ECLI:CZ:NS:2004:25.CDO.752.2003.1
sp. zn. 25 Cdo 752/2003
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Olgy Puškinové v právní věci žalobkyně: P. M., zastoupené advokátem, proti žalovanému: P. k. Ú., státní podnik, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 25 C 16/96, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 10. 2002, č. j. 20 Co 406/2002-154, takto:
I. Dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 10. 2002, č. j. 20 Co 406/2002-154, ve výroku, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně ohledně 3% úroku z prodlení od 2. 2. 1994 do 14. 7. 1994 a 16% úroku od 15. 7. 1994 do 11. 4. 1996 změněn, se odmítá, jinak se dovolání zamítá.
II. Žádný u účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 26. 10. 1999, č. j. 25 C 16/96-85, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala zaplacení částky 22.329,09 DEM s příslušenstvím z titulu náhrady škody způsobené na jejím vozidle při dopravní nehodě, k níž došlo dne 2. 2. 1994 při výjezdu z účelové komunikace, kdy řidič jejího automobilu jel po účelové komunikaci podél stavby žalovaného (ve směru od H. na Č. Ú.) a na křižovatce s novou silnicí odbočoval vlevo. Jelikož na účelové komunikaci nebyla umístěna dopravní značka C1 se symbolem „Dej přednost v jízdě“, řídil se pravidlem o přednosti v jízdě vozů přijíždějících zprava a došlo tak ke srážce se zleva přijíždějícím nákladním automobilem. Soud po provedeném řízení dospěl k závěru, že žalovaný v době dopravní nehody nebyl vlastníkem ani správcem účelové komunikace, neboť právo hospodaření s touto nemovitostí přešlo na základě hospodářské smlouvy ze dne 26. 3. 1990 na Národní výbor města Ú. n. L. Na výjezdu z účelové komunikace byla sice původně umístěna dopravní značka C1, avšak v době nehody byla poškozená, stržená a z toho důvodu nečitelná. Povinnost udržovat dopravní značky a zařízení na účelové komunikaci má podle zákona správce komunikace, a protože žalovaný nebyl správcem komunikace, tuto povinnost neporušil a za škodu tedy neodpovídá.
Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 1. 9. 2000, č. j. 18 Co 137/2000-109, byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení. Odvolací soud vycházel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a na základě doplnění dokazování, které se zaměřilo na určení místa, kde byla umístěna stržená dopravní značka, zjistil, že značka byla umístěna na parcele č. 176/12 v kat. území H., obec Ch., jejímž uživatelem je podle údajů katastrálního úřadu žalovaný, a jde o účelovou komunikaci, jejímž správcem je žalovaný (ust. §3d odst. 1 písm. d/ zákona č. 135/1961 Sb., o pozemních komunikacích, §8 odst. 7 vyhlášky č. 35/1984 Sb.), který ručí za její údržbu a stav dopravního značení. Porušení právních povinností žalovaného jako správce a uživatele této komunikace ve smyslu 420 obč. zák. vyplývá ze zákonných ustanovení o povinnostech správce účelové komunikace.
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 28. 1. 2002, č. j. 25 C 16/96-137, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 11.416,68 EUR, a to s 3 % úrokem z prodlení od 2. 2. 1994 do 14. 7. 1994 a se 16% úrokem od 15. 7. 1994 do zaplacení a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Ohledně základu nároku vycházel ze závazného názoru odvolacího soudu o odpovědnosti žalovaného jako správce komunikace a výši škody určil podle §442 obč. zák. na základě posudku o škodné události vzhledem k hodnotě vozu před poškozením.
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 17. 10. 2002, č. j. 20 Co 406/2002-154, rozsudek soudu prvního stupně změnil ve výroku o úrocích z prodlení, jinak jej v ostatním rozsahu potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. K námitkám žalovaného ohledně jeho pasivní legitimace ve sporu odvolací soud poukázal na předchozí zrušující rozhodnutí ze dne 1. 9. 2000, č. j. 18 Co 137/2000-109, v němž byla tato otázka vyřešena, s tím, že tvrzení žalovaného v odvolání nejsou schopna zvrátit závěry v uvedeném rozhodnutí vyslovené. Dopravní značka byla umístěna na komunikaci, kterou užíval a na jejíž údržbě se (do dubna 1994) podílel žalovaný, který jako správce této komunikace ve smyslu §3d odst. 1 písm. d) zákona č. 135/1961 Sb., ve znění účinném k datu dopravní nehody, byl povinen se o tento majetek starat. Otázka vlastnictví komunikace či otázka, kterému subjektu byl majetek svěřen do práva hospodaření, je v daném případě bezpředmětná, a se stanoviskem žalovaného, že poškozená dopravní značka je stavebním stavem komunikace ve smyslu §13 vyhl. č. 35/1984 Sb., za nějž správce komunikace podle silničního zákona neodpovídá, nelze souhlasit. Z obsahu spisu jednoznačně vyplývá, že komunikace, na níž byla značka umístěna, je komunikací účelovou, rovněž místo dopravní nehody je ve spise doloženo, a pokud žalovaný v odvolání uplatnil tvrzení, která tyto skutečnosti zpochybňují, odvolací soud k nim nepřihlížel a označil je za nepřípustné novoty podle §205a o. s. ř. Výrok rozsudku týkající se úroků z prodlení odvolací soud změnil, protože žalovaný se dostal do prodlení až poté, co mu byla doručena výzva žalobkyně k plnění.
Proti tomuto rozhodnutí podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a podává je z důvodů podle §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. Poukazuje na to, že již dne 21. 12. 2000 a 29. 3. 2001 zaslal soudu prvního stupně své stanovisko, že není ve sporu pasivně legitimován, že k předmětné dopravní nehodě nemá žádný vztah ani nebyl správcem uvedené komunikace, a připojil všechny listinné důkazy, avšak soud prvního stupně k jeho vyjádření nepřihlížel a nepřihlédl k nim ani odvolací soud s chybným názorem, že jsou uváděny nové skutečnosti a jedná se o nepřípustné novoty podle §205a o. s. ř. Navrhl, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) věc projednal podle občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2001 (dále též jen o. s. ř.), neboť dovoláním je napadeno rozhodnutí odvolacího soudu vydané po 1. 1. 2001 a po řízení provedeném podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2001 (srov. část dvanáctou, hlavu I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
Po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátem, dovolací soud přezkoumal napadený rozsudek odvolacího soudu podle §242 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání je zčásti nepřípustné a zčásti přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., avšak nedůvodné.
V rozsahu, v jakém nebylo odvolacím soudem žalobě vyhověno (ohledně 3% úroku z prodlení od 2. 2. 1994 do 14. 7. 1994 a 16% úroku od 15. 7. 1994 do 11. 4. 1996 byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že žaloba byla zamítnuta), není žalovaný k dovolání subjektivně oprávněn (§243b odst. 5, §218 písm. b/ o. s. ř.), neboť k podání dovolání je oprávněn pouze ten účastník, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma. Zamítnutím žaloby nebyla žalovanému žádná újma způsobena, naopak jeho odvolacímu návrhu bylo vyhověno. Proto Nejvyšší soud dovolání, pokud směřovalo proti tomuto výroku rozsudku odvolacího soudu, podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. b) o. s. ř. odmítl.
Rozhodnutí odvolacího soudu o platební povinnosti žalovaného vychází z názoru, že žalovaný se dopustil protiprávního jednání tím, že řádně neplnil své povinnosti správce veřejné účelové komunikace, a v důsledku toho došlo k dopravní nehodě, při níž vznikla žalobkyni škoda.
Právní názor odvolacího soudu, že správcem účelové komunikace je ten, jemuž tato komunikace zcela nebo převážně slouží, a to bez ohledu na vlastnické právo či na právo hospodaření se státním majetkem, je správný a vyplývá přímo z ustanovení §3d odst. 1 písm d), odst. 2 zákona č. 135/1961 Sb., o pozemních komunikacích (déle též jen silniční zákon). Odvolací soud uplatněný nárok po právní stránce posoudil správně, když shodně s názorem vysloveným v předchozím zrušujícím usnesení posoudil odpovědnost správce veřejné účelové komunikace za škodu vzniklou při dopravní nehodě v důsledku poškozeného dopravního značení (stržená dopravní značka) podle ust. §420 obč. zák.
Pokud dovolatel nesouhlasí se skutkovými zjištěními odvolacího soudu, uplatňuje dovolací důvod podle ust. §241a odst. 3 o. s. ř., který spočívá v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování, jestliže výsledek hodnocení důkazů soudem neodpovídá ustanovení §132 o. s. ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo v hodnocení těchto důkazů, popř. poznatků je logický rozpor z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, event. věrohodnosti, nebo jestliže výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení §133 až 135 o. s. ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného (případně i procesního) práva.
Závěr, že v době nehody byl žalovaný správcem předmětné veřejné účelové komunikace, je podložen důkazy provedenými v řízení a obsaženými ve spise (zejména jde o výpis z katastru nemovitostí, zprávu Okresního úřadu Ústí n. L., referátu dopravy a silničního hospodářství ze dne 17. 8. 2000, zprávu Magistrátu města Ú. n. L. – odboru dopravy ze dne 7. 11. 1996). Rovněž zjištění, že před dopravní nehodou byla na účelové komunikaci umístěna dopravní značka „Dej přednost v jízdě“, má oporu v provedeném dokazování, neboť jak vyplývá zejména ze zprávy o výsledku objasňování Policie ČR ze dne 14. 2. 1996 a z přiložené fotodokumentace, dopravní značka na účelové komunikaci původně umístěna byla, avšak v době nehody byla poškozena takovým způsobem, že ji řidič nemohl spatřit (plechová část byla odpadlá na zem a otočena pomalovanou částí k zemi). Okolnost, že z důvodu skartace spisu dopravního inspektorátu se nepodařilo dohledat rozhodnutí o jejím umístění, neznamená opak. Odvolacímu soudu nelze tedy vytknout, že by skutková zjištění, z nichž při svém rozhodnutí vycházel o charakteru předmětné komunikace, o místu, kde k nehodě došlo, a ohledně umístění dopravní značky C1a, neměla oporu v provedeném dokazování.
Prostřednictvím dovolacího důvodu dle ust. §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. dovolatel namítá, že odvolací soud se s odkazem na ust. §205a o. s. ř. odmítl zabývat jeho vyjádřením a listinnými důkazy, které měl k dispozici již soud prvního stupně. Vady řízení ve smyslu ust. §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. mohou být způsobilým dovolacím důvodem pouze tehdy, jestliže mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Jak vyplývá z obsahu spisu, vyjádření žalovaného bylo dne 6. 4. 2001 doručeno Obvodnímu soudu pro Prahu 1 s četnými přílohami, obsahujícími zápis z 20. 10. 1989 o přejímacím řízení silnice Č. Ú. – H., následnou hospodářskou smlouvu PZF 17/89, jíž bylo právo hospodaření k národnímu majetku – komunikace NZH H. – Č. Ú. převedeno z P. k. A. Z. na Národní výbor Ú. n. L., a dále kolaudační rozhodnutí z 23. 10. 1992 pro stavbu „přeložka sil. II/253 Ch. – P.“ a přípisy Magistrátu a Okresního úřadu Ú. n. L., Obecního úřadu Ch. a Policie ČR, dopravní inspektorát, adresované žalovanému se sdělením, že těmto orgánům není známo, kým bylo rozhodnuto o umístění dopravní značky na účelové komunikaci.
Především je třeba uvést, že kolaudačním rozhodnutím z 23. 10. 1992 pro stavbu „přeložka sil. II/253 Ch. – P.“ byl v řízení proveden důkaz již při jednání soudu prvního stupně dne 23. 10. 1996, a nešlo tedy o odmítnutí návrhu žalovaného na provedení dokazování. K tvrzení žalovaného o převodech práva hospodaření k národnímu majetku se pak odvolací soud zcela jednoznačně vyjádřil ve svém rozhodnutí tak, že vlastnictví komunikace nebo otázka, kterému subjektu byl majetek svěřen do práva hospodaření, je v tomto případě bezpředmětná. Zásadně platí, že pokud byly navrženy důkazy na podporu tvrzení o skutečnostech, které jsou pro rozhodnutí o uplatněném nároku bez významu, není třeba, aby soud důkazy, jimiž mají být tyto tvrzené skutečnosti prokázány, vůbec prováděl.
Námitkou žalovaného zpochybňující zjištění charakteru komunikace a místa, kde k dopravní nehodě došlo, se odvolací soud nezabýval s poukazem na ust. §205a o. s. ř. Nehledě k tomu, že z obsahu spisu tyto skutečnosti jednoznačně vyplývají, žalovaný vznesl pochybnosti o tomto zjištění po 6 letech probíhajícího sporu, a to v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, a proto odvolací soud nepochybil, jestliže při přezkoumání výsledků dosavadního důkazního řízení k těmto tvrzením s poukazem na ust. §205a o. s. ř. nepřihlížel.
Z výše uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je v části, ve které je dovolání proti němu přípustné, věcně správný a žádný z uplatněných dovolacích důvodů nebyl naplněn, Nejvyšší soud proto dovolání v tomto rozsahu zamítl (§243b odst. 2, věta první před středníkem, o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1, §142 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalovaný nemá s ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu jeho nákladů právo a žalobkyni v tomto řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. června 2004
JUDr. Marta Škárová, v. r.
předsedkyně senátu