ECLI:CZ:NS:2004:26.CDO.1101.2003.1
sp. zn. 26 Cdo 1101/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc. a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Roberta Waltra ve věci žalobkyně D. V., zastoupené advokátkou, proti žalovanému D. O., zastoupenému advokátkou, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 10 C 189/2001, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. října 2002, č. j. 19 Co 307/2002-87, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1.025,- Kč, k rukám advokátky, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 23. 10. 2002, č. j. 19 Co 307/2002-87, potvrdil rozsudek ze dne 25. 3. 2002, č. j. 10 C 189/2001-65, kterým Obvodní soud pro Prahu 6 (soud prvního stupně) zamítl žalobu na vyklizení žalovaného z bytu č. 750/11 o velikosti 1+1 s příslušenstvím, ve 3. patře domu č. p. v P. (dále „předmětný byt“ nebo „byt“) a rozhodl o nákladech řízení; dále odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud, který neshledal důvod pro doplnění dokazování, provedeného soudem prvního stupně, vyšel z jeho skutkového závěru, že žalovaný vedl nejméně od podzimu roku 1999 se svým dědečkem L. O., původním nájemcem bytu, společnou domácnost až do smrti jmenovaného; na základě toho přisvědčil právnímu závěru obvodního soudu, že na žalovaného přešlo podle §706 odst. 1 obč. zák. právo nájmu předmětného bytu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. s tím, že zásadní právní význam napadeného rozhodnutí spatřuje „především v otázce výkladu ust. §706 odst. 1 o. z.“. Namítá, že odvolací soud (soud prvního stupně) „nesprávně věc skutkově zhodnotil a právně posoudil“. Odvolacímu soudu vytýká, že neshledal důvody pro opakování či doplňování důkazů, ačkoliv soud prvního stupně učinil z provedených důkazů nesprávná skutková zjištění, že nebyl proveden důkaz výslechem žalovaného, a že nebyl vyžádán přijímací protokol z nemocnice, do níž byl dědeček žalovaného odvezen. Z postupu soudů obou stupňů při zjišťování skutkového stavu a při hodnocení důkazů žalobkyně dovozuje, že řízení bylo postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a že neúplná skutková zjištění vedla k nesprávným skutkovým a právním závěrům. Navrhla, aby napadený rozsudek byl zrušen a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný ve svém dovolacím vyjádření zpochybnil přípustnost dovolání z hlediska §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a namítl, že výklad ustanovení §706 odst. 1 obč. zák. je v judikatuře soudů ustálen, a že rozhodnutí odvolacího soudu se od něho neodchyluje. Vyvracel argumenty dovolatelky o existenci tzv. jiné vady řízení a navrhl, aby dovolání bylo odmítnuto, resp. bude-li shledáno přípustným, aby bylo zamítnuto.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), řádně zastoupenou advokátkou (§241 o. s. ř.), se nejprve zabýval přípustností tohoto mimořádného opravného prostředku.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. Ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. přípustnost dovolání nezakládá, jelikož rozsudek soudu prvního stupně, potvrzený napadeným rozsudkem odvolacího soudu, je jeho prvním rozhodnutím ve věci.
Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., z něhož ji dovozuje dovolatelka.
Podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým by bylo možné vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.). Jelikož ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 o. s. ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní jen otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnil.
V projednávané věci – jak je patrno z obsahu dovolání – je výtka nesprávnosti právního posouzení věci založena na kritice správnosti (úplnosti) skutkových zjištění, resp. hodnocení důkazů. Dovolatelka tu však přehlíží, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže změnit; lze jej sice napadnout (námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak – podle §237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř. - přípustné (§241a odst. 3 o. s. ř.). V případě, že je přípustnost dovolání teprve zvažována (podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.), nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní.
Jestliže tedy v souzené věci dovolatelka zpochybňuje závěr odvolacího soudu, že na žalovaného přešlo podle §706 odst. 1 obč. zák. právo nájmu předmětného bytu námitkou, zpochybňující správnost učiněných skutkových zjištění, nelze na tomto odlišném skutkovém základu dovodit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Pokud pak dovolatelka z postupu soudu při provádění dokazování dovozuje existenci tzv. jiné vady řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.), je třeba uvést, že k takovýmto vadám (jakož i k vadám uvedeným v §229 odst. 3 o. s. ř.) dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání přípustné; samy o sobě však takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., nezakládají.
Se zřetelem k výše uvedenému je třeba učinit závěr, že dovolání není podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné. Za tohoto stavu dovolací soud dovolání žalobkyně podle §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 2 a 146 odst. 3 o. s. ř. a žalovanému byla přiznána náhrada účelně vynaložených nákladů, které mu vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 950,- Kč (§2 odst. 1, §7 odst. 1 písm. d/ ve spojení s §10 odst. 3, §15 ve spojení s §14 odst. 1 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb.), a z paušální částky náhrad ve výši 75,-Kč, jež stojí vedle odměny (§2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné soudní rozhodnutí, může se oprávněný domáhat soudního výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 8. ledna 2004
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v. r.
předsedkyně senátu