ECLI:CZ:NS:2004:26.CDO.103.2004.1
sp. zn. 26 Cdo 103/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudců JUDr. Roberta Waltra a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., ve věci žalobce J. F., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1/ P. N., 2/ V. N., a 3/ D. N., zastoupenému advokátkou, o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 21 C 117/2002, o dovolání žalovaných 1 a 3 proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. srpna 2003, č. j. 19 Co 315/2003-57, takto:
I. Dovolání žalované 1 se zamítá.
II. Dovolání žalovaného 3 se odmítá.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 (dále „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 9. dubna 2003, č. j. 21 C 117/2002-37, připustil vstup D. N. jako žalovaného č. 3 do řízení. Vyhověl tak návrhu žalobce učiněnému na základě obrany žalovaných, že v bytě, jehož se přivolení k výpovědi z nájmu týká, bydlí D. N., na něhož přešlo právo nájmu tohoto bytu v důsledku opuštění společné domácnosti předchozím nájemcem – žalovanou 1. Soud prvního stupně neshledal nic, co by bránilo vstupu D. N. do řízení na straně žalovaných a rozhodnutí po právní stránce odůvodnil odkazem na ustanovení §92 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“).
Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalované 1 usnesením ze dne 29. srpna 2003, č. j. 19 Co 315/2003-57, usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací soud dospěl k závěru, že z dispoziční zásady ovládající sporné řízení vyplývá, že jen žalobce určuje okruh účastníků řízení a zjistí-li nedostatek pasivní legitimace, umožňuje mu §92 odst. 1 o.s.ř. navrhnout přistoupení dalšího účastníka do řízení a předejít tak zamítnutí žaloby. Otázku věcné legitimace pak nelze zaměňovat s podmínkami řízení, když v prvním případě jde o stav vyplývající z práva hmotného, v druhém případě z práva procesního, a nelze proto přisvědčit argumentaci odvolatelky ani pokud soudu prvního stupně vytýká, že se nezabýval otázkou věcné legitimace účastníků ve sporu, když tuto otázku soud posuzuje až v souvislosti s rozhodnutím ve věci samé. Připuštění přistoupení žalovaného 3 do řízení dle názoru odvolacího soudu není v rozporu ani s ekonomikou řízení.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podali žalovaní 1 a 3 obsahově shodná dovolání. Jejich přípustnost vyvozovali z ustanovení §231 odst. 2 písm. b/ o.s.ř. (správně patrně §239 odst. 2 písm. b/ o.s.ř.). Dovolací důvod spatřovali v nesprávném právním posouzení věci a v této souvislosti odkázali na ustanovení §241 odst. 2 písm. b/ o.s.ř. (správně §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.). Vytýkali odvolacímu soudu, že nesprávně vyložil ustanovení §92 odst. 1 o.s.ř. Poukazovali na komentář k tomuto ustanovení, dle něhož není přípustné, aby institut záměny, který byl v daném případě namístě, byl obcházen institutem přistoupení účastníka řízení, je-li zřejmé, že původní účastníci řízení nebyli v době zahájení řízení pasivně legitimováni. Soud neměl tomuto návrhu vyhovět, i když jsou jinak podmínky uvedené v §92 odst. 1 o.s.ř. splněny. Dále dovolatelé vytýkali odvolacímu soudu vadu řízení spočívající v tom, že proti usnesení soudu prvního stupně podal odvolání rovněž žalovaný 3, odvolací soud však o tomto odvolání nerozhodl. Navrhli, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu i usnesení soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) dovodil, že dovolání žalované 1 bylo podáno včas (tj. ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 o.s.ř.), oprávněnou osobou – účastnicí řízení, která má právnické vzdělání, a proto nemusí být kvalifikovaně zastoupena (§241 odst. 1 o.s.ř.), že je (navzdory nesprávnému poučení odvolacím soudem) přípustné podle §239 odst. 2 písm. b/ o.s.ř.; přezkoumal proto napadené usnesení podle §242 odst. 1 a 3 o.s.ř. a dospěl k závěru, že dovolání není důvodné.
Rozhodnutí odvolacího soudu lze – s výjimkou některých vad řízení – přezkoumat z podnětu přípustného dovolání jen z důvodů v něm uplatněných (§242 odst. 3 o.s.ř.). Žalovaná 1 uplatnila jako důvod dovolání nesprávné právní posouzení.
Nesprávným právním posouzením věci je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O takový omyl se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popřípadě jej na zjištěný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle §92 odst. 1 o.s.ř. na návrh žalobce může soud připustit, aby do řízení přistoupil další účastník. Souhlasu toho, kdo má takto do řízení vstoupit, je třeba, jestliže má vystupovat na straně žalobce.
Právnímu posouzení věci odvolacím soudem při řešení otázky přistoupení dalšího účastníka do řízení na straně žalovaného nelze nic vytknout. Odvolací soud použil správný právní předpis a také jej správně vyložil a správně aplikoval na danou procesní situaci.
Dovolatelka argumentuje tím, že institut záměny účastníka, který měl být v daném případě použit, nesmí být obcházen institutem přistoupení účastníka do řízení, je-li zřejmé, že původní účastníci řízení nebyli v době zahájení řízení pasivně legitimováni. O takové obcházení zákona se však v daném případě nejedná. Žalobce pouze reagoval na tvrzení žalovaných, že v bytě nebydlí a že nájem bytu přešel na žalovaného 3 tím, že navrhl vstup žalovaného 3 do řízení. Zároveň však zdůraznil, že uvedená tvrzení žalovaných považuje za účelová. Postup žalobce tak nelze označit za obcházení zákona, nýbrž je pouze projevem přiměřené procesní opatrnosti. V této fázi řízení nelze dospět ke spolehlivému závěru v otázce pasivní legitimace, která, jak odvolací soud správně konstatoval, bude řešena teprve v rozhodnutí ve věci samé.
Okolnost, že odvolací soud nerozhodl o odvolání žalovaného 3, se nijak nedotýká právního postavení žalované 1 a nemá vliv na věcnou správnost napadeného usnesení, nepředstavuje tedy ani zmatečnostní vadu řízení působící újmu na procesních právech žalované 1, ani jinou vadu řízení, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, proto k ní z podnětu dovolání této dovolatelky nelze přihlížet.
Protože odvolací soud posoudil věc po právní stránce správně, bylo dovolání žalované 1 podle §243b odst. 2 o.s.ř. zamítnuto.
Při posouzení dovolání žalovaného 3 vycházel dovolací soud ze závěrů rozhodnutí uveřejněného pod č. 39/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v němž byl vysloven právní názor, že k dovolání není legitimován ten účastník řízení, jemuž sice byla rozhodnutím odvolacího soudu způsobena újma na jeho právech, avšak nelze ji odstranit zrušením napadeného rozhodnutí; dovolání proto nemůže podat účastník, jehož odvolání bylo v rozporu se zákonem odmítnuto, jestliže odvolací soud postupem podle ustanovení §206 odst. 2 a §212 odst. 1 (nyní §212 a §212a odst. 1 a 5) o. s. ř. rozhodnutí soudu prvního stupně i ve vztahu k tomuto účastníku řízení přezkoumal a o věci i vůči tomuto účastníku rozhodl. Obdobně tedy jestliže v dané věci odvolací soud přezkoumal z podnětu odvolání žalované 1 usnesení soudu prvního stupně, aniž byl vázán v odvolání uplatněnými důvody, a uvedené usnesení i ve vztahu k žalovanému 3 potvrdil, pak žalovanému 3 sice byla způsobena újma na procesních právech tím, že o jeho odvolání nebylo rozhodnuto, avšak tato újma není odstranitelná zrušením usnesení odvolacího soudu, neboť usnesení soudu prvního stupně bylo navzdory uvedenému pochybení odvolacím soudem přezkoumáno, žalovanému 3 doručeno a jak bylo výše vysvětleno, je i věcně správné, takže jeho zrušením nemůže žalovaný 3 dosáhnout pro sebe příznivějšího rozhodnutí. Zrušit napadené rozhodnutí pouze za tím účelem, aby odvolací soud v novém rozhodnutí výslovně uvedl, že rozhodoval též o odvolání žalovaného 3, by bylo zjevně v rozporu se zásadou rychlosti a hospodárnosti řízení.
Proto bylo dovolání žalovaného 3 podle §243b odst. 5 ve spojení s §218 písm. b/ o.s.ř. odmítnuto.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. dubna 2004
JUDr. Miroslav Ferák, v. r.
předseda senátu