ECLI:CZ:NS:2004:26.CDO.1042.2004.1
sp. zn. 26 Cdo 1042/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Roberta Waltra ve věci žalobkyně E. T., spol. s r.o., zastoupené advokátem, proti žalovanému P. P., zastoupenému advokátem, o zaplacení částky 32.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Plzeň-jih pod sp. zn. 3 C 11/2003, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 16. prosince 2003, č. j. 13 Co 672/2003-41, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1.800,- Kč k rukám advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Okresní soud Plzeň-jih (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 12. května 2003, č. j. 3 C 11/2003-22, výrokem označeným jako I. uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni do 15 dnů od právní moci rozsudku částku 32.000,- Kč s 10 % úrokem z prodlení z částky 16.000,- Kč od 1. února 2000 do zaplacení a s 10 % úrokem z prodlení z částky 16.000,- Kč od 1. srpna 2000 do zaplacení, výrokem označeným jako II. zamítl žalobu co do úroků z prodlení ve výši 2 % z částek 16.000,- Kč od 1. února 2000 a od 1. srpna 2000 a výrokem označeným jako III. rozhodl o nákladech řízení účastníků.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Plzni jako soud odvolací rozsudkem ze dne 16. prosince 2003, č. j. 13 Co 672/2003-41, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v části odvoláním napadené, tj. ve výroku označeném jako I., pokud jím byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni do patnácti dnů od právní moci rozsudku částku 16.000,- Kč s 10 % úrokem z prodlení od 1. srpna 2000 do zaplacení (výrok označený jako I.), změnil jej ve výroku označeném jako I. tak, že co do částky 16.000,- Kč s 10 % úrokem z prodlení od 1. února 2000 do zaplacení žalobu zamítl (výrok označený jako II.) a rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů (výrok označený jako III.). V měnícím výroku (označeném jako II.) odvolací soud dovodil, že nárok na zaplacení nájemného za druhé pololetí roku 1999 je promlčen a že v důsledku vznesené námitky promlčení nelze žalobkyni částku 16.000,- Kč s příslušenstvím přiznat.
Proti výrokům II. a III. rozsudku odvolacího soudu, tj. měnícímu výroku a výroku o nákladech řízení účastníků, podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení §237 odst. 1 písm. a/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“). V dovolání uvedla, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Namítla, že měla v úmyslu žalovat nezaplacené nájemné za první a druhé pololetí roku 2000, které nebylo promlčeno, avšak omylem v žalobě uvedla, že jde o nájemné za druhé pololetí roku 1999 a první pololetí roku 2000. Soudy se však vůbec nezabývaly „rozporem mezi skutkovým tvrzením žalobce a petitem žaloby, nepoučily žalobce o tomto rozporu a ani mu neumožnily tento rozpor vysvětlit a odstranit“. Přitom šlo o vadu, která měla být podle názoru žalobkyně odstraněna postupem podle §43 odst. 1 o.s.ř. Navrhla, aby dovolací soud zrušil (v napadených výrocích) rozhodnutí odvolacího soudu a věc vrátil (v tomto rozsahu) tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření k dovolání mimo jiné uvedl, že napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč; proto – s odkazem na ustanovení §237 odst. 2 písm. a/ o.s.ř. – navrhl, aby dovolání bylo jako nepřípustné odmítnuto.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas osobou k tomu oprávněnou (§240 odst. 1 o.s.ř.) za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.), a že má formální i obsahové znaky uvedené v ustanovení §241a odst. 1 o.s.ř. Poté se zabýval otázkou přípustností tohoto mimořádného opravného prostředku (§236 odst. 1 o.s.ř.), neboť toliko z podnětu přípustného dovolání lze správnost napadeného rozhodnutí přezkoumat z hlediska uplatněných dovolacích důvodů.
Podle §237 odst. 1 o.s.ř. dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu,
a/ jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé,
b/ jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení), proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil,
c/ jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 2 písm. a/ o.s.ř. dovolání podle odstavce 1 není přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
V projednávané věci odvolací soud rozhodoval o odvolání žalovaného, jež směřovalo proti rozsudku, jímž mu byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 32.000,- Kč s příslušenstvím, a rozhodl o něm dvěma samostatnými výroky – výrokem označeným jako I. rozsudek soudu prvního stupně potvrdil co do částky 16.000,- Kč s 10 % úrokem z prodlení od 1. srpna 2000 do zaplacení a výrokem označeným jako II. jej změnil co do částky 16.000,- s 10 % úrokem z prodlení od 1. února 2000 do zaplacení tak, že v tomto rozsahu žalobu zamítl. V řízení o nároku obsahujícím dělitelné plnění došlo tedy k rozštěpení uplatněného práva na dva nároky a dovolatelka – podle obsahu dovolání – brojí pouze proti měnícímu výroku napadeného rozsudku, ohledně něhož by mohlo být dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. Bylo-li však tímto výrokem rozhodnuto o částce nepřevyšující 20.000,- Kč, nelze dovodit přípustnost dovolání z ustanovení §237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř., neboť ustanovení §237 odst. 2 písm. a/ o.s.ř. to vylučuje.
Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud – bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta prvá o.s.ř.) – dovolání podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c/ o.s.ř. odmítl pro nepřípustnost, aniž se jím mohl zabývat z pohledu uplatněného dovolacího důvodu a jeho obsahové konkretizace.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. a žalobkyni, která po procesní stránce zavinila, že její dovolání bylo odmítnuto, byla uložena povinnost zaplatit žalovanému náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 1.725,- Kč (§2 odst. 1, §3 odst. 1 bod 5, §14 odst. 1 ve spojení s §15, §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů), a z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 75,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. §2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění vyhlášky č. 235/1997 Sb.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 30. srpna 2004
JUDr. Miroslav Ferák, v.r.
předseda senátu