ECLI:CZ:NS:2004:25.CDO.696.2003.1
sp. zn. 25 Cdo 696/2003
sp. zn. 25 Cdo 695/2003
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobkyně MEDISCO a. s. , se sídlem v Praze 6, U Zeměpisného ústavu 684/4, IČ: 25064746, zastoupeného JUDr. Romanem Jelínkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Hybernská 9, proti žalovaným 1. G. W. a 2. H. W. , oběma zastoupeným JUDr. Zdeňkem Hrazdirou, advokátem se sídlem v Praze 5, Na Hřebenkách 76, o 1,348.795,40 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 10 C 104/99, o dovolání žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. září 2001, č. j. 19 Co 374, 375/2001-122, a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. října 2002, č. j. 19 Co 193/2002-172, takto:
I. Dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. září 2001, č. j. 19 Co 374, 375/2001-122, se odmítá .
II. Dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. října 2002, č. j. 19 Co 193/2002-172, se co do částky 779.520,- Kč s úroky z prodlení zamítá , jinak se odmítá .
III. Žalovaní jsou povinni zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 24.870,- Kč k rukám JUDr. Romana Jelínka, advokáta se sídlem v Praze 1, Hybernská 9, do tří dnů od doručení rozsudku.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 26. 1. 2001, č. j. 10 C 104/99-91, ve spojení s usnesením ze dne 26. 4. 2001, č. j. 10 C 104/99-95, uložil žalovaným povinnost společně a nerozdílně zaplatit žalobkyni částku 1,348.795,40,- Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vzal za prokázané, že na základě zprostředkovatelské smlouvy o obstarání prodeje domu s pozemky v katastrálním území D., kterou žalovaní uzavřeli s realitní kanceláří Ryden, iniciovala realitní kancelář jednání mezi účastníky, neboť žalující společnost měla zájem o koupi těchto nemovitostí. Dne 28. 11. 1997 účastníci uzavřeli smlouvu o smlouvě budoucí podle §50a obč. zák., jíž se zavázali do 28. 2. 1998 uzavřít kupní smlouvu na tyto nemovitosti za cenu 810.000,- ChF a 11,760.000,- Kč. Následně od října do prosince 1997 činili žalovaní i žalobkyně intenzivní kroky k uzavření kupní smlouvy, v prosinci 1997 projevila zájem o koupi nemovitostí rovněž firma Xena Praha, s. r. o. a v lednu a únoru 1998 součinnost žalovaných se žalobkyní ustala. Žalovaní již neměli zájem uzavřít smlouvu s žalobkyní, ale s firmou Xena Praha, s. r. o., čímž by se vyhnuli placení provize realitní kanceláři. Poté, co žalovaní ve dnech 23. a 24. 2. 1998 sdělili realitní kanceláři čísla svých účtů v cizině, na něž měla být zaslána kupní cena, byl žalovaným dne 27. 2. 1998 zaslán návrh kupní smlouvy, který měl všechny náležitosti platného právního úkonu (byl učiněn v písemné formě, obsahoval řádné označení účastníků, předmětu kupní smlouvy, cenu, smlouvu zástavní i úvěrovou). Tento návrh žalovaní neakceptovali ani jej písemně neodmítli, vlastní návrh na uzavření kupní smlouvy ve stanovené lhůtě nepodali a vzhledem k tomu, že jejich právní zástupce vyjádřil výhrady ke způsobu úhrady kupní ceny, zaslala žalobkyně 3. 3. 1998 další návrh kupní smlouvy, jenž akceptoval námitky žalovaných. Na něj žalovaní nereagovali, na konci března 1998 od smlouvy o uzavření kupní smlouvy odstoupili a 8. 4. 1998 oznámili realitní kanceláři, že s ní ukončují zprostředkovatelskou smlouvu, a téhož dne uzavřeli kupní smlouvu na předmětné nemovitosti s firmou Xena Praha, s. r. o. Soud věc posoudil podle §420 obč. zák. a dospěl k závěru, že žalovaní zaviněným porušením povinnosti uzavřít se žalobkyní kupní smlouvu způsobili žalobkyni škodu v celkové výši 1,348.795,40 Kč (43.250,- Kč za vypracování znaleckých posudků, 100.000,- Kč za vyplacenou zprostředkovatelskou odměnu bance v souvislosti se získáním úvěru, 1,009.853,- Kč z důvodu nečerpání půjčky sjednané s manžely Š., 24.854,50 Kč za ušlé úroky z úvěru od Medisca, s. r. o., a 172.690,90 Kč jako škodu vzniklou rozdílem kurzů při nákupu a následnému prodeji Chf při nerealizaci kupní smlouvy).
K odvolání žalovaných Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 12. 9. 2001, č. j. 19 Co 374, 375/2001-122, rozsudek soudu prvního stupně co do částky 143.250,- Kč potvrdil a co do částky 1,205.545,40 Kč a do úroků z prodlení z celé žalované částky zrušil a vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Vycházel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a ztotožnil se s jeho závěrem, že základ nároku na náhradu škody podle §420 obč. zák. je dán. Námitky žalovaných o neurčitosti jim zaslaného návrhu kupní smlouvy ze dne 27. 2. 1998 neshledal důvodnými, neboť návrh na uzavření smlouvy byl učiněn včas, obsahoval všechny podstatné náležitosti, odpovídal obsahu smlouvy o smlouvě budoucí a byl žalobkyní podepsán. Žalobkyně – na rozdíl od žalovaných - zcela splnila své povinnosti vyplývající jí ze smlouvy o smlouvě budoucí a protože žalovaní návrh na uzavření kupní smlouvy neakceptovali, porušili svou povinnost ze smlouvy o budoucí kupní smlouvě. Výše škody v rozsahu 143.250,- Kč byla věrohodně prokázána (platba za znalecké posudky a za zprostředkování úvěru), avšak ohledně částky 1,205.545,40 Kč a příslušenství je rozsudek soudu prvního stupně nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů. Proto jej odvolací soud v tomto rozsahu zrušil a vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Do výroku rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 9. 2001, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně ohledně částky 143.250,- Kč potvrzen, podali žalovaní dovolání, jehož přípustnost dovozují z ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. s tím, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ust. §237 odst. 3 o. s. ř. Namítají, že je nesprávný právní závěr odvolacího soudu, že žalovaní tím, že včas a řádně učiněný návrh na uzavření kupní smlouvy neakceptovali, porušili svou povinnost vyplývající ze smlouvy o budoucí smlouvě. Kupní smlouva měla být totiž uzavřena formou notářského zápisu, s čímž počítal i návrh ze dne 27. 2. 1998 zaslaný faxem, který byl pouze podkladem pro notáře, jeho přijetím nemohla být kupní smlouva platně uzavřena, a žalovaní proto neměli povinnost ani důvod tento návrh akceptovat. Fax došlý žalovaným dne 28. 2. 1998 nesplňoval požadavky §43a obč. zák., v některých částech byl pouze vytečkovaný a jednoznačně v něm byl vyjádřen závazek uzavřít kupní smlouvu u notáře. Pokud by jeho akceptací mělo dojít k uzavření smlouvy, musel by obsahovat i další než jen podstatné náležitosti a i kdyby žalovaní tento návrh akceptovali, byla by smlouva absolutně neplatná, protože účastníci věděli, že jde jen o nezávazný podklad, protože ve smlouvě byly vytečkované partie a bylo v ní stanoveno, že má být uzavřena formou notářského zápisu. K prokázání důvodu dovolání žalovaní navrhují provést důkazy přečtením faxů ze dne 27. 2. 1998, 10. 3. 1998, 27. 3. 1998 a 6. 4. 1998. Navrhli, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Vzhledem k tomu, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu i rozhodnutí soudu prvního stupně byla vydána po 1. 1. 2001, Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2001 - dále jen o. s. ř. (srov. část dvanáctá, hlava I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb.) a dospěl k závěru, že dovolání žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 9. 2001, č. j. 19 Co 374, 375/2001-122, není přípustné.
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení §237 o. s. ř.
Podle ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Přípustnost dovolání v dané věci se řídí ustanovením §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Za otázku zásadního právního významu, která je v napadeném rozhodnutí řešena v rozporu s judikaturou a s hmotným právem, spatřují dovolatelé v názoru odvolacího soudu na porušení jejich povinnosti ze smlouvy o smlouvě budoucí a dovozují, že v tom, že neakceptovali návrh jim zaslaný faxem, nemůže spočívat porušení jejich povinnosti uzavřít smlouvu, protože platná kupní smlouva, způsobilá vkladu do katastru nemovitostí, nemohla být akceptací tohoto návrhu uzavřena.
Především je třeba uvést, že ve smlouvě o smlouvě budoucí se obě strany zavázaly uzavřít kupní smlouvu, aniž bylo určeno, která z nich je povinna předložit návrh smlouvy druhé straně k přijetí. Každá ze stran byla tedy oprávněna návrh učinit a pokud – jak je namítáno v dovolání a jak vyplývá z výsledků řízení – měla být kupní smlouva sepsána notářem na základě oboustranně schváleného návrhu, i její uzavření touto formou vyžadovalo součinnost obou stran. Jak dále vyplývá ze skutkových zjištění, z nichž soudy obou stupňů vycházely (skutková zjištění nejsou předmětem dovolacího přezkumu a ani dovolání proti nim nesměřuje), zatímco žalobkyně činila veškeré kroky k tomu, aby včas zajistila dostatek finančních prostředků v měně požadované žalovanými, žalovaní již od ledna 1998 neměli zájem na prodeji nemovitosti žalobkyni, věděli, že o koupi má zájem jiná společnost, na návrhy žalobkyně zaslané jim 27. 2. a posléze i 3. 3. 1998 nereagovali a smlouvou ze dne 8. 4. 1998 této jiné společnosti také nemovitost prodali. Jestliže odvolací soud shodně se soudem prvního stupně jednání žalovaných hodnotil jako porušení jejich závazku ze smlouvy o smlouvě budoucí, je jeho právní posouzení správné. Porušení závazku vůči žalobkyni prodat jí za smluvených podmínek nemovitost spočívá totiž nejen v tom, že neakceptovali její návrh smlouvy, na jehož základě měla být kupní smlouva sepsána notářským zápisem, jak bylo předjednáno, ale i v jejich přístupu k realizaci prodeje a v celkovém jednání vůči ní, včetně toho, že následným prodejem jinému kupci zcela zmařili možnost žalobkyně domoci se soudní cestou splnění jejich závazku ze smlouvy o budoucí kupní smlouvě (§50a odst. 2 obč. zák.).
Nelze proto dovodit, že otázka porušení závazku žalovaných byla odvolacím soudem po právní stránce posouzena nesprávně či v rozporu s hmotným právem. Posouzení, zda přijetím návrhu smlouvy z 27. 2. 1998, jenž obsahoval jen podstatné náležitosti, mohla být mezi účastníky platně uzavřena vkladuschopná kupní smlouva, pak za daného skutkového stavu, jak byl v řízení zjištěn, není otázkou zásadního právního významu pro rozhodnutí o odpovědnosti žalovaných za škodu, jež žalobkyni v důsledku jejich jednání vznikla.
Protože nebyly shledány důvody pro závěr, že rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, není dovolání proti napadenému potvrzujícímu výroku tohoto rozsudku podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné.
Nejvyšší soud proto dovolání žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. září 2001, č. j. 19 Co 374, 375/2001-122, odmítl (§243b odst. 5, věta první, a §218 písm. c/ o. s. ř.). Žalobkyni v tomto řízení náklady, na jejichž náhradu by měla právo (§146 odst. 3 o. s. ř.), nevznikly.
Obvodní soud pro Prahu 6 v dalším řízení rozhodl ve věci znovu rozsudkem ze dne 21. 12. 2001, č. j. 10 C 104/99-143, a žalovaným uložil povinnost společně a nerozdílně zaplatit žalobkyni částku 1,205.545,40 Kč a 20% úrok z prodlení z částky 1,348.795,40 Kč od 1. 12. 1998 do zaplacení a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vycházel ze zjištění, že účastníci se ve smlouvě o smlouvě budoucí ze dne 10. 12. 1997 dohodli na způsobu zaplacení kupní ceny tak, že žalobkyně coby kupující uhradí 810.000 CHF (z toho 600.000,- CHF při podpisu smlouvy) a 11,760.000,- Kč. Aby žalobkyně tyto finanční prostředky získala, uzavřela dne 11. 12. 1997 s manžely Š. smlouvu o půjčce částky 600.000,- CHF, která měla být na účet žalující společnosti převedena nejpozději do dne podpisu kupní smlouvy, s tím, že v případě nečerpání půjčky se žalobkyně zavázala uhradit jim rozdíl kursu uvedeného ve smlouvě a kursu při zpětné výměně. Š. za účelem poskytnutí této půjčky směnili částku 11,235.760,- Kč na 464.000,- CHF v kursu 24,215 Kč/CHF (podle smlouvy dne 22. 12. 1997 s HypoVereinsbank CZ, a. s.). Protože žalobkyně „půjčku nečerpala“, vznikla jí škoda ve výši 779.520,- Kč (rozdíl kursů při nákupu a prodeji 464.000,- CHF) a dále ve výši 230.333,- Kč za ušlý úrok 8,2% za měsíce 1-3/98 z částky 11,235.760,- Kč, která byla směněna na 464.000,- CHF. Soud jí proto přiznal požadovanou částku 1,007.992,- Kč. Od společnosti MEDISCO, s. r. o. (podle smlouvy ze dne 12. 1. 1998) získala žalobkyně úvěr v částce 3,315.000,- Kč, která byla převedena na její účet dne 16. 1. 1998 a žalobkyně ji směnila dne 19. 1. 1998 na částku 138.819,- CHF (kurs 23,88 Kč/CHF). Dne 7. 4. 1998 pak byla tato částka převedena na DEM při kursu 0,83 CHF/DEM a dluh byl vrácen v této měně dne 6. 4. 1998. Žalobkyni tak vznikla škoda rozdílem směnných kursů při nákupu a prodeji CHF ve výši 172.690,- Kč a dále ztrátou 3% úroku z částky 3,315.000,- Kč za období leden až duben 1998 ve výši 24.862,50 Kč. Žalobkyně tak prokázala škodu, vzniklou jí přípravou na splnění požadavku na zaplacení kupní ceny v cizí měně. Námitku žalovaných, že žalobkyně tyto transakce prováděla ve zbytečně velkém předstihu a škodu si tak způsobila sama, soud neuznal za důvodnou a žalovaným uložil povinnost nahradit jí škodu způsobenou jejich zaviněným protiprávním jednáním.
K odvolání žalovaných Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 2. 10. 2002, č. j. Co 193/2002-172, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu na zaplacení částky 230.333,40 Kč s příslušenstvím zamítl, ve zbylém rozsahu (tj. ohledně 975.212,30 Kč a úroků z prodlení) rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vycházel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a ztotožnil se i s jeho závěrem, že v důsledku protiprávního jednání žalovaných vznikla žalobkyni škoda ve výši 779.520,- Kč, kterou v souladu se smluvním ujednáním byla povinna uhradit svému smluvnímu partnerovi proto, že k půjčení částky 11,235.760,- Kč, směněné na švýcarské franky, nedošlo, a další škoda jí vznikla směnou částky 3,315.000,- Kč (zapůjčené od Medisco, s.r.o.) na CHF a zpětnou směnou, protože tak byla nucena vrátit věřiteli navíc 172.690,90 Kč spolu se sjednaným úrokem 3% za dobu 3 měsíců, po kterou byly peníze na účtu žalobkyně, ve výši 24.862,50 Kč. Bylo totiž plně v souladu s požadavky žalovaných, aby kupní cena byla zčásti zaplacena ve švýcarské měně, a k tomu také jednání žalobkyně směřovalo. K námitkám žalovaných, že smlouva mezi žalobkyní a manžely Š. z 11. 12. 1997 není smlouvou o půjčce podle §657 a násl. obč. zák., když nedošlo k předání předmětu půjčky, odvolací soud uvedl, že tato okolnost nic nemění na tom, že ke škodě vzniklé kursovními rozdíly ve výši 779.520,- Kč k tíži žalobkyně skutečně došlo, byť uvedená smlouva s manžely Š. není smlouvou o půjčce podle §657 obč. zák., nýbrž ji lze posuzovat jako smlouvu o budoucí půjčce. Na rozdíl od soudu prvního stupně neshledal důvodným nárok na zaplacení částky 230.333,40 Kč, požadované v souvislosti se smlouvou ze dne 11. 12. 1997 za ztrátu úroků z částky 11,235.760,- Kč (převedené na 464.000,- CHF) za dobu od ledna do března 1998, kterou žalobkyně uhradila manželům Š., a to pro nedostatek příčinné souvislosti mezi vznikem této majetkové újmy a protiprávním jednáním žalovaných, neboť uvedená částka by nebyla úročena ani v případě, že by žalovaní svůj závazek uzavřít kupní smlouvu splnili, a ohledně náhrady této škody nebylo nic sjednáno. Pokud jde o úroky z prodlení z přisouzené částky, byla jejich výše správně stanovena dle §1 nařízení vlády č. 142/1994 Sb. vzhledem k tomu, že žalovaní se dostali do prodlení (§563 obč. zák.) dnem 1. 12. 1998.
Proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 10. 2002, č. j. 19 Co 193/2002-172 podali žalovaní dovolání, jehož přípustnost dovozují z ust. §237 odst. 1 písm. c) a §237 odst. 3 o. s. ř. z důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Namítají, že základní právní otázka pro rozhodnutí o náhradě škody v částce 1,207.545,50 Kč ze smlouvy o půjčce ze dne 11. 12. 1997 byla soudy obou stupňů vyřešena v rozporu s hmotným právem. Poukazují na to, že tato smlouva byla uzavřena bez jejich vědomí, ze spekulačních důvodů a nebyla uzavřena platně, protože nedošlo ke skutečnému odevzdání předmětu půjčky, proto závazky z ní nemohou být soudně vymáhány. Má-li tato smlouva charakter smlouvy o smlouvě budoucí, jak dovodil odvolací soud, pak k jejímu splnění „by musela následovat písemná budoucí smlouva o půjčce se všemi náležitostmi“. Odvolací soud dále pochybil v tom, že přiznal žalobkyni úroky z prodlení, ačkoli nárok na ně nebyl neuplatněn. Navrhli, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání vyvracela námitky žalovaných s tím, že nejde o rozhodnutí zásadního právního významu ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a pokud žalovaní tvrdí, že rozhodnutí je v rozporu s ustálenou judikaturou, neuvádějí žádné konkrétní rozhodnutí v podobné věci. Poukazuje na výsledky řízení a na právní závěry odvolacího soudu ohledně smlouvy o půjčce s tím, že bylo prokázáno, že v důsledku protiprávního jednání žalovaných došlo ke škodě na její straně, která nespočívala v kursových rozdílech, ale byla to sankce, která na žalobkyni dopadla z důvodu nečerpání půjčky. Nárok na úroky z prodlení uplatnila při jednání dne 18. 12. 2000 a tato změna žalobního petitu byla soudem připuštěna. Navrhla, aby dovolání žalovaných bylo odmítnuto a aby jí byla přiznána náhrada nákladů dovolacího řízení.
Dovolání žalovaných směřuje do celého rozsudku odvolacího soudu včetně výroku, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že se žaloba na zaplacení částky 230.333,40 Kč s příslušenstvím zamítá. Z povahy dovolání jakožto opravného prostředku plyne, že dovolání může podat jen ta strana (účastník řízení), jíž nebylo rozhodnutím odvolacího soudu plně vyhověno, popřípadě jíž byla tímto rozhodnutím způsobena určitá újma na jejích právech, kterou lze odstranit zrušením napadeného rozhodnutí. Měnícím výrokem rozsudku odvolacího soudu nebyla žalovaným žádná újma na jejich právech způsobena, naopak jejich odvolacímu návrhu (aby žaloba proti nim byla zamítnuta) bylo tímto rozhodnutím ohledně částky 230.333,40 Kč s příslušenstvím vyhověno a žalovaní tedy ani nemohou mít zájem na zrušení tohoto rozhodnutí. Z tohoto důvodu nejsou legitimováni k podání dovolání. Nejvyšší soud proto dovolání žalovaných v tomto rozsahu podle ustanovení §243b odst. 5, věty první, a §218 písm. b) o. s. ř. odmítl.
Ve zbývající části, tj. ve výroku, kterým bylo rozhodnutí soudu prvního stupně odvolacím soudem potvrzeno, je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Otázku zásadního právního významu v této věci, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla zatím řešena, shledal dovolací soud shodně s dovolateli v otázce platnosti ujednání ve smlouvě z 11. 12. 1997, podle nějž byla žalobkyně povinna uhradit druhé smluvní straně finanční ztrátu za výměnu Kč na cizí měnu a zpět (tj. 779.520,- Kč). Právní posouzení otázky, zda toto plnění, jehož náhrady se žalobkyně domáhá na žalovaných z titulu jejich odpovědnosti za škodu jí způsobenou, bylo plněním jejího platně existujícího závazku vůči druhé smluvní straně, je otázkou významnou pro rozhodnutí o uplatněném nároku.
Dovolatelům je třeba přisvědčit v tom, že podle obsahu uvedené smlouvy nešlo o smlouvu o půjčce podle §657 obč. zák., jak ostatně správně dovodil odvolací soud.
Podle §657 obč. zák. smlouvou o půjčce přenechává věřitel dlužníkovi věci určené podle druhu, zejména peníze, a dlužník se zavazuje vrátit po uplynutí dohodnuté doby věci stejného druhu.
Jak vyplývá ze skutkových zjištění, ve smlouvě z 11. 12. 1997 se manželé Š. zavázali poskytnout bezhotovostně žalobkyni částku 600.000 CHF na nákup určené nemovitosti, a to nejpozději v den podpisu kupní smlouvy za podmínek tam stanovených s tím, že půjčka bude vrácena v Kč a v případě jejího nečerpání do 31. 3. 1998 je žalobkyně povinna nahradit věřiteli škodu, která mu vznikne z kursových rozdílů mezi kursem uvedeným ve smlouvě (24,05 Kč/CHF) a maximálním kursem Kč k CHF při zpětné výměně na Kč nebo na jinou měnu do 7 dnů po oznámení, že půjčka nebude čerpána.
Vzhledem k tomu, že půjčka je reálným, nikoliv jen konsenzuálním kontraktem, nemá tato smlouva povahu smlouvy o půjčce, a vzhledem k tomu, že k předání či k bezhotovostnímu převodu sjednané částky vůbec nedošlo, není právní vztah mezi jejími účastníky vztahem z půjčky. V tomto řízení však nejde o plnění závazku ze smlouvy o půjčce, nýbrž předmětem řízení je nárok na náhradu majetkové újmy, jež žalobkyni vznikla splněním závazku sjednaného právě pro případ, že k půjčce nedojde, tedy že smluvená částka na úhradu kupní ceny jí nebude poskytnuta.
Závazkové právní vztahy, jejichž obsahem jsou jednotlivá práva a povinnosti smluvních stran, vznikají nejen ze smluv, jež právní řád výslovně jako smluvní typy upravuje, nýbrž i z jiných, v zákoně neupravených smluv (§51, §491 obč. zák.). Proto i závazek jedné strany poskytnout plnění druhé smluvní straně, vázaný na odkládací podmínku, může platně vzniknout ze smluvního ujednání stran, k němuž v dané věci bezpochyby došlo (§44 obč. zák.), a to bez ohledu na to, že toto ujednání je včleněno do písemné smlouvy nazvané „smlouva o půjčce“. Pro posouzení práv a povinností účastníků ze smlouvy není totiž rozhodující, jak je smlouva označena, nýbrž rozhodující je její obsah, tedy jak jsou upravena vzájemná práva a povinnosti smluvních stran. I pro nepojmenované smlouvy platí, že jsou právním důvodem vzniku závazků, jestliže splňují základní náležitosti právních úkonů (§37 a násl. obč. zák.) a jestliže svým obsahem nebo účelem neodporují zákonu, neobchází jej a nepříčí se dobrým mravům (§39 obč. zák.).
Žádné důvody absolutní neplatnosti smluvního ujednání, na jehož základě žalobkyně plnila druhé smluvní straně 779.520,- Kč, z výsledků řízení nevyplývají a ostatně žádné důvody neplatnosti (příp. relativní) neuplatnili ani žalovaní. Jestliže tedy žalobkyně splnila svou povinnost v souladu s platným závazkem, jehož právní účinky nastaly právě proto, že předjednaná kupní smlouva se v důsledku jednání žalovaných neuskutečnila, odvolací soud nepochybil, když potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně o povinnosti žalovaných nahradit jí takto vzniklou škodu, jejíž výše 779.520,- Kč, odpovídající finanční ztrátě při směně Kč na CHF a zpět, byla prokázána.
Z uvedeného vyplývá, že dovolání, podané z důvodu nesprávného právního posouzení platnosti smluvního ujednání /§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř./, není důvodné.
Námitce dovolatelů, že soud přiznal žalobkyni úroky z prodlení, ačkoli je nenárokovala, nelze přisvědčit, neboť - jak vyplývá z obsahu spisu - žalobkyně nárok na zaplacení úroků z prodlení uplatnila při jednání dne 18. 12. 2000 (č. l. 66); k dovolateli tvrzené vadě řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, tedy nedošlo.
Rozhodnutí odvolacího soudu je v rozsahu, ve kterém je proti němu dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné (ohledně částky 779.520,- Kč s úroky z prodlení), správné, Nejvyšší soud proto dovolání žalobců v tomto rozsahu zamítl (§243b odst. 1,věta první před středníkem, o. s. ř.).
Podle §242 odst. 3, věty první, o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání; vzhledem k tomu, že proti potvrzujícímu výroku ohledně částek 24.862,50 a 172.690,90 dovolatelé námitky nevznášejí, neuplatňují žádné dovolací důvody a právní závěry odvolacího soudu nikterak nezpochybňují, není dovolání v tomto rozsahu podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné.
Nejvyšší soud proto dovolání v tomto rozsahu podle §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1, §142 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalobkyně má právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení, které sestávají z odměny za zastoupení advokátem za 1 úkon (vyjádření k dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. října 2002, č. j. 19 Co 193/2002-172) v částce 24.795,- Kč (odměna z částky určené podle §2 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., vyčíslená podle ust. §10 odst. 3, §3 odst. 1 bod 6., a §16 vyhlášky a snížená na polovinu podle §18 odst. 1 vyhlášky) a náhrady hotových výdajů podle ust. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. v částce 75,- Kč.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. ledna 2004
JUDr. Marta Škárová
předsedkyně senátu