ECLI:CZ:NS:2004:25.CDO.798.2003.1
sp. zn. 25 Cdo 798/2003
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudkyň JUDr. Marty Škárové a JUDr. Olgy Puškinové v právní věci žalobce M. Š., zastoupeného advokátem, proti žalované České republice - Ministerstvu financí ČR, se sídlem v Praze 1, Letenská 15, zastoupené advokátem, o 1.482.402,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Klatovech pod sp. zn. 8 C 292/2001, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 22. října 2002, č. j. 12 Co 562/2002-103, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 26.945,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení na účet advokáta.
Odůvodnění:
Žalobce se žalobou doručenou soudu dne 1. 11. 2001, v níž za žalovaného označil Českou republiku - Finanční úřad v K., domáhal náhrady škody způsobené nezákonnými rozhodnutími a nesprávným úředním postupem Finančního úřadu v K., ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), který mu neoprávněně zadržoval přeplatek daně z přidané hodnoty, v důsledku čehož byl žalobce nucen zaplatit svému obchodnímu partnerovi smluvní pokutu za nesplnění dodávky zboží.
Vyšší soudní úřednice Okresního soudu v Klatovech přípisem ze dne 8. 11. 2001, k němuž přiložila stejnopis žaloby, vyzvala Finanční úřad v K., aby se vyjádřil, zda má právní subjektivitu. Finanční úřad v K. podáním ze dne 20. 11. 2001 sdělil, že v řízení je pasivně legitimováno Ministerstvo financí ČR, s nímž bylo také třeba nárok předběžně projednat. Poukázal dále na to, že v dané věci nedošlo ke zrušení pravomocných rozhodnutí a nejsou proto splněny podmínky odpovědnosti státu podle §8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., přičemž nápravu tvrzeného zkrácení práv žalobce by bylo možno zjednat pouze postupem podle části IV. zákona č. 337/1992 Sb. Samosoudce Okresního soudu v Klatovech usnesením ze dne 15. 1. 2002, č. j. 8 C 292/2001-70, vyzval žalovanou Českou republiku – Ministerstvo financí ČR, aby se ve lhůtě 30 dnů od doručení vyjádřila písemně k žalobě a aby v případě, že uplatněný nárok neuzná, vylíčila rozhodující skutečnosti, na nichž staví svoji obranu, a k vyjádření připojila listinné důkazy, jichž se dovolává, případně označila důkazy k prokázání svých tvrzení; byla poučena, že nevyjádří-li se v této lhůtě ani neuvede, jaký vážný důvod jí v tom brání, může soud rozhodnout rozsudkem pro uznání. Žalovaná na výzvu nereagovala a ve stanovené lhůtě se k žalobě nevyjádřila.
Okresní soud v Klatovech rozsudkem pro uznání ze dne 30. 4. 2002, č. j. 8 C 292/2001-75, uložil žalované České republice – Ministerstvu financí ČR povinnost zaplatit žalobci částku 1.482.402,- Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vydání rozsudku pro uznání podle §153a odst. 3 o.s.ř. odůvodnil tím, že žalované (Ministerstvu financí ČR) bylo dne 23. 1. 2002 doručeno usnesení, jímž jí soud podle §114b odst. 1 o.s.ř. uložil, aby se písemně vyjádřila k žalobnímu návrhu, který jí byl doručen společně s návrhem na zahájení řízení, s vyjádřením Finančního úřadu v K. k návrhu na zahájení řízení a s podáním žalobce k tomuto vyjádření. Žalovaná se však ve stanovené lhůtě 30 dnů od doručení usnesení k žalobnímu návrhu nevyjádřila ani soudu nesdělila, jaký vážný důvod jí v tom zabránil. Vzhledem k tomu, že žalovaná byla v usnesení poučena o následcích, které jsou s nečinností spojeny, nastala ze zákona fikce, že žalobou uplatněný nárok uznává.
K odvolání žalované Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 22. 10. 2002, č. j. 12 Co 562/2002-103, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Ztotožnil se s jeho závěrem, že byly splněny zákonné podmínky pro vydání kvalifikované výzvy podle §114b o.s.ř., a s tím, že soud prvního stupně mohl rozhodnout rozsudkem pro uznání. Vyšel z toho, že v řízení o náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím, případně nesprávným úředním postupem Finančního úřadu v K. podle zákona č. 82/1998 Sb., jedná za Českou republiku Ministerstvo financí ČR a nikoliv finanční úřad, který měl svým postupem škodu způsobit. Vyjádření Finančního úřadu v K. ze dne 30. 11. 2001 proto nemůže být vyjádřením žalované k výzvě podle §114b o.s.ř., kterou soud prvního stupně doručil dne 23. 1. 2002 žalované (Ministerstvu financí) s náležitým poučením a upozorněním, že může být rozhodnuto rozsudkem pro uznání. Žalovaná se tedy k výzvě nevyjádřila, ačkoliv je vybavena odborným aparátem a v době doručení výzvy již měla k dispozici podklady pro vyjádření k žalobě, neboť rozhodovala o předběžném projednání nároku žalobce a určitou částku již žalobci poskytla.
Proti tomuto rozsudku podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Dovolatelka vymezila jako otázku po právní stránce zásadního významu „zda jednání kterékoliv organizační složky státu je vždy právním úkonem státu jako účastníka řízení či nikoliv“. Namítá, že účastníkem řízení a osobou s právní subjektivitou je v případě státu výlučně Česká republika, která musí jednat prostřednictvím jiné osoby, přičemž podle ustanovení §21a o.s.ř. před soudem je oprávněna za stát jednat organizační složka, která však sama nositelem (subjektem) procesních práv a povinností není. Je otázkou (zejména po účinnosti zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích), jaké důsledky má jednání jiné organizační složky státu než organizační složky určené podle zvláštního zákona, z hlediska závaznosti jejich úkonů v soudním řízení. Dovolatelka se domnívá, že jednání státu by mělo být závazné bez ohledu na to, zda před soudem jedná organizační složka oprávněná podle zvláštního zákona či nikoliv. Ministerstvo financí by tak mělo být vázáno úkony organizační složky, jež byly učiněny před tím, než samo ministerstvo za stát do řízení vstoupilo, obdobně jako je tomu při univerzální sukcesi. Jinak by se při každé změně úvahy soudu o tom, kdo jedná jménem státu, řízení dostalo na počátek (obdobně jako při záměně žalovaného) a veškeré úkony dosud provedené by se staly neúčinnými, stejně jako by musely být znovu provedeny všechny důkazy, což je v rozporu s principem hospodárnosti a rychlosti řízení. Jediným nositelem právní subjektivity je stát a v rámci řízení je proto nepodstatné, kdo jeho jménem jedná, je-li taková vada zhojena dodatečným souhlasem organizační složky, která má za stát jednat v souladu s příslušným právním předpisem [obdobně jako při situaci, kdy za právnickou osobu jedná osoba odlišná od osoby uvedené v ustanovení §21 odst. 1 písm. a) - d) o.s.ř.]. Podle dovolatelky v posuzovaném případě nebyly splněny podmínky pro vydání kvalifikované výzvy podle ustanovení §114b o.s.ř. ani rozsudku pro uznání, neboť vyjádření podané Finančním úřadem v K. bylo třeba považovat za vyjádření žalované k žalobě, obsahující návrh na zamítnutí žaloby a vylíčení rozhodných skutečností. Pokud je soud v té části, kdy za žalovanou jednala jiná než oprávněná organizační složka, nepovažoval za dostatečné, měl žalovanou vyzvat k odstranění vad podání; tedy vyzvat tu organizační složku, jež měla jménem České republiky v souladu se zvláštními předpisy jednat, aby vyjádření Finančního úřadu v K. přijala za své, nebo ho odmítla. Kvalifikovaná výzva je navíc podle dovolatelky výjimečný institut, s nímž jsou spojeny nezvratné důsledky pro osobu, jež zůstane nečinná, a v posuzovaném případě neměla své opodstatnění. Samotná skutečnost, že věc, jež měla být na základě žaloby projednána, je složitá, není povahou věci či okolností odůvodňující použití kvalifikované výzvy. Kromě toho již z obsahu žaloby vyplynulo, že žalovaná odmítla plnit při předběžném projednání nároku podle §14 zákona č. 82/1998 Sb., a nebylo tedy možno předpokládat, že by posléze nárok uznala. Dovolatelka má za to, že nelze využívat kvalifikovanou výzvu jako prostředek možné snahy soudu o vyřešení žaloby v důsledku opominutí žalovaného rozsudkem pro uznání, ale jako nástroj umožňující soudu v případě nečinnosti žalovaného vést řízení k jeho konci. Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil spolu s rozsudkem soudu prvního stupně a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce ve vyjádření navrhl, aby dovolací soud dovolání odmítl jako nepřípustné ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., popřípadě je rozsudkem zamítl. Ztotožňuje se s odůvodněním rozhodnutí soudu prvního stupně i odvolacího soudu a má za to, že vydání kvalifikované výzvy podle ustanovení §114b o.s.ř. vyžadovala povaha věci, její skutková a právní složitost i okolnosti případu. Podle žalobce finanční úřad není ve věci osobou oprávněnou jednat za žalovanou a kromě toho vyjádření Finančního úřadu v K. není ani po meritorní stránce dostatečné pro přípravu soudu na jednání, neboť neobsahuje věcné stanovisko ani námitky.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., a po přezkoumání věci podle §243a odst. 1 věty první o.s.ř. dospěl k závěru, že dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., neboť otázka, zda vyjádření k žalobě, které podala organizační složka státu nepříslušná v řízení za stát vystupovat, je překážkou pro vydání rozsudku pro uznání, jestliže příslušná organizační složka na pozdější výzvu soudu podle §114b o.s.ř. ve stanovené lhůtě nereagovala, nebyla dosud judikaturou dovolacího soudu vyřešena a představuje proto otázku po právní stránce zásadního významu ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. Dovolání však není důvodné.
Nesprávné právní posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.], které žalovaná uplatnila jako dovolací důvod, může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval.
Podle §114b odst. 1 o.s.ř. vyžaduje-li to povaha věci nebo okolnosti případu, může předseda senátu žalovanému uložit, aby se ve věci písemně vyjádřil a aby v případě, že nárok uplatněný v žalobě zcela neuznává, ve vyjádření vylíčil rozhodující skutečnosti, na nichž staví svoji obranu a k vyjádření připojil listinné důkazy, jichž se dovolává, popřípadě označil důkazy k prokázání svých tvrzení. K podání vyjádření určí lhůtu, která nesmí být kratší než 30 dnů. Podle odstavce 5 tohoto ustanovení, jestliže se žalovaný bez vážného důvodu na výzvu soudu podle odstavce 1 včas nevyjádří a ani ve stanovené lhůtě soudu nesdělí, jaký vážný důvod mu v tom brání, má se za to, že nárok, který je proti němu uplatňován, uznává. O tomto následku (§153a odst. 3) musí být poučen.
Institut tzv. kvalifikované výzvy soudu podle §114b o.s.ř. slouží k přípravě jednání tak, aby ve věci zpravidla mohlo být rozhodnuto při prvním jednání, jak předpokládá ustanovení §114a odst. 1 o.s.ř. Povaha věci, která vydání výzvy odůvodňuje, tkví především v takové typové, skutkové či právní obtížnosti posuzované věci, že bez pečlivé přípravy věci by nebylo možno požadavku posledně citovaného ustanovení dostát. Smyslem výzvy není jen zjištění stanoviska žalovaného, zda uplatněný nárok uznává či nikoliv, nýbrž především to, aby soud byl před nařízením jednání obeznámen, na kterých rozhodných skutečnostech staví žalovaný svoji obranu a kterých důkazů se přitom dovolává. Fikce uznání nároku pro případ nevyhovění výzvě ve stanovené lhůtě má povahu sankce za neposkytnutí součinnosti potřebné právě pro efektivní přípravu jednání, při němž má soud ve věci rozhodnout. Okolnost, že z negativního postoje příslušného ústředního orgánu státu v předběžném projednání uplatněného nároku na náhradu škody podle §14 zákona č. 82/1998 Sb. lze dovozovat nesouhlas státu s nárokem uplatněným v soudním řízení, tedy sama o sobě nevylučuje, aby soud v případě obtížnosti věci, na kterou ustanovení §114b o.s.ř. dopadá, postup podle tohoto ustanovení využil.
Podle §21a odst. 1 o.s.ř. ve znění účinném před novelou provedenou zákonem č. 120/2004 Sb., tj. v době řízení před soudem prvního stupně i soudem odvolacím, za stát před soudem vystupuje organizační složka státu příslušná podle zvláštního právního předpisu [srov. ustanovení §21a odst. 1 písm. b) o.s.ř. ve znění účinném od 19. 3. 2004].
Podle této úpravy stát, který je v soukromoprávních vztazích právnickou osobou, vykonává svá procesní práva a plní procesní povinnosti v soudním řízení prostřednictvím organizační složky, jak ji definuje zákon č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích. Za stát vystupuje v řízení ta organizační složka, která je k tomu podle zákona příslušná, což je povinen soud zjistit a jednat s ní bez ohledu na to, jakou organizační složku označil žalobce v žalobě.
V posuzovaném případě žalobce označil v žalobě za organizační složku České republiky Finanční úřad v K. nesprávně, neboť podle ustanovení §6 odst. 1, odst. 2 písm. b) zákona č. 82/1998 Sb. v řízení o náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem finančního úřadu za stát vystupuje Ministerstvo financí ČR. Vzhledem k charakteru uplatněného nároku byla tato okolnost od počátku řízení zřejmá a soud byl povinen jednat s Ministerstvem financí ČR. Učinil tak poté, co se v tomto smyslu vyjádřil příslušný finanční úřad v podání ze dne 20. 11. 2001 k dotazu vyššího soudního úředníka na jeho právní postavení ve sporu. Ačkoliv při této příležitosti finanční úřad vyslovil i některé své výhrady k opodstatněnosti žalovaného nároku, nešlo o vyjádření žalované k žalobě; jednak k tomu nebyl soudem ve smyslu §114a odst. 2 písm. a) o.s.ř. vyzván, jednak je učinil jako od počátku nepříslušná organizační složka státu. Jestliže za této situace soud adresoval příslušné organizační složce (Ministerstvu financí ČR) výzvu k vyjádření k žalobě podle §114b o.s.ř., k níž přiložil i stejnopis žaloby a podání Finančního úřadu v K. a žalobce, bylo její povinností se ve stanovené lhůtě k žalobě vyjádřit pod sankcí fikce uznání nároku ve smyslu ustanovení §114b odst. 5 o.s.ř.
Ze všech těchto důvodů je zřejmé, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu [§241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.] správný; Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalované podle ustanovení §243b odst. 2 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §142 odst. 1 a §151 odst. 2 věty první před středníkem o.s.ř.; s ohledem na výsledek dovolacího řízení má žalobce právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení, které sestávají z odměny za zastoupení advokátem. Výše odměny byla vypočtena z peněžité částky, jež byla předmětem dovolacího řízení (1.482.402,- Kč), podle §3 odst. 1 a §10 odst. 3 vyhlášky č. 484/2000 Sb. s tím, že sazba byla snížena o 50% podle §18 odst. 1 věty první citované vyhlášky (byl učiněn pouze 1 úkon - vyjádření k dovolání) a zaokrouhlena podle §16 odst. 2 vyhlášky na celé desetikoruny nahoru; žalobci kromě toho náleží paušální částka náhrady hotových výdajů ve výši 75,- Kč podle §l3 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. dubna 2004
JUDr. Petr V o j t e k, v. r.
předseda senátu