ECLI:CZ:NS:2004:25.CDO.754.2003.1
sp. zn. 25 Cdo 754/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudkyň JUDr. Marty Škárové a JUDr. Olgy Puškinové v právní věci žalobce L. V., zastoupeného advokátem, proti žalované České republice - Ministerstvu vnitra ČR, se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 3, o 74.480,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 32 C 547/2000, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. prosince 2002, č. j. 13 Co 131/2002-47, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se žalobou doručenou soudu dne 23. 8. 2000 domáhal náhrady škody ve výši 74.480,- Kč s příslušenstvím, která mu měla vzniknout nesprávným úředním postupem policejního inspektora Obvodního oddělení Policie ČR O. – M. H. pprap. V., který dne 6. 7. 1997 při prošetřování oznámení o odcizení autorádia z osobního motorového vozidla v prostoru řadových garáží na v O. nereagoval na upozornění o pohybu neznámých mužů v prostoru vedlejší garáže, jejímž je žalobce spolumajitelem, a neučinil žádná opatření ke zjištění totožnosti neznámých osob ani ke zjištění, co v garáži dělají. Žalobci byly z této garáže v době od 5. 7. 14:00 hod. do 7. 7. 8:00 hod. vloupáním odcizeny věci v hodnotě 74.480,- Kč. Žalobce dne 7. 7. 1997 nahlásil krádež na Obvodním oddělení Policie ČR O., které usnesením ze dne 6. 8. 1997 věc odložilo podle ustanovení §159 odst. 4 tr. řádu, dne 14. 8. 1997 podal žalobce stížnost na jednání policejního inspektora a přípisem ze dne 26. 8. 1997 mu Městské ředitelství Policie ČR v O. sdělilo, že stížnost je oprávněná a že postup pprap. V. nebyl v souladu se zákonem o Policii České republiky. Dopisem ze dne 8. 12. 1998 žalovaná odmítla nahradit škodu, která měla žalobci nesprávným úředním postupem policisty vzniknout.
Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 22. 10. 2001, č. j. 32 C 547/2000-27, žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Dospěl k závěru, že uplatněné právo je promlčeno uplynutím tříleté subjektivní promlčecí doby podle ustanovení §22 odst. 1 věty první zákona č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem, která běží ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o škodě. Předpokladem počátku běhu promlčecí lhůty podle citovaného ustanovení přitom kromě vědomosti poškozeného o škodě není vědomost o tom, kdo za ni odpovídá. Rozdíl oproti úpravě promlčení v občanském zákoníku (§106 odst. 1 obč. zák.) vyplývá z toho, že subjektem odpovědným podle zákona č. 58/1969 Sb. je vždy stát (§18 a §25 odst. 1). Poškozený se o škodě dozví v okamžiku, kdy zjistí skutkové okolnosti, z nichž lze odvodit vznik škody a orientačně její rozsah (tak, aby bylo možné určit přibližnou výši škody v penězích), není přitom třeba, aby znal rozsah (výši) škody přesně. Podle soudu se žalobce v projednávané věci nepochybně dozvěděl o škodě nejpozději dne 7. 7. 1997, kdy nahlásil krádež vloupáním do své garáže na Obvodním oddělení Policie ČR v O. a kdy též mohl v souladu s ustanovením §563 obč. zák. požádat žalovanou o zaplacení škody. Právě od tohoto dne počala běžet tříletá promlčecí doba, která uplynula dne 7. 7. 2000. Ke stavení promlčecí lhůty podáním žádosti žalobce o náhradu škody u žalované nedošlo, neboť pro případ nesprávného úředního postupu zákon nestanoví povinnost žalobce předběžně projednat svůj nárok s příslušným orgánem. Jelikož žalobce v uvedené lhůtě své právo nevykonal a žalovaná v řízení vznesla námitku promlčení, jeho právo na náhradu škody se promlčelo. S ohledem na zásadu procesní ekonomie soud žalobu zamítl, aniž by zkoumal, zda žalobcem uplatněné právo vůbec existuje či nikoliv.
K odvolání žalobce Krajský soud Ostravě rozsudkem ze dne 4. 12. 2002, č. j. 13 Co 131/2002-47, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Po doplnění dokazování dospěl k závěru, že promlčecí lhůta počala běžet nejpozději dnem 14. 8. 1997, kdy žalobce podal u Městského ředitelství Policie ČR v O. stížnost na postup policisty, v důsledku jehož nesprávného úředního postupu mu měla vzniknout škoda. K počátku běhu promlčecí lhůty nestačí vědomost žalobce o vzniku škody ze dne 7. 7. 1997, protože žalobce musí znát také okolnosti, ze kterých lze dovodit, že má uplatnit škodu podle zákona č. 58/1969 Sb. Odvolací soud se ztotožnil se stanoviskem soudu prvního stupně, že pro uplatnění práva na náhradu škody v daném případě není nutno znát výši škody a konkrétní osobu, která ji svým nesprávným úředním postupem způsobila, je však nutno mít k dispozici dostatek údajů, ze kterých lze dovodit, že právo na náhradu škody má být uplatněno právě proti státu ve smyslu citovaného zákona (rozsudek Nejvyššího soudu ČSR ze dne 23. 6. 1981, sp. zn. 1 Cz 18/81). Jestliže dne 14. 8. 1997 žalobce podával stížnost na postup policisty, tedy orgán státu, musel již k tomuto dni mít povšechnou vědomost o selhání státního aparátu, která mu umožňovala uplatnit právo na náhradu škody podle citovaného zákona. Den, kdy bylo o stížnosti proti konkrétnímu policistovi rozhodnuto, již na běh promlčecí lhůty nemůže mít vliv. Odvolací soud proto dospěl k závěru, že posledním dnem lhůty, kdy bylo možno právo na náhradu škody vykonat, byl den 14. 8. 2000, zatímco žaloba byla podána dne 23. 8. 2000.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a které odůvodňuje podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Namítá, že nelze vymezit škodu pouze jejím vznikem, jak se snažil učinit soud prvního stupně, ani okamžikem, kdy měl žalobce mít údajnou vědomost o „selhání státního aparátu“. Podle dovolatele je třeba vymezit pojem škody tak, že v sobě obsahuje základní náležitosti, a to škůdce (osobu, která svým protiprávním jednáním škodu způsobila), následek (výši škody vyčíslitelnou v penězích) a příčinnou souvislost mezi protiprávním jednáním osoby škůdce a následkem. Zásadně tedy musí být vždy vymezen vznik škody a osoba škůdce, a pokud má poškozený vědomost o těchto dvou skutečnostech, může vyčíslit škodu vůči konkrétní osobě. Má-li být známa osoba škůdce, musí být postavena najisto, kdo jím je, a to především tehdy, je-li škůdcem stát, který je představován svým mocenským aparátem, zastupován řadou organizací a institucí. V posuzovaném případě žalobce dne 14. 8. 1997 dal podnět k prošetření postupu policisty V., avšak nevěděl, zda za škodu odpovídá pan Václavík jako fyzická osoba, nebo stát, který v tu dobu policista zastupoval. Teprve z dopisu Městského ředitelství Policie ČR v O. ze dne 26. 8. 1997 se žalobce dověděl, že stížnost byla oprávněná, proti policistovi byla vyvozena kázeňská opatření a bylo konstatováno pochybení v jeho postupu, tedy až v tuto chvíli se žalobce dozvěděl, že pochybil stát. Z chování policie i ministerstva vnitra po celou dobu nebylo zcela zřejmé, že by cítily jakoukoliv odpovědnost za jednání policisty. Protože je přesvědčen, že žalobu podal včas, navrhl dovolatel, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř. ve znění účinném od 1. 1. 2001 – srov. ustanovení bodu 17. hlavy I části dvanácté zákona č. 30/2000 Sb.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř. oprávněnou osobou - účastníkem řízení, dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Podle §237 odst. 1 o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)]. Podle odstavce 3 tohoto ustanovení rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Žalobce dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu ve věci samé, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, aniž předcházelo zrušující usnesení odvolacího soudu; přípustnost dovolání lze proto posuzovat pouze podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Dovolání může být podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují) a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu. Přípustnost dovolání není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu spatřuje dovolatel v otázce počátku běhu subjektivní promlčecí doby u nároku na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem podle zákona č. 58/1969 Sb., který je podle jeho názoru třeba odvíjet od okamžiku, kdy se z přípisu Městského ředitelství Policie ČR v O. ze dne 26. 8. 1997, jímž mu byl sdělen výsledek prošetření jeho stížnosti, dozvěděl, že Policie České republiky uznává nesprávný úřední postup policisty.
Vzhledem k tomu, že tvrzená škoda způsobená nesprávným úředním postupem měla vzniknout přede dnem účinnosti zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), tj. před 15. 5. 1998, posuzoval odvolací soud věc správně podle dosavadního předpisu, tj. podle zákona č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem, a správně aplikoval ustanovení §22 odst. 1 zákona č. 58/1969 Sb., podle nějž se právo na náhradu škody promlčí za tři roky ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o škodě.
Zákon č. 58/1969 Sb., který obsahuje zvláštní úpravu odpovědnosti za škodu způsobenou orgánem státu, se zčásti dotýká i promlčení (§22 a 23 zákona), a to pokud jde o počátek a délku lhůt. Nemění nic na obecné podstatě promlčení, které účastníku, v jehož neprospěch byla uplatněna námitka promlčení, přináší nepříznivý důsledek v podobě zániku nároku (vynutitelnosti subjektivního občanského práva věřitele). Ustanovení §22 odst. 1 věty první zákona č. 58/1969 Sb. neuvádí jako předpoklad počátku běhu promlčecí lhůty vědomost poškozeného o tom, kdo za škodu odpovídá, resp. který orgán státu škodu způsobil (na rozdíl od ustanovení §106 odst. 1 obč. zák. - srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 16. 5. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1100/2002, publikovaný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, Sv. 17, pod C 1210), a to z toho důvodu, že subjektem odpovědným podle tohoto zákona je vždy stát (§18 a §25 odst. 1 zák. č. 58/1969 Sb.). Pro počátek běhu promlčecí doby není významné ani to, zda a kdy se poškozený dozvěděl výsledek šetření o jeho stížnosti na nesprávný úřední postup. Výsledek řízení o takové stížnosti není podmínkou (ani překážkou) pro uplatnění nároku na náhradu škody a nemá vliv na vědomost poškozeného o tom, že vznikla škoda.
Z uvedeného je zřejmé, že rozsudek odvolacího soudu, který řeší dovoláním vymezenou právní otázku v souladu se zákonem i ustálenou judikaturou, nepředstavuje rozhodnutí po právní stránce zásadního významu ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. a že tedy dovolání žalobce není podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné; Nejvyšší soud ČR je proto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 věty první a §146 odst. 3 o.s.ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá na náhradu nákladů dovolacího řízení právo a žalované náklady v dovolacím řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. dubna 2004
JUDr. Petr V o j t e k, v. r.
předseda senátu