ECLI:CZ:NS:2004:26.CDO.1.2004.1
sp. zn. 26 Cdo 1/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Roberta Waltra ve věci žalobce Bytového družstva M., zastoupeného advokátem, proti žalované E. K., zastoupené advokátem, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp.zn. 19 C 85/2002, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. září 2003, č.j. 55 Co 220/2003-30, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 4 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 9. 4. 2003, č.j. 19 C 85/2002-20, uložil žalované vyklidit a vyklizený odevzdat žalobci do dvou měsíců od právní moci rozsudku byt č. 13, I. kategorie, o rozměrech 1+1, umístěný ve 4. patře (5. podlaží) domu čp. 1114 v P., kat. úz. K. (dále „předmětný byt“ nebo „byt“ a předmětný dům“) a rozhodl o nákladech řízení. Vzal za prokázáno, že žalobce je vlastníkem předmětného domu, že dne 1. 2. 2000 byla mezi žalobcem a žalovanou uzavřena smlouva o nájmu předmětného bytu na dobu neurčitou (dále „předmětná nájemní smlouva“), která byla podepsána pouze jednou osobou, a to tehdejším předsedou družstva J. K., že k uvedenému datu bylo třeba, aby jménem žalujícího družstva (dále též „družstva“) jednali vždy dva členové představenstva, z nichž jeden musel být předseda nebo místopředseda, a aby členové představenstva k vytištěnému nebo napsanému jménu družstva připojili své vlastnoruční podpisy. Dále vzal za prokázáno, že dle stanov družstva platných k datu 1. 2. 2000 musela být smlouva o nájmu bytu uzavřena písemně a že pro případ předepsání písemné formy úkonu představenstva jako statutárního orgánu bylo třeba podpisu dvou členů představenstva, z nichž jeden musel být předseda nebo místopředseda. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že předmětná nájemní smlouva byla v rozporu se stanovami a s výpisem z obchodního rejstříku podepsána jednou osobou, a proto je neplatná; žalovaná tak užívá předmětný byt bez právního důvodu. Neshledal důvodnou námitku žalované, že s ohledem na její členství v družstvu nešlo o jednání navenek, ale pouze uvnitř družstva, a stačil proto jen podpis předsedy družstva, neboť jak občanský zákoník (§686 odst. 1), tak i stanovy družstva požadují písemnou formu nájemní smlouvy, a proto je třeba podpisu dvou členů představenstva.
K odvolání žalované Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 9. 9. 2003, č.j. 55 Co 220/2003-30, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud přisvědčil skutkovým zjištěním soudu prvního stupně i jeho právním závěrům a dodal, že neplatnost předmětné nájemní smlouvy vyplývá z ustanovení §40 odst. 1 obč.zák. K odvolací námitce žalované uvedl, že „ustanovení článku 23 odstavec 6 stanov deklarující jednání předsedy představenstva za představenstvo a tím i za družstvo navenek“ bylo do stanov družstva zakotveno až v roce 2002, zatímco podle stanov družstva platných v době uzavření předmětné smlouvy (článek 23 odst. 3 stanov) byl předseda představenstva oprávněn organizovat a řídit činnost představenstva a předsedat jeho jednáním, z čehož vyplývá, že nebyl ani oprávněn řídit a organizovat běžnou činnost družstva, tedy ani uzavírat nájemní smlouvy, jak dovozuje žalovaná; z tohoto důvodu je její odkaz na „Stanovisko Nejvyššího soudu ČR 33 Cdo 1732/98“ nepřípadný, neboť na danou věc nedopadá.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a v němž uplatnila dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř.. Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí spatřuje v otázkách:
1. zda je soud povinen rozhodnout o tom, že neprovede účastníkem navržené důkazy (např. pro jejich nepotřebnost či nadbytečnost), tj. vydat o této skutečnosti konkrétní rozhodnutí, a rovněž ve svém rozhodnutí odůvodnit, proč tak neučinil, zda je rovněž povinen vyhodnotit ve svém rozhodnutí všechny důkazy, které byly v řízení provedeny,
2. zda porušení případných povinností soudu ve smyslu bodu 1. zakládá podstatnou vadu řízení,
3. zda případná vada řízení podle bodu 2. představuje porušení zásady spravedlivého procesu a práva na soudní ochranu podle ustanovení čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod,
4. zda v případě vady řízení zakládající porušení zásady spravedlivého procesu a práva na soudní ochranu podle ustanovení čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod jde zároveň o vadu, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Dovolatelka dále vyjadřuje přesvědčení, že řízení v dané věci bylo postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a to konkrétně vadou při zjišťování skutkového stavu věci a obšírně ve prospěch svého názoru argumentuje. Odvolacímu soudu též vytýká nesprávnost jeho závěru, že zmiňovaný článek 23 odst. 6 stanov byl zakotven do stanov družstva až v roce 2002, a namítá, že uvedené ustanovení bylo obsaženo již ve stanovách z roku 1994; podle názoru dovolatelky však uvedené ustanovení upravuje jednání družstva navenek, zatímco pro jednání uvnitř družstva platí ustanovení čl. 23 odst. 3 stanov, podle něhož při takovýchto „vnitřních“ úkonech postačuje, když za představenstvo jedná jeho předseda. Namítá dále, že žalobce nepředložil soudu úplné znění stanov, které měly být podle jeho tvrzení účinné ke dni uzavření předmětné nájemní smlouvy, ale toliko jeho část, z níž nelze učinit závěr, kdy byly přijaty; předložené znění proto nemohlo být podkladem pro posouzení platnosti této smlouvy. Navrhla, aby napadené rozhodnutí bylo zrušeno a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.), se nejprve zabýval přípustností tohoto mimořádného opravného prostředku.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c) o.s.ř.
Z ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. nelze přípustnost dovolání dovodit, neboť rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené napadeným rozsudkem odvolacího soudu, je jeho prvním rozhodnutím ve věci.
Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., o něž ji opírá dovolatelka.
Podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým by bylo možné vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.). Jelikož ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní jen otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnil.
V projednávané věci dovolatelka (vedle dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.) sice formálně uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.), jak je však patrno z obsahu dovolání, její námitky proti právnímu závěru odvolacího soudu o neplatnosti předmětné nájemní smlouvy jsou založeny na kritice správnosti (úplnosti) skutkových zjištění o obsahu stanov žalujícího družstva, z nichž odvolací soud při posuzování otázky platnosti této smlouvy vycházel. Dovolatelka tu však přehlíží, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže změnit; lze jej sice napadnout (námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak – podle §237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř. - přípustné (§241a odst. 3 o.s.ř.). V případě, že je přípustnost dovolání teprve zvažována (podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.), nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní.
Přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. nemohou založit ani otázky, s nimiž dovolatelka spojuje zásadní právní význam napadeného rozhodnutí a existenci tzv. jiné vady řízení při provádění (hodnocení) důkazů soudem, neboť k takovéto vadě, jakož i k tzv. jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.), dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání přípustné; samy o sobě však takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. nezakládají.
Se zřetelem k výše uvedenému je třeba učinit závěr, že dovolání žalované není podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné. Za tohoto stavu dovolací soud dovolání podle §243b odst. 5 a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1, §146 odst. 3 o.s.ř. a o skutečnost, že žalobci nevznikly v této fází řízení náklady, na jejichž náhradu by měl právo vůči žalované.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. prosince 2004
Doc. JUDr. Věra K o r e c k á , CSc., v.r.
předsedkyně senátu