ECLI:CZ:NS:2004:25.CDO.730.2004.1
sp. zn. 25 Cdo 730/2004
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobce Z. O., zastoupeného advokátem, proti žalovanému L. B., zastoupenému advokátem, o zaplacení 30.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 8 C 17/2001, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. dubna 2003, č. j. 17 Co 175/2003-114, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobou podanou soudu dne 23. 2. 2001 se žalobce na žalovaném domáhal zaplacení částky 30.000,- Kč s tvrzením, že na základě smlouvy ze dne 7. 4. 1997 předal žalovanému do zástavy videokameru zn. Samsung v této hodnotě, jako půjčku od něj převzal 2.000,-Kč s tím, že kameru může do 21 dnů zpět vykoupit, avšak žalovaný před uplynutím sjednané doby jeho kameru prodal a tím mu způsobil škodu.
Obvodní soud pro Prahu 7 poté, co jeho předchozí rozsudek ze dne 3. 4. 2002, č. j. 8 C 17/2001-68, jímž byla žaloba zamítnuta, byl usnesením odvolacího soudu zrušen a věc byla obvodnímu soudu vrácena k dalšímu řízení, znovu ve věci rozhodl rozsudkem ze dne 27. 11. 2002, č. j. 8 C 17/2001-98, tak, že žalobu zamítl, a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky řízení a vůči státu. Vycházel ze zjištění, že dne 7. 4. 1997 žalobce zastavil u žalovaného videokameru Samsung s příslušenstvím za smluvenou zástavní cenu, z níž bylo žalobci vyplaceno 2.000,- Kč, přičemž dle smluvních podmínek zástavní smlouvy se věc přijímá na dobu maximálně 21 dnů a v této lhůtě lze věc vyplatit s tím, že za každý týden je sjednáno navýšení o 10 % zástavní ceny, a nebude-li v ní věc vyzvednuta, přechází do vlastnictví bazaru. Žalobce neprokázal, že se včas pokusil zastavenou věc vyplatit, takže dle bodu 3 smluvních podmínek přešla věc do vlastnictví žalovaného, který ji ve své provozovně prodal 15. 5. 1997. Trestní stíhání žalovaného pro trestný čin zpronevěry (prodeje zastavené věci před skončením zástavní lhůty) bylo usnesením Policie ČR ze dne 5. 10. 1999 odloženo z důvodu amnestie, v tomto řízení nebyl nárok na náhradu škody žalobcem uplatněn. Soud dospěl k závěru, že účastníci uzavřeli smlouvu o půjčce peněz dle §657 obč. zák., která byla zajištěná zástavní smlouvou dle §552 obč. zák., a podle §51 obč. zák. sjednali propadnou zástavu, která se nepříčí zákonu ani jej neobchází, a proto smlouva není neplatná. Cena předmětu zástavy byla sjednána v rámci smluvní volnosti účastníků a rovněž nečiní smlouvu neplatnou dle ust. §40a obč. zák. Protože nárok na zaplacení částky 30.000,- Kč z titulu náhrady škody podle ust. §420 obč. zák. žalobce uplatnil žalobou došlou soudu dne 27. 2. 2001, soud dovodil, že žalovaný důvodně vznesl námitku promlčení (§106 obč. zák.), neboť dvouletá subjektivní promlčecí doba, která počala běžet ode dne 28. 4. 1997, uplynula v dubnu roku 1999, a rovněž objektivní promlčecí doba, jež běžela ode dne prodeje kamery, tj. od 15. 5. 1997, skončila předtím, než byl nárok uplatněn žalobou u soudu. Uplynutím subjektivní promlčecí doby došlo k promlčení, promlčené právo nelze žalobci přiznat, a to ani kdyby byla škoda způsobena úmyslně, jak žalobce tvrdil.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 8. 4. 2003, č. j. 17 Co 175/2003-114, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a ztotožnil se s jeho právním posouzením věci. Skutkové podklady, jež si soud prvního stupně opatřil pro posouzení námitky promlčení, jsou dostatečné a je správný závěr, že uplatněný nárok na náhradu škody způsobené porušením smluvního ujednání je podle §106 obč. zák. promlčen. Marným uplynutím dvouleté subjektivní promlčecí doby, která vzhledem k datu, kdy se žalobce dozvěděl o škodě mu způsobené nedodržením smluvních podmínek, běžela od 29. 4. 1997, došlo k promlčení jeho nároku. Tříletá objektivní promlčecí doba skončila 29. 4. 2000, pro aplikaci desetileté objektivní promlčecí doby nesvědčí ani žalobcem tvrzené skutkové okolnosti, nehledě k tomu, že žaloba byla podána v době, kdy nárok byl již v subjektivní době promlčen. Tvrzení žalobce, že se připojil k trestnímu řízení se svým nárokem na náhradu škody, není prokázané, neboť z trestního spisu nevyplynulo, že by žalobce takový kvalifikovaný úkon v průběhu trestního řízení učinil; jeho sdělení v rámci výpovědi, že mu z jednání žalovaného vznikla škoda ve výši 29.000,- Kč, nelze za návrh ve smyslu ust. §43 odst. 2 trestního řádu považovat, navíc toto sdělení bylo učiněno až po podání trestního oznámení ze dne 3. 6. 1999, tedy po uplynutí subjektivní promlčecí lhůty. V usnesení Policie ČR ze dne 5. 10. 1999 o odložení věci podle ust. §11 odst. 1 písm. a) trestního řádu z důvodu amnestie byl žalobce pouze obecně poučen o možnosti požadovat náhradu škody v občanskoprávním řízení a nejedná se o odkaz na občanskoprávní řízení, kterým by bylo rozhodnuto o návrhu v adhezním řízení. Soud prvního stupně proto správně dovodil, že nárok žalobce je promlčen.
Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce dovolání. Namítá, že řízení je zatíženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ve smyslu ust. §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., a otázka promlčení má zásadní právní význam v dané věci. Soudům vytýká, že nebyly provedeny všechny důkazy, které navrhoval, a soudy se důsledně nezabývaly existencí jeho nároku. Namítá, že včas podal trestní oznámení pro trestný čin zpronevěry a řádně svůj nárok na náhradu škody uplatnil nejdříve u Policie ČR, poté u Obvodního soudu pro Prahu 7 a pak znovu u Policie ČR, a má za to, že řádně pokračuje v zahájeném řízení. Promlčecí lhůta podle ust. §112 obč. zák. neběží a jeho nárok nemohl být promlčen. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný ve svém vyjádření k dovolání uvedl, že žalobcovo dovolání neobsahuje žádné nové skutečnosti, důvody uvedené v dovolání byly soudy projednány a zhodnoceny a soud dospěl ke správným skutkovým závěrům. Dovolání považuje za účelové.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou, zastoupenou advokátem ve smyslu ust. §241 o. s. ř., věc projednal a dospěl k závěru, že dovolání, které je přípustné §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., není důvodné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení §237 o. s. ř.
Podle ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
V dané věci napadá dovolatel rozhodnutí odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, a nejedná se o věc, v níž by soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. Je tedy nutno posoudit přípustnost dovolání podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
O rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadního významu jde tehdy, jestliže odvolací soud posuzoval právní otázku, která v projednávané věci měla pro rozhodnutí ve věci zásadní význam (tedy nejde o posouzení jen takové právní otázky, které pro rozhodnutí věci nebylo určující), a současně rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (mající obecný dopad na případy obdobné povahy).
Z tohoto pohledu je v dané věci dovolání přípustné /§237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř./ pro řešení otázky promlčení nároku na finanční náhradu za věc, jež podle smlouvy účastníků připadla do vlastnictví žalovaného, který ji následně prodal jinému. Uplatněný nárok na peněžité plnění se odvíjí od tzv. zástavní smlouvy, kterou soudy obou stupňů v rozporu s hmotným právem posoudily jako platný právní úkon, a uplatněný nárok proto kvalifikovaly po právní stránce jako nárok na náhradu škody způsobené porušením smluvního ujednání. Právní kvalifikace nároku je rozhodující i pro řešení otázky jeho promlčení.
Zásadně je třeba vycházet z toho, že zástavní právo slouží k zajištění pohledávky a jejího příslušenství tím, že v případě jejího řádného a včasného nesplnění je zástavní věřitel oprávněn domáhat se uspokojení ze zastavené věci (srov. §151a odst.1 a §151f obč. zák.ve znění účinném k datu uzavření zástavní smlouvy). I podle §152 obč. zák. ve znění nyní účinném zástavní právo slouží k zajištění pohledávky pro případ, že dluh, který jí odpovídá, nebude včas splněn s tím, že v tomto případě lze dosáhnout uspokojení z výtěžku zpeněžení zástavy. Zástavní právo umožňuje zástavnímu věřiteli, aby dosáhl uspokojení své pohledávky, jestliže ji neuspokojil řádně a včas dlužník, z výtěžku prodeje (jiného zpeněžení) zástavy. Smlouva (dohoda, ujednání), jejímž skutečným smyslem je sjednání tzv. propadné zástavy (uspokojení pohledávky zástavního věřitele tím, že mu připadne zástava do vlastnictví), je v rozporu s účelem zástavního práva tak, jak jej stanoví zákon, a tedy pro rozpor s účelem zákona neplatná podle ustanovení §39 obč. zák. Je proto absolutně neplatná smlouva, která byla uzavřena za tím účelem, aby pohledávka byla uspokojena tím, že na zástavního věřitele přejde vlastnictví zástavního dlužníka k zástavě (srov. např. usnesení NS ČR ze dne 17. 7. 2001, sp. zn. 21 Cdo 2369/2000, rozsudek NS ČR ze dne 18. 1. 2001, sp. zn. 21 Cdo 2535/99).
Odvolací soud nesprávně posoudil smlouvu uzavřenou mezi žalobcem a žalovaným jako platný právní úkon, na jehož základě přešlo vlastnické právo k žalobcově videokameře zn. Samsung včetně příslušenství, návodu a tašky na žalovaného.
Podle ustanovení §457 obč. zák. je-li smlouva neplatná nebo byla-li zrušena, je každý z účastníků povinen vrátit druhému vše, co podle ní dostal.
V případě neplatnosti smlouvy, na jejímž základě si obě strany plnili, nastupuje vzájemná restituční povinnost smluvních stran podle §457 obč. zák., kdy povinnost jedné smluvní strany vrátit plnění z neplatné či zrušené smlouvy je podmíněna tím, že rovněž druhá strana tuto svoji povinnost splní. Plnila-li podle neplatné smlouvy jen jedna strana, má nárok na vrácení toho, co plnila, z titulu bezdůvodného obohacení.
V daném případě měl tedy žalovaný povinnost vydat žalobci kameru, kterou jako zástavu podle neplatné smlouvy od něj převzal. Jestliže mu tuto věc nevydal a již to učinit nelze, protože věc nemá ve svém držení (prodal ji), zanikla sice tato jeho povinnost, avšak vznikla mu odpovědnost za škodu, která nesplněním této povinnosti druhé smluvní straně vznikla. Namísto nároku na vydání věci tak nastupuje nárok žalobce na finanční náhradu za věc, kterou nelze vydat. Tento nárok na finanční náhradu je nárokem na náhradu škody, který se promlčuje podle ust. §106 obč. zák., tedy sice podle stejného ustanovení jako v případě náhrady škody způsobené porušením smluvní povinnosti, avšak počátek běhu promlčecí doby je jiný, než jak jej posoudil odvolací soud.
Podle §106 odst. 1 obč. zák. právo na náhradu škody se promlčí za dva roky ode dne, kdy se poškozený dozví o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá. Podle odst. 2 tohoto ustanovení nejpozději se právo na náhradu škody promlčí za tři roky, a jde-li o škodu způsobenou úmyslně, za deset let ode dne, kdy došlo k události, z níž škoda vznikla.
Počátek běhu objektivní promlčecí doby podle §106 odst. 2 obč. zák. se váže ke dni, kdy došlo k události, z níž škoda vznikla, tj. v daném případě k datu 15. 5. 1997, kdy žalovaný prodal kameru a neměl ji již ve svém držení. Objektivní tříletá promlčecí doba uplynula v květnu 2000, tedy před tím, než byl nárok žalobce proti žalovanému uplatněn žalobou u soudu.
Dvouletá subjektivní promlčecí doba podle ust. §106 odst. 1 obč. zák. nemohla začít dříve, než škoda vznikla (15. 5. 1997), a její počátek se váže k okamžiku, kdy se žalobce dozvěděl o vzniku škody mu způsobené, tedy o tom, že žalovaný jeho kameru prodal. Za situace, že nárok uplatněný žalobou je promlčen uplynutím objektivní promlčecí doby a nelze jej vzhledem k důvodné námitce promlčení přiznat soudním rozhodnutím (§100 odst. 1 obč. zák.), není pro rozhodnutí podstatné, zda a kdy uplynula žalobci subjektivní promlčecí doba. Vzájemný vztah uvedených dvou promlčecích dob je totiž takový, že skončí-li běh jedné z nich, právo se promlčí, a to i za situace, že ještě běží druhá promlčecí doba, jak ostatně správně uvažovaly soud obou stupňů. Byť při právním posouzení zjištěného skutkového stavu odvolací soud pochybil, jeho závěr o promlčení nároku uplatněného žalobcem je správný.
K námitce žalobce, že řízení je zatíženo vadou, když nebyly provedeny všechny jím navrhované důkazy k objasnění existence nároku, je třeba uvést, že je-li nárok na náhradu škody promlčen, lze o něm rozhodnout konečným rozhodnutím, aniž by soud musel předtím provádět dokazování za účelem zjištění výše tvrzené škody. Pokud pak jde o otázku uplatnění nároku v trestním řízení, soudy zcela správně vycházely z obsahu trestního spisu a po právní stránce zaujaly správný názor na předpoklady řádného uplatnění nároku ve smyslu §43 trestního řádu.
Jak vyplývá z výše uvedeného, nelze dovolateli přisvědčit, pokud namítá, že svůj nárok proti žalovanému uplatnil před uplynutím promlčecí doby. Protože rozsudek odvolacího soudu je věcně správný, dovolací soud dovolání žalobce zamítl (§243b odst. 2, věta před středníkem, o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle ust. §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., neboť žalobce nemá s ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu nákladů dovolacího řízení právo a náklady vzniklé žalovanému v dovolacím řízení vzhledem k obsahu jeho vyjádření k dovolání nelze považovat za účelně vynaložené.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. srpna 2004
JUDr. Marta Škárová, v.r.
předsedkyně senát