ECLI:CZ:NS:2004:26.CDO.1095.2003.1
sp. zn. 26 Cdo 1095/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing. Jana Huška a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Roberta Waltra, v právní věci žalobkyně D. U., proti žalovanému I., a.s., zast. advokátkou, o vyklizení místnosti oproti zaplacení 100.000,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 23 C 266/99, k dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4.11.2002, č.j. 22 Co 354/2002-126, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 4.11.2002, č.j. 22 Co 354/2002-126, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 8.2.2002, č.j. 23 C 266/99-91, jímž tento soud uložil žalovanému povinnost vyklidit místnost o velikosti 21 m2 v bytě č. 1 v přízemí domu na adrese P., V. 32 (dále jen „místnost“) a tuto vyklizenou místnost předat žalobkyni, a to oproti povinnosti žalobkyně vrátit žalovanému částku ve výši 100.000,- Kč, a to vše do 15 dnů od právní moci rozsudku s tím, že odvolací soud výrok ve věci samé doplnil, že vyklizovaná místnost je rohovým pokojem situovaným na západní stranu domu.
V odůvodnění rozsudku odvolací soud zejména uvedl, že soud prvního stupně dospěl ke správnému závěru, že mezi žalobkyní jako nájemkyní bytu a žalovaným jako pronajímatelem byla dne 18.3.1998 v souladu s ustanovením §51 obč. zákoníku uzavřena dohoda, kterou dala žalobkyně žalovanému k dispozici předmětnou místnost oproti zaplacení odstupného 100.000,- Kč (čl. III dohody). Žalovaný se zavázal zajistit žalobkyni v případě postoupení jejího práva nájmu bytu (jehož součástí byla předmětná místnost), náhradní byt v P. na sídlišti B., a to do 31.12.1998 (čl. IV. dohody). V případě nesplnění závazku ze strany žalovaného se žalobkyně zavázala vrátit odstupné a žalovaný předat zpět žalobkyni uvolněnou místnost (čl. VII. dohody).
Odvolací soud dále v rozsudku uvedl, že dohoda ze dne 18.3.1998 je platná, určitá a není v rozporu s dobrými mravy a jde o jasný závazek žalovaného, že nezajistí-li pro žalobkyni do 31.12.1998 náhradní byt, vrátí jí předmětnou místnost oproti vrácení odstupného ve výši 100.000,- Kč. Taktéž není pochyb o tom, o kterou místnost se jedná, což potvrzuje i řízení o vydání stavebního povolení (změna užívání 1. místnosti bytové jednotky v 1. nadzemním podlaží), přesto odvolací soud upřesnil znění rozsudku, aniž by měnil jeho obsah tak, že vyklizovaná místnost je rohovým pokojem situovaným na západní stranu domu.
V odůvodnění rozsudku odvolací soud dále uvedl, že žalovanému se nepodařilo vyvrátit, že byt žalobkyně 2+1 je součástí původně pětipokojového bytu podle kolaudačních plánů z roku 1902 a tento stav nevyvrací ani plánek z roku 1911, popř. doklady týkající se stavebních úprav prováděných n.p. K. Dále je nezpochybnitelná aktivní legitimace žalobkyně, neboť předmětný byt získala na základě rozhodnutí Bytového odboru Rady ONV v P. ze dne 12.11.1958, jímž bylo přivoleno ke směně bytů podle §32 zák.č. 67/1956 Sb., a předmětný byt byl označen jako byt o kuchyni a 2 pokojích se samostatným příslušenstvím v přízemí domu čp. 1215. Původní pětipokojový byt musel být administrativně rozdělen, mj. na byt, jehož je žalobkyně nájemkyní, jinak by k přidělení ze dne 12.11.1958 nemohlo dojít. Žalobkyně se tak stala nájemkyní předmětného bytu dle §36 zák.č. 67/1956 Sb. Nájem bytu byl potvrzen i nájemní smlouvou z roku 1992, uzavřenou mezi účastníky řízení.
Odvolací soud s ohledem na uvedené dospěl k závěru, že žalovaný nesplnil svůj závazek zajistit žalobkyni do 31.12.1998 byt na B., a proto je povinen vrátit žalobkyni zpět uvolněnou místnost o velikosti 21 m2 náležející k bytu, jehož je žalobkyně nájemkyní, oproti vrácení přijatého odstupného.
Rozsudek soudu prvního stupně byl proto odvolacím soudem podle ustanovení §219 o.s.ř. jako věcně správný v plném rozsahu potvrzen.
Dovoláním ze dne 20.3.2003 napadl žalovaný výše uvedený rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu. Přípustnost dovolání žalovaný opírá o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a uplatňuje dovolací důvod dle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., tj. že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
V odůvodnění dovolání žalovaný uvedl, že nesprávné právní posouzení spatřuje zejména v nesprávném posouzení aktivní legitimace žalované, a to vzhledem ke sporné existenci nájemního titulu na její straně, který by ji opravňoval bránit se údajným neoprávněným zásahům do jejího nájemního práva. Podle dovolatele vyšlo v řízení najevo, že místnosti užívané žalobkyní na základě rozhodnutí o schválení výměny předmětného bytu ze dne 12.11.1958 nejsou bytem, který by byl rozhodnutím stavebního úřadu takto určen – viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 2 Cdon 101/99. Neexistence takového rozhodnutí, což vyplývá ze zpráv Městské části P. ze 4.4.2001, má za následek neplatnost již prvního nájemního titulu žalobkyně (schválení výměny bytu vydané ve smyslu ustanovení §36 zák. č. 67/1956 Sb.). Stejný důvod neplatnosti se vztahuje i na všechny pozdější nájemní tituly a dohody, týkající se užívaných místností. Administrativní rozdělení původního bytu nebylo v řízení prokázáno.
Podle dovolatele byla přehlížena i namítaná skutečnost, že se žalobkyně do uvedených místností (tvořících byt 2+1) nenastěhovala ve lhůtě stanovené v rozhodnutí z 12.11.1958, čímž se podle ustanovení §37 zák. č. 67/1956 Sb. stalo rozhodnutí neplatným, resp. nulitním právním aktem.
Dále dovolatel namítal, že do žalobního návrhu se promítla neurčitost v předmětu nájmu, kde místnosti byly označeny jako byt č. 1, aniž by číslování bylo provedeno a nebyla blíže specifikována poloha bytu a domu, což odvolací soud doplnil ve výroku, a to bez návrhu žalobkyně, čímž porušil zásadu iudex ne eat ultra petita partium. Odvolací soud tak nahrazoval nedostatky řízení před soudem prvního stupně, který žalobkyni nevyzval k upřesnění žalobního návrhu. Taktéž doplňoval dokazování způsobem neodpovídajícím procesním předpisům, kdy na jeho výzvu žalovaný doplňoval důkaz o vlastnictví nemovitosti (výpis z katastru, tedy svou pasivní legitimaci).
Dovolatel je dále toho názoru, že soudy neposuzovaly otázku práva nájmu zvlášť k vyklizované místnosti, které by žalobkyni opravňovalo domáhat se vyklizení. I v případě existence nájemního práva žalobkyně k údajnému bytu č. 1, není zde žádný důvod na straně žalobkyně domáhat se práv k předmětné místnosti, neboť předmětem sporu bylo posouzení dohody ze dne 16.6.1998 (správně dohoda z 18.3.1998).
Na základě čl. VI. dohody došlo podle žalovaného ke změně nájemních titulů tak, že žalobkyně nebyla nadále nájemkyní vyklizované místnosti. Závazek uvedený v čl. VII. dohody znamenal povinnost žalovaného vyklidit předmětnou místnost a z toho nelze dovodit zpětnou změnu nájemního práva v tom smyslu, že by zahrnovala i předmětnou místnost, neboť pak by nastala absurdní situace, kdy žalobkyně bude užívat předmětnou místnost bez právního důvodu. Z dohody totiž nevyplývá změna nájemní smlouvy v tom smyslu, že by nájem po vyklizení zahrnoval i předmětnou místnost.
Podle názoru dovolatele se soud nesprávně přiklonil k názoru, že quasi vlastnická žaloba nájemkyně (žalobkyně) proti vlastníkovi je možná. Žalovaný se domnívá, že nelze vyloučit uplatnění takové žaloby nájemcem bytu, nikoliv však vůči jeho vlastníku, ale pouze vůči osobám s odvozeným právem k předmětu nájmu nebo vůči těm, kteří nemají žádné právo k předmětu nájmu.
Dovolatel s ohledem na uvedené navrhuje, aby dovolací soud odložil výkon napadeného rozhodnutí a dále navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně se podle spisu k dovolání žalovaného nevyjádřila.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) nejprve shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou (§240 odst. 1 o.s.ř.), dovolání obsahuje stanovené náležitosti (§241a odst. 1 o.s.ř.), dovolatel je zastoupen advokátem a jím bylo dovolání též sepsáno (§241 o.s.ř.).
Poté se Nejvyšší soud zabýval tím, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., o kteréžto ustanovení přípustnost dovolání opřel žalovaný.
Podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.). Jelikož ve smyslu §242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl.
Z obsahového vymezení uvedeného dovolacího důvodu v dovolání vyplývá, že žalovaný nesprávné právní posouzení věci spatřuje v „nesprávném posouzení aktivní legitimace žalované“ (správně žalobkyně), neboť místnosti užívané žalobkyní na základě rozhodnutí o schválení výměny bytu ze dne 12.11.1958 nejsou bytem (neexistuje kolaudační rozhodnutí), dále v tom, že se žalobkyně do užívaných místností nenastěhovala ve lhůtě stanovené v rozhodnutí ze dne 12.11.1958 (rozhodnutí o schválení výměny bytu) a v neurčitosti předmětu nájmu, tj. v označení bytu jako bytu č. 1, aniž by číslování bylo provedeno, tedy zpochybňuje existenci práva nájmu žalobkyně k předmětnému bytu a místnosti a dále nebyla blíže specifikována poloha bytu a domu a odvolací soud upřesnil výrok bez návrhu na žalující strany.
Dovolací soud při zkoumání přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., jak do bylo uvedeno již výše, posuzuje, zda dovolatelem v dovolání specifikované právní otázky, na nichž je rozhodnutí odvolacího soudu založeno, jsou skutečně právními otázkami a zda mají po právní stránce zásadní význam.
Dovolatel, jak vyplývá z výše uvedeného, „nesprávné posouzení věci“ spatřuje v tom, že soud prvního stupně, a též i odvolací soud, dospěl k jiným skutkovým zjištěním, než se domnívá dovolatel, který má za to, že předmětný byt, jehož součástí je vyklizovaná místnost, není bytem, neboť chybí kolaudační rozhodnutí, že žalobkyně se nenastěhovala do bytu ve lhůtě stanovené v rozhodnutí ze dne 12.11.1958, a že předmět nájmu je označen neurčitě a odvolací soud upřesněním výroku rozsudku soudu prvního stupně překročil návrh žalující strany.
Z toho je zřejmé, že v dovolání nebyl uplatněn dovolací důvod dle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., tj. právní otázka, kterou by dovolací soud mohl posuzovat z hlediska ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., tedy zda jde o otázku zásadního právního významu, ale dovolatel brojí proti skutkovým zjištěním soudů a teprve následně proti jejich právnímu posouzení.
Dovolací soud proto neshledal, že by dovolání bylo přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a dále nezjistil, že by dovolání bylo přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. především proto, že dovoláním napadeným rozsudkem odvolací soud potvrdil v pořadí prvý rozsudek soudu prvního stupně.
Pro úplnost je třeba poznamenat, že odvolací soud upřesnil znění výroku rozsudku soudu prvního stupně v označení vyklizované místnosti, přitom nikterak nezměnil obsah výroku a žalobní návrh, proto se nemůže jednat o porušení ustanovení §153 odst. 2 o.s.ř.; taktéž se nelze ztotožnit s námitkou dovolatele, že nebyla blíže specifikována poloha předmětného bytu a domu.
Nejvyšší soud proto podle ustanovení §243b odst. 5 o.s.ř. v návaznosti na ustanovení §218 písm. c) o.s.ř. dovolání pro jeho nepřípustnost odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 o.s.ř. v návaznosti na ustanovení §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu, neboť žalobkyni podle spisu žádné náklady v tomto řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 7. září 2004
JUDr. Ing. Jan Hušek, v.r.
předseda senátu