ECLI:CZ:NS:2004:25.CDO.580.2004.1
sp. zn. 25 Cdo 580/2004
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobce J. K., zastoupeného advokátem, proti žalované České republice – ministerstvu vnitra ČR, se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 3, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 4 C 27/2000, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. října 2003, č. j. 17 Co 416/2003-108, takto:
I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 7. října 2003, č. j. 17 Co 416/2003-108, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 20. 3. 2003, č. j. 4 C 27/2000-92, se zrušují a řízení se zastavuje.
II. Po právní moci tohoto rozhodnutí bude věc postoupena Ministerstvu vnitra ČR, se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 3.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Žalobce uplatnil proti státu - Ministerstvu vnitra nárok na zaplacení odchodného v částce 58.000,- Kč, náhrady za ztrátu na výdělku v částce 300.000,- Kč, příspěvku za službu za období od 1. 10. 1991 do 31. 12. 2002 a na poskytování tohoto příspěvku od 1. 1. 2003 nadále z titulu náhrady škody způsobené nesprávným úředním postupem s odůvodněním, že dne 30. 9. 1991 byl rozkazem ředitele Správy Středočeského kraje Policie ČR ve věcech personálních č. 608/1991 okamžitě zrušen jeho služební poměr k Policii ČR z důvodů porušení přísahy, neboť dne 15. 9. 1991 bylo proti němu zahájeno trestní stíhání. Následně byl žalobce pravomocným rozsudkem soudu dne 25. 4. 1995 zproštěn v celém rozsahu obžaloby. Žalovaný jednal nesprávně a protiprávně, když okamžitě zrušil jeho služební poměr k Policii, tomu předcházelo nezákonné rozhodnutí Inspekce MV ČR a Vojenské obvodové prokuratury v P. a v důsledku nezákonných rozhodnutí a navazujícím nesprávným úředním postupem žalovaného byl žalobce poškozen nevyplacením tzv. odchodného, ztrátou na mzdě a nepřiznáním příspěvku za službu.
Obvodní soud pro Prahu 7 rozsudkem ze dne 20. 3. 2003, č. j. 4 C 27/2000-92, žalobu na zaplacení částky 874.000,- Kč s příslušenstvím a o příspěvek na náhradu za službu od 1. 1. 2003 zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Uplatněný nárok žalobce soud posoudil podle zákona č. 58/1969 Sb. a dospěl k závěru, že je důvodná žalovaným vznesená námitka promlčení nároku na náhradu škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím a nesprávným úředním postupem státu.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 7. 10. 2003, č. j. 17 Co 416/2003-108, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku ve věci samé ohledně částky 874.000,- Kč potvrdil, ohledně požadavku od 1. 1. 2003 jej potvrdil ve znění, že se zamítá žaloba, kterou se žalobce domáhal plnění ve výši 6.000,- Kč měsíčně od 1. 1. 2003 nadále, dále jej potvrdil ve výroku o náhradě nákladů řízení a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Se soudem prvního stupně se ztotožnil v tom, že uplatněný nárok na náhradu škody, dovozovaný z rozhodnutí o okamžitém zrušení služebního poměru, které bylo žalobci doručeno, je třeba posoudit jako nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím a nikoliv nesprávným úředním postupem. Protože toto rozhodnutí nebylo zrušeno, nelze nárok na náhradu takto vzniklé škody uplatnit ve smyslu §4 zákona č. 58/1969 Sb. a vzhledem k tomu, že nárok není dán, nezabýval se již otázkou jeho promlčení.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání. Uvádí, že byl finančně poškozen a toto poškození trvá, neboť mu není vyplácen příplatek za službu, na který by měl ze zákona nárok až do roku 2009. Jedinou příčinou je protiprávní jednání MV ČR. V souladu se zásadou presumpce neviny měl být postaven mimo službu a nikoliv okamžitě propuštěn, jak se stalo, a není jeho vinou, že soud ukončil trestní řízení až po čtyřech letech a že služební předpisy Policie ČR umožňovaly nápravu pouze v tříleté lhůtě. Postup žalovaného v daném případě hrubě porušil zásadu presumpce neviny podle čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení, zastoupeným advokátem ve smyslu ust. §241 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení §237 o. s. ř.
Podle ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
V posuzovaném případě žalobce dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, jedná se tedy o to, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají – srov. ust. §241a odst. 3 o. s. ř.), a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu. Právním posouzením ve smyslu ust. §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. je činnost soudu, při níž soud aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje ze skutkového zjištění, jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti.
Rozsudek odvolacího soudu vychází z právního závěru, že žalobcem uplatněný nárok je nárokem podle zákona č. 58/1969 Sb., avšak nelze jej přiznat, protože rozhodnutí (zde okamžité zrušení služebního poměru žalobce k Policii ČR), jímž byla tvrzená újma žalobci způsobena, nebylo zrušeno a nebyla tak splněna podmínka stanovená v §4 zákona č. 58/1969 Sb. pro uplatnění nároku na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím.
Právní posouzení odvolacího soudu, na němž byl založen výsledek sporu, tj. aplikace zákona č. 58/1969 Sb. na nárok uplatněný žalobou, činí jeho rozhodnutí po právní stránce zásadně významným. Věcné posouzení uplatněného nároku soudem z hlediska hmotného práva zahrnuje v sobě totiž i bez výslovného vyjádření kladný závěr o existenci pravomoci soudu, a protože posouzení uvedené otázky bylo pro rozhodnutí projednávané věci významné, představuje napadený rozsudek odvolacího soudu z tohoto hlediska rozhodnutí, které má po právní stránce zásadní význam. Dovolací soud proto dospěl k závěru, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu je v tomto směru podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné.
Podle ustanovení §7 odst. 1 o. s. ř. v občanském soudním řízení projednávají a rozhodují soudy věci, které vyplývají z občanskoprávních, pracovních, rodinných, družstevních, jakož i obchodních vztahů, pokud je podle zákona neprojednávají a nerozhodují o nich jiné orgány.
Podle ustanovení §7 odst. 3 o. s. ř. (ve znění účinném od 1. 1. 2003, tj. poté, co nabyl účinnosti zákon č. 151/2002 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím soudního řádu správního) jiné věci projednávají a rozhodují soudy v občanském soudním řízení, jen stanoví-li to zákon.
V dané věci je třeba vycházet z toho, že žalobce jako bývalý policista uplatňuje nároky, jež mu měly vzniknout v souvislosti s okamžitým zrušením jeho služebního poměru u Policie ČR. Tento právní vztah není soukromoprávním vztahem, ale služebním poměrem, vykazujícím typické znaky poměru veřejnoprávního. Služební poměr policisty je právním poměrem státně zaměstnaneckým, který vzniká a končí mocenským aktem služebního funkcionáře.
Plnění, na něž má policista nárok po ukončení služebního poměru u Policie ČR, upravuje zvláštní zákon. Nárok na odchodné a na příspěvek za službu byly upraveny v zákoně č. 100/1970 Sb., o služebním poměru příslušníků Sboru národní bezpečnosti, a jsou upraveny i v zákoně č. 186/1992 Sb., o služebním poměru příslušníků policie České republiky (účinném od 1. 7. 1992), jako nároky související se skončením služebního poměru, a rovněž nárok na vyplácení peněžité částky představující rozdíl mezi služebním příjmem, kterého žalobce v minulosti dosahoval, a příjmem dosahovaným po propuštění (platové vyrovnání), je součástí náležitostí, na něž má policista nárok v souvislosti se skončením služebního poměru podle zvláštního zákona (srov. přechodné ustanovení §157 odst. 3 zákona č. 186/1992 Sb.).
Podle ustanovení §2 odst. 2, části první, věty před středníkem, zákona č. 186/1992 Sb., o služebním poměru příslušníků Policie České republiky, jménem policie jedná a rozhoduje ve věcech služebního poměru podle tohoto zákona ministr vnitra České republiky (dále též jen ministr) a v rozsahu jím stanoveném další funkcionáři (dále též jen „služební funkcionář“).
Protože k projednání a rozhodování věcí vzniku, změny či zániku služebního poměru policistů a nároků s existencí či zánikem služebního poměru souvisejících je dána pravomoc ministra vnitra České republiky a v rozsahu jím stanoveném pravomoc dalších služebních funkcionářů, a to i v případech, kdy služební poměr skončil, a není zde speciální zákonné ustanovení, jež by založilo soudní pravomoc, nenáleží tyto věci do pravomoci soudů.
Ostatně k závěru o nedostatku pravomoci soudu v těchto věcech dospěla soudní praxe již v minulosti (srov. např. usnesení NS ČR ze dne 28. 5. 1998, sp. zn. 2 Cdon 949/97, uveřejněné v časopise Soudní judikatura roč. 1998, č. 22, pod poř. č. 162, usnesení NS ČR ze dne 14. 1. 2003, sp. zn. 21 Cdo 1270/2002, usnesení NS ČR ze dne 25. 3. 2004, sp. zn. 25 Cdo 415/2004).
Nárok na odchodné, příspěvek za službu a na platové vyrovnání, jakožto nároky vyplývající z ukončení služebního poměru, jsou z hlediska ustanovení §7 o. s. ř. „jinou věcí“, nikoli věcí vyplývající ze soukromoprávního (občanskoprávního, pracovněprávního či jiného) vztahu, přičemž není rozhodující, jak po právní stránce žalobce svůj nárok kvalifikoval (tj. jako nárok podle zákona 58/1969 Sb.), nýbrž rozhodující jsou skutková tvrzení, jimiž je nárok odůvodněn a která jej charakterizují po právní stránce.
Podle ust. §103 o. s. ř. kdykoli za řízení přihlíží soud k tomu, zda jsou splněny podmínky, za nichž může rozhodnout ve věci samé (podmínky řízení).
Podle ust. §104 odst. 1 o. s. ř. jde-li o takový nedostatek podmínky řízení, který nelze odstranit, soud řízení zastaví. Nespadá-li věc do pravomoci soudů nebo má-li předcházet jiné řízení, soud postoupí věc po právní moci usnesení o zastavení řízení příslušnému orgánu; právní účinky spojené s podáním žaloby (návrhu na zahájení řízení) zůstávají přitom zachovány.
Jestliže žalobce dovozuje nároky vyplývající z ukončení svého služebního poměru k Policii ČR, není pro projednání takových nároků dána pravomoc soudu. Protože odvolací soud přes neodstranitelný nedostatek podmínky řízení ve věci jednal a o nároku rozhodl, zatížil řízení tzv. zmatečnostní vadou (§229 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.), k níž dovolací soud podle §242 odst. 3 o. s. ř. přihlédl, i když nebyla v dovolání uplatněna.
S ohledem na výše uvedené dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil (§243b odst. 2, část věty za středníkem, o. s. ř.), a protože důvod, pro který byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, byl zrušen i tento rozsudek (§243b odst. 3, věta druhá, o. s. ř.). Dovolací soud řízení o nárocích souvisejících se zánikem služebního poměru zastavil s tím, že po právní moci tohoto rozsudku bude věc postoupena Ministerstvu vnitra ČR jako orgánu, do jehož pravomoci náleží (§243b odst. 4 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. dubna 2004
JUDr. Marta Škárová,v.r.
předsedkyně senátu