ECLI:CZ:NS:2004:25.CDO.93.2003.1
sp. zn. 25 Cdo 93/2003
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudkyň JUDr. Marty Škárové a JUDr. Olgy Puškinové v právní věci žalobkyně K., p., a. s., proti žalované Č. s. l., s. p., za účasti Č. p. a. s., jako vedlejšího účastníka na straně žalované, o 2.997.665,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 11 C 194/95, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. března 2002, č. j. 19 Co 47/2002-54, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 27. března 2002, č. j. 19 Co 47/2002-54, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 20. srpna 2001, č. j. 11 C 194/95-39, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 6 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 20. 8. 2001, č. j. 11 C 194/95-39, zamítl žalobu na zaplacení částky 2.997.665,- Kč a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že na hlídané parkoviště v areálu letiště R., jehož byla žalovaná provozovatelem (pro případ odpovědnosti za škodu byla pojištěna u Č. p. a. s., vedlejšího účastníka v tomto řízení), umístil dne 29. 4. 1993 své motorové vozidlo BMW 850 CSi,, P. M.; po zjištění, že vůz byl z parkoviště odcizen, ohlásil dne 4. 5. 1993 tuto skutečnost hlídači parkoviště M. P., s nímž sepsal protokol o škodě na vozidle, a téhož dne telefonicky i Policii ČR (místnímu oddělení V.), která následně nezjistila žádné poznatky k osobě pachatele ani k odcizenému vozidlu a trestní stíhání zastavila. Žalobkyně podle pojistné smlouvy ze dne 19. 1. 1993, č. 5551083660, jejímž předmětem bylo pojištění předmětného motorového vozidla pro případ poškození, zničení nebo odcizení, vyplatila P. M. pojistné plnění ve výši 3.244.226,- Kč a v řízení uplatnila nárok ve výši 2.997.665,- Kč. Soud dovodil odpovědnost žalované jako provozovatele garáží a jiných podniků podobného druhu za dopravní prostředky v nich umístěné a jejich příslušenství podle §435 obč. zák. s tím, že právo na náhradu škody musí být uplatněno u provozovatele bez zbytečného odkladu, nejpozději do 15 dnů ode dne, kdy se poškozený o škodě dozvěděl (§436 obč. zák.). Učinit tak lze jakýmkoliv způsobem, ústně, písemně, nebo jiným úkonem, nevzbuzujícím pochybnost, že jde o uplatnění náhrady škody, a to třeba i u pracovníka provozovatele. Podle soudu však z protokolu o škodě na vozidle, sepsaného s hlídačem parkoviště dne 4. 5. 1993, ani z příslušného vyšetřovacího spisu Policie ČR nevyplývá, že by P. M. právo na náhradu škody u žalované, tedy u provozovatele parkoviště, uplatnil. V protokolu je uveden druh a rozsah škody (odcizení vozidla způsobené neznámým pachatelem), aniž lze z jeho obsahu dovodit, že by poškozený uplatnil právo na náhradu škody u provozovatele parkoviště. Podle soudu tedy toto právo nebylo uplatněno v zákonné lhůtě stanovené §436 obč. zák. a marným uplynutím lhůty zaniklo prekluzí; nemohlo proto ani přejít na žalobkyni ve smyslu ustanovení §813 obč. zák. Soud nevzal za prokázané tvrzení žalobkyně, že žalovaná svou odpovědnost uznala dopisem žalobkyni ze dne 16. 2. 1994, který podle svého obsahu nemůže být považován za uznávací prohlášení ve smyslu ustanovení §558 obč. zák. Odkazem na důvody zamítnutí žaloby soud odůvodnil, proč neprovedl dokazování výslechem P. M. a hlídače parkoviště M. P. ani důkazy k objasnění skutečnosti, zda vozidlo vůbec na parkovišti bylo a kdo (a jakým způsobem) je z parkoviště odvezl.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 27. 3. 2002, č. j. 19 Co 47/2002-54, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Ztotožnil se se skutkovým zjištěním i s právními závěry soudu prvního stupně a doplnil, že uplatnění práva na náhradu škody ve smyslu §436 obč. zák. je právním úkonem, který je třeba vykládat v souladu s ustanovením §35 obč. zák. Vůle toho, kdo právní úkon učinil, může být při výkladu relevantní jen za předpokladu, že není v rozporu s jazykovým projevem. Jednou vyjádřený obsah právního úkonu lze proto podle odvolacího soudu jen takto vykládat, nelze jej však doplňovat, měnit či nahrazovat. Jestliže tedy z protokolu o škodě na vozidle ze dne 4. 5. 1993 uplatnění nároku na náhradu škody nevyplývá, neboť v něm není takový požadavek žádným způsobem obsažen, „nelze pak tento úkon doplňovat v rozporu s písemným jazykovým projevem vůlí toho, kdo jej učinil“. Odvolací soud považoval za nadbytečné zabývat se tvrzeným uznáním dluhu ze strany žalované, neboť uznáním dluhu podle ustanovení §558 obč. zák. nevzniká nový závazek, ale zakládá se jím vyvratitelná právní domněnka, že dluh existoval v době, kdy k uznání došlo; v posuzované věci však bylo prokázáno, že závazek žalované ve vztahu k žalobkyni nevznikl.
Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., a které odůvodňuje podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a písm. b) o.s.ř. Namítá, že sepsání protokolu o škodě přímo na formulářovém tiskopise provozovatele odpovědného za škodu je v praxi poměrně časté a posouzení, zda takový protokol o škodě je možné vzhledem k ustanovení §35 odst. 1 a 2 obč. zák. považovat za uplatnění práva na náhradu škody u provozovatele v prekluzivní lhůtě ve smyslu §436 obč. zák., je pro právní praxi žádoucí. Podle dovolatelky při posouzení formuláře protokolu, který vyhotovil provozovatel parkoviště za účelem zjednodušení praxe hlášení škod poškozenými, aniž do jeho textu zakomponoval výslovné prohlášení o uplatnění práva na náhradu škody, soudy vycházely nesprávně pouze z písemného textu, aniž byla zjištěna vůle poškozeného P. M. Tu bylo možné zjistit jen výslechem P. M. samotného k obsahu jeho ústního projevu vůle při ohlášení odcizení vozidla u hlídače parkoviště, avšak takový důkaz proveden nebyl. Dovolatelka dále nesouhlasí s interpretací ustanovení §35 odst. 2 obč. zák. odvolacím soudem, neboť toto ustanovení ukládá provádět výklad právních úkonů podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, přičemž nelze vycházet jen z textu samotného (protokolu o škodě). Na vůli účastníků právního úkonu lze usuzovat vedle jeho písemného vyjádření a v řízení nezjištěného obsahu ústního projevu i ze samotného faktu oznámení ztráty vozidla z hlídaného parkoviště (vyhledání hlídače parkoviště a sepsání protokolu), neboť se nabízí jen jediný účel tohoto konání, tj. uplatnění práva na náhradu škody, když za účelem nalezení vozidla a uplatnění nároku na pojistné plnění postačovalo ohlásit ztrátu vozidla jen Policii ČR. Na vůli, která vedla k sepsání protokolu, lze podle dovolatelky usuzovat dále z toho, jak si úkon oznámení škody na vozidle vyložila žalovaná, která bezprostředně po sepsání protokolu o škodě na vozidle podala svému pojistiteli oznámení škodné události z pojištění odpovědnosti za škodu (dne 7. 5. 1993), v němž sama uvedla, že „náhrada byla žádána osobně u hlídače parkoviště“. K naplnění smyslu ustanovení §436 obč. zák. (tj. umožnit provozovateli, aby mohl zjistit skutečného škůdce a vůči němu uplatnit postih) je podle dovolatelky sepsání protokolu o ztrátě vozidla přímo na parkovišti provozovatele a na jeho tiskopise zcela dostačující. Poukazuje také na obdobnou praxi u leteckých společností a jejich postup v případě ztráty zavazadla. Dovolatelka proto navrhuje, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen spolu s rozsudkem soudu prvního stupně, a aby věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř. oprávněnou osobou - účastníkem řízení, se nejprve zabýval přípustností dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Podle §237 odst. 1 o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)]. Podle odstavce 3 tohoto ustanovení rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Žalobkyně dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu ve věci samé, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, aniž by mu předcházelo zrušující usnesení odvolacího soudu; přípustnost dovolání lze proto posuzovat pouze podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Dovolání může být podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují) a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu. Přípustnost dovolání není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Podle ustanovení §433 odst. 1 věty první obč. zák. provozovatel poskytující ubytovací služby odpovídá za škodu na věcech, které byly ubytovanými fyzickými osobami nebo pro ně vneseny, ledaže by ke škodě došlo i jinak.
Podle ustanovení §435 obč. zák. stejně jako provozovatel poskytující ubytovací služby odpovídají i provozovatelé garáží a jiných podniků podobného druhu, pokud jde o dopravní prostředky v nich umístěné a jejich příslušenství.
Podle ustanovení §436 obč. zák. právo na náhradu škody musí být uplatněno u provozovatele bez zbytečného odkladu. Právo zanikne, nebylo-li uplatněno nejpozději patnáctého dne po dni, kdy se poškozený o škodě dozvěděl.
Ustanovení §436 obč. zák. stanoví prekluzivní patnáctidenní lhůtu, jejímž marným uplynutím právo na náhradu škody zaniká. Zánik práva prekluzí je důsledkem dvou právních skutečností: uplynutím času (tj. prekluzivní lhůty) a opomenutím právo uplatnit (tj. omisivním právním úkonem oprávněného). Jednostranný právní úkon, kterým oprávněná osoba uplatňuje své právo na náhradu škody, musí být určitý a srozumitelný natolik, aby z něj bylo odpovědné osobě zřejmé, že oprávněnému vznikla škoda, za kterou ji činí odpovědnou. Nestačí proto pouhé oznámení o vzniku škody, nýbrž musí být jednoznačné, že je škoda vytýkána odpovědné osobě a že oprávněný uplatňuje své právo požadovat po odpovědné osobě její náhradu. Právo se zásadně uplatňuje u zaměstnance provozovatele, pro tento právní úkon není předepsána písemná forma a je možné jej učinit i ústně, ovšem z jeho obsahu musí být jak pro toho, kdo úkon činí, tak pro toho, vůči komu je činěn, nepochybné, že oprávněný projevil svoji vůli uplatnit svoje právo na náhradu škody vůči odpovědné osobě.
Odvolací soud v posuzované věci dospěl ke správnému právnímu závěru, že nezbytnou podmínkou zákonné cese (přechodu práva na náhradu škody na žalobkyni) podle ustanovení §813 obč. zák. je existence tohoto práva v okamžiku pojistného plnění a že nebylo-li právo na náhradu škody u provozovatele uplatněno nejpozději patnáctého dne po dni, kdy se poškozený o škodě dověděl, zanikne (§436 obč. zák.). Odvolacímu soudu lze přisvědčit i v tom, že při výkladu obsahu úkonu, jímž poškozený své právo uplatnil, se použije postupu podle §35 odst. 2 obč. zák., podle nějž je podmínkou pro přihlédnutí k vůli účastníků, aby nebyla v rozporu s tím, co plyne z jazykového vyjádření úkonu. Interpretace obsahu právního úkonu soudem nemůže samozřejmě vést k nahrazování či měnění již učiněných projevů vůle, neboť použití zákonných výkladových pravidel obsažených v citovaném ustanovení směřuje pouze k tomu, aby obsah právního úkonu vyjádřeného slovy byl vyložen v souladu se stavem, který existoval v době jeho vzniku.
V posuzovaném případě vyšly soudy obou stupňů ze skutkového zjištění (jeho správnost dovolatelka nezpochybňuje), že poškozený P. M. poté, co zjistil odcizení vozidla na parkovišti provozovaném žalovanou, oznámil tuto skutečnost Policii ČR a sepsal též s pracovníkem žalované M. P. dne 4. 5. 1993 protokol o škodě na vozidle, z něhož lze dovodit okolnosti vzniku a rozsah škody; není v něm však výslovně uvedeno, že je škoda vytýkána žalované jako odpovědné osobě a že P. M. tím uplatňuje své právo požadovat po žalované náhradu škody. Za tohoto stavu nelze vytýkat odvolacímu soudu závěr, že uvedený dokument sám o sobě neobsahuje uplatnění nároku na náhradu škody ve smyslu ustanovení §436 obč. zák.
Správný je však právní názor dovolatelky (učinil jej ostatně v obecné rovině i odvolací soud), že právo na náhradu škody podle §436 obč. zák. lze u provozovatele uplatnit též ústně, neboť písemná forma pro tento úkon není předepsána. Okolnost, že provozovatel s poškozeným po nahlášení ztráty či poškození dopravního prostředku sepsal protokol, který postrádá výslovný projev vůle ve smyslu ustanovení §436 obč. zák., nevylučuje automaticky, že nárok na náhradu škody byl uplatněn ústní formou; to platí tím spíše tehdy, je-li písemný dokument v souvislosti se ztrátou či poškozením dopravního prostředku sepsán na předtištěném formuláři provozovatele a nevyplývá-li z něj jednoznačně, že by záznam o události byl vydán pro jiné účely (např. jako potvrzení pro pojišťovnu poškozeného, policejní orgán apod.). K zodpovězení otázky, zda právo na náhradu škody bylo ústně uplatněno a zda písemné hlášení vzniku škody je případně nedokonalým záznamem skutečného požadavku (projevu vůle) poškozeného, je však třeba skutkových zjištění, která soudy neučinily. Vedle výslechu osob, které byly přítomny oznámení poškozeného o vzniku škody vůči provozovateli (zde P. M. a M. P.), může být na obsah ústního projevu vůle usuzováno i z následného jednání provozovatele, v dané věci například z toho, že na základě protokolu sepsaného jejím pracovníkem žalovaná informovala pojišťovnu o uplatnění nároku vůči své osobě.
Je tedy zřejmé, že vzhledem ke zjištěnému skutkovému stavu věci řeší rozsudek odvolacího soudu otázku požadavků ustanovení §436 obč. zák. na formu a náležitosti uplatnění nároku na náhradu škody v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o.s.ř.); rozhodnutí má proto po právní stránce zásadní význam, dovolání proti němu je ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné a ze stejných důvodů je pak i důvodné. Zároveň je zřejmé, že odvolací soud, který se zaměřil jen na výklad písemného projevu vůle, rozhodl ve věci bez náležitého zjištění všech skutečností potřebných k právnímu posouzení, zda právo na náhradu škody bylo ve smyslu ustanovení §436 obč. zák. poškozeným uplatněno.
Dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. je tedy naplněn, proto Nejvyšší soud České republiky rozsudek odvolacího soudu zrušil (§243b odst. 1 část věty za středníkem o.s.ř.), a protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i pro rozsudek soudu prvního stupně, byl i tento rozsudek zrušen a věc byla vrácena Obvodnímu soudu pro Prahu 6 k dalšímu řízení (§243b odst. 2 věta druhá o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243d odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. dubna 2004
JUDr. Petr V o j t e k, v. r.
předseda senátu