyvíjet aktivní náboženskou činnost a sdružovala se v zákonem neuznávaném společenství, nelze z toho dovodit, že by na základě toho existoval právní subjekt odlišný od jednotlivých členů, jestliže tehdy platný právní řád jeho existenci neumožňoval. Zákon č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu, ačkoliv v ustanovení §3 označil za legitimní, spravedlivý, morálně oprávněný a hodný úcty odpor občanů proti tomuto režimu (např. jednotlivě či ve skupině na základě demokratického přesvědčení náboženského), nezměnil nic na tehdejší hmotněprávní úpravě podmínek vzniku a existence právnických osob a nedává tak podklad k závěru o tom, že právně neexistující subjekt mohl mít práva a povinnosti.
Dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. d) o.s.ř. je tedy naplněn; Nejvyšší soud České republiky proto rozsudek odvolacího soudu zrušil (§243b odst. 1 část věty za středníkem o.s.ř.). Vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, byl i tento rozsudek s výjimkou výroku o zamítnutí žaloby ohledně částky 46.698,- Kč zrušen a věc byla v tomto rozsahu vrácena Obvodnímu soudu pro Prahu 10 k dalšímu řízení (§243b odst. 2 věta druhá o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243d odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. května 2004
JUDr. Petr Vojtek, v. r.
předseda senátu