ECLI:CZ:NS:2004:26.CDO.1081.2003.1
sp. zn. 26 Cdo 1081/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc. a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Roberta Waltra ve věci žalobce D. P., zastoupeného advokátkou, proti žalovanému M. Š., zastoupenému advokátem, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 32 C 144/2001, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. ledna 2003, č. j. 21 Co 440/2002-88, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 14. 1. 2003, č. j. 21 Co 440/2002-88, potvrdil rozsudek ze dne 30. 7. 2002, č. j. 32 C 144/2001-69, kterým Obvodní soud pro Prahu 4 (soud prvního stupně) uložil žalovanému vyklidit a vyklizený žalobci odevzdat byt č. 1, II. kategorie, sestávající ze dvou pokojů, kuchyně a příslušenství v 1. podlaží domu č. p. 198 v P. (dále „předmětný byt“ nebo „byt“) do patnácti dnů od právní moci rozsudku a rozhodl o nákladech řízení; dále odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalovaný užívá předmětný byt bez právního důvodu, neboť na něho nepřešlo právo nájmu ani po smrti jeho otce v roce 1996, ani po smrti jeho matky v roce 2001. Přisvědčil rovněž závěru soudu prvního stupně, že po smrti otce žalovaného se stala nájemkyní předmětného bytu matka žalovaného, když předtím jeho rodičům svědčilo k bytu právo společného nájmu, a ve shodě s ním dovodil, že nájemní smlouva, kterou k tomuto bytu v roce 1996 uzavřel žalovaný s právním předchůdcem žalobce, je absolutně neplatná, byla-li uzavřena za trvání nájemního práva matky žalovaného, a byt tudíž nebyl právně volný.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, v němž namítl, že napadený rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Uvádí, že „podstata nesprávného posouzení věci“ spočívá v tom, že uzavřel s tehdejším majitelem domu novou nájemní smlouvu, kdy nový majitel domu vzal na vědomí bytovou situaci žalovaného, tj. že má vlastní byt, že šlo o „zcela novou nájemní smlouvu, nikoliv o přechod nájemního práva“, a že soud prvního stupně neprovedl žalovaným navržené důkazy, z nichž tato skutečnost vyplývala (v neprovedení důkazů spatřuje naplnění vady řízení). Odvolacímu soudu vytýká, že se v odůvodnění svého rozsudku s touto skutečností „nevyrovnal“ a dovozuje, že napadené rozhodnutí po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.), který „spočívá v tom, že rozhodnutím obou soudů je porušena základní právní zásada platnosti právních úkonů podle ustanovení §41a občanského zákoníku“. Navrhl, aby napadený rozsudek byl zrušen a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), řádně zastoupeným advokátem (§241 o. s. ř.), se nejprve zabýval přípustností tohoto mimořádného opravného prostředku.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. Ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. přípustnost dovolání nezakládá, jelikož rozsudek soudu prvního stupně, potvrzený napadeným rozsudkem odvolacího soudu, je jeho prvním rozhodnutím ve věci.
Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., z něhož ji dovozuje dovolatel.
Podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým by bylo možné vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.). Jelikož ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 o. s. ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní jen otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnil.
V projednávané věci dovolatel spojuje zásadní právní význam napadeného rozhodnutí s posouzením otázky „platnosti právních úkonů podle ustanovení §41a občanského zákoníku“. Jak je však patrno z odůvodnění napadeného rozsudku, na řešení této otázky rozhodnutí odvolacího soudu nespočívalo, a proto nelze ve vztahu k ní shledat dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustným.
Otázkou zásadního právního významu, zakládající přípustnost dovolání dle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nelze shledat ani otázku posouzení platnosti smlouvy o nájmu bytu, uzavřené v roce 1996 mezi žalovaným a právním předchůdcem žalobce.
Judikatura Nejvyššího soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 1997, sp. zn. 3 Cdon 120/96, uveřejněný v příloze časopisu Soudní judikatura, ročník 1998, sešit 10, pod pořadovým číslem 24, a ze dne 22. 3. 2001, sp. zn. 26 Cdo 1898/99) je ustálena v názoru, že předpokladem platnosti smlouvy o nájmu bytu je skutečnost, že byt je právně volný, a že smlouva o nájmu bytu, jehož nájemcem je jiná osoba, je absolutně neplatná.
Jestliže tedy v souzené věci odvolací soud, vycházeje ze závěru (dovoláním nezpochybněného), že v době uzavření předmětné nájemní smlouvy byla nájemkyní bytu matka žalovaného, dovodil, že jde o smlouvu absolutně neplatnou, je jeho právní posouzení věci v souladu s konstantní judikaturou dovolacího soudu.
Pokud pak dovolatel z postupu soudu při provádění dokazování dovozuje existenci tzv. jiné vady řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.), je třeba uvést, že k takovýmto vadám (jakož i k vadám uvedeným v §229 odst. 3 o. s. ř.) dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání přípustné; samy o sobě však takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., nezakládají.
Se zřetelem k výše uvedenému je třeba učinit závěr, že dovolání není podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné. Za tohoto stavu dovolací soud dovolání žalovaného podle §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1, §146 odst. 3 o. s. ř. a o skutečnost, že žalobci nevznikly (dle obsahu spisu) prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by měl vůči žalovanému právo.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 8. ledna 2004
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v. r.
předsedkyně senátu