ECLI:CZ:NS:2004:25.CDO.824.2004.1
sp. zn. 25 Cdo 824/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobce : M. F., zastoupeného advokátem, proti žalovanému Mgr. V. S., zastoupenému advokátem, o zaplacení 150.000,- Kč, vedené u Okresního soudu v Jindřichově Hradci pod sp. zn. 5 C 398/2002, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. ledna 2004, č. j. 5 Co 2711/2003 - 124, ve znění opravného usnesení ze dne 15. ledna 2004, č. j. 5 Co 2711/2003 -130, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 7.325,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení na účet advokáta.
Odůvodnění:
Okresní soud v Jindřichově Hradci rozsudkem ze dne 17. 9. 2003, č. j. 5 C 398/2002 - 103, zamítl žalobu o zaplacení 150.000,- Kč a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Jeho předchozí rozsudek ze dne 22. 11. 2000, č. j. 5 C 398/2002 - 50, jímž žaloba o zaplacení téže částky byla zamítnuta a jímž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, byl zrušen usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 14. 2. 2003, č. j. 5 Co 82/2003 - 71, a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Poté, co Okresní soud v Jindřichově Hradci usnesením ze dne 26. 2. 2003, č. j. 5 C 398/2002 - 76, připustil změnu žaloby, učiněnou podáním žalobce ze dne 3. 10. 2002, spočívající v rozšíření návrhu na náhradu škody (při nezměněném petitu žaloby), ve věci znovu rozhodl rozsudkem ze dne 31. 3. 2003, č. j. 5 C 398/2002 - 80, tak, že žalobu o zaplacení částky 150.000,- Kč zamítl, a rozhodl o náhradě nákladů řízení; k odvolání žalobce byl tento rozsudek zrušen usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 1. 7. 2003, č. j. 5 Co 1486/2003 - 91, a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení. Soud prvního stupně tak rozhodoval o uplatněném nároku žalobce na náhradu škody, která mu měla vzniknout tím, že žalovaný vytěžil v roce 1995 a 1998 dřevní hmotu na lesním pozemku parc. č. 1947 v kat. území M., který žalobce zdědil po zůstavitelce A. F., zemřelé dne 16. 1. 1996. Okresní soud vycházel ze zjištění, že v přesně nezjištěný den mezi 15. - 23. 8. 1995 uzavřel žalovaný jako kupující s A. F. jako prodávající v jejím bytě v M. ústní kupní smlouvu, jejímž předmětem byla koupě 100 m3 dřevní hmoty „nastojato“ za kupní cenu 50.000,- Kč, kterou žalovaný jmenované předal v přítomnosti slyšeného svědka Ing. J. G.; na základě této kupní smlouvy pak v březnu 1998 provedl těžbu 78,9 m3 dřevní hmoty. Před tím - v roce 1995, kdy byl žalovaný původní vlastnicí lesního pozemku pověřen správou lesa, vytěžil 71,75 m3 dřevní hmoty s čistým výtěžkem 49.245,- Kč, kteroužto částku si z rozhodnutí A. F. ponechal na opravu domu, v němž měla právo doživotního užívání. Závěť ze dne 25. 4. 1992, kterou jmenovaná předmětný lesní pozemek odkázala žalovanému, byla rozhodnutím Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 12. 7. 2000, č. j. D 154/96 - 74, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. 3. 2001, č. j. 5 Co 689/2001 - 95, prohlášena za neplatnou (pro formální vady) a bylo rozhodnuto, že žalovaný není dědicem zůstavitelky. Posléze na základě pravomocného usnesení Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 8. 8. 2001, č. j. D 154/96 - 102, se jediným dědicem veškerého majetku po zůstavitelce stal žalobce. Na základě takto zjištěného skutkového stavu věci dospěl soud prvního stupně k závěru, že žaloba o náhradu škody není důvodná, a to jednak proto, že žalovaný se nedopustil protiprávního jednání, jestliže v roce 1995 a 1998 vytěžil z předmětného lesního pozemku dřevní hmotu, a dále z toho důvodu, že nárok je promlčen v objektivní tříleté promlčecí době podle §106 odst. 2 obč. zák., když u soudu byl uplatněn až žalobou ze dne 4. 10. 2002.
K odvolání žalobce Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 9. 1. 2004, č. j. 5 Co 2711/2003 - 124, ve znění opravného usnesení ze dne 15. ledna 2004, č. j. 5 Co 2711/2003 - 130, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vycházel ze skutkových zjištění okresního soudu a ztotožnil se s jeho závěrem, že nebyly naplněny předpoklady odpovědnosti žalovaného za škodu podle §420 odst. 1 obč. zák., neboť těžbou dřevní hmoty v roce 1995 a 1998 se nedopustil protiprávního jednání, když v obou případech těžil se souhlasem původní vlastnice lesního pozemku (v roce 1998, již po její smrti, těžil dřevo, které jí za života zaplatil). Za správný považoval krajský soud i závěr soudu prvního stupně o promlčení uplatněného nároku, protože v jednání žalovaného nelze spatřovat úmysl ke způsobení škody.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítá, že žalovaný neprokázal existenci darovací smlouvy, neboť z listiny označené jako závěť vyplývá, že byl pověřen pouze spravováním majetku; z toho je zřejmé, že pokud by A. F. chtěla za života darovat nebo prodat žalovanému nemovitosti, učinila by tak, aniž by ho ustanovila správcem těchto nemovitostí. Dále dovolatel poukazuje na to, že jmenovaná zemřela v psychiatrické léčebně, a je tudíž otázkou, zda v době, kdy měla předmětný les prodat, „nebylo zneužito jejího duševního zdraví“. Bylo proto namístě, aby soud prvního stupně vyžádal lékařskou zprávu o jejím zdravotním stavu, neboť jinak si nelze udělat „objektivní obrázek o osobě A. F.“ v době, kdy došlo k těžbě lesa. V roce 1995 byla v domově důchodců, takže neměla možnost kontroly nad vlastním majetkem, a v roce 1998 již žalovaný věděl, že závěť je neplatná, a proto se z jeho strany jednalo o svévoli a nedovolené úmyslné chování. Dovolatel má za to, že žalovaný jednal v rozporu s dobrými mravy, a to zejména tím, že jmenovanou umístil v domově důchodců, aby „měl prostor k těžbě“, a v druhém případě využil jejího krátkodobého pobytu v místě bydliště, když věděl, že „její rozpoznávací schopnosti jsou snížené k tvrzení, že jí předal peníze, ačkoliv tyto nikdy nebyly nalezeny“, a dále tím, že v době, kdy věděl o neplatnosti závěti, v lese bez oznámení této skutečnosti zákonnému dědici, soudnímu komisaři, případně soudu, těžil s úmyslem se ke škodě cizího majetku obohatit a způsobit tak škodu; takovému jednání by proto neměla být přiznána soudní ochrana. Navrhl, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a aby mu věc byla vrácena k dalšímu řízení.
Žalovaný se ve svém písemném vyjádření k dovolání ztotožnil s rozsudkem odvolacího soudu a navrhl, aby dovolání bylo jako nepřípustné odmítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2001 a po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátem, přezkoumal rozsudek odvolacího soudu podle §242 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje ust. §237 o. s. ř.
Podle §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, který soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proti, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písm. b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
V posuzovaném případě žalobce dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen; jedná se tedy o to, zda je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu; způsobilým dovolacím důvodem je tedy důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu nesprávně vyložil, popř. ji na zjištěný skutkový stav nesprávně aplikoval. Pokud je však namítáno, že soud při hodnocení důkazů nevzal v úvahu skutečnosti, které vyšly v řízení najevo, anebo pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány, nejde o námitku nesprávného řešení otázky právní, nýbrž o námitku týkající se hodnocení důkazů při zjišťování skutkového stavu věci.
Z vylíčení důvodů dovolání vyplývá, že dovolatel nesouhlasí především s tím, jak soudy obou stupňů zjistily skutkový stav v projednávané věci, a zpochybňuje skutkový závěr soudu, že mezi A. F. a žalovaným byla v srpnu 1995 uzavřena ústní kupní smlouva, jejímž předmětem byla koupě 100 m3 dřevní hmoty „nastojato“ za kupní cenu 50.000,- Kč, na jejímž základě žalovaný v březnu 1998 dřevní hmotu vytěžil, a dále že provedenými důkazy nebylo prokázáno jeho tvrzení, že žalovaný jednal s úmyslem se ke škodě cizího majetku obohatit. Je tedy zřejmé, že ve skutečnosti dovolatel napadá rozsudek odvolacího soudu ohledně skutkových zjištění, nikoliv pro samotné právní posouzení věci. Skutečným obsahem dovolání je tak námitka, že rozsudek odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (srov. ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř.), tato okolnost však přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit nemůže. Kromě toho dovolatel zcela přehlíží, že zamítavý rozsudek odvolacího je založen i na závěru, že jím uplatněný nárok na náhradu škody je promlčen (§106 odst. 2 obč. zák.), takže i v případě, že by dovolání bylo přípustné, nemohl by se dovolací soud námitkami dovolatele zabývat, když závěr o promlčení nároku nebyl dovoláním zpochybněn.
Z uvedeného vyplývá, že dovolání žalobce nelze považovat po právní stránce za zásadně významné ve smyslu ust. §237 odst. 3 o. s. ř. a dovolání proti němu není tudíž přípustné. Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalovaný má právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení, které sestávají z odměny za zastoupení advokátem za 1 úkon (vyjádření k dovolání) v částce 7.325,- Kč (odměna z částky určené podle §3 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., vyčíslená podle §10 odst. 3, §3 odst. 1 bod 5., a snížená podle §14 odst. 1 vyhlášky (nejvýše 15 000,- Kč) a o dalších 50% na polovinu podle §18 odst. 1 vyhlášky) a náhrady hotových výdajů podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. v částce 75,- Kč (srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. 4. 2001, 29 Odo 196/2001, publikované pod č. 70 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2001).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. srpna 2004
JUDr. Olga Puškinová,v.r.
předsedkyně senátu