ECLI:CZ:NS:2004:26.CDO.1121.2003.1
sp. zn. 26 Cdo 1121/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing. Jana Huška a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Roberta Waltra, v právní věci žalobce I., a.s., zast. advokátkou, proti žalovaným 1) J. H., 2) J. H., oba zastoupeni advokátkou, o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 18 C 119/2001, k dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12.11.2002, čj. 55 Co 333/2002-102, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovaným oprávněným společně a nerozdílně, na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1.290,- Kč, k rukám advokátky, do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 12.11.2002, č.j. 55 Co 333/2002-102, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 11.6.2002, č.j. 18 C 119/2001-69, jímž tento soud zamítl žalobu, aby soud přivolil k výpovědi z nájmu bytu č. 2, III. kategorie, o 3 pokojích a kuchyni s příslušenstvím, o výměře 117 m2, ve 2. nadzemním podlaží v domě na V. ul. č. 32/1215 v P., kterou dal žalobce žalovaným s výpovědní lhůtou 3 měsíce, která započne běžet prvním dnem kalendářního měsíce následujícího po právní moci rozsudku a se stanovením povinnosti žalovaných vyklidit byt ve lhůtě 15 dnů po uplynutí výpovědní lhůty; odvolací soud dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
V odůvodnění rozsudku odvolací soud zejména uvedl, že doplnil dokazování v průběhu odvolacího řízení dle §213 odst. 2 o.s.ř. Na základě toho dospěl ke skutkovým zjištěním, že stavební úpravy provedené v předmětném bytě jsou nepovolenou stavbou. Dále bylo zjištěno, že předseda představenstva žalující společnosti někdy v roce 1992 souhlasil s vybudováním koupelny, pokud si 1. žalovaný vyřídí stavební povolení. Dopisem ze dne 2.10.2002 požádal 1. žalovaný žalobce o dodatečné povolení stavebních úprav v bytě (vybudování koupelnového koutu, vybourání dveří ložnice do obývacího pokoje, přehrazení společné předsíně). Státní stavební dohled Úřadu městské části v P. dne 25.6.2002 vyzval žalobce jako vlastníka domu k nápravě nepovolené stavební úpravy v předmětném bytě (uvedení spojovacích dveří mezi obývacím pokojen a ložnicí do původního stavu). Dále odvolací soud zjistil, že prostup v příčce mezi obývacím pokojem a ložnicí nemá žádný vliv na stabilitu objektu (domu) a Hasičský záchranný sbor m. P. souhlasil s dodatečným povolením stavebních úprav.
Odvolací soud dále v rozsudku uvedl, že stavební úpravy v bytě žalovaných byly nepovolené, rozhodující pro posouzení důvodnosti žaloby je však skutečnost, zda o těchto stavebních úpravách žalobce (pronajímatel) věděl a podpisem nové nájemní smlouvy ze dne 1.8.1999 stav bytu akceptoval. V řízení bylo prokázáno, že žalobce sám, popř. prostřednictvím pověřené správní firmy před uzavřením zmíněné nájemní smlouvy prováděl důkladné přeměřování bytů a kontroloval jejich stav; žalobce byl informován o příčce rozdělující společnou předsíň. Mezi účastníky též není sporné, že by ke stavebním úpravám došlo až po uzavření nájemní smlouvy ze dne 1.3.1999 (úpravy byly provedeny předtím).
V odůvodnění rozsudku poté odvolací soud uvedl, že při úvaze, zda výpověď z nájmu bytu je v rozporu s dobrými mravy, přihlíží soud též k době, která uplynula od porušení povinností zakládajících výpovědní důvod a zda pronajímatel právně relevantně porušení povinností namítal.
V daném případě podle odvolacího soudu žalobce po zjištění rozsahu stavebních úprav nepostupoval podle ust. §694 obč. zákoníku, tj. nepožadoval odstranění provedených úprav a změn, naopak uzavřel s 1. žalovaným novou nájemní smlouvu. Tím vlastně byly tyto stavební úpravy pronajímatelem akceptovány, a proto odvolací soud uzavřel, že by bylo v rozporu s dobrými mravy k uplatněnému výpovědnímu důvodu dle ust. §711 odst. 1 písm. d) obč. zákoníku přihlédnout.
Odvolací soud proto podle §219 o.s.ř. rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil.
Dovoláním ze dne 17.7.2003 napadl žalobce výše uvedený rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu s tím, že se domnívá, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci ve smyslu ust. §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. a přípustnost dovolání opírá o to, že se jedná o rozhodnutí zásadního právního významu ve smyslu ust. §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
V odůvodnění dovolání žalobce zejména uvedl, že odvolací soud se ztotožnil s názorem soudu prvního stupně v tom, že žalobce jako pronajímatel nemůže dát žalovaným jako nájemcům výpověď z nájmu bytu dle ust. §711 odst. 1 písm. d) obč. zákoníku z důvodu spočívajícího v provedení nepovolených stavebních úprav, pokud od doby jejich provedení uplynula příliš dlouhá doba, a že žalobce stav bytu, včetně úprav provedených bez jeho souhlasu, v nájemní smlouvě ze dne 1.3.1999 akceptoval.
Podle názoru dovolatele závěr soudů týkající se doby, jež uplynula od provedení prací, vychází z rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. značky 20 Cdo 2059/98. V posuzovaném případě je však odlišný skutkový základ, neboť minimálně stavba koupelny a vystavěné zděné příčky byla provedena za současného vlastníka domu (žalobce), nikoliv v době předchozího vlastníka. Při posuzování doby, která uplynula od provedení stavebních prací, je třeba podle dovolatele vycházet z doby, kdy jejich provedení pronajímatel zjistil, což se stalo až v rámci tohoto řízení, nikoliv z doby jejich provedení. Pokud žalovaní odkazovali na dopis správce domu ze dne 28.9.1994, nejde o dopis majitele domu a správce se zabýval pouze stanovením správného nájemného s ohledem na skutečně užívanou plochu bytu a nikoliv právním posuzováním. Majitel domu byt od roku 1992 nikdy sám nekontroloval. I kdyby byl dopis správce z roku 1994 považován za úkon žalobce, nebyla by naplněna desetiletá doba, ze které vychází výše uvedené rozhodnutí Nejvyššího soudu.
Dovolatel dále nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že uzavřením smlouvy ze dne 1.3.1999 akceptoval stav bytu. Byt jako předmět občanskoprávních vztahů nemůže vzniknout dohodou stran či jeho specifikací ve smlouvě, nýbrž pouze pravomocným kolaudačním rozhodnutím stavebního úřadu (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 1183/99). Ve zmíněné nájemní smlouvě žalobce pouze stanovil podlahovou plochu, z níž vybírá nájemné, aniž by v ní určil způsob jejího oddělení (stěnou, závěsem) od ostatních prostor. Původně byl v místě nynější příčky umístěn závěs. Žalobce v nájemní smlouvě nevyslovil souhlas s vybudováním příčky, ale pouze stanovil část bytu, ze které bude počítat nájemné. Souhlas vyplývající z nájemní smlouvy se nemůže podle dovolatele týkat koupelny, která není ve smlouvě a ani v evidenčním listu uvedena a její provedení podmínil žalobce vyřízením formalit nájemcem na stavebním úřadě (stavební povolení, kolaudace), což nebylo splněno.
Podle dovolatele je dále sporné, zda žalovaní mají vůbec nájemní titul k bytu, když jimi užívané místnosti jako byt nejsou na stavebním úřadě evidovány. Touto otázkou se soudy obou stupňů nezabývaly, ačkoliv tato pochybnost vyšla v řízení najevo.
Dovoláním napadl žalobce též výrok o nákladech řízení z toho důvodu, že odvolací soud přiznal žalovaným v rámci nákladů odvolacího řízení odměnu za právní zastoupení dvou účastníků, ačkoliv žalovaní jsou manželé.
Dovolatel s ohledem na uvedené navrhuje, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení a přiznal mu náhradu nákladů dovolacího řízení.
V podání ze dne 14.3.2003 se k dovolání vyjádřili žalovaní. Ve vyjádření zejména uvedli, že jsou přesvědčeni, že nejsou splněny podmínky pro podání dovolání, neboť nejde o žádný z případů uvedených v §237 odst. 1 a 3 o.s.ř. Dovolává-li se žalobce ust. §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., nejde o rozhodnutí, které má po právní stránce zásadní význam, o čemž svědčí i samo dovolání, které odkazuje na konkrétní rozhodnutí Nejvyššího soudu. Žalovaní proto navrhují odmítnutí dovolání.
Ve vyjádření žalovaní k vlastním důvodům dovolání uvedli, že soudní řízení nebylo postiženo žádnou vadou, která by měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá na nesprávném právním názoru soudu.
Podle žalovaných je nesporné, že dovolatel měl přehled o stavu bytů v předmětném domě, včetně bytu žalovaných v době uzavírání nájemní smlouvy, což mj. vyplývá z toho, že nájemní smlouvu z 1.3.1999 podepsal statutární orgán žalobce pan G. a ve smlouvě je odkaz na evidenční list z 29.7.1998, který obsahoval sloučení dvou pokojů. Dovolatel nikdy na žalovaných nepožadoval odstranění provedených stavebních úprav a těch se začal dovolávat až v tomto soudním řízení jako důsledek uzavření manželství žalovaných a nastěhování 2. žalované do bytu.
Žalovaní ve vyjádření dále uvedli, že není zřejmé, jak žalobce dospěl k závěru, že odvolací soud vychází z určité judikatury, když se v rozhodnutí o žádném judikátu nezmiňuje. Judikáty nelze podle žalovaných přenášet na další případy a taktéž není zřejmé, z jakého důvodu by měla být splněna 10-ti letá lhůta ohledně stavebních úprav.
Podle žalovaných nemusel žalobce s 1. žalovaným uzavírat dne 1.3.1999 novou nájemní smlouvu, neboť ten se stal nájemcem předmětného bytu ze zákona, a to přechodem nájmu po matce dle ust. §706 obč. zákoníku a poté vznikl žalovaným (uzavřením manželství) společný nájem bytu.
Žalovaní nesouhlasí se zpochybněním existence bytu, neboť sám žalobce žaloval na přivolení k výpovědi z nájmu bytu. Soud by musel takovou žalobu zamítnout, protože pak by nebylo možné dát výpověď z nájmu bytu. Pokud by bylo správné tvrzení dovolatele, neměl by trvat na své žalobě a dovolání by bylo bezdůvodné. Tvrzení dovolatele se proto jeví jako účelové.
Žalovaní proto navrhují, aby dovolání bylo pro nesplnění podmínek jeho projednání dle ust. §237 a §241a odst. 2 o.s.ř. odmítnuto.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) posoudil dovolání podle ust. §240 odst. 1, §241 a §241a odst. 1 o.s.ř. a konstatoval, že dovolání bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, včas, obsahuje stanovené náležitosti, dovolatel je zastoupen advokátem a jím bylo dovolání též sepsáno.
Dovolací soud se poté zabýval tím, zda je v posuzované věci dovolání přípustné, neboť jenom tehdy, je-li dovolání přípustné, lze dovoláním napadené rozhodnutí přezkoumávat, a to z hlediska uplatněných a způsobilých dovolacích důvodů (§241a odst. 2 a 3 o.s.ř.). Dovolatel přípustnost dovolání opírá o ust. §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Podle uvedeného ustanovení je dovolání mj. přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadený rozsudek má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o.s.ř.).
Přípustnost dovolání podle výše uvedeného ustanovení může být dána jen tehdy, jde-li o posouzení právních otázek, a to takových, které mají zásadní právní význam. Způsobilým dovolacím důvodem může tedy být jen nesprávné právní posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.] a nikoliv již např. nesprávnosti ve skutkových zjištěních (§241a odst. 3 o.s.ř.).
Protože je podle §242 odst. 3 o.s.ř. dovolací soud, s výjimkou určitých vad řízení, vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek soudu, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, relevantní pouze ty právní otázky, na nichž je rozhodnutí odvolacího soudu založeno a jejichž posouzení dovolatel napadl.
V projednávaném případě z obsahu dovolání vyplývá, že dovolatel nesprávné právní posouzení věci [dovolací důvod dle ust. §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.] vymezil v zásadě tak, že „žalobce jako pronajímatel nemůže dát žalovaným jako nájemcům výpověď z nájmu bytu z důvodu uvedeného v ust. §711 odst. 1 písm. d) obč. zákoníku, spočívajícího v provedení nepovolených stavebních úprav“, neboť od „doby provedení stavebních úprav uplynula příliš dlouhá doba“ a že „pronajímatel v nájemní smlouvě ze dne 1.3.1999 stav bytu, včetně stavebních úprav provedených bez jeho souhlasu, akceptoval“.
Odvolací soud, jak uvedl v odůvodnění svého rozsudku, dospěl ke skutkovým zjištěním, že v případě stavebních úprav v předmětném bytě (příčka v předsíni, koupelnový kout, vybourání dveří mezi ložnicí a pokojem), jde o stavby nepovolené, žalobce o provedených úpravách věděl a podpisem nájemní smlouvy ze dne 1.3.1999 takovýto stav bytu akceptoval a k předmětným stavebním úpravám došlo před uzavřením uvedené nájemní smlouvy a vzhledem k tomu odvolací soud posuzoval, zda výpověď z nájmu bytu podaná z důvodu dle ust. §711 odst. 1 písm. d) obč. zákoníku (hrubé porušení povinností nájemce) je či není v rozporu s dobrými mravy a přihlížel přitom k době, která uplynula od porušení povinnosti zakládající uvedený výpovědní důvod (provedení stavebních úprav).
Z výše uvedeného je zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá na právním názoru, že by žalobce jako pronajímatel nemohl dát žalovaným jako nájemcům výpověď z nájmu bytu podle ust. §711 odst. 1 písm. d) obč. zákoníku z důvodu provedení nepovolených stavebních úprav v předmětném bytě, protože od doby jejich provedení uplynula příliš dlouhá doba a pronajímatel nájemní smlouvou ze dne 1.3.1999 tento stav akceptoval, jak právní otázku vymezil dovolatel.
Rozhodnutí odvolacího soudu je založeno, jak bylo uvedeno výše, na posouzení toho, zda v daném případě je výpověď, uplynula-li od porušení povinnosti (provedení stavebních úprav) delší doba a pronajímatel právně relevantně porušení povinnosti nenamítal (nepožadoval odstranění stavebních úprav dle ust. §694 obč. zákoníku) a uzavřením nájemní smlouvy ze dne 1.3.1999 stavební úpravy akceptoval, v rozporu s dobrými mravy dle ust. §3 odst. 1 obč. zákoníku.
Dovolací soud byl proto nucen konstatovat, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá na právním závěru, který dovolatel napadá. Dovolatelem tedy nebyla uplatněna taková právní otázka, která by dovolacímu soudu umožňovala posuzovat, zda rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé má po právní stránce zásadní význam a poté event. dospět k závěru o přípustnosti dovolání podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Pokud dále dovolatel namítal, že délku doby porušení povinnosti nájemců nelze posuzovat od doby provedení předmětných stavebních úprav, ale až od doby, kdy je pronajímatel zjistil a nelze brát v potaz dopis správce domu z 28.9.1994, popř. že v nájemní smlouvě ze dne 1.3.1999 jím byl stav bytu po stavebních úpravách akceptován, je nutné konstatovat, že těmito námitkami jsou napadána skutková zjištění a teprve následně jejich právní posouzení. Tyto námitky, jak bylo uvedeno již výše, nemohou být způsobilé k posuzování přípustnosti dovolání dle ust. §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Taktéž nelze akceptovat námitku dovolatele, že je sporné, zda žalovaným svědčí nájemní titul k bytu, neboť jimi užívané místnosti nejsou na stavebním úřadě takto evidovány, neboť jde o skutková zjištění a teprve poté o jejich právní posouzení. K tomu je třeba poznamenat, že dovolatel toto svoje tvrzení nikterak nedokládá a dovolacímu soudu nepřísluší provádět dokazování. Navíc je toto tvrzení dovolatele překvapivé, neboť se žalovanými uzavřel dne 1.3.1999 nájemní smlouvu a žalobou se domáhá přivolení k výpovědi z nájmu předmětného bytu.
Pokud dovolatel dovoláním napadl též výrok o náhradě nákladů odvolacího řízení je nutné konstatovat, že dovolání proti tomuto rozhodnutí, které není rozhodnutím ve věci samé, není přípustné podle ust. §237 odst. 1 o.s.ř. a ani podle ust. §238, §238a a §239 o.s.ř., neboť rozhodnutí o nákladech řízení není obsaženo mezi usneseními v uvedených ustanoveních uvedenými.
Dovolací soud s ohledem na výše uvedené dospěl k závěru, že v dovolání uplatněné námitky nemohou ve věci samé založit přípustnost dovolání podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a stejně tak není přípustné dovolání směřující proti rozhodnutí o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Nejvyšší soud proto podle ust. §243b odst. 5 a §218 písm. c) o.s.ř. dovolání pro jeho nepřípustnost odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. §243b odst. 5, §224 odst. 1, §146 odst. 3 o.s.ř. tak, že dovolatel, který po procesní stránce zavinil, že dovolání bylo odmítnuto, je povinen nahradit žalovaným částku 1.290,- Kč (§2 odst. 1, §7 písm. d/ ve spojení s §10 odst. 3, §15 ve spojení s §14 odst. 1, §17 odst. 2 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., §13 odst. 1 a 3 vyhl. č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné soudní rozhodnutí, mohou oprávnění podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 2. listopadu 2004
JUDr. Ing. Jan Hušek, v.r.
předseda senátu