ECLI:CZ:NS:2004:26.CDO.1167.2003.1
sp. zn. 26 Cdo 1167/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing. Jana Huška a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce Města T., zastoupeného advokátkou, proti žalovaným 1) F. H. a 2) V. H., zastoupeným advokátem, o vyklizení bytu, vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 8 C 112/2001, k dovolání žalovaných 1) a 2) proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 23.4.2002, čj. 26 Co 510/2001-57, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 23.4.2002, čj. 26 Co 510/2001-57 potvrdil rozsudek Okresního soudu v Trutnově ze dne 25.7.2001, čj. 8 C 112/2001-21, jímž tento soud žalovaným 1) a 2) uložil, aby do 30 dnů od právní moci rozhodnutí vyklidili byt I. kategorie č. 90 v 6. podlaží domu čp. 578 v D. ulici v T., sestávající ze 3 obytných místností, kuchyně a příslušenství. Odvolací soud dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
V odůvodnění rozsudku odvolací soud zejména uvedl, že nájem předmětného bytu byl účastníky sjednán na dobu určitou, naposledy na dobu od 1.5.1998 do 30.4.1999. Do 30-ti dnů od skončení nájmu nebyl podán návrh na vyklizení, obnovil se nájemní poměr na dobu jednoho roku, tedy do 30.4.2000, poté do 30.4.2001. Žaloba na vyklizení bytu doručená soudu dne 22.5.2001 byla podle §676 odst. 2 obč. zákoníku podána včas a byla podána důvodně, neboť žalovaní užívají byt bez právního důvodu a jsou povinni jej vyklidit.
Odvolací soud dále v odůvodnění rozsudku uvedl, že při sjednání nájmu na dobu určitou nemá nájemce po ukončení nájmu právo na náhradní byt, popř. na náhradní ubytování.
Pro použití ust. §3 odst. 1 obč. zákoníku je podle odvolacího soudu zapotřebí pečlivě zvážit nejen důvody toho, kdo má určitou povinnost, ale i okolnosti na straně toho, kdo se svého práva domáhá. Žalovaní poukazovali zejména na své rodinné poměry, péči o nezletilé děti a jejich zdravotní problémy. Žalovaní však neplnili své povinnosti z nájemního vztahu k předmětnému bytu a nedali najevo, že by alespoň částečně nebo v mezích současných možností to měli v úmyslu.
Odvolací soud proto dospěl k závěru, že k těmto okolnostem nelze žalobci výkon práva na vyklizení bytu odepřít podle ust. §3 odst. 1 obč. zákoníku. Na tomto závěru nemůže podle odvolacího soudu nic změnit ani skutečnost, že předmětný byt byl žalovanými přijat jako náhradní po dobu opravy bytu v R. ulici, který byl nižší kategorie a v němž bylo nižší nájemné, neboť tato tvrzení žalovaní neprokázali, ačkoli k tomu byli soudem vyzváni.
Odvolací soud proto rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil.
Dovoláním ze dne 26.7.2002, doplněným podáním ze dne 20.5.2003 sepsaným advokátem, napadli žalovaní výše uvedený rozsudek odvolacího soudu s tím, že toto rozhodnutí vychází z nesprávného právního názoru a dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a bylo podáno z důvodu uvedeného v §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.
Dovolatelé za otázku zásadního právního významu pokládají to, zda „vzhledem k ust. §3 obč. zákoníku není možné vázat vyklizení bytu na bytovou náhradu i v případě skončení nájmu na dobu určitou uplynutím této doby“.
V podrobnostech poté dovolatelé v dovolání uvedli, že se žalobcem měli sjednanou nájemní smlouvu na dobu neurčitou, a to u předchozího bytu v R. ulici. Tento byt z důvodu stavebních úprav opustili a žalobce jim nabídl předmětný byt v D. ulici, kde byla uzavřena nájemní smlouva na dobu určitou. Žalovaní se domnívali, že se budou moci do bytu v R. ulici vrátit, neboť zde byl nižší nájem, který podle možností platili.
Dovolatelé jsou toho názoru, že tyto okolnosti jsou důvodem pro to, aby vyklizení předmětného bytu bylo vázáno na bytovou náhradu. Přitom je nutné vzít v úvahu i tíživou sociální situaci žalovaných, počet jejich nezletilých dětí (celkem 9) a to, že je žalobce připravil o možnost bydlení v R. ulici. Bytovou náhradu by podle žalovaných bylo možné poskytnout o nižší podlahové výměře a nižší kategorie.
Dovolatelé dále požádali o odložení vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí a dále uvedli, aby dovolací soud podle §243b odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu a soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud nejprve posoudil dovolání žalovaných 1) a 2) podle ust. §240 odst. 1, §241 a §241a odst. 1 o.s.ř. a konstatoval, že dovolání bylo podáno oprávněnými osobami, včas, obsahuje stanovené náležitosti, dovolatelé jsou zastoupeni advokátem.
Dovolací soud se dále zabýval tím, zda je v daném případě dovolání přípustné podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., jak se domnívají dovolatelé.
Podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, není-li dovolání přípustné podle ust. §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodnutí dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
V posuzovaném případě žalovaní 1) a 2) vytýkají odvolacímu soudu nesprávné právní posouzení věci a za otázku zásadního právního významu označují, zda „vzhledem k ust. §3 obč. zákoníku není možné vázat vyklizení bytu na bytovou náhradu i v případě skončení nájmu na dobu určitou uplynutím této doby“.
V rozhodovací praxi dovolacího soudu je otázka aplikace ust. §3 odst. 1 obč. zákoníku při podmínění vyklizení bytu zajištěním bytové náhrady vyřešena a ustálena, a to především rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 14.11.2002, sp. zn. 31 Cdo 1096/2000, publikovaným pod č. 59/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jímž byla sjednocována rozhodovací praxe senátů Nejvyššího soudu. Z tohoto judikátu zejména vyplývá, že pokud má být z důvodu rozporu s dobrými mravy odepřen výkon práva, v tomto případě vyklizení bytu podmíněno zajištěním náhradního bytu, musí být přesvědčivě doloženo, že skutková zjištění dovolují učinit závěr, že výkon práva je skutečně s dobrými mravy v rozporu.
Odvolací soud se ve svém rozhodnutí možností aplikace ust. §3 odst. 1 obč. zákoníku zabýval a bral v úvahu rodinné a sociální poměry žalovaných 1) a 2), jejich péči o nezletilé děti a dále i to, že žalovaní v minulosti neplnili řádně své povinnosti vyplývající z nájmu bytu (neplatili nájemné). S ohledem na judikaturu Nejvyššího soudu k této otázce nelze dospět k závěru, že by právní posouzení věci provedené odvolacím soudem vybočovalo z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, neboť pro omezení vlastnického práva nebyly zjištěny (dány) takové skutečnosti, které by vedly k závěru, že výkon vlastnického práva žalobce by byl v rozporu s dobrými mravy.
Dovolací soud proto dospěl k závěru, že nejsou splněny předpoklady stanovené v §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. pro to, aby mohl vyslovit, že dovolání je v dané věci přípustné.
Pro úplnost je třeba uvést, že dovolání není přípustné ani podle ust. §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř., neboť dovoláním je napadán rozsudek odvolacího soudu, jímž tento soud potvrzoval prvé rozhodnutí soudu prvního stupně, tj. nepředcházelo dřívější rozhodnutí soudu prvního stupně.
Nejvyšší soud podle §243b odst. 5 o.s.ř. v návaznosti na §218 písm. c) o.s.ř. rozhodl tak, že dovolání pro jeho nepřípustnost odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 o.s.ř. v návaznosti na ust. §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. a s ohledem na to, že žalobci podle spisu žádné náklady v dovolacím řízení nevznikly, tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. května .2004
JUDr. Ing. Jan Hušek, v.r.
předseda senátu