ECLI:CZ:NS:2004:26.CDO.1037.2003.1
sp. zn. 26 Cdo 1037/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc. a JUDr. Roberta Waltra ve věci žalobkyně Městské části P., zastoupené advokátem, proti žalované M. Ch., zastoupené advokátem, o zaplacení částky 904.112,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 18 C 62/99, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. listopadu 2002, č. j. 18 Co 358/2002-163, ve znění usnesení ze dne 18. února 2002 (správně 2003), č. j. 18 Co 358/2002-168, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 6 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 20. června 2002, č. j. 18 C 62/99-118, ve znění usnesení ze dne 5. srpna 2002, č. j. 18 C 62/99-138, a usnesení ze dne 23. prosince 2002, č. j. 18 C 62/99-166, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci rozsudku částku 858.446,- Kč s tam uvedeným poplatkem z prodlení, zamítl žalobu co do částek 7,- Kč, 2.196,- Kč, 10.082,- Kč, 37,- Kč, 10.119,- Kč a 10.119,- Kč s tam uvedenými poplatky z prodlení, zastavil řízení co do částky 13.106,- Kč s příslušenstvím a rozhodl o nákladech řízení účastnic.
K odvolání žalované Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 29. listopadu 2002, č. j. 18 Co 358/2002-163, ve znění usnesení ze dne 18. února 2002 (správně 2003), č. j. 18 Co 358/2002-168, citovaný rozsudek soudu prvního stupně (ve znění usnesení ze dne 5. srpna 2002, č. j. 18 C 62/99-138) ve vyhovujícím výroku o věci samé potvrdil, změnil jej v nákladovém výroku jen tak, že povinnost zaplatit náklady řízení se stanoví k rukám advokáta, a jinak jej i v tomto výroku potvrdil. Současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastnic.
Soudy obou stupňů vzaly z provedených důkazů mimo jiné za zjištěno, že žalovaná pozbyla jakékoliv možnosti žít ve zdravotně nezávadném bytě, že navíc prostory, které dosud obývala, byly nebytovými prostorami, že i její dcera s manželem a dítětem trpícím alergií se ocitli bez možnosti bydlení, že v této situaci se žalovaná účastnila výběrového řízení vypsaného žalobkyní na nájem bytu, že jediným kritériem výběrového řízení byla nejvyšší nabídka nájemného, že žalovaná po dohodě se svou rodinou sama nabídla konečné nájemné ve výši 26.159,- Kč měsíčně, že dne 27. listopadu 1996 byla mezi účastnicemi uzavřena smlouva o nájmu bytu č. 3, I. kategorie, o velikosti 4+1 v I. podlaží domu čp. 695 v P. (dále jen „nájemní smlouva“) a že na nájemném a službách spojených s užíváním bytu žalovaná dluží prokázanou (a přiznanou) částku. Oba soudy pak uvedly, že vzhledem k námitkám žalované se zabývaly posouzením, zda žalovaná uzavřela nájemní smlouvu v tísni za nápadně nevýhodných podmínek (ve smyslu §49 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění platném v době uzavření nájemní smlouvy – dále jen „obč. zák.“). Na uvedeném skutkovém základě pak dovodily, že žalovaná uzavřela nájemní smlouvu v tísni, avšak nikoliv za nápadně nevýhodných podmínek, neboť „podmínky pro uzavření nájemní smlouvy byly stanoveny žalobkyní objektivně a byly pro všechny uchazeče stejné“, jak to vyjádřil odvolací soud. V této souvislosti odvolací soud také uvedl, že „nápadně nevýhodné podmínky nemohou spočívat v subjektivním cítění žalované či v tom, že majetková situace její rodiny se zhoršila a neumožňuje jí sjednané nájemné platit“. Jde-li o slevu z nájemného, oba soudy dovodily, že žalovaná dosud právo na slevu z nájemného způsobem předepsaným ustanovením §699 obč. zák. neuplatnila.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, v němž uplatněné dovolací námitky podřadila dovolacímu důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“). V dovolání zpochybnila správnost právního závěru, že sice nájemní smlouvu uzavřela v tísni, avšak nikoliv za nápadně nevýhodných podmínek. Nejprve – z důvodů v dovolání obsáhle popsaných a vycházejících z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně – vyslovila souhlas s právním závěrem, že nájemní smlouva byla uzavřena v tísni. Nesouhlasila však se závěrem o absenci nápadně nevýhodných podmínek při uzavření nájemní smlouvy. Zde uvedla, že jediným kritériem pro získání bytu ve výběrovém řízení, jehož se ona zúčastnila, byla výše nabídnutého nájemného, a pokračovala, že až v průběhu řízení zjistila, že existoval i další způsob výběrového řízení, v němž nerozhodovala pouze výše nájemného, ale např. také trvalý pobyt účastníka výběrového řízení s upřednostněním těch, kteří dosavadní nájemní byt vrátí městské části v P., resp. jeho trestní rejstřík. Poté namítla, že nyní dochází k dalším změnám ve výběrovém řízení, které v dovolání popsala, a uvedla, že kritériem zde je nabídnutá výše nájemného za první měsíc trvání nájemního poměru. Byla-li ve výběrovém řízení, kterého se ona zúčastnila, jediným kritériem výše nabídnutého měsíčního nájemného, lze podle žalované usoudit na existenci nápadně nevýhodných podmínek, neboť „takovýto způsob možnosti získat rodinný byt v takovémto výběrovém řízení nutno považovat za porušení dobrých mravů“. Z toho dovolatelka usoudila na zásadní význam napadeného rozhodnutí a navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.) za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.) a že má formální i obsahové znaky uvedené v ustanovení §241a o.s.ř.
Poté se dovolací soud zabýval otázkou přípustností tohoto mimořádného opravného prostředku, neboť toliko z podnětu přípustného dovolání lze správnost napadeného rozhodnutí přezkoumat z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními §237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř.
Podle §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. není dovolání v dané věci přípustné proto, že napadeným rozsudkem odvolací soud potvrdil v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně.
Podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.). Jelikož ve smyslu §242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání alespoň zpochybnil.
V projednávané věci – jak je patrno z obsahu dovolání – je výtka nesprávného právního posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.) založena na kritice správnosti (úplnosti) skutkových zjištění. Ve skutečnosti tedy dovolatelka brojí proti skutkovým zjištěním, učiněným oběma soudy, resp. proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž soudy obou stupňů svá skutková zjištění čerpaly. Dovolatelka však přehlíží, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže měnit; lze jej sice napadnout (námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak – podle §237 odst. 1 písm. a/ a b/ o.s.ř. (nebo při obdobném užití těchto ustanovení ve smyslu §238 odst. 2 a §238a odst. 2 o.s.ř.) – přípustné (§241a odst. 3 o.s.ř.). Je-li přípustnost dovolání teprve zvažována (podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.), nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní.
Jestliže tedy dovolatelka ve skutečnosti zpochybňuje správnost (úplnost) skutkových zjištění soudu prvního stupně, z nichž vycházel i soud odvolací, a nabízí „vlastní“ (odlišný) skutkový stav věci a z něj dovozuje nesprávnost právního závěru, že nájemní smlouva nebyla uzavřena za nápadně nevýhodných podmínek (§49 obč. zák.), nemohou tyto námitky založit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. Pro úplnost je zapotřebí připomenout, že v právním postavení žalované nemohl přivodit žádnou změnu ani případný závěr o uzavření nájemní smlouvy v tísni za nápadně nevýhodných podmínek; uzavření smlouvy v tísni za nápadně nevýhodných podmínek nemá totiž za následek (částečnou) neplatnost smlouvy, jak se mylně domnívá žalovaná, nýbrž je – ve smyslu §49 obč. zák. – toliko důvodem pro odstoupení od smlouvy, jinak řečeno umožňuje postiženému účastníku, aby od smlouvy odstoupil (srov. rovněž rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 21. října 1998, sp. zn. 3 Cdon 41/96, uveřejněný pod č. 64 v sešitě č. 10 z roku 1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání ani podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. a proto je podle §243b odst. 5 a §218 písm. c/ o.s.ř. odmítl (pro nepřípustnost).
Žalovaná z procesního hlediska zavinila, že její dovolání bylo odmítnuto, avšak žalobkyni v dovolacím řízení žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měla proti žalované právo, nevznikly. Této procesní situaci odpovídá výrok, že žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (§243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 8.června 2004
JUDr. Miroslav Ferák, v. r.
předseda senátu